obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Ateliér ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky ze šuplíku
 autor Pelion publikováno: 23.04.2008, 6:11  
"Trest často dlouho čeká, ale náhle dopadne." PUBLILIUS SYRUS
 

Zvědavé oči sledovaly pootevřenými dveřmi dva muže a ženu, kteří mířili ke schodišti. Ústa plná slin vydávala podivné skřeky. Ozval se jasně slyšitelný maniakální dětinský smích a silná ruka opatrně dveře zavřela. Muži se krátce zastavili a ohlédli, zatímco žena šla dál. Starobylost čišela z oprýskaných stěn a vzduch byl nasáklý pachem dávno zapomenutých věcí. Vrzání dřevěných schodů trhalo ticho na cáry. Mlčky stoupali nahoru do podkroví a přidržovali se zábradlí z nelakovaného dřeva. První šla mladá brunetka, elegantně oblečena do krátké kožené sukně, bílé halenky a kožené vesty. Na nohou měla kozačky na vysokém kovovém podpatku. Dva schody pozadu, s pohledem upřeným na krásně tvarovaný zadek a dokonalé nohy, šel menší padesátník s prošedivělým knírem a s rozrůstající se pleší na hlavě. V těsném závěsu za ním se držel potící se tlouštík s brýlemi na nose. Také jemu mohlo být kolem padesátky. Oba pánové byli oděni do luxusních obleků šitých na míru.

„Tak to je mé království,“ řekla žena, když vešli do podkroví.

Malířský ateliér dýchal svébytnou atmosférou. Na dřevěné podlaze byla realisticky zobrazena neznámá propast. Skrze otevřené střešní okno dopadaly sem sluneční paprsky a mlsně olizovaly interiér i tváře nových návštěvníků. Vzduch byl prosycený fantastickou vůní barev. Střešní trámy z topolového dřeva zdobily dovedné malby démonů, symbolizující vnitřní aspekty a vlastnosti nás obyčejných smrtelníků. Odlišné tóny vůní a barev se postupně spojovaly v atraktivní motivy, měnící se po prvotním jiskřivém třpytu do podoby smyslné aury, originálně zářící jemným a hřejivým světlem. Na šikmém stropě byla namalována obrovská pavučina s pestrobarevným pavoukem uprostřed, vyjadřující snad nelehké to cesty lidského osudu. Vzrušující kompozice se rozevírala jako čarokrásný vějíř a dosahovala až k naprostému vrcholu své intenzity v okamžiku, kdy docházelo k dráždivému odhalení tajemství mistrně odvedené práce.

„Stojíte nad propastí, pánové, jeden chybný krok,“ proťal ticho příjemný ženský hlas.

„Úžasné!“ obdivně zvolal tlouštík, otíraje čelo kapesníkem. „Moc jsem vám nevěřil, když jste nás v tom baru oslovila.“

„Nevěřil, pane Enšpígle?“ přimhouřila oči a přeměřila si chlapíka chladným pohledem.

„Víte, Miriam, mysleli jsme si, že jste…“ nedokončil větu muž s knírkem.

„Kurva, pane Rössnere?“ zeptala se bez uzardění.

„Promiňte, na malířku jste nevypadala,“ odpověděl Rössner a uhlazoval si řídnoucí vlasy.

„Neomlouvejte se. Omluva je někdy horší než samotný čin,“ řekla tajemně a svlékla vestu. Pod halenkou se rýsovaly obrysy plných ňader.

„To napsal Čapek?“ zeptal se Enšpígl a chlípně pozoroval její dopředu trčící bradavky.

„Arabské přísloví,“ ušklíbla se pohrdavě jeho neznalosti a ukázala na dvě starobylé židle u stolku, na kterém stála kytice jarních květin. „Posaďte se, pánové, káva se už nese.“

Ozýval se specifický vrzající zvuk starých dřevěných schodů, doprovázený krákoravým šíleným smíchem. Enšpígl s Rössnerem se posadili, pohlížeje na sebe, v napjatém očekávání událostí příštích. Miriam se pousmála a šla ke dveřím. Enšpígl chtěl něco říct, ale Rössner do něho drcnul a pohybem ruky naznačil, že by bylo lépe mlčet a počkat. Postříbřený oválný tác zdobený ornamenty, s dvěma malými šálky kávy a stříbrnou cukřenkou, převzala Miriam mezi dveřmi. Neznámá osoba zůstala nadále skryta před zvídavými zraky obou pánů.

„Promiňte, Miriam, to byl…“ odvážil se přerušit ticho Enšpígl, povolil si kravatu, rozepnul horní knoflíček u košile a svlékl sako. Rössner ho napodobil. Přece jen bylo v ateliéru příjemné teplo.

„Bratr… Nebojte se, pánové, až přijde čas, seznámím vás,“ řekla Miriam. „Teď mě omluvte, převléknu se do něčeho pohodlnějšího.“

Rössner s Enšpíglem usrkávali kávu a rozhlíželi se po ateliéru. Uprostřed stál malířský stojan vyrobený z nelakovaného smrkového dřeva. Sololitová deska potažená šepsovaným plátnem čekala na budoucí tahy štětcem. Kousek vedle, na malém stolku, byly sady akrylových a olejových barev, malířská paleta, štětce různých velikostí a tvarů, různé kalíšky, křídy, uhly, tempery i jiné malířské pomůcky a přípravky. Obrazy krajiny, opřené jeden vedle druhého u stěny, vyzařovaly vyváženou harmonii barev a světla. Jeden z koutů ateliéru byl doslova narvaný reliéfními obrazy a plátny. Nejvíce oba očarovala podlaha. Seděli přímo nad neuvěřitelně živým obrazem propasti, magicky přitahováni rozevřeným chřtánem hlubiny, uchváceni rozmanitostí stínů a barev. Pozvolna se jim okolní svět začal mlžit. Víčka se samovolně zavírala a pánové se vypravili na cestu do říše snů.

Probudili se téměř současně. Ruce přivázané k opěrkám a těla k opěradlům. Ani nohy nezůstaly volné. Naproti seděla Miriam a na skicu vykreslovala portréty obou mužů. V modrém plášti, potřísněném zaschlými barvami, a plátěných kalhotách vypadala poněkud méně elegantněji, než když přivedla oba gentlemany do podkroví.

„Co to má znamenat!“ rozčiloval se Rössner a marně se snažil osvobodit.

„Okamžitě nás rozvažte!“ přidal se Enšpígl a z čela mu ztekla třpytící se kapka potu přímo na baculatý nos.

„Nekřičte, pánové, nebo rozzlobíte Roberta. Ten křik nesnáší,“ řekla sametovým, lehce zastřeným hlasem Miriam a pohodila hlavou směrem ke dveřím. Oba muži polkly svá slova, která se chystala opustit vysychající ústa. Stál tam, oděn do modrých montérek potřísněných červenou barvou a kostkované flanelové košile, ošklivý pupkatý chlap s brýlemi jako dna od sodovek. V pravé ruce svíral velikou sekeru, jejíž ostří zdobilo žíhání od zaschlé krve. Tvářil se jako kyselý citrón a jeho ústa vydávala zvuky asi jako korečkový bagr se zatáhnutou ruční brzdou. S velkým zájmem si hosty prohlížel.

„Klid, pánové si přišli jenom popovídat,“ přistoupila k Robertovi, pohladila ho po vlasech, „polož tu sekeru, tady máš fixy a papír. Něco hezkého mi nakresli.“

„Povídat? A o čem?“ ptal se Rössner, bledý strachy, a bedlivě pozoroval zakrvácenou sekeru, kterou Robert odložil před ně na stůl, vedle kytice jarního kvítí. Střešní otvor byl nyní uzavřen dřevěnou okenicí a umělé osvětlení podtrhovalo magii tohoto zvláštního zátiší. Enšpígl se potil jako kdyby byl v sauně.

„O minulosti, přítomnosti a budoucnosti,“ odpověděla Miriam a otočila skicák tak, aby oba pánové dobře viděli. Na čtvrtce byla kresba. Věrohodné a opravdu zdařilé portréty.

„Proč… proč nás malujete?“ hlesl zoufale Enšpígl a lepkavý pot strachu ztékal z jeho čela. Svezl se po obroučkách, zanechal stopu na skle a pokračoval dál. Důmyslná souhra stínů se světlem tvořila na jeho obličeji umělecké dílo.

„Víte co řekl Wiliam James?“ zeptala se Miriam a znovu pohladila Roberta po vlasech. Ten seděl naproti oběma mužům a čmáral na skicu záhadné klikyháky. Zpoza obrouček svých brýlí však nepřestával spoutané hosty pozorovat.

„To byl malíř, že ano?“ vyhrkl Enšpígl. Chladný pot ho šimral na tváři. Zatřepal hlavou, jako by zaháněl mouchu a pohlédl na Rössnera.

„Psycholog na Harvardské univerzitě,“ opravil ho Rössner a zkoušel, jestli provaz nepovolí. Bojoval s tichou zuřivostí, každý sval na jeho těle se napínal a snažil se osvobodit.

„Výborně!“ zvolala pochvalně a šla k obrazu, který byl zahalen černou látkou. „Teprve až smrt zarámuje život, portrét je doopravdy zavěšen na zdi. To řekl Wiliam James, pánové,“ citovala Miriam a strhla černý šátek.

„Ježíši Kriste!“ zvolal zděšeně Rössner a pokoušely se o něj mdloby.

„To je přece… Kraus…“ poznal portrét také Enšpígl.

„Ano, Kraus. Našli ho na skládce za městem. Tedy… spíše jeho části,“ bláznivě se rozesmála a Robert se k ní přidal.

Mráz přejel Rössnerovi po zádech a krev mu ztuhla v žilách. Enšpígl na tom byl stejně. Vždyť o tom psaly všechny noviny a vraha se zatím odhalit nepodařilo. Ruce i nohy oddělené od trupu a i sama uříznutá hlava lichváře Krause, to vše leželo na jedné hromadě. Hrůzný pohled na který se nezapomíná. Robert vstal, chytil Enšpígla za pravou ruku a snažil se mu narovnat prsty. Prosby a nadávky obou pánů, vše bylo marné. Ocelové prsty svíraly Enšpíglovu ruku tak pevně, že se raději bez dalšího odporu podvolil. Robert mu na prostředníčku i ukazováčku vyznačil černým fixem rysky a povolil sevření. Obrátil se k Rössnerovi. Přitiskl svůj nos k jeho krku a nasával pach strachu, který mu patrně přinášel blažené pocity. Smál se jako uprchlý šílenec, který poprvé ochutnal křídla svobody. Najednou se otočil a odešel. Následné vrzání schodů znělo v uších vyděšených mužů jako ta nejstrašnější noční můra.

„Řeknu vám jeden příběh, pánové. Pak se vás zeptám na pár otázek a jestli dostanu uspokojivé odpovědi, můžete odejít. Rozumíme si?“ zeptala se Miriam a pobaveně sledovala potící se dvojici.

„Co když odpovědi znát nebudeme?“ namítl Enšpígl.

„Pak vás tu nechám o samotě s bratrem, viď Roberte,“ obrátila se ke dveřím.

Robert se právě vrátil s proutěným košíkem v ruce. Usadil se znovu naproti Enšpígla s Rössnerem a z košíku pomalu vytahoval různé věci. Dřevěné prkénko ve tvaru prasátka, velký ostrý nůž a pět kusů mrkve různých velikostí. Vydával při tom podivné zvuky. Něco mezi vytím vlka a kňučením právě zapíchnutého prasete. Mrkve rozložil na prkénko do obrazce, který silně připomínal lidské prsty. Vzal černý fix a tak jako Enšpíglovy prsty, tak i mrkve označil ryskami. Krve by se nedořezal na ubohém tlouštíkovi, jemuž se začala třást kolena a jektaly zuby. Rössner se snažil ovládat. Za maskou tvrdého muže se však již skrýval strach.

„Byl jeden dům, velmi podobný tomuhle, s prostornou halou zařízenou jako návštěvní místnost a skromně zařízeným ateliérem v podkroví,“ začala vyprávět Miriam, pootočila stojan tak, aby na oba pány viděla a překreslovala podobizny ze skicáře na plátno. „Žil v něm malíř Preiss se svou rodinou. Manželkou Eleonorou, kterou velmi miloval a…“

„Dost! Tohle poslouchat nebudu! Okamžitě nás pusťte!“ přerušil vyprávění zpocený Enšpígl.

„Správně. Nějaká taková pitomá zmalovaná fuchtle by si chtěla se mnou zahrávat! Cha! S Rössnerem! Hned nás rozvažte!“

„Ticho!“ okřikla je Miriam. „Patrně si neuvědomujete pánové, že nejste v situaci, abyste mohli rozkazovat. Stačí málo a bude po Rössnerovi, viď Roberte…“

Robert přikývl a natahoval ruku po sekeře. Chechtal se jako smyslů zbavený.

„Ještě je čas,“ zavrtěla Miriam hlavou. Robert ukrojil kus označené mrkve a napíchl ho na špičku nože. Šklebil se jako nekrofil v márnici. Enšpígl pohlédl na Rössnera a začal se tiše modlit.

„Takže ještě jednou, pánové. Já budu vyprávět, vy poslouchat. Rozumíme si?“ řekla Miriam.

„Ano,“ hlesli téměř současně a pozorovali Roberta, vztekle krájejícího mrkev na kolečka.

„Dobře. Tak od začátku. Byl dům, podobný tomuhle, s halou zařízenou jako návštěvní místnost a ateliérem v podkroví. Žil v něm malíř se svou rodinou. Manželkou Eleonorou, kterou moc miloval a dvěma dětmi, desetiletou Izabelou a třináctiletým Robertem. Ten malíř se jmenoval Arnošt Preiss a maloval opravdu krásné obrazy. Galerie se předháněly v nabídkách a výstava střídala výstavu. Preissovým se dařilo dobře, měli se rádi a byli šťastní. Až do osudného odpoledne, pátého června, před patnácti lety. To měl malíř domluvenou schůzku s pány Enšpíglem a Rössnerem. Chtěli vidět nějaké obrazy. Bohužel musel malíř narychlo odjet s Izabelou do nemocnice a nechal doma Eleonoru se synem. Když se vrátil, našel svou ženu mrtvou. Ležela v hale pod schodištěm v tratolišti krve a u ní klečel Robert. Smál se. Jeho matka nejevila známky života a on se smál. Dočista se z toho zbláznil. Otec zavolal policii a po čase zjistil, že dvě jeho nejnovější díla zmizela. Komisařství zahájilo vyšetřování a stopy záhy přivedly kriminalisty až k pánům Enšpíglovi a Rössnerovi, spolumajitelům známé galerie. Ti také byli obviněni z loupežné vraždy. Bohužel důkazy byly slabé a jediného svědka, který viděl podezřelé vcházet do domu, kdosi uplatil. Obrazy se nenašly a oba pánové se dočkali zproštění obvinění. Malíř Preiss nedokázal vysvětlit své dceři, že už svou mámu nikdy nespatří. Zemřel týden po tragédii. Žalem mu puklo srdce. Izabela šla do dětského domova a Robert do ústavu. Policie případ odložila a život šel dál…“

Skončila s vyprávěním a v očích se jí zaleskly slzy. Naučenými tahy štětcem nanášela barvy na plátno. Robert vytáhl z košíku brousek a začal brousit, již tak velmi ostrý, dlouhý nůž. Strach byl v tu chvíli téměř hmatatelný a vznášel se všude kolem.

„No, je to už patnáct let. Snad si nemyslíte, Miriam…“ nedopověděl Rössner, neboť mu žena skočila do řeči.

„Nejsem Miriam!“ řekla důrazně.

„Nechápu,“ přiznal Enšpígl zmateně.

„Jsem Isabela. Isabela Preissová.“

„Isabela Preissová…“ opakoval Rössner s údivem.

„Co po nás vlastně chcete?“ zeptal se již značně psychicky nalomený Enšpígl.

„Pravdu.“

„Pravdu…“ ušklíbl se Rössner. „My nic nevíme, s vaší matkou jsme se nikdy neviděli.“

„Lžete! Táta měl schůzku s vašimi jmény poznačenou v diáři.“

„To nic nedokazuje, slečno Preissová,“ oponoval Rössner.

„Ne? Ještě je tu ten svědek. Viděl vás vcházet a deset minut na to i vycházet.“

„Blbost! Ten už dávno prdí do hlíny!“ sebejistě a arogantně konstatoval Rössner.

„Třeba nechal dopis na rozloučenou… Svědomí…“

„Dopis?“ znejistěl Rössner. „Proč jste s ním tedy nešla na policii?“

„Nač policii? Vyřešíme to sami, co Roberte?“

„Nechci umřít, prosím… nechci umřít,“ kňoural plačtivě Enšpígl. Rössner byl bledý jako stěna, ale držel se.

„Takže jste matku zabil vy, Enšpígle?“ uhodila na něj Isabela. Robert se zazubil, zařval jako lev v kleci a vší silou zapíchl nůž do prkénka.

„Ne, ne… já ne… nechci umřít,“ hroutil se psychicky zlomený muž. „To on!“

„Mlč, idiote!“ okřikl ho Rössner.

„Tak jí to řekni! Jak to bylo! Řekni jí to… nechci umřít…“ plakal Enšpígl.

„Drž hubu! Povídám ti, drž hubu!“ rudl vzteky Rössner. Robert s Izabelou mlčky přihlíželi.

„Zabil jsi ji! Zabil! Vrahu!“ křičel tlouštík a brýle mu sklouzly z nosu.

„Byla to nešťastná náhoda, já…já…ji nechtěl ublížit,“ koktal v rozrušení Rössner.

„On ji nechtěl ublížit, cha! A kdo ji osahával, dobytku!“ útočil Enšpígl.

„Kdo říkal, že si trošku užijeme! Co?“ nechal se strhnout Rössner.

„A kdo ji shodil ze schodů, co? Zabil jsi ji, přiznej to!“

„Tak jo! Strčil jsem do ní,“ přestal se ovládat Rössner, „ta coura si to zasloužila. Kdyby se nebránila, mohli jsme si užít. Stejně to chtěla! Všechny to chtějí. Bylo jí to vidět na očích!“

„Hajzle, prasáku!“

„Tak já jsem hajzl? Co ty? Kdo ukradl ty obrazy, co?“

„Ještě žila… chroptěla, prosila o život…“ zajíkal se brekem Enšpígl.

„Drž už tu hubu! Drž hubu!“ řval nepříčetně Rössner.

„To by stačilo, pánové, slyšeli jsme co jsme slyšet chtěli,“ zarazila je Isabela a kývla na Roberta. Ten vstal a přelepil Rössnerovi ústa lepící páskou. To samé provedl i Enšpíglovi. Z košíku vytáhl malou plechovou krabičku. Vyndal z ní dvě injekční stříkačky, naplněné jakousi látkou. Oči obou spoutaných mužů marně těkaly po ateliéru, hledajíce alespoň malý náznak pomoci. Robert přistoupil k Rössnerovi a zapíchl mu jehlu do žíly na předloktí levé ruky. Poté přišla na řadu i levá ruka Enšpíglova.

„Nebojte se, pánové, nebude to bolet…“ utěšovala je Isabela tím svým sametovým hlasem.

Rozechvěli se horečkou z hrůzy a děsu a zalepená ústa se marně snažila zoufalým rykem volat o pomoc. Poslední, co jejich pohasínající oči spatřily, byl Robert, který uchopil sekeru a něžně ji políbil.


„Máte poněkud svérázné vyšetřovací metody, poručíku,“ usmála se Isabela, „musím uznat, že docela účinné.“

„Nebýt vaší pomoci, Isabelo…“ promluvil Robert, pravým jménem Bruno Maier z místního komisařství.

„Moc vám děkuji… i za tátu…“ utřela slzy do kapesníku.

„Nevyřešené případy jsou můj život. Pánové se budou divit, až se probudí,“ řekl Bruno.

„Bude to stačit?“ ptala se Isabela a odkládala plášť.

„Bude,“ ujistil ji muž a z vázy vytáhl mikrofon. „Jak se daří bratrovi?“

„Docela dobře. Na víkend si ho beru z ústavu domů. Přijďte na kafe.“


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pelion 24.04.2008, 12:46:42 Odpovědět 
   Za Tvou šlápotu Ti moc děkuji a těším se, až se zase objevíš... :-)
 paryba 23.04.2008, 22:19:29 Odpovědět 
   Líbilo se mi! Jestli to otřepaný příběh s průhledným dějem a předvídatelnou pointou, pak jako čtenářka nestojím za nic. Inu, zanechávám tu šlápotu ve tvaru číslice jedna a mizím.
 ze dne 24.04.2008, 12:47:57  
   Pelion: Za Tvou šlápotu Ti moc děkuji a těším se, až se zase objevíš... :-)

P.S. Napodruhé vloženo, ale podařilo se :-))
 Šíma 23.04.2008, 10:17:34 Odpovědět 
   Ahoj! ;-)

Povídka začala jako nějaký lechtivý příběh z nějakého vykřičeného domu, alespoň má hříšná představivost si to myslela, protože jsem živě viděl krásnou dívku stoupající po schodech a za ní dva úchyláky! ;-)

O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jde o malířku. Popis jejího ateliéru byl úchvatný (ta propast na podlaze a detaily místnosti), jako bych tam byl také! Jen mě pořád zarážely ty podivné a tajemné výkřiky! Když se na scéně objevil zdánlivý bratr malířky (duševně vyšinutý maniak), změnil se kouzelný příběh v horor... :-D

Trošku mě šimral na nose onen výslech, ale četl jsem dál, napadlo mě, že ti dva možná naší hrdince něco provedli, ale netušil jsem co! Minulost se hezky odkryla a čtenář si mohl představit v duchu všechny ty tragické události, které se staly. Konec mě překvapil, ještě jsem nečetl o takovémto podivném způsobu vedení výslechu a vyšetřování! A že by se policista proměnil v psychopata? ;-)

Účel světí prostředky. Otázkou je, do jaké míry je dílko uvěřitelné, ale v rámci autorské licence je možné vše a klidně by se to mohlo odehrát, ale patrně by to stálo hodně příprav a času... Líbilo! U mne máš Jedničku a toto dílko v oblíbených! Ano, možná přeháním, ale povídka má svou atmosféru a náhlé zvraty... Nechává čtenáře, aby si myslel, co chce a pak jej přivádí na tu správnou stopu!

Jdu, než bude tento komentář delší, než dílo na které reaguje! :-DDD
 ze dne 23.04.2008, 17:06:55  
   Pelion: Pozdě, panáčku, odcházet... Tvůj komentář mé dílko zcela zastínil.
Na Tvou otázku, do jaké míry je dílko uvěřitelné, odpovím, že netuším. Z příběhu nepoznáme, kdy se odehrává. Také si situaci nedovedu v reálu představit, ale jako třeba zfilmovaná krátká povídka, to by snad šlo :-)) Nu, alespoň jsem docílil toho, že se nedočkám (snad) komentářů typu: "to už tu bylo", "otřepaný příběh", "průhledný děj", "předvídatelná pointa"...

Moc Ti děkuji za obsáhlý komentář, návštěvu i hodnocení. :-))
 OH 23.04.2008, 9:28:55 Odpovědět 
   Zdar, přitažené za vlasy to asi trošku je, ale když se na děj přistoupí, tak je to dost hustý. A to na horory nejsem, líbilo.
 ze dne 23.04.2008, 16:59:09  
   Pelion: Zdar, jsem rád, že se líbílo. Dík za návštěvu.

P.S. Horor jsem nepsal :-(
Ani nevím, zda-li bych to svedl :-))
 amazonit 23.04.2008, 6:11:34 Odpovědět 
   no, pokud vůbec jsou v příběhu nedostatky a chyby, tak se při čtení neprojeví, je to velmi napínavé, takové zprvu tajemné, později otevřeně ,,strašidelné", pěkně vykreslené v popisech, atmosféře, dialozích, možná malinko přitažené za vlasy, ale i tak se to mohlo udát:o)
 ze dne 23.04.2008, 16:56:28  
   Pelion: Díky za publikaci, komentík i hodnocení.
Hezké dny jarní přeji :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Mimozemský živo...
LT
Praha ha-ha
Centurio
Eretea II - 10....
Garathea
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr