|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Žába ::
| Ahoj, je to trochu sobecky ladeny :P a tak trochu o hledání vlastního příběhu a o tom, že je prostě třeba udělat pár chyb, ale že je tu vždycky něco jako příležitost nebo kouzlo a tak no... hlavne o odchazeni z domova, protoze ted mam tak trochu pocit, ze je treba se uz definitivne osamostatnit..byla bych hrozne moc rada za komentare i za precteni..diks |
| |
|
|
Jednou ráno jsem se probudila a za oknem seděla obrovská žába. Vyvalovala každé oko jedním směrem a pochichtávala se. Brala jsem to jako zásah do soukromí. Co tohle sakra má být za sídliště, když si vás příroda dovoluje atakovat tak brzy po ránu? Udělala úkrok stranou a mohutně dopadla na zadnici. Srážka s podlahou balkonu rozvlnila její tělo a vlna, která uvedla do pohybu neforemnou hmotu se zarazila až někde u krku. Seděla teď přímo proti mně a asi čekala, až řeknu něco významného.
Najednou jsem jako člověk ztratila veškerou hloubku. Dívala jsem se jí do očí a snažila se působit vyrovnaně, asketicky, lakonicky, když už to po mně chtěla. Možná nechtěla…ale už bylo pozdě…byla jsem pod tlakem. Vzpomněla jsem si na Archiméda a na Platóna a na Sokrata a věděla jsem teď naprosto jistě, že nic nevím, ale možná jsem chtěla být trochu originální.
Cítila jsem potřebu ukázat jí svou intelektuální převahu. Vyndala jsem z ledničky Coca Colu a nabídla jí. Seděli jsme naproti sobě. Já a žába, já v negližé, ona v předklonu. Pohupovali jsme se dopředu a dozadu. Já přemýšlela a ona vydávala zvuky přesně podle žabích kvót. Byla jsem tak trochu ráda za to sklo, které nás oddělovalo.
Po nějaké době žába prudce vyskočila a přilípla se na okenní tabulku. Viděla jsem přísavky na nohou a rozložité břicho, které teprve kontaktem s pevnou hmotou získalo tvar. Mazlivě se přilnula ke sklu a flirtovně sklopila oči.
Zmožená planým intelektuálním úsilím jsem vstala z pohovky a šla si uvařit kafe. Když jsem se po několika minutách vrátila, žába už tam nebyla.
….
Jela jsem autobusem na Smíchov okolo hospody, kde jsem jednou večer dostala svojí první pražskou pusu. Zavřela jsem oči a zkoušela si ji vybavit. A hlavně zjistit, kam se vytratila ta romantika, kterou jsem tenkrát viděla v pupkatém Karlovi a chlupatém Pepovi, kteří seděli na druhé straně dlouhého stolu, pili Staropramen a mohutně nás povzbuzovali. Chtěla jsem, aby někdo v přeplněné sto devadesát osmičce vytáhl z kabátu cigarety a zapalovač s nahatou blondýnou a já mohla zavřít oči a čichat Jeho vůni.
Vystoupila jsem na zastávce a čekala na přestup. Kopala jsem do patníku a autobus nepřijížděl a On nepřicházel.
„A nechceš zajít ke mně domů?“ .. a pak se trochu zaklonil, upil ze sklenice a já ležela na dřevěném stole a koukala se na Něj přes tu špinavou sklenici a hrozně moc jsem chtěla říct něco neuvěřitelně infantilního jako třeba „Tak jo.“
A tak jsem si tu chvíli prodlužovala, pozoroval jsem, jak se Mu směšně křiví obličej za rýhou ve skle, a vdechovala kouř z Jeho cigarety a zapomínala na plnou pračku prádla, seminárku, kterou musím odevzdat do zítřka, a cokoliv, co se v tu chvíli nemohlo schovat do hluku a kouře.
Patník se nenávratně otisknul do boty a vzduch byl po ránu ostrý jako kočičí drápy. Pořádně jsem se nadechla, abych ho ucítila. Kočičí pracky mi projely skrz plíce až k myokardu a tam se rozhodly usadit. Rozhlédla jsem se okolo.
Nikdy jsem k němu domů nešla. Místo toho jsem ten večer stejně jako každý den odemkla kovový zámek na plastových dveřích na panelovém domě, vyprala pračku prádla a dopsala seminárku, kterou jsem musela odevzdat do zítřka.
Když čeká člověk ráno na sídlišti na autobus, sídliště loajálně čeká s ním. Čekali jsme spolu – já a obrovská panelová nestvůra. Ve vzduchu se vznášela mlha, mě tlačily kdesi uvnitř hrudníku kočičí drápky a na lavičce vedle mě ležely tři oříšky.
…..
„Dědo, půjdeš se mnou na zahradu?“, říkám a vlastně tím myslím: “Budeme si zase hrát na to, že já nemám už po několikáté novou občanku a ty nemáš jít za týden na operaci. Budu malá holka a nechám se poučovat. Ty budeš sedět vedle mě a budeš mi vyprávět o tom, jaké nosily holky sukně, když ti bylo dvacet.“
A děda říká:“Je tam strašná zima,“ ale myslí tím “ rád “.
A tak spolu jdeme na zahradu a je vážně strašná zima a nejdřív oba chvilku jen sedíme na lavičce a vdechujeme tu nádheru. Vdechujeme a vydechujeme a zase vdechujeme a převalujeme ji na jazyku jako francouzští gurmáni kvalitní víno, rácháme se ve vší té pohodlnosti a pomalosti maloměsta.
Uprostřed zahrady je velká hruška a za tou hruškou je další zahrada a za tou zahradou koleje a tam jezdí každou hodinu vlak. A ten vlak nahlas troubí, aby všichni věděli, že je tady už dlouho, ale že tu pořád je, tak abychom na něj nezapomněli.
A děda, který se narodil a žil celý život tady u té hrušky mi vypráví, jaká byla sousedka krasavice, když jí ještě nebylo sedmdesát, a jak chodili na bály, a jak jednou přišla do divadla s roztrženou silonkou.
A pak chvíli mlčí, abych měla čas si to všechno vychutnat jako dobrý oběd od babičky. A když mi zase trochu slehne, tak říká, jaká byla válka, a jak jezdil s mašinou zrovna takovou, jaká je za tou hruškou, jen byla zelená, a ne červená, a jak troubil ještě hlasitěji, aby to babička slyšela, když jel okolo.
Je jaro a nebo možná ještě trochu zima a všude je tak jako když se člověk ráno protáhne a ví, že je neděle a může si ještě chvilku pospat.
Za hruškou a za zahradou projede vlak a nahlas zatroubí, aby pozdravil dědu. A já v tu chvíli vím, že tu nemůžu sedět pořád. Je tu útulno jako u maminky v bříšku, ale už brzy se budu muset narodit, abych mohla jednou někomu vyprávět o tom, jak jsem chodila na bály a přišla s roztrženou silonkou.
Uprostřed zahrady je velká hruška a za tou hruškou je další zahrada a na té zahradě pučí kosatec. Trochu křečovitě se snaží překonat drátované očko v plotu a trochu zbaběle se bojí prostrčit žlutou hlavičku. Děda ho utrhne a podá mi ho a já si ho vezmu s sebou, až za hodinu pojedu vlakem do Prahy.
A já se stejně křečovitě snažím překonat plot a stejně zbaběle váhám, jestli mám zpřetrhat kořeny se zahradou, a jestli mám opustit hrušku,babičku a dědu. Kouzelného dědečka.
….
Jednou když jsem byla malá a babička vařila ovocné knedlíky snědli jsme jich s dědou tolik, že jsme oba dostali kopřivku. Naskákali mi pupínky a sousedčina vnučka se mi smála a nechtěla si se mnou hrát.
A já vím, že je mi tu zase tak krásně sladce, skoro přeslazeno, a že musím pryč,ne kvůli sousedčině vnučce, ale abych si jednou mohla sednout na svojí zahradě a dívat se na svou hrušku.
A možná tak nepolíbim žabáka za oknem a tři oříšky se mi ztratí v sídlištní šedi. Možná dokonce zapomenu i na kouzla, která nejsou vidět skrz rýhu na pivní sklenici..
Ale jednou snad třeba křečovitě překonám drátované očko v plotu a zbaběle možná začnu žít vlastní život.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 44 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
