» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2140698

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: DIASINUS - kapitola 4. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 22.04.2008, 10:43

Kapitola 4. - Noční bdění


	Nikdy předtím jsem nespavostí netrpěl a v mých žilách nekoluje krev člověka, který by měl během svého života s takovou nemocí co dočinění. O to víc pro mne bylo nepochopitelné, že netrpím pouze přerušovaným spánkem nebo krátkodobou neschopností usnout, ale jednou z nejtěžších forem těchto případů, která obnáší stav bdělosti po dvacet čtyři hodin celého dne. Alespoň to si pamatuji ze sáhodlouhého proslovu toho nafrněnýho doktora. Už mě tam neuvidí. Ty prášky na bázi chemických sraček do mě nikdo nedostane. Jak může náhodná existence jednoho nepoznaného člověka způsobit něco takového? Jak je vůbec jenom možné, aby umřela lidská představivost? Skonala pro mou duši tak nečekaně; vypařila se a poslední, co se zrodilo v mé fantazii, a k tomu ještě ne z mé vlastní vůle, byl onen bílý sen o trpkém konci poutnice. Nyní jsem měl nekonečné množství času o tomhle všem přemýšlet. Má nespavost přetrvávala již třetím týdnem, přičemž časová posloupnost se stala jednolitou, nekonečně se táhnoucí šňůrou pravidelně oddělovanou po vteřinách. Noci přestaly být časem klidu a odpočinku a existence dnů, vycházející z podstaty svitu slunečního světla po vymezenou dobu, pro mě ztratila smysl v nutnosti dodržovat všechny každodenní činnosti. Mé tělo se občas s bezduchým vzezřením linulo přes asfaltové silnice, po zaplivaných chodnících a všech stísněných chodbách světa. Dostavovala se bolest, nijak obrovská, ale za to neutuchající; intenzivní mučitelka mého svalstva i vnitřních orgánů. Byla to bolest psychická nebo fyzická? Existovala ta bolest? Všichni lidé ve mně viděli bez známek většího zájmu pouze unaveného člověka s pěknou řádkou osobních problémů. Na první pohled to muselo napadnout každého a v podstatě tomu tak skutečně bylo, pokud byste to chtěli vyjádřit co nejjednodušeji, ale já vím, že šlo o mnohem víc, než aby se to dalo shrnout jedinou větou. Jenže jak jsem to měl někomu vysvětlit? A komu bych to vlastně vysvětloval? Jen výjimečně se stávalo, že bych nebyl schopný vnímat své okolí; odpovídal jsem lidem na jejich umělé pozdravy, reagoval na jejich slova a na semaforu jsem vyčkával na zelného paňácu. Sice mi to všechno bylo naprosto ukradené, ale pořád jsem se tím řádem společnosti nechával vést. Mělo ale vůbec nějaký smysl čekat, než mi hodinky oznámí, že se můžu laskavě najíst? Začalo mi to připadat jako blbost. Tak jsem celé dlouhé noci jenom psal. Za stolem pod chabým světélkem červené lampičky u okna topícího se ve tmě, která obklopovala celý můj chatrný domek i s malým přilehlým pozemkem, jemuž honosně říkávám zahrádka. V této nedozírné prázdnotě a tichu se řádky na papírech předbíhaly o prvenství a já ani v nejmenším netušil, co to na nich plodím. Stereotypně se míhající ruka s tužkou sevřenou mezi prsty prožívala svou vlastní lokální agonii. Nedostavovala se v ni žádná bolest, jen mechanicky čmárala obloučky a čáry vycházející z jakýchsi vyšších impulsů. Nevím, odkud ty přicházely. Za jednu noc jsem pravidelně zaplnil alespoň deset listů papíru z obou stran, aniž bych si cokoliv z těch textů byl vůbec pamatoval. Každou noc, v momentě, kdy se na papíře zrodila závěrečná tečka mého vylévání, jsem veškeré popsané papíry sebral, bez jakéhokoliv zájmu zmačkal a navždy sprovodil ze světa. Fantazie, která mi ještě do nedávných dní kolovala v každé buňce těla, dočista zmizela, a tak každé slovo a jednotlivé písmenko objevivší se na papíře mi nepřinášelo vůbec nic. V mých očích se pouze odrážely nehodnotné a nevýznamné strojové žvásty. To mi způsobovalo vůbec největší bolest. Nedalo se s tím nic dělat. Naprosto všechno bylo najednou marné; s úmrtím fantazie se má duše dostala do komatu. Odpojit se od přístrojů? Ne; přestože se mi nedostávalo spánku tolik nezbytného pro organismus, mé tělo se dokázalo jakýmsi způsobem regenerovat už jen při poklidném poslechu hudby malátně baladizující otupělé myšlenky. V leže na posteli, ač s očima dokořán, se mi hlavou linuly melodie kypící energií ukrytou ve smyčcích, kytarách nebo magnetizujícím chrámovém hlasu zpěvačky gotického rocku. To mi k rekonvalescenci stačilo. Sice jsem ve svalech po celém těle vnímal známky únavy a občas jsem byl trochu mimo, ale mé fyzické schopnosti mohly ve své podstatě plně fungovat. A i když jsem neměl zrovna nadbytek síly a energie, tlačilo se ve mně cosi, co jsem ze sebe potřeboval vybít. Míchalo se to, houstlo, rostlo, bublalo a já každým dnem, čím dál, tím víc, pociťoval neukojitelnou touhu po zbavení se těchto parazitů. Melancholičnost nekonečně zdlouhavých dní, nezdolná marnost a bezvýznamnost veškerých mých činů, tupá bolest a naprostá deprese, jež mě obklopovala na každém kroku – před každou vteřinou, po každé sekundě – to všechno mě dusilo. Mechanicky prožité dny pod sluncem jako podle neviditelného rozpisu a nedobrovolně probděné noci strávené zbytečným psaním a ohraným poslechem hudby… jen kvůli pitomému snu? Tak co se mi to ten sen snažil říct, z jakého důvodu se mi zjevil a proč to má takovéhle následky? Co si mám počít s miliony otázek, když je má představivost mrtvá? Ani ten diskrétně němý papír, mé plátno na myšlenky, mi nemůže pomoci! Už neexistují žádné obrazy, jen tisíce prázdných rámů nejroztodivnějších tvarů… Kdosi řekl, že psaní člověku nepřináší utrpení, ale že se z utrpení rodí. Já zrovna prožíval doposud největší utrpení svého života, ale nemohl jsem psát. Velký, prázdný rám… Potřeboval jsem se těchto muk zbavit, musel jsem ze sebe vybít všechny ty trýznivé pocity, podněcující ve mně stavy deprese. V nočních hodinách nebylo možné se dostat do tréninkové haly, psaní bylo tabu a hudba – ta mi k lepší náladě nemohla už nijak dopomoci. A tak jsem za jedné hluboké noci šel běhat. Než abych začal ohryzávat další tužku, raději jsem vytáhl ze skříně staré sportovní boty. Jejich béžová barva vybledla vlivem slunce a času; na každé z nich se po straně skvěla roztřepená díra. Pár let už měly za sebou a bylo to na nich poznat. Té středeční noci jsem tomu marně vyběhl naproti. Ačkoliv jsem neměl žádné ponětí, co by to mělo být. Lehkým klusem mé kroky mířily po okraji silnice směrem pryč z prázdné vesničky ponořené v nicotě. Nohy systematicky kopírovaly přímočarost bílé krajnice na vozovce a podrážky bot klapaly do rytmu mého přidušeného dechu. Jenže já je stejně neslyšel; sotva jsem viděl pár metrů před sebe, ale ani to mé smysly víceméně nevnímaly. Jak se minuty postupně trhaly jedna od druhé jako kapky z nedotaženého kohoutku, zvyšoval jsem pozvolna tempo běhu i frekvenci dechu. Bolest uvnitř mé hlavy se prudce stupňovala; ztracený v sobě samém jsem nevěděl, co si počít. Pod povrchem lebky se mi hromadily tisíce nevyřčených otázek a snažily se najít neexistující odpovědi. Připadali jste si někdy naprosto ztracení? Ne v depresích, bolestech či strachu. Ale až daleko, daleko za nimi. Tam, kde už jste všechna tato trápení přijali, smířili se s nimi a už jste se nesnažili je řešit, protože se staly právoplatnou a ucelenou součástí vašeho života. Až tak daleko jsem doběhl. Život je kurva. Všechny galaxie a živoucí organismy v dehtu vesmíru zkratovaly a explodovaly napříč mým mozkem a snažily se rozdrtit mou hlavu zevnitř. To už nebyl poklus ani běh, ale útěk; nekontrolovaný sprint vpřed. Pohrával jsem si snad s adrenalinem nebo se štěstím, když jsem se snažil co nejprudčeji zvedat nohy a odrážet se jimi kupředu, vstříc tmě přede mnou i ve mně. Se zavřenýma očima. Zkuste někdy na širé pláni zavřít oči nebo si je převázat šátkem, prudce se rozeběhnout kupředu a bez zastavení po nějakou dobu utíkat. Možná alespoň trochu pochopíte. Bylo naprosto nemožné odhadnout, kolik desítek vteřin uplynulo od zavření mých víček. Ten slepý běh ale z mého nitra cosi uvolňoval. Necítil jsem se o nic lehčeji, ale všechny strasti si uvnitř přestaly tolik odporovat, musely se totiž sjednotit a přenechat prostor natlakovanému adrenalinu. Nádech a svíravá bolest. (Tahle slza ti rozežere kůži.) Výdech a tříštivá bolest. (Proč se snažíš utíkat za staženou oponou?) Nádech a… (výkřik), když na mě odkudsi za zády zařvalo mohutné auto a já s leknutím zakopl o vlastní nohu a svinul se do příkopu vedle silnice. Zbytečně jsem se snažil vehnat do svého krevního oběhu čerstvý kyslík, jemuž jsem naproti ven plival krev. Vzdálen kilometry od domu jsem s pachutí vlastní krve v hubě ležel na zádech ve špíně a prachu u venkovské silničky; svalstvem po celém těle se mi rozlévala nezměrná bolest, ve které se utopily všechny zbytky mých sil. Všude okolo si zlověstně šeptala tma, jako by si na mě ze všech stran ukazovala. (Vydechuješ roztříštěnou marnost.) Poprvé za celou noc můj zrak zamířil ke hvězdám. Ani ty pitomý zářivý tečky jsem nemohl vidět; bez brýlí to vypadalo jen jako hromada žlutých fleků s jedním hlavním velkým flekem hozeným mezi nimi. Má zaostřovací skla se válela kdesi na asfaltu rozmlácená kvůli tomu uřvanému klaksonu. Hvězdy. Krucinál, no a co? Pitomý hvězdy, co s nima? Jedna z nich se mihla přes kus oblohy. Jedna hvězda padala. Jak jsem ji mohl uvidět? (Přej si něco.) A pak velký, prázdný rám... S mrtvou představivostí je dost těžké si přát dokonce i to, aby se vám představivost vrátila. Bez brýlí a s krví řinoucí se z čela i nosu jsem se po uklidnění tepu vzepřel na nohou a vydal se zpět domů. Pořád stejně ztracený. A možná ještě víc.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.12.2008, 22:21:24

Zdá se, že příběhem (i mezi řádky) proniká hodně filosofických otázek a odpovědí, ale není to špatné... Text se čte poměrně dobře, přestože v něm je na můj vkus příliš málo dialogů! ;-)

čuk	22.04.2008, 10:41:14

POpisuješ obšírně, ale velmi dobře čitelně psychický stav, který by mohl být zván duševní nemocí. Je však zajímavé, že si svůj odchýlený stav uvědomuješ a nepřichází ho doprovázet fantazie nebo křečovité tělesné nebo duševní křeče nebo úniky. DOstal ses do stavu odmítnutého léčení, tedy mimo oblast, odpust mi: obyčejných nemocných či bláznů, kteří jsou pod prášky.. DOhromady vzniká základna, že něco se musí stát a tvůj odchýlenec umožní vstup nereálna: ať už vizí nebo hororů. Náznaky už byly v předchozích částech textu. jsem zvědav jak se tvůj vnitřní svět i vnější svět změní. Dosavadní příprava předpokládá dlouhodobější rozvoj a obdobně precizně zpracovávaný text, zkácení nebo náhla pointa by byla do jisté míry zklamáním. Zajímaly by mě tvé reakce na mé povídání? ale stejně se těším na pokračování.


ze dne 22.04.2008, 15:57:38
koci: Zdravím tě a moc děkuju za trpělivé čtení i bohaté komentáře. A taky díky za popostrčení k rakci na komenty, asi bych se k tomu sám nedonutil. Základna mého příběhu je skutečně teprve pečlivě položená a vnitřní i vnější svět čekají v následujících kapitolách situace plné mystiky i hororových situací; v podstatě musím říct, že jsi to zatím vystihl výborně;) V příští, páté kapitole konečně představím Randyho...