|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: (MTP) Dům se zrcadly ::
Tak jsem se opět rozhodla odpublikovat i svůj soutěžní příspěvek do MTP (Mistrovství v tvůrčím psaní) 2007 dřív, než vyjde v almanachu. Loni to bylo místo 8., letos dokonce 6. :-)
Musím se přiznat, že jsem byla v době psaní tohoto příběhu dost nervózní (hmmm, sice jsem začala měsíc před uzávěrkou, ale ten čas tak strašně rychle utíkal... ;-)), takže bych se chtěla tímto omluvit všem, které jsem v té době potkala ;-) a poděkovat těm, kteří mě podporovali!
Enjoy! |
| |
|
|
Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
„Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová,“ přivítala mě hned u branky postarší žena.
„Miriam Woodsová, těší mě.“ Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
„Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva,“ žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
„Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen.“
„V to doufám,“ odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: „Rose! Říkala jsem i to zábradlí!“ Odpovědí bylo hrobové ticho. „A hned!“ dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.
„Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle.“
„Prosím?“ Brýle s černými skly v domě bez oken?
„To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?“ Nechápala jsem.
„Ano, paní.“
„Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte,“ pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
„Můžete vstoupit, pán vás přijme,“ šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
Marie vzala za kliku a já spočinula na prahu skromně zařízeného pokoje. Snad kromě bohatě zdobeného krbu. Oheň příjemně hřál a na stěnách pokoje hrál hru stínů a světel. V místech, kde měla být okna, visela spousta obrazů s loveckou tématikou. Vonělo to tu po borovicích.
Křeslo, oddělené od krbu huňatou zvířecí kožešinou, k nám bylo otočené zády. Můj budoucí pán seděl v něm, viděla jsem jen jeho ruku svírající dýmku.
„Lorde, přišla jsem vám představit novou služebnou, Miriam Woodsovou,“ představila mě Marie už mnohem přívětivějším hlasem.
„Děkuji, Marie, můžete jít,“ promluvil lord tichým, ospalým hlasem a nepatrně se v křesle zachvěl. Marie mě popostrčila dovnitř a rázně za sebou zabouchla dveře.
Vykročila jsem vpřed. Podlaha zavrzala. Nervózně jsem si tmavé brýle přistrčila až ke kořeni nosu a s úctou se zastavila dobré tři metry před křeslem. Z několika vteřin se stala napjatá nekonečnost.
„Pojďte blíž, Miriam,“ zašveholil a ze slušnosti dodal: „Mohu vám tak říkat?“
„Jistě, pane,“ přikývla jsem, a abych měla seznámení co nejrychleji za sebou, pospíšila jsem si k němu.
Lord Sey byl sympatický starý muž. Kdysi výrazné rysy v jeho obličeji byly nyní propadlejší a vystouplé čelo zdobily četné a hluboké vrásky. Zbývající vlasy už dávno ztratily svou přirozenou barvu a lesk. Protkávala je šeď.
Vášnivě si potáhl z dýmky a vyfoukl dokonalý kroužek šedivého kouře. Dýmku poté opřel o popelník. Otočil se zpátky ke mně, lehce uchopil mou ruku a rty se zastavil těsně nad mou hebkou kůží.
„Voníte po skořici, drahá,“ špitl a jemně mě políbil. Poté se odtáhl a pohodlně se opřel.
Cítila jsem, jak mi žhnou tváře. Důlky v jeho tvářích prozrazovaly, že se rád usmíval. I teď měl koutky mírně nadzvednuté.
Lord pokračoval: „Vaším úkolem bude každé ráno nachystat snídani, abych se mohl nasnídat přesně v osm hodin. Vy se najezte v jídelně, ale mně ji prosím přineste do mého pokoje. Jsem už slabý na nohy, proto se odsud vzdaluji co nejméně.“
Přikývla jsem na souhlas. S napětím jsem očekávala, co dalšího mi lord řekne. Mluvil naprosto klidně, což mě překvapovalo. Domnívala jsem se, že bude přinejmenším přísný jako Marie.
„Obědy i večeře chystá Marie. Kdyby potřebovala s čímkoliv vypomoci, buďte tak laskavá a ujměte se toho.“
„Jistě, pane,“ přitakala jsem a pozorně sledovala pohyb jeho očí. Bylo velmi těžké rozeznat jejich barvu, tmavá skla to znemožňovala. Působily prázdně jako dva černé knoflíky.
„Budete bydlet v jednom z podkrovních pokojů. Je vkusně zařízený, myslím, že se vám bude líbit. Koupelna je na chodbě. Marie i slečna Rose obývají druhou část domu.“
Při představě útulného pokoje s pohodlnou postelí mě zahřálo u srdce. Po dlouhé cestě jsem byla unavená a vyhladovělá.
„Bylo mi potěšením, drahá,“ natáhl ke mně ruku a tentokrát jsme si jimi jen potřásli. Jakmile jsem se dotknula jeho vrásčité a suché kůže, přeběhl mi mráz po zádech.
„Děkuji vám za milé přivítání,“ snažila jsem se působit sebejistě, ale rázem jsem se znovu pozastavila nad zvláštností tohoto domu.
„Časem sama pochopíte,“ řekl lord náhle tónem, který naznačoval, že diskuze právě skončila.
Zabouchla jsem za sebou dveře a hned si sundala černé brýle z očí. Otřela jsem si mírně orosené čelo a vydala se úzkou chodbou ke schodišti. Doufala jsem, že jídelnu najdu. Dům byl totiž jedno velké bludiště.
Když jsem míjela jedno z mnoha zrcadel lemujících stěny s vysokými stropy, prohlédla jsem si svůj odraz.
Mé růžolící tváře se rozzářily úsměvem. Odhodlanost se mi zračila v hnědých očích tak silně, až mě to samotnou vyděsilo. Úzké červené rty se mi ještě chvěly, měnily tvar jako hladina oceánu.
Zrcadlo mě něčím přitahovalo. Sálalo z něj jakési magické opájející tajemno plné jiskřivé energie, co spoutávala moje smysly. Oddávala jsem se blaženosti, která mě pohltila.
V hlavě mi hučelo. Šelestění se změnilo ve srozumitelný šepot. „Nebraň se… Poddej se tomu…“
Najednou jsem měla chuť se dotknout mihotavé hladiny zrcadla. Něco ve mně mě však přesvědčovalo, abych to nedělala… Jako dítě toužící po hračce jsem bezmyšlenkovitě zvedla ruku a ukazováčkem se přibližovala k lesklému povrchu. Byla jsem dychtivá ucítit ten chlad, ale nyní se zdál nekonečně daleko, a přitom mě od něj dělilo jen pár centimetrů…
„Ztratila jste se, drahá?“ vylekala mě Marie. Podívala jsem se jejím směrem. Stála u schodů, opírala se o zábradlí a měřila si mě zvláštně prázdným pohledem. Strhla jsem svou nerozhodně napřaženou ruku k tělu a poslušně k ní došla. Nohy jsem měla podivně těžké a vratké. Beze slova mě zavedla do jídelny, kde mě se vším seznámila.
Odpoledne jsme strávily prohlídkou domu, kterou jsme zakončily v mém novém pokoji. Byl vážně úchvatný, přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Zamrzelo mě, že nebyl prosvětlen sluncem. Naprosto jsem totiž ztratila přehled o čase; nevěděla jsem, jestli je odpoledne nebo už večer. Nástěnné hodiny ukazovaly chvilku po osmé.
V koupelně u mého pokoje na mě čekala vana plná horké vody, kterou mi pro dnešek nachystala Rose. Byla to baculatější zamlklá dívčina s černými vlasy vyčesanými do drdolu, tváře měla nepřirozeně bledé. Slušně jsem jí poděkovala a počkala, dokud místnost neopustila.
Vysvlékla jsem se z šatů, ve kterých jsem strávila několik hodin, a ponořila se do vody. Chvíli mi trvalo, než jsem si na její teplotu zvykla. Vdechovala jsem horkou páru. Záře svící vrhala na hladinu mihotavé odlesky. Zavřela jsem oči a s melancholií se zaposlouchala do večerního ticha.
Jediným zvukem doprovázejícím koupel byla voda, která v malých dávkách skapávala z rezivých kohoutků, a každá kapka se na hladině roztříštila a vytvářela tak příjemnou melodii. Uspávala mě. Nořila jsem se do vlastních myšlenek, které se během chvíle proměnily ve sny.
Pláč. Nářek se ozýval stále blíž… Můj dech se zrychloval s narůstajícím kvílením…
S trhnutím jsem se probudila a napřímila se, hladina vody se znovu roztančila. V hlavě mi pomalu doznívala ozvěna dívčího pláče.
Voda už stačila vychladnout. Zachvěla jsem se. Opatrně jsem z ní vylezla a otřela se. Vklouzla jsem do nachystané noční košile a navlhlou osušku přehodila přes okraj vany.
Jedna ze svící na stěně dohořela. Pomalým krokem jsem došla až ke dveřím. Když jsem spatřila své rozechvělé, vodou rozmáčené prsty, vyděsila jsem se vlastního strachu. Až teď jsem si připustila, jak je dům veliký a děsivý.
Prudce jsem otevřela bílé dveře a s úlevou zjistila, že před nimi nikdo není. Vykročila jsem do matně osvětlené chodby a podívala se ke schodišti.
Na stěně viselo jedno z mnoha zrcadel, která dům zdobila. Byla přenádherná. Tuhla mi krev v žilách. Neudržela jsem se a došla ke zlatému, bohatě zdobenému rámu, ve kterém bylo zrcadlo uvězněno. V matném osvětlení jsem poznala svůj odraz. Díval se na mě vystrašeně; přesně tak jsem se cítila.
Něco mě vyplašilo. Zaposlouchala jsem se. Monotónní ticho vyrušil podivný zvuk nesoucí se chodbou. Přibližoval se. Poznala jsem v něm pláč. Byl prostoupen zoufalstvím, kterého se každý obával. Někdo naříkal a mně to trhalo srdce.
Odtrhla jsem zrak od schodiště a pohledem zavadila o zrcadlo. Už jsem v něm nebyla sama. Za mnou stála mladá, nešťastná dívka. Po tváři jí stékaly slzy, byla úplně bledá. Podobala se Rose. V jejích očích se zračila nevyřčená prosba. Vzlykala. Rozechvívalo mi to bubínky.
Výjev, který se už nedal snášet, mě probral z šoku. Rychle jsem se otočila. Chodba byla prázdná. Hlasitě jsem vykřikla; chtěla jsem přehlušit ozvěnu v mé hlavě. Rozeběhla jsem se ke svému pokoji. Slyšela jsem ozvěnu jejího hlasu: „Neutíkej…“
Prudce jsem otevřela dveře a rychle je za sebou zabouchla. Svezla jsem se na zem. Srdce mi neovladatelně tlouklo.
Ještě několik minut jsem snášela ozvěnu nářku, dokud nepřišlo vysvobození. Usnula jsem na tvrdé zemi.
Brzy mě probudila Rose. Jak zaklepala na chladné dřevo dveří, otevřela jsem oči a zamžourala do tmy. Pokoj byl stejně ponurý jako večer, budilo mě plápolání svící, nikoliv příjemné denní světlo.
Rose se omluvně usmála. Zastyděla jsem se, jak mě přistihla na zemi, ale neřekla ani slovo a jen mi naznačila, že je čas vstávat. „Je sedm, slečno Miriam,“ špitnula. Musím přichystat snídani, napadlo mě a přikývla jsem.
Odešla z pokoje a já ještě na okamžik zamhouřila oči. Trvalo mi bezmála patnáct minut, než jsem se vydala do kuchyně.
Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí slunce. Každé svítání značilo něco nového. S těžkým srdcem jsem se vydala temnou chodbou ke schodišti. Moji pozornost opět upoutalo zrcadlo pověšené na stěně několik kroků od dveří koupelny. V odraze jsem zahlédla Rose stojící na konci chodby. Odtrhla jsem od skla zrak a zahleděla se na odpočívadlo.
Bylo prázdné. Vzápětí jsem uslyšela Rosino volání. Objevila se na schodech a popoháněla mě. Prohlédla jsem si její černé vlasy svázané do drdolu. Stála daleko. Mohla jsem si snad jen něco namlouvat?
„Nezapomeňte si nasadit černé brýle,“ připomněla mi Rose v kuchyni, kde mi právě pomohla připravit snídani. Zarazila jsem se, načež mi jedny podala. „Můžete si půjčit tyhle.“ Vděčně jsem je od ní převzala a okamžitě si je narazila až ke kořeni nosu.
Vzala jsem podnos s hotovou snídaní. Rose na mě povzbudivě kývla, což mi dodalo sebevědomí. Ruce se mi chvěly, ale i přesto jsem se usmála.
„Pospěšte si, Miriam, za chvíli bude osm!“ zavolala za mnou ještě, než její hlas splynul s nepřirozeným tichem.
Potichu jsem se plížila chodbou, snad jsem se bála, aby mě nikdo neslyšel. Mé obavy byly zbytečné. V domě jsme byli jen já, slečna Rose, Marie a lord Sey. Přesto jsem dýchala mělce a neslyšně. Pozorně jsem si prohlížela nábytek vrhající na podlahu stíny. Dřevo s každým krokem zavrzalo a já si začínala přát, abych práci nebyla přijala.
Opatrně jsem vyšla schodiště a vydala se již známou chodbou k pokoji lorda. Do uší mi znovu vnikl zvuk, který z pokoje vycházel i předchozího dne. Kromě slaniny jsem teď cítila i borovici. Zastavila jsem se. Majestátní zrcadlo pověšené naproti dveřím mě bilo do očí.
Buch buch. Buch buch. Srdce mi tepalo v nepravidelných intervalech, ale dál už jsem si ho nevšímala. Klouby prstů jsem položila na chladné dřevo a třikrát zaklepala. Zvuk okamžitě ustal a já mohla vstoupit.
„Vaše snídaně, pane,“ vešla jsem dovnitř. Oheň v krbu tancoval i dnes. Lord ještě odpočíval v posteli.
„Pojďte sem, má drahá,“ vyzval mě. „Rád snídám v posteli,“ vysvětlil, když si všiml mého tázavého pohledu. Na jeho přání jsem tác položila na přikrývku. „Snad vám bude chutnat, pane,“ usmála jsem se.
„Dnes vám to malé zpoždění odpustím, Miriam, ale příště buďte laskavě dochvilnější.“ Nechápala jsem. Cesta z jídelny nemohla zabrat víc než pět minut. Hodiny pověšené nad krbovou římsou ukazovaly čtvrt na devět. Musely jít napřed.
„Já… omlouvám se, pane,“ rozhodla jsem se neodporovat. „Byla jsem si jistá, že jdu včas. Rose mě dnes přišla vzbudit a-“
„Nemusíte mi nic vysvětlovat, drahá,“ mluvil stále klidně. „Čas utíká rychleji, když se dobře bavíte,“ mrkl na mě. Už jsem mu chtěla oponovat, ale najednou jsem ztuhla a s výkřikem se otočila.
Byla jsem si jistá, že za sebou uvidím tu dívku ze včerejška. Hmatatelně jsem cítila její přítomnost. Oproti Rose ale nosila vlasy rozpuštěné. Jejich černá barva podtrhovala bledý obličej.
Nestála tam. Když jsem se otočila zpátky, abych se o své pravdě přesvědčila, v zrcadle pověšeném na tmavé stěně se odrážel jen prázdný pokoj.
„Stalo se něco, drahá?“
„Ne,“ polkla jsem nasucho. Prázdný tmavý pokoj, ve své nehybné strnulosti, tolik podobné výrazu tváře lorda Seya a nyní i mému. Mohlo se mi to jen zdát, ta tmavá skla všechno zkreslovala, uklidňovala jsem se. Ale přece jenom, nezahlédla jsem v zrcadle drobné mihnutí čehosi… čehosi, co tam nemělo být? Když jsem odcházela, ještě jsem se třásla.
Po týdnu pobytu v sídle lorda Seye jsem padala únavou. Celý ten proces mě vyčerpával. Nebyla jsem příliš zvyklá vstávat tak brzy. Madam Hartlová mě zaměstnávala čím dál tím víc, z původních snídaní a nákupů se stala celodenní práce s příslibem vyššího platu. Na tu nabídku jsem kývla; peníze jsem potřebovala. Těšila jsem se, až si nějaké vydělám a vrátím se domů k manželovi a dětem.
Už jsem si myslela, že se po práci konečně půjdu projít na čerstvý vzduch, když jsem zaslechla ostré hlasy. Patřily paní Hartlové a mému pánovi. Pravděpodobně se schylovalo k hádce. Zvědavost mi nedala a já se do rozhovoru zaposlouchala.
Lord mluvil jako vždy naprosto klidně a vyrovnaně, ale paní Hartlová byla rozrušená. Zaskočilo mě to – přísnost se z jejího hlasu naprosto vytratila.
„Je vystrašená, měli bychom ji varovat!“ ztišila hlas, jako by se bála, že je někdo poslouchá.
„Jistě na to přijde sama, Marie,“ chlácholil ji ironicky lord Sey, až mě jeho nepříjemný tón vyděsil. „Je to chytrá a vnímavá žena. Měli jsme spolu onehda malý incident, nic vážného…“
„Co se stalo?“ vyhrkla. Hovor na chvíli ustal, až jsem se polekala, že se dozvěděli o mé nevítané společnosti.
„Jak říkám, nic, co by vás muselo znepokojovat, Marie. Myslím, že jí pomalu začíná docházet, že tohle není obyčejný dům. Sama se rozhodne, zdali tu chce zůstat.“
„Pane, vy mi asi nerozumíte-“
„Ale ano, rozumím vám a to velice dobře. Jako byste si tím sama neprošla.“
„Ano, ale bylo to jinak, než si myslíte! Rose mi to řekla! Řekla mi o zmizení své sestry! Mohl jste se toho vyvarovat, mohl jste jim říct, co by se mohlo stát,“ zvyšovala paní Hartlová hlas, až téměř křičela. „A vlastně už se stalo… Děláte chybu, že to před všemi tajíte! Opravdu si myslíte, že si doposud nikdo nepoložil otázku, proč je ten dům bez oken? Něco vám povím, Henry. Jste sobec. Měl byste vědět nejlíp, proč tu Rose zůstává!“
„Ale já to vím,“ přerušil ji nenuceně Henry, jak ho Marie předtím oslovila. „Je tu jen a jen kvůli své sestře. Chce se mi pomstít, že se nikdy nenašlo její tělo. Pomalu jí to všechno došlo, není tak hloupá, jak vypadá,“ odfrkl si pohrdavě. „Ale to nedokáže. Na to je příliš slabá. I její sestra byla taková – přehlížela, co se dělo kolem ní. Nikdy ji nenapadlo, proč ji vaše předchůdkyně, madam Louisová, nutila ty brýle nosit. Popravdě – neberte si to osobně, Marie – ale kdy to napadlo vás? Kdy vás napadlo, že vás tím jen chráním? A všechny ostatní?“
„Prosím vás,“ cekla nabroušeně. „Sama jsem tu jen kvůli Rose. Chudinka by se tu sama zhroutila. Já osobně už jsem si na ty výjevy zvykla, pokud je to vůbec možné. Ty brýle je nutíte nosit stejně jen proto, abyste nemusel čelit přímému očnímu kontaktu! Nevěřím, že je tím chráníte… Zničil by vás upřímný pohled do očí… Připustil byste si totiž vinu! Jste sobec, Henry, jste sobec, že jim o tom neřeknete. Sama už jsem tu nemusela být!“ Neovládala se. Její hlas byl zřetelně slyšet i v místě, kde jsem zkameněla.
„Nikoho tu nedržím,“ bránil se s notnou dávkou ráznosti. „Je to jen a jen moje vězení, já tu totiž musím být – na rozdíl od vás všech! Ta zrcadla mě drží při životě, sám bych to nezvládl. Měl jsem dojem, že jste si to domyslela. Proto jste dala ty brýle stranou, už jste je nepotřebovala. Nebo se pletu?“
„Ne,“ řekla jako zklamané dítě.
„Brzy možná budete na chodbách potkávat novou tvář, pokud neudržíte jazyk za zuby. Nerad bych o Miriam přišel, je opravdu šikovná. Ale přesto, kdo ví, co se může stát?“
Hlasy se vzdalovaly.
Srdce mi bušilo. Cítila jsem, jak mi po čele stéká krůpěj potu. Hořící svíce vrhaly na temnou zeď mihotavé odlesky, které rušil jen můj stín. Chodbou se nesla podivná ozvěna, slova se odrážela od stěn a zakousávala se do mých uší.
Chodba se zdála až nepřirozeně dlouhá, jen na jejím konci jsem nejasně viděla zlatý rám zrcadla.
Prokletá zrcadla. Byla úplně všude. Kamkoliv moje noha vkročila, pronásledovaly mě podivné odrazy. Tmavé brýle jsem si zvykla sundávat už jen na spaní. Dokázaly totiž alespoň trochu zastřít to, co se uvnitř dělo. Ten kus plochy uvězněný v rámu si žil vlastním životem. Životem, který do nich vložil lord Henry Sey.
Zamotala se mi z té představy hlava. Před očima se mi udělalo ještě větší temno. Z ruky mi vyklouzl tác, který jsem nesla pánovi, a nádobí se v tu ránu roztříštilo. Ozvěna nesla hluk chodbou oběma směry, než umlkl spolu se vzdalujícím se rozhovorem vycházejícím z pánova pokoje.
Rozeběhla jsem se. Každý krok zněl dutě. Od nohou mi do těla prostupoval chlad. Brýle mi sklouzávaly z nosu. Nechtěla jsem tu zůstat už ani chvíli. Únavu, kterou mě dům zmohl, už jsem dál nemohla snášet.
Třesoucí se nohy mě stěží nesly. Neudržela jsem se na nich a podlomila se mi kolena. Každou chvílí jsem očekávala tvrdou a bolestivou srážku se zemí.
Upadla jsem. Hlavou jsem narazila přímo do zlatého rámu masivního zrcadla. Zachvělo se. Byla jsem si jistá, že už mě jeho odraz nepřekvapí; přesto jsem se vylekala, když jsem ve skle nespatřila ani sebe, ani prostor za mnou.
V kotníku mi pulsovala ostrá bolest. Zaklonila jsem se. Do těla mi znovu pronikl chlad. Celé zrcadlo se opět zachvělo a jeho hladina se roztančila. Chtěla jsem se odplazit pryč, ale nějaká síla mě k zrcadlu připoutala. Kladla jsem odpor, přesto jsem neměla šanci. Pohltila mě do sebe jeho hlubina. Pak už jsem nevnímala nic.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
