obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: 5. Kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Prosím, neodcházej!
 autor Lamprey publikováno: 25.04.2008, 8:56  
 

Hned po škole pádím do posilovny, abych si malinko protáhla tělo. U vchodu mě přivítá úsměv paní Kropáčkové. Je sice o dost starší, než já a také už má tři děti, ale báječně se s ní povídá. Kdykoli mám špatnou náladu, tak mě rozveselí už jen tím veselým úsměvem.
„Dobrý den, paní Kropáčková,“ usměji se na ní a už tahám z kapsy peníze na prodloužení permanentky.
„Ahoj, Zory. Tak jakpak se máš dneska?“ ptá se mě svou obvyklou otázkou.
„Ale jo jde to. Znáte to. Vždycky může být ještě líp.“ Odpovím a už jí strkám peníze otvorem ve skleněné kukani.
„No jo. Takže zase na čtvrt roku?“ zeptá se mě jako vždy už celé dva roky.
„Ano,“ usměji se a koukám na její zručné a opravdu rychlé psaní na počítačové klávesnici.
„Tak tady to máš. A choď častěji. Vždycky se bojím, že se ti něco stalo, když se tady dlouho neukazuješ,“ řekne starostlivě a já jen kývnu.
Klidně bych si s touto milou osobou povídala dál, ale vidím, že bych jen zdržovala lidi, kteří už nedočkavě stojí za mnou a významné si odkašlávají.
„Tak zatím, paní Kropáčková,“ rozloučím se a jdu do šatny.
Bleskurychle se převléknu do přiléhavého úboru, který nádherně zvýrazňujeme vnady a ukazuje přednosti. Při pohledu do zrcadla, které je umístěno fikaně u vchodu do místnosti s mučidly, se musím pozastavit a upravit si vlasy. Po řádné úpravě konečně překročím práh místnosti a hrdě vkráčím dovnitř. Ovšem hned se malinko zarazím. U jednoho stroje je právě můj věznitel z autobusu. Po chvilce si uvědomím, že na něj koukám jako do výlohy obchodu. Otočím tedy hlavu na druhou stranu a hledám stroj, který je na dostatečně viditelném místě, aby si mě stačil ten kluk všimnout.
Už po půlhodině vzdávám své snažení a raději se pořádně pustím do posilovaní. Dávám si do těla co to jde. Nevím čím to je, ale mám neuvěřitelnou sílu a energii.
Moc času na dumání o své vytrvalosti nemám, protože se ke mně připojí Richard, syn majitele posilovny. Je tu vždy, když tu jsem já už celé dva roky.
„Ahoj Zory!“ pozdraví mě a sedne si na vedlejší posilovač břišních svalů. Ne, že on by je potřeboval posilovat. Má nádherně vypracované tělo. Ráda se na něj koukám, když posiluje. Na pohyby všech svalů a na jeho neuvěřitelnou sílu. Raději přestanu dumat nad jeho svaly a vrátím se zpátky na zem.
„Ahoj, Riku.“ Odpovím všedně a pokračuji v posilování.
„Jakpak je? Jak na tebe koukám, tak určitě trénuješ ještě někde jinde,“ mrkne na moje tělo a usměje se.
„Ale ne. Jsem stejná jako minule,“ vyvedu ho z omylu.
„No, když myslíš. Ale buď si jistá, že nejseš. Děláš obrovský pokroky. Zachvíli abych se bál konkurence,“ rozesměje se. Ovšem když vidí, že já se nesměji, zarazí se. Zaraženě na mě kouká a to už mi nedá a musím se rozesmát.
„Teda kdyby ses teď viděl,“ směji se, až mi začnou slzet oči. Rik na mě udiveně kouká, ale pak se k mému smíchu přidá.
Naším smíchem přilákáme pozornost všech ostatních v místnosti a tím myslím i toho kluka. Ustane v posilování a zaměří se na nás. Asi mu dojde koho to vidí, protože přestane posilovat úplně a usměje se. Oplatím mu úsměv, ale to je vše. Zase se otočím na Rika a věnuji mu svou pozornost po zbytek týrání svého těla.
„No, já se půjdu převléknout,“ pronesu a zvedám se k odchodu do šatny.
„Jasně. Tak za chvíli na baru. Zatím,“ řekne se samozřejmostí Rik a jde také do šatny.
U dveří se ještě ohlížím jestli neuvidím toho kluka, ale nikde ho nevidím. Asi už odešel. Trochu mě to zamrzí. Ale co, jeho věc jestli už šel.
Urychleně se osprchuji a překotně se převlékám, aby Rik nemusel čekat dlouho. K baru dorazím stejně jako on, takže si nemáme co vyčítat. Jen dosednu na stoličku, už se k nám hrne barman a ptá se co si dáme.
„Já si dám pomerančový džus,“ odvětím a víc se mu nevěnuji.
„No a mě jako vždycky,“ kývne Rik a zase vrací svou pozornost na mě. „Hele Zoro, chtěl jsem se zeptat jestli by jsi nepřišla na mojí oslavu narozenin. Tuhle sobotu.“
„Možná bych mohla,“ rozmýšlím se.
„Nedělej Zagorku,“ usměje se na mne.
„Tak dobře. Přijdu. Kam? K tobě?“ informuji se, abych tedy věděla kam přijít.
„Jasně že ke mně. Přece nebudu slavit někde v hospodě. Devatenáctiny nesmím jen tak odbýt.“
„Tak já tedy přijdu. Ale nevím, kdy přesně. Podle toho v kolik mi to pojede od nás.“
„Jestli chceš tak pro tebe přijedu,“ aktivně se nabídne.
„To by jsi mohl. Docela by se mi to hodilo,“ přijmu bez průtahů a jsem mu za jeho nabídku docela vděčná, protože já sama bych se ho na odvoz nezeptala.
„V devět jsem tam.“
„Dobře budu připravená.“
„No jen aby to nebylo jako minule, že jsem musel čekat půl hodiny, než jsi vyšla,“ zavzpomíná na mé zpoždění.
„Ale za to jsem nemohla já. Mamka děsně zdržovala,“ vymlouvám se stejně jako tenkrát. Ovšem já sama vím, že jsem se ještě upravovala, abych se všem líbila. Teda hlavně abych se líbila jemu.
„Jo jasně. To už jsi říkala minule. A sama víš, že ti to nežeru,“ směje se. Já dělám ještě chvilku jakoby uraženou, ale dlouho to nevydržím. Musím se smát také. Jeho úsměv je, byl a bude vždy nakažlivý.


Domů se vracím ve skvělé náladě. Dokonce si zpívám. Dohopkám do kuchyně, abych si ze stolu vzala peníze na nákup a okamžitě zase energicky letím ze schodů. Hned pod schody na mě čeká sousedka, ale ne proto aby mi něco řekla, ale aby věděla koho má potom v místní samoobsluze drbat. Je to takový místní zpravodaj a ona jako správná redaktorka bere svou práci velmi vážně.
V obchodě jsem nesehnala všechno co je třeba nakoupit, tak se rozhodnu zajet na kole do města a dokoupit zbytek. Ve městě skoro nikdo není. Také aby tu někdo byl, když je zima jako v Rusku. Jen u supermarketu stojí parta kluků. Opírají se ležérně o zábradlí a kouří cigarety. Při větším zkoumání zjišťuji, že všichni jsou moc hezcí, ale jen jeden z nich je ten nejhezčí. Sedí na kraji zábradlí a sleduje můj příjezd, ale nijak ho nekomentuje, a dokonce se ani nesměje spolu s kluky. Prostě jen tak kouká. Až teprve teď lituji toho, že jsem nejela autobusem. Mé vlasy rozdělené větrem do pramínků a červený nos nejsou asi zrovna výstavní. Rychle slezu z kola a zapadnu do obchodu. A teprve za dveřmi si uvědomím, že jsem ho nezamkla. Já bych se vrátila zamknout, ale mé nohy mě neposlouchají, a proto raději rychle nakoupím, abych byla co nejdříve zase u kola.
Ano, já jsem sice rychle nakoupila, ale kolo mi stačili zabavit ti kluci. Teď se na mě kření a jezdí na mém kole. Nevím co mám dělat. Mám jim říct, že potřebuji to kolo na cestu domů a nebo rezignovaně odejít na autobus? Docela těžké dilema. Já bych tam šla, ale …
„Hej ty, blonďatá! Nechybí ti něco?“ zařve na mě brunet, který si právě užívá jízdu na mém úplně novém kole.
„No docela jo. Právě to co máš pod zadkem!“ odvětím a čekám na výsměch za moji odpověď. Ovšem výsměch nepřichází, a dokonce nepřichází nic podobného tomu. Jen na mě zůstanou nevěřícně zírat.
„Hele vole, to si necháš líbit?“ zasměje se zrzek div nespadne na trávník.
„Hej,“ houkne na mne zase brunet. „Pojď si pro to kolo, ne?“
No dobrá, pomyslím si, položím nákup a jdu k zábradlí. Kluci se rozesmějí, ale mě tím neodradí. Ani nevím, kde se ve mně vzalo takové sebevědomí.
„Dáš mi ho dobrovolně nebo si ho mám vzít sama?“ zeptám se nečekaně odvážně a až teď si uvědomuji, co jsem to řekla za blbost. Ale nenechávám to na sobě znát.
„No to ještě nevím. Možná za něco vyměním,“ odpoví a začne mě lustrovat pohledem.
„No a za co to kolo vyměníš?“ zeptám a čekám nějakou blbost nebo třeba číslo na mobil. Ovšem to neznám kalibr místních kluků. Ti míří výš než jen k nějakému číslu.
„Dejme tomu, že se mnou strávíš jednu noc a pak je kolo tvoje,“ vymyslí si a já jdu málem do kolen, ale ustojím to. Drahnou dobu si zíráme do očí a ve chvíli, kdy se na mě tak děsně moc nesympaticky zašklebí, se ve mně všechno sevře a navalí se do mě obrovský vztek. Popadnu řídítka mého kola a už je zvedám do výšky jako sklápěčka s pískem. Je to přesně jako ve skutečnosti. Brunet se sype na hromadu přesně jako štěrk a tomu podobný sajrajt. Když už se kola nedrží ani malíčkem, přitáhnu si kolo k sobě, abych na něj mohla nasednout a klidně odjet. Zastavím se ještě u mého nákupu a peláším pryč. Raději se ani neohlížím.
Doma za dveřmi našeho bytu si konečně oddechnu. Shodím batoh na židli a přemýšlím, jestli jsem to s tím kolem náhodou nepřehnala. Teď abych se bála, kdy je potkám. Třeba mi to bude chtít vrátit a myslím si, že ne zrovna příjemně. Také jsem ho nemusela tak ztrapnit, ale zasloužil si to. Ani netuším, kde se ve mně vzala taková odvaha.
Najednou mi zavrní židle, na které sedím a okamžitě si uvědomím, že to asi musel být mobil. Začnu ho hrabat úplně ze dna batohu. Když aparát konečně spatří světlo světa, přestane zvonit.
„Ty hajzlíku. To jsi mi udělal naschvál. A zrovna když volala mamka. Sakra já se na to vykašlu,“ nadávám na ten můj šmejd, který tohle dělá velmi rád. Vždycky když už ho mám v ruce vypne se.
Po zapnutí vidím, že volala mamka. Chci jí zavolat zpět, ale nemám kredit. Já se na to opravdu vybodnu. To je ta nejhorší věc na světě. V rychlosti mne napadne skočit k sousedům. Z bytu vystřelím jako šipka a už zvoním u Sloupků. Přijde mi otevřít sama majitelka bytu Radka Sloupková. Moje o dva roky starší kamarádka a matka roční holčičky, Markétky.
„Ahoj. Není doma?“ zeptám se a ona ví koho tím myslím. Myslím tím jejího manžela, Honzu. Před dvěma roky se s nim seznámila na jedné diskotéce a bohužel mu věřila každé slovo. Milovala ho tak moc, že s nim započala nový život, nechtěně samozřejmě. Také kdo by chtěl v šestnácti dítě. No ale co se dalo dělat, zjistilo se to pozdě. Když se to prý Honza dozvěděl, byl naprosto nepříčetný. Ale nakonec se dostala do popředí zodpovědnost a tak tedy řekl, že se o ně postará. I když teď Radku bije, ona ho stále bezhlavě miluje. Snad dostane časem rozum.
„Ne. Jel do práce včera a přijede zase ke konci týdne. Pojď dál, „otevře mi dveře dokořán a já tedy vstoupím. „Jsem ráda, že sis našla trochu času na mladou maminu a přišla pokecat,“ usměje se na mne a už jde do kuchyně stavit na čaj.
„No, víš já bych si potřebovala zavolat jestli můžu.“
„Ale jasně že můžeš. Však víš, kde je telefon,“ odpoví a dál se věnuje přípravě pohoštění.
Dojdu do obývacího pokoje, který je nádherně provoněn vanilkou. Rozhlížím se po novém nábytku. Radka dbala vždycky na to, aby byla všude uklizeno. Už v jejím dětském pokoji měly všechny hračky své místo.
U telefonu přestanu rozjímat a rychle na číselníku navolím devět číslic. Chvilku to vyzvání a pak se ozve mamčin roztřesený hlas.
„Ahoj, Zory.“
„Ahoj. Co se stalo mami?“ zeptám se s bušícím srdcem.
„No, dneska se tatínkův stav zhoršil.“
„A dávají mu doktoři ještě šanci?“
„Už ne. Před chvílí ho odpojili,“ rozbrečí se mi mamka do telefonu a já najednou cítím obrovský příval krve do hlavy. V uších mi hučí, jako kdybych stála přímo u vodopádu. Neprostupná tma před očima. Snažím se z ní dostat, ale nejde to. Ach bože, pomoc. Padám do nějaké propasti. Nikde nekončí a okolo jen samá tma. Konečně už vidím světlo. Pomalinku se přibližuje. A je tam i nějaká tvář. Mluví ke mně?
„Zoro! Haló, slečno Zoro,“ volá na mě neznámá tvář. „No, už bylo na čase se probudit.“
Absolutně nevím, kde to jsem, ale poznávám pána v bílém plášti a na pravé straně lůžka nějakou ženu.
„Pane doktore, bude v pořádku?“ ptá se žena starostlivě. Podle hlasu poznávám mamku.
„Ale samozřejmě že bude v pořádku. Vždyť se celkem nic nestalo,“ uklidňuje ji doktor.
„Mami,“ zašmátrám rukou po pravé straně mého ležení. Mamka mi ji chytí a stiskne a já jsem si jistá, že jsem živá a konečně procitám do reálného světa. „Mami, kde jsou Petra a Honza?“
„Ti jsou už dávno doma. Hlídá je babička neboj. A kde je táta?“
„Ten tu není. Už nikdy…“ řekne teskně mamka a já vidím jak se jí po tváři hrnou slzy. V tu chvíli mi svitne, proč tu vlastně ležím. Mám chuť upadnout do mdlob znovu. Nechápu jak jsem na to mohla zapomenout.
„Aha,“ odpovím prostě, protože nevím co jiného na to mám říct.
„Tak slečno. Můžete vstát?“ optá se mě mladý sympatický doktor.
„No, to ještě uvidím,“ usměji se a pokouším se vstát. Mamka i doktor mě chtějí podepřít, ale já to chci zvládnout sama. A myslím si, že v tuhle chvíli by potřebovala podepřít spíš mamka.
„Dobře. Zase se posaďte a řekněte, jestli vás něco bolí,“ usadí mne a popadne nějaké papíry.
„Ne, nic mě nebolí. Teda když nepočítám hlavu. Ta mě malinko bolí,“ přiznám se a rozhlížím se po bílé místnosti. Když vrátím zrak zpět na doktora, drží v ruce nějakou tabletu a cpe mi kelímek.
„Tohle si vem a hlava tě přestane tak do půl hodinky bolet,“ strčí mi oba předměty do ruky a odejde z místnosti. Polknu tedy růžově potaženou tabletku a začnu se oblékat.
„Vy už se oblékáte? Myslíte, že vám je natolik dobře, aby jste mohla odejít?“ vykulí na mě oči doktůrek.
„Jasně že jo. Vždyť jsem naprosto v pořádku. Pokud vím, tak jsem nespadla nikam na tvrdý, ale jen na křeslo. A pak jsem snad také nespadla, ne?“ zeptám se, ale v oblékání pokračuji. Jasně ty doktore vykutálenej. Nahou by jsi mě tu chtěl. Nic takovýho. Obléknu se a mizím odsud.
„No to jste nikde nespadla, ale omdlít by jste mohla znova,“ prohodí celkem logicky.
„Tak by mě sem znovu přivezli,“ odpovím a už odcházím z ordinace. „Naschle doktore,“ nezapomenu se ještě efektivně otočit a mrknout okem. K tomu přidám menší úsměv a doktor nechá oči na dveřích. Nejradši bych mu je do těch dveří přivřela, kdyby to šlo samozřejmě.
Mamka mě dohoní až teprve u vrátnice. Mlčky se připojí. Každou chvilku po sobě házíme okem, ale obě děláme, jako že to ani jedna nevidíme. Nevím proč, ale jsem na mamku naštvaná. Vím, že nic neprovedla, ale něco mi brání s ní normálně mluvit. V tomto stylu dojdeme až domů, kde už čekají sourozenci. Samozřejmě vím, že nečekají na mě, ale na tátu, kterého se bohužel už nedočkají. Nejspíš jim to nikdo neřekl, protože si jsem jistá, že reakce by byla jiná.


 celkové hodnocení autora: 77.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 60 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 AňA Morgan 05.01.2009, 17:12:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: AňA Morgan ze dne 31.12.2008, 3:33:14

   fajn, jdu čekat. snad se mi v dílku pár věcí ujasní..
přeju brzké přitažení a přízeň inspirace;-))
 AňA Morgan 31.12.2008, 3:33:14 Odpovědět 
   kdy bude pokračování? reakce?
jinak hezké čtení..
 ze dne 05.01.2009, 15:44:58  
   Lamprey: no pokračování bude už brzy...jen čekám až mi přitáhnou domů net:-)
 čuk 25.04.2008, 8:55:55 Odpovědět 
   Nečetl jsem předchozí. Tvé vyprávění je až moc obšírné, dost holčičí, snad pocity autentické, četbu táhne i ta trochu humoru a přehnaného sebevědomí. Reakce na smrt otce je sice prudká, ale téměř ihned vymizí a neprojeví se na chování a pocity hrdinky. Vcelku nic většího vypovídajícího, doufejme, že budeš mít svižnější pokračování, v kterém bude lépe reflektován předchozí text
 ze dne 25.04.2008, 10:11:23  
   Lamprey: Však ona reakce ještě přijde:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Váš portrét
Lorna
Chameleon
J.K
Pokoj P 15 aneb...
zdenek369
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr