obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2914650 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38180 příspěvků, 5579 autorů a 382420 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Příběh jednoho muže ::

 autor Cornelu publikováno: 21.04.2008, 22:01  
Pár kapitol z jedné mé rozepsané sci-fi povídky, kterou jsem začal psát asi tak pred dvema roky.
 

I.

Jmenoval se Aldeberan a mezi lidmi byl znám jako Kronikář. Ti co ho neznali by mu takové jméno nikdy nemohli dát, ale jeho přátelé a lidé z jeho okolí věděli, že si ho právem zasluhuje. Přes svůj velmi mladý věk měl tolik moudrosti a znalostí, že jeho služby a návštěvy byly vždy velmi žádané.
Jednoho dne ke konci vlády starého Impéria, kdy politická situace začínala být značně nestabilní a jednotlivé rody zbrojily a volaly po nových volbách, jsem měl tu čest setkat se s Aldeberanem osobně na prahu svého domu.
Na to jak bylo jeho jméno známé, představoval jsem si ho jako bohatého a vznešeného muže. Muže, jenž bude vystupovat jako jistá a vážená osobnost, dbající na to, aby jeho pověst šla spolu s jeho fyzickou představou. Byl jsem proto zaražen, když přede mě předstoupil muž v obyčejné nevýrazné kápi šedobílé barvy. Zprvu jsem předpokládal, že se jedné o jednoho z podomních žebráků, kteří si v dnešní nelehké době snaží vydělat na své živobytí. Avšak tento muž měl kolem sebe nějaké osobní kouzlo a jeho hlas dokázal napovědět, že není tím koho by na první pohled mohl představovat. Promluvil na mě vlídným a přesvědčivým tónem, že má pro mne příběh, jenž musím vyslechnout.
Nevím proč zrovna já jsem byl poctěn jeho návštěvou a proč se mi mělo dostat pojednání o současné a budoucí a hlavně minulé neútěšné situaci v Impériu, ale z nějakého důvodu jsem byl vybrán. Vyprávěl mi svůj příběh, a posléze mnoho dalších. Dlouho do noci jsme sedávali na terase mého domu. Za svitu hvězd tak mohli na orbitě mé rodné planety spatřit celou ohromnou bitevní flotilu, vládnoucího rodu, ve své plné nádheře a síle. Poslouchal jsem s naprostým odevzdáním historii tohoto a mnoho předešlých věků a viděl tu děsivou pravdu, která přede mnou začala pomalu vystupovat. Žil jsem jako každý jiný člověk, kdekoliv ve známém vesmíru, pouze svůj vlastní život a ačkoliv jsem se účastnil mnoha velkých dnů mého národa, nikdy jsem neviděl kam až mohou vést všechna ta fakta, jenž jsem mohl nyní vyslechnout.
Téměř při každé věci, při každé situaci, která nemá pouze svůj začátek a konec, ale stále pokračuje a má svou další budoucnost. U každé takovéto situace během nějakého času dojde k zaběhnutí jistého stálého koloběhu, který uvězní a pohltí všechny ty, kteří o tom vůbec netuší a nadále začne určovat jejich osudy. Můj osud byl stejný jako většiny z bohatých a vlivných lidí na Scornii v současnosti. Poslat své nezkušenější lidi a všechny své transportní či jiné lodě, které by mohly být využity v možné nastávající válce, aby se připojily k těm všem, co nyní krouží tam kdesi vysoko nad námi.
Bylo zvykem aby si bohatí lidé vydržovali svou malou osobní armádu. Na ochranu pozemků, kvůli reprezentaci své moci a nebo prostě jen kvůli starým zaběhnutým tradicím. Obvykle závisel počet těchto vycvičených mužů na počtu pracujících, kteří spadali pod svého pána a rovnal se zhruba jedné desetině. Tito lidé měli zkrácenou pracovní dobu na polovinu a v druhé její části se věnovali jen bojovým cvičením. Někteří toto pravidlo dodržovali a někteří nikoliv. Já jsem byl jeden z té první skupiny a na toto nepsané pravidlo a nařízeni velmi dbal.
Nikdy by mi nevadilo nařízení naší vlády a ani bych nad ním asi přiliš nepřemýšlel, ale poté co jsem vyslechl všechny Aldeberanovi příběhy, mi došlo že já, jako všichni na této planetě a vůbec všichni v celém Impériu jsme součástí jednoho velkého smutného koloběhu. Ten se stále opakuje již po tisíce a tisíce let stále bez přestávky, ale všichni jsme slepí a tuto pravdu před sebou nevidíme. My jsme postavili celou naši nezměrnou armádu, abychom dokázali být platným a silným hlasem Impéria. Armáda která by za jiných okolností dokázala zničit vše co by se jí postavilo do cesty. Všichni lidé, chudí, bohatí, narození zde a nebo cizinci, každý člověk na planetě Scornia měl možnost vidět tu nejmocnější flotilu v Impériu, která měla zanedlouho vyrazit na svou pouť.
Byla by to nádherná a dokonalá pravda. Jenže třináct dalších flotil na všech ostatních rodových planetách Impéria se také chystalo na křížovou výpravu.
Ačkoliv se nikdy v dějinách nejednalo o jeden velký střet ale několik menších, tedy pokud se to dá v tomto měřítku říci, vždy byla výsledkem krvavá řež na planetách po celém Impériu nebo nad nimi. Některé planety měly to štěstí a nebyly bojem nijak poznamenány a naopak tu byly takové, jejichž povrch byl zbrázděn nesčetnými jizvami nebo byly zničeny téměř celé.
Vznešené rody bojovaly v bitvách stovky či tisíce let znovu a znovu. Takový byl náš osud. Nezměnitelný a stále stejný.
Každý měl tuto skutečnost před očima, ale nikdo si ji neuvědomoval. Lidská paměť byla moc krátkozraká, k některým skutečnostem spíše naprosto slepá. Byla tu možnost jít stranou od zbytku Impéria a nebo se pokusit vytvořit silnou alianci, která by dokázala v Impériu držet mír. Jenže ti co pochopí a dokáží realizovat některý z takovýchto plánů nežijí věčně a dříve nebo později i taková vláda, založená na míru a harmonii, padne. Veškerý nám známý vesmír pak zrudne krví.
Kronikář si toho byl vědom již velmi dlouho a většinu svého života se snažil ovlivnit více či méně vhodné lidi, aby se pokusili zlomit tento cyklus věčného míru a krveprolití. Když už ne pro všechny, tak alespoň pro několik obyčejných lidí, kteří neměli žádnou možnost ovlivnit rozhodnutí své nebo jakékoliv jiné vlády. Proto přišel i za mnou, aby mi nabídl možnost vybrat si svou vlastní cestu a ne jen slepě kráčet za svým rodem. Odejít ze známého vesmíru a vydat se do jeho neprobádaných a děsuplných hlubin hledat nový lepší život. Všichni si byli vědomi toho, že za vytyčenými hranicemi leží něco neznámého a tak temného, co lidská mysl a existence není schopna přijmout. Čistá smrt, šílenství, zatracení určené jen pro ty, kteří se navždy rozhodli úplně změnit celý svůj život.
Aniž jsem to tušil, měl jsem se stát také jedním z nich. Tím bláznem, který se vysmívá své vlastní smrti.


II.

Stál jsem na bílé písčité zemi, jenž se táhla do nekonečna. Obloha nade mnou a za mými zády měla barvu zaschlé krve, ale směrem dál ode mě pomalu, jakoby neochotně, přecházela do své původní, skoro bílé, barvy. Kdesi vpředu, na cestě, která mě čekala, jsem mohl spatřit úpatí hor. Avšak o jejich výšce jsem neměl žádné tušení. Nejspíše se pozvolna táhly směrem dál ode mě na mnoho mil daleko. Jindy by mi takto dlouhá vzdálenost nejspíše přišla na obtíž, ale pro člověka, jenž jde pevně za svým cílem a vše ostatní mu je jedno, žádná vzdálenost nehraje roli.
Zvedl jsem zlehka pravou nohu a vykročil dále dopředu, jistý si svou cestou.
Na pouštních planetách či oblastech bývá cestovaní ve dne velmi náročné a v některých oblastech zhola nemožné, ale vzhledem k temné obloze nade mnou tento problém odpadal a já mohl cestovat po celý dlouhý den.
Celý den a téměř celou noc. Nekonečná pouť jen s několika málo hodinami na krátký a neklidný odpočinek. Byl jsem na cestě dohromady již deset dní a věděl že přede mnou leží minimálně stejný kus cesty, který jsem doteď urazil. Nebyla to úplná jistota, neboť věci se mohly vyvinout naprosto jinak, nežli jsem odhadoval, ale prozatím jsem nenašel jediný náznak, že by tomu tak mělo být.
Po těch deseti dnech jsem začínal být chvílemi unavený, ale ne natolik abych svolil ze svého tempa. I když chůze v písku není zrovna nejsnadnější a neustále slézání vysokých dun, dokáže člověka velmi vysílit, tak přese všechny tyto komplikace jsem nepovolil ani o kousek a nedal na sobě žádnou únavu znát.
Když jsem vyrazil na tuto cestu, věděl jsem co mě čeká a nejspíše skončím mrtev na nějaké neznámé planetě. Byla ale jen malá šance, že bych mohl na podobnou planetu vůbec narazit, neboť to co jsem hledal se vyskytuje jen zřídka v kterémkoliv planetárním systému. A také cestování po celém Impériu se v tuto dobu stalo téměř nemožným.
V každém místě transportních uzlů přicházely neustálé kontroly od hlídek jednotlivých rodů, hledající záminku člověka zavřít a předvést k výslechu, kvůli údajné špionáži nebo podobné smyšlené historce.
Měl jsem ale ohromné štěstí a během cesty se náhodou doslech o této planetě a mohl tak spočinout na jejím povrchu. Cesta a následné přistání nebylo vůbec lehké, ale mé letecké dovednosti si dokázaly se všemi problémy nakonec poradit a dosedl jsem hladce na zvrásněný písčitý povrch.
Krok za krokem jsem se nořil do písku a kráčel směrem k úpatí těch neznámých hor a přemýšlel o tom, co vše jsem od Kronikáře výslech. Abych pravdu řekl, velmi mi chyběl. Po tom prvním rozhovoru následovalo mnoho dalších a s rostoucím počtem získaných informací se měnil můj náhled na svět. Přišel ke mě znenadání a změnil celý můj život. Pohodlí, klid a bezpečí jsem vyměnil za cestu plnou nebezpečí, vedoucí kamsi do neznáma.
Nelitoval jsem ale vůbec a kdybych si mohl vybrat, volil bych stejně jako před několika měsíci. Není to moc dlouhá doba, ale někdy se mi zdá být delší než celá věčnost. Někdy lituji, že tu není se mnou. Chybí mi ty dlouhé rozhovory při posezení na zahradě mého domu pod nádhernou, hvězdy posetou, oblohou naší planety. Každá planeta má takovéto své kouzlo, ale noční obloha té naší mi přirostla k srdci nejvíce.
Vím že na pouti po této planetě by zbývala vždy jen velmi krátká nebo žádná chvíle byť jen na krátký rozhovor, nicméně pouhá přítomnost tohoto zvláštního přítele by mi dokázala dodat nových sil a pozvednout náladu. Žádný člověk, kterého bych dříve mohl nazvat svým přítelem, by nedokázal pochopit proč jsem si odepřel veškeré pohodlí svého klidného domova a vydal se na tuto cestu. Jen jeden muž by dokázal nalézt pochopení.
I když jsem se snažil nepropadat podobným myšlenkám, bylo jen otázkou času, kdy na mě opět dolehnou. Byly jako stín, jemuž není šance uniknout. Někdy nepozorovatelný a někdy tak zřetelný, stále se táhnoucí za mými zády. Žádná fyzická bolest mi nepřinášela větší utrpení než těch několik vzpomínek a poslední rozhovor Aldeberanův.
Zkrvavené zdi trosek mého domu a celého města vypálily v mé mysli tu hroznou vzpomínku.
Podařilo se mi vystrnadit veškeré myšlenky z mé mysli a na chvíli jsem si opět připadal nádherně volný. Každý další krok mi působil radost a já se upřel jen a pouze na jednu jedinou myšlenku. Směr cesty přede mnou a vše ostatní přestalo existovat.
Po několika dnech, od začátku své pouti, jsem se přestal dívat na hodiny. Nemělo to žádný význam, protože čas pro mne přestal existovat. Den se sléval s nocí a rozdíl byl znát jen dle mírného skoku teploty a více temnější oblohy někde daleko za mnou.
Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si uvědomil, jak čas ovlivňuje naše životy. Každá činnost, ať je jakkoliv bezvýznamná a nebo naopak nesmírně důležitá, časově náročná nebo otázkou pouhých pár chvil, každá událost v životě člověka je uvězněna v čase, který je jí předurčen. Na této bezútěšné planetě pro mě ale žádný čas neexistoval. Jistě, byla tu ta nevyhnutelná skutečnost, která čekala kdesi blízko v budoucnu, ale nebylo možné říci kdy přesně se vlastně nastane. Má cesta tedy pokračovala a každým krokem jsem ukrajoval vzdálenost k úpatí hor, které se nezadržitelně, ale jen velmi pomalu blížily


III.

Probudil jsem se z děsivé noční můry a nemohl zapomenout na její poslední scénu, kdy na nočním nebi nezářila v dálce naše rodová flotila, ale neurčitá mlhavá tvář křičící na každého svou nepředstavitelnou agónii. Jakoby celé Impérium bylo v okamžiku roztrženo nepředstavitelnou silou na nekonečné množství mrtvých částí. A každá ta část byla ztracenou lidskou duší.
„Blázním” pomyslel jsem si. Vyslech jsem již mnoho příběhů týkajících se každého rodu a jejich vlád a na jeden krátký okamžik mi došlo, že toho na mě bylo za ten krátký čas až příliš. Jak mi bylo řečeno, u moci stál každý a proto byla vidina naděje znovu vládnout tak silná, že rody byly schopné pro ni obětovat vše. Takto se asi musel cítit každý ke komu tajemný Aldeberan dorazil, aby mu vyjevil pravdu, před níž je každý slepý.
Kolují pověsti, že za své služby u některých velmi vlivných lidí, je nyní pronásledován. Vlastně se není čemu divit, protože kdo by stál o to, aby mu byla povězena skutečnost, která je tak hrozivá. A navíc jak jsem zjistil během těch několika dní, co u mě strávil, on měl vždy ve zvyku říkat jen čistou pravdu a právě to mohlo popudit některé lidi k unáhleným a špatným rozhodnutím.
Během dne jsem přemýšlel co nového mi bude vyprávěno dnes večer, ale četné starosti týkající se správy mých pozemků, my dovolily na chvíli zapomenout. Těch několik málo hodin jsem opět žil tím stejným životem jako před několika dny. Procházel jsem účetní výkazy a zjišťoval, že nadcházející přípravy k válce pomalu ale jistě, začínají ovlivňovat naše výnosy. Nešlo sice zatím o nic významného, protože má zem byla rozlehlá a tak se případné ztráty vždy dařilo vyrovnat a zisk bych stále dostatečně veliký, ale poslední dobou mi začínalo být jasné, že časem přijdou problémy, které se nás všech citelně dotknou.
Tím největším bylo v poslední době právě nařízení vlády o převedení osobních gard a použitelných lodí pod národní správu. Lidé nadšení nadcházející dobou, včetně mě, poslali většinu svých nejlepších a nejschopnějších lidí spolu se všemi postradatelnými loděmi k nebesům, aby se mohly zařadit po bok té největší z flotil, jaká kdy byla za naše životy sestavena. Přeprava v rámci obchodů, tak byla v této době těžší a hlavně dražší.
Někteří správci svých pozemků se vydali velet svým mužům osobně, pod vedením někoho vyššího z našeho rodu. Sláva a čest získaná při případném válečném či mírovém tažení by velmi dobře mohla ovlivnit vztahy přímo s vládnoucím Scorniijským rodem. Za jiných okolností bych se asi také nechal zlákat touto myšlenkou. Šel vstříc veliké slávě a nebo zapomnění a smrti.
Sledoval jsem přípravy na odlet mé osobní gardy, čítající na pět set perfektně vycvičených a vyzbrojených mužů. Jejich dokonalá souhra při posledním přehlídkovém cvičení mi brala dech a já si uvědomoval, že je to s největší pravděpodobností naposled, co mám možnost pohlédnout jim všem do tváře.
Pokud nepadnou kdesi v prázdnotě temného vesmíru nebo nebudou zabiti a pohřbeni na některé z planet Impéria a budou mít to štěstí a vrátí se domů.
Cesta rýsující se přede mnou však bude nejspíše má poslední.
Kdykoliv jindy bych pláč považoval za největší projev slabosti muže, ale nyní jsem nechal své slzy stékat po tvářích a snažil se si obraz před sebou navždy vtisknout do paměti. Necítil jsem smutek, bolest nebo zlost, mého ducha v tu chvíli naplnila naprostá prázdnota a já mohl cítit jen vzdálenou ozvěnu smutku nad ztrátou všeho co je mi drahé.
Otočil jsem se nechal za sebou tu dech beroucí podívanou a vydal se zpět do své pracovny. Nebyla příliš velká a okázalá, jak mívají jiní lidé ve zvyku. Vždy jsem měl rád pořádek a tato účelná strohost a jednoduchost mi plně vyhovovala. Srovnal jsem všechny dokumenty na stole a zadíval se z okna naposled, před svým odchodem domů, na šikující se gardu podél svých lodí. Ačkoliv mě nikdo nemohl spatřit, postavil jsem se do pozoru, zasalutoval všem na poslední pozdrav a vyrazil směrem ke svému domu.
Rád jsem chodil touto cestou, pod nádherným dočervena zabarveným nebem, kdy slunce se sklánělo k západu. Úroda na polích měla v tomto čase nádhernou zlatavou barvu. Čerstvý vítr si pohrával se všemi rostlinami, jako zahradník starající se s tou největší láskou o svou nejmilejší květinu a do uší mi šeptal krásnou tichou píseň. V dáli se pomalu začínala rozsvěcet světla města a já přidal do kroku. Kdykoliv jindy bych se zde mohl procházet celou věčnost, ale doma na mě čekal další příběh.
Dorazil jsem ke dveřím svého domu krátce po setmění. Ulice města byly nyní hlučné i během noci, ale já měl to štěstí, že se můj dům se nacházel na jeho okraji a hluk z centra tak ke mě příliš nedoléhal. Pozdravil jsem Aldeberana sedícího na terase a sledujícího přilehlé okolí. Došlo mi, že čeká jen na mou přítomnost a já se tedy posadil do křesla a vybídl ho, aby začal povídat o svém dalším příběhu.
Atmosféra byla dnes trochu neklidná, protože Kronikář vyprávěl příběh, nebo spíše legendu, která byla svým dějem příliš tragická a smutná a já nechápal její význam. Napadlo mě tedy, že pohár vína by nám mohl svlažit naše hrdla a oba nás více uvolnit. Příběh by se tak lépe vyprávěl a hlavně poslouchal.
Omluvil jsem na krátký moment svou nepřítomnost a odešel směrem do sklepa vybrat vhodnou láhev, jenž by se hodila pro ten dnešní zvláštní příběh.
Sešel jsem schody vedoucí do sklepa a po chvíli přemýšlení vybral láhev kvalitního sladkého vína. Chuť, která na jazyku pohladí a rychleji stoupá do hlavy. To se přesně dnes hodilo.
Vyrazil jsem směrem k východu na jehož konci mne ovanul horký silný dech a mrštil se mnou o podlahu sklepa.
Pád mi vyrazil dech a na krátkou chvíli jsem musel ztratit vědomí. Chvíli mi trvalo než jsem se úplně vzpamatoval a mohl se postavit na nohy. Věděl jsem, že nademnou se muselo přihodit něco strašného a i přes tupou pulsující bolest, kterou jsem cítil na prsou, jsem vyběhl ze sklepa, abych se ocitl v naprostém pekle.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 51 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Adrastea 21.04.2008, 22:01:02 Odpovědět 
   Začnu od oblíbeného pravopisu. :)
Původně jsem sem chtěla vypsat hrubky, které v textu najdu, ale po pár řádcích mi bylo jasné, že by to nemělo žádný smysl. Zkrátka: je třeba hlídat si čárky ve větách, překlepy a pak ty školácké chyby jako "Aldeberanovi příběhy", "země, jenž se táhla", "ke mě" atd.
Další docela výrazné mínus je často nešikovná stavba vět, hlavně co se týče delších souvětí.
Kvůli tomu všemu a pak i kvůli jisté "upovídanosti" se mi povídka nečetla zrovna dvakrát dobře, měla jsem potíže soustředit se na děj.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
S láskou - Kone...
Nat Danielová
Temnota
Destttiny
Otázka důvěry I...
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Partner, nebo syn?
Aliwien
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr