obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Žába ::

 autor kosmoskok publikováno: 21.04.2008, 12:24  
Ahoj, je to trochu sobecky ladeny :P a tak trochu o hledání vlastního příběhu a o tom, že je prostě třeba udělat pár chyb, ale že je tu vždycky něco jako příležitost nebo kouzlo a tak no... hlavne o odchazeni z domova, protoze ted mam tak trochu pocit, ze je treba se uz definitivne osamostatnit..byla bych hrozne moc rada za komentare i za precteni..diks
 

Jednou ráno jsem se probudila a za oknem seděla obrovská žába. Vyvalovala každé oko jedním směrem a pochichtávala se. Brala jsem to jako zásah do soukromí. Co tohle sakra má být za sídliště, když si vás příroda dovoluje atakovat tak brzy po ránu? Udělala úkrok stranou a mohutně dopadla na zadnici. Srážka s podlahou balkonu rozvlnila její tělo a vlna, která uvedla do pohybu neforemnou hmotu se zarazila až někde u krku. Seděla teď přímo proti mně a asi čekala, až řeknu něco významného.

Najednou jsem jako člověk ztratila veškerou hloubku. Dívala jsem se jí do očí a snažila se působit vyrovnaně, asketicky, lakonicky, když už to po mně chtěla. Možná nechtěla…ale už bylo pozdě…byla jsem pod tlakem. Vzpomněla jsem si na Archiméda a na Platóna a na Sokrata a věděla jsem teď naprosto jistě, že nic nevím, ale možná jsem chtěla být trochu originální.

Cítila jsem potřebu ukázat jí svou intelektuální převahu. Vyndala jsem z ledničky Coca Colu a nabídla jí. Seděli jsme naproti sobě. Já a žába, já v negližé, ona v předklonu. Pohupovali jsme se dopředu a dozadu. Já přemýšlela a ona vydávala zvuky přesně podle žabích kvót. Byla jsem tak trochu ráda za to sklo, které nás oddělovalo.

Po nějaké době žába prudce vyskočila a přilípla se na okenní tabulku. Viděla jsem přísavky na nohou a rozložité břicho, které teprve kontaktem s pevnou hmotou získalo tvar. Mazlivě se přilnula ke sklu a flirtovně sklopila oči.
Zmožená planým intelektuálním úsilím jsem vstala z pohovky a šla si uvařit kafe. Když jsem se po několika minutách vrátila, žába už tam nebyla.

….

Jela jsem autobusem na Smíchov okolo hospody, kde jsem jednou večer dostala svojí první pražskou pusu. Zavřela jsem oči a zkoušela si ji vybavit. A hlavně zjistit, kam se vytratila ta romantika, kterou jsem tenkrát viděla v pupkatém Karlovi a chlupatém Pepovi, kteří seděli na druhé straně dlouhého stolu, pili Staropramen a mohutně nás povzbuzovali. Chtěla jsem, aby někdo v přeplněné sto devadesát osmičce vytáhl z kabátu cigarety a zapalovač s nahatou blondýnou a já mohla zavřít oči a čichat Jeho vůni.

Vystoupila jsem na zastávce a čekala na přestup. Kopala jsem do patníku a autobus nepřijížděl a On nepřicházel.

„A nechceš zajít ke mně domů?“ .. a pak se trochu zaklonil, upil ze sklenice a já ležela na dřevěném stole a koukala se na Něj přes tu špinavou sklenici a hrozně moc jsem chtěla říct něco neuvěřitelně infantilního jako třeba „Tak jo.“
A tak jsem si tu chvíli prodlužovala, pozoroval jsem, jak se Mu směšně křiví obličej za rýhou ve skle, a vdechovala kouř z Jeho cigarety a zapomínala na plnou pračku prádla, seminárku, kterou musím odevzdat do zítřka, a cokoliv, co se v tu chvíli nemohlo schovat do hluku a kouře.

Patník se nenávratně otisknul do boty a vzduch byl po ránu ostrý jako kočičí drápy. Pořádně jsem se nadechla, abych ho ucítila. Kočičí pracky mi projely skrz plíce až k myokardu a tam se rozhodly usadit. Rozhlédla jsem se okolo.

Nikdy jsem k němu domů nešla. Místo toho jsem ten večer stejně jako každý den odemkla kovový zámek na plastových dveřích na panelovém domě, vyprala pračku prádla a dopsala seminárku, kterou jsem musela odevzdat do zítřka.

Když čeká člověk ráno na sídlišti na autobus, sídliště loajálně čeká s ním. Čekali jsme spolu – já a obrovská panelová nestvůra. Ve vzduchu se vznášela mlha, mě tlačily kdesi uvnitř hrudníku kočičí drápky a na lavičce vedle mě ležely tři oříšky.

…..

„Dědo, půjdeš se mnou na zahradu?“, říkám a vlastně tím myslím: “Budeme si zase hrát na to, že já nemám už po několikáté novou občanku a ty nemáš jít za týden na operaci. Budu malá holka a nechám se poučovat. Ty budeš sedět vedle mě a budeš mi vyprávět o tom, jaké nosily holky sukně, když ti bylo dvacet.“
A děda říká:“Je tam strašná zima,“ ale myslí tím “ rád “.

A tak spolu jdeme na zahradu a je vážně strašná zima a nejdřív oba chvilku jen sedíme na lavičce a vdechujeme tu nádheru. Vdechujeme a vydechujeme a zase vdechujeme a převalujeme ji na jazyku jako francouzští gurmáni kvalitní víno, rácháme se ve vší té pohodlnosti a pomalosti maloměsta.

Uprostřed zahrady je velká hruška a za tou hruškou je další zahrada a za tou zahradou koleje a tam jezdí každou hodinu vlak. A ten vlak nahlas troubí, aby všichni věděli, že je tady už dlouho, ale že tu pořád je, tak abychom na něj nezapomněli.

A děda, který se narodil a žil celý život tady u té hrušky mi vypráví, jaká byla sousedka krasavice, když jí ještě nebylo sedmdesát, a jak chodili na bály, a jak jednou přišla do divadla s roztrženou silonkou.

A pak chvíli mlčí, abych měla čas si to všechno vychutnat jako dobrý oběd od babičky. A když mi zase trochu slehne, tak říká, jaká byla válka, a jak jezdil s mašinou zrovna takovou, jaká je za tou hruškou, jen byla zelená, a ne červená, a jak troubil ještě hlasitěji, aby to babička slyšela, když jel okolo.

Je jaro a nebo možná ještě trochu zima a všude je tak jako když se člověk ráno protáhne a ví, že je neděle a může si ještě chvilku pospat.

Za hruškou a za zahradou projede vlak a nahlas zatroubí, aby pozdravil dědu. A já v tu chvíli vím, že tu nemůžu sedět pořád. Je tu útulno jako u maminky v bříšku, ale už brzy se budu muset narodit, abych mohla jednou někomu vyprávět o tom, jak jsem chodila na bály a přišla s roztrženou silonkou.

Uprostřed zahrady je velká hruška a za tou hruškou je další zahrada a na té zahradě pučí kosatec. Trochu křečovitě se snaží překonat drátované očko v plotu a trochu zbaběle se bojí prostrčit žlutou hlavičku. Děda ho utrhne a podá mi ho a já si ho vezmu s sebou, až za hodinu pojedu vlakem do Prahy.

A já se stejně křečovitě snažím překonat plot a stejně zbaběle váhám, jestli mám zpřetrhat kořeny se zahradou, a jestli mám opustit hrušku,babičku a dědu. Kouzelného dědečka.

….

Jednou když jsem byla malá a babička vařila ovocné knedlíky snědli jsme jich s dědou tolik, že jsme oba dostali kopřivku. Naskákali mi pupínky a sousedčina vnučka se mi smála a nechtěla si se mnou hrát.

A já vím, že je mi tu zase tak krásně sladce, skoro přeslazeno, a že musím pryč,ne kvůli sousedčině vnučce, ale abych si jednou mohla sednout na svojí zahradě a dívat se na svou hrušku.

A možná tak nepolíbim žabáka za oknem a tři oříšky se mi ztratí v sídlištní šedi. Možná dokonce zapomenu i na kouzla, která nejsou vidět skrz rýhu na pivní sklenici..

Ale jednou snad třeba křečovitě překonám drátované očko v plotu a zbaběle možná začnu žít vlastní život.


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 46 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kačís 18.07.2008, 10:14:06 Odpovědět 
   Jo, jo, bylo to po ránu krásně sentimentální. Piš dál, protože něco takového bych ráda měla v knihovně. U mne za JEDNA!!! k.
 ze dne 11.08.2008, 9:20:41  
   kosmoskok: no ja sem to zrovna psala asi nejaka rozdojatela :P jestli to nekdy bude v knihovne, tak to musi byt vedle Sběratele kostí, aby se to vyrovnalo..fakt moc děkuju za přečtení a oznámkování
 Margaret Dante 18.07.2008, 9:03:58 Odpovědět 
   Děvče drahé, pozor, viděla bych to na talent a velký potenciál. Chápu, proč jsi TIP DNE. Bylo to trochu sentimentální, ale jen tak akorát, aby to nesklouzlo do patosu. Moc pěkné, gratuluji.
 ze dne 11.08.2008, 9:03:35  
   kosmoskok: dik moc za precteni..ja myslela, ze tip dne se vybira automaticky...no kdyby ne, tak mi to samozrejme simra ego :P
 René David 12.05.2008, 0:37:32 Odpovědět 
   Nádherně napsané.
 ze dne 11.08.2008, 9:01:42  
   kosmoskok: dekuju...ale porad to jeste potrebuje kupu prace..mhm..prace..dekuju za zastaveni a mej se hezky
 OH 21.04.2008, 13:57:58 Odpovědět 
   Čau.
Krásné to bolo, také smutné, dospělé a uvědomující si.
Jako když se utrhne vagónekn a jede si bůh ví kam. Ale když jsi s ním aspoň tenkrát nešla a šla jsi na tu seminárku, tak je jasný, že to máš v kebulce srovnaný, ať ti to v ní hučí jakkoliv.
Opravdu pěkné.
 ze dne 21.04.2008, 14:06:38  
   kosmoskok: :P diks..porad jeste rovnam..vypada to na dlouhý proces
 Alan de la Pont 21.04.2008, 13:15:25 Odpovědět 
   Je v tom cosi kouzelného. Trochu místa pro sentiment se určitě, i v dnešní době, najde v každém z nás. Pěkné, když má člověk na co vzpomínat a může ho něco vnitřně hřát (ikdyž je mu právě zima). Text je poskládám do velice zajímavé a zvláštní mozaiky. Myslím, že člověk je dospělý a vyzrálý, když se přestane pokoušet světu dokazovat svojí hloubku, nebo intelektuální převahu, protože již je o ní sám přesvědčen a smířen s její měrou... Hodně štěstí do nového života (také jsem si tím prošel, ale mojí výhodou jsou mělčí kořeny...)
 ze dne 21.04.2008, 18:03:04  
   kosmoskok: vyzrani to jeste neni..spis neco jako dozravani :) dekuju za koment a zastaveni
 čuk 21.04.2008, 12:23:02 Odpovědět 
   Už vlastně žiješ svůj vlastní vnitřní život, když vyplouvají z tebe takové příběhy a obrazy. Fantastické a prosté zároveň.
Škoda, že jsi neotevřela okno žábě, určitě byste si porozuměly. Část textu s dědečkem a vlakem je opravdu kouzelná. Dovedeš se náherně dívat a vpomínat. A sama v panelákové bytě budeš vždyky jako básnivý námořník na lodi. A nestačí být jen zrcadlem, ale být i někým pro zrcadla jiných. Ale umíš skvěle vyprávět a vidět kouzla, tam , kde je jiní nevidí. Jednou rozlousknes i ty tři ořísky a políbíš... možná, že to nebude skrytý prince, a tak jako proměňuješ svět v sen, tak se tvůj sen přemění ve svět. Čekám na tvůj návrat, ale především na další text, který mě zase určitě potěší.
 ze dne 21.04.2008, 14:06:56  
   čuk: Ne Velký Čuk, ale Starý a Blbnoucí ČUk. Díky
 ze dne 21.04.2008, 13:10:20  
   kosmoskok: je mi cti, ze me cte Velky Cuk :P dekuju za publikaci
s tim zrcadlem jsi to vystihl presne tak, jak jsem to myslela
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Pravda bolí
Julliess
Život na vlásku
Christen Zou
Dva životy - Ka...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr