» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Opus Pictus XXII ::

kilgoretraut	publikováno: 20.04.2008, 17:00

Hm, tak jo... troška do mlýna, ale ne princezna ze mlejna, víme?


	Sledoval jsem Ji jako slintající pes, dnes a denně, bohyně pohybů, sladká ve své kráse, trpká ve své nedosažitelnosti, zaměřoval jsem hledáčkem, mačkal spoušť, nestřílel, ale nechal se ostřelovat, v křížové palbě okabrýlomihů, sám, obklopen bytostmi, které v těch chvílích přestávaly existovat, pokud vůbec někdy ly, osměloval jsem se před zrcadly, jak to zamilovaní dělávají, chystal jsem se na tu chvíli, těšil se a bál se zároveň, bylo to pomalé pohlcování ledovou vodou, protože Její oči jsou zmražené plameny oživené Pankrácovým duchem, blabla, tohle přeskočím, skáče pes přes popis, přes popsanou stránku, hoplá, dostávám se k jádru, ochromená Hrdinka v mé náruči, někde po památkách, rozjařená v nákupních střediscích, s pocitem lehkosti volnosti, já s míšením těžkosti a nevolnosti, musím totiž myslet na Hrdinu přehrabujícího se na skládkách smetištích ve věcech, které ztratily všechna pouta se světem, připomíná děcko na hřišti nebo, jistě, už jsem o tom kdesy kdysi psal, na netekutých píscích, proč písek?, snad čas nebo život rozpadlý do šíře, rozhozený jako špetka soli, rdy síce vky milia ti sto částeček, jejichž chaosu vdechujeme formu, jsme-li hraví, nezvracím z těžkosti žaludku, ale vracím se k Jejímu čtveru očí, beru si z nich ducha, piji chladnou esenci, zevnitř kvetu, netaju, láska ve mně krystalizuje, chci Její štěstí víc než svoje, přestávám mít smysl, vězním duši, jsem pouhý stroj, honicí pes, hop, aportuj slova, sekej dobrotu, dělej lásku, dělám a jsem, propadám se, stisk bahna je čím dál, silnější než já, přestávám být, ve všech časech rozkoší, pod svícny, kde je soukromí, tajnosti, intriky, úkryt, vnikám do Ní, Ona do mě, jsme, ale přesto tak vzdáleni, jak jsem napsal, nedosažitelnost, i když byla rozlitá po celém mém upoceném těle a v něm, byla jinde, byl jsem jinde, snad v troskách s Ním a se všemi, ve všech myslích, a jako hostitel, zástupy zachráněných dětí proudí s výskotem do mých útrob, tančí s bezhlavým světcem kozáčka na bezejmenných hrobech, vskutku transcendentní zážitek!, se ženu kupředu silou a tíhou parního válce, tuším konec a vím, že nebude ani trochu rozkošný. Dával si autor pozor na své libido, nebo se stalo to, co se nemělo stát? Byl opatrný, ale jakýsi zákon mozaiky tomu chtěl, aby pár kapek uniklo a testy se ukázaly pozitivními. Nechala si to. Ne ze zvědavosti, ale z prapůvodního pudu. Ne z hecu, ale z mateřské i jiné lásky, protože Hrdina nebyl schopen zastát manželských povinností. Ne, že by se nedokázal vzrušit při pohledech na červené bílé černé krajky spodničky ramínka povystrčený jazýček, při poslechu lascivních slůvek horce šeptaných do ucha – byla tu nízká pohyblivost bičíků, možná i On byl částečně postihnut Velkým spánkem. Zkrátím naše povídání: byl jsem rychlejší. To, co se prodralo na svět do záře na pódium, byla moje dcera. Nebo syn? Hm, pokud byste měli tolik odvahy, že by vaše kroky dosměřovaly do porodního sálu, kam by vás samozřejmě nepustili, museli byste se dívat přes sklo na zázrak stvoření: tři do trojúhelníku vsazené oči, ústa propadlá, dvacet pět prstů na všech čtyřech končetinách, plovací blána, hadí víčka, pohlaví podobojí. Oplodnil jsem již druhou ženu, já kanec! Navíc tak, že výsledek teď způsobuje hrůzu v obličejích. Smrt. K takovým hříčkám přírody je osud nemilosrdný. Šest minut života zrůdy. Bezvládlá Hrdinka, do mlčení propadlý Hrdina. To víte, oddechl jsem si. Před očima se uskutečnil pozdní potrat, živě, se svědky, ne potají, jako obyčejně. Jsou dvě cesty: jedna je dlážděná nadějí, tedy pěšina opakovaných pokusů; druhá je vysušená sluncem a zasypaná prachem rezignace. Jakým směrem se můj milovaný párek vydal, popíšu v následujících prostorách, zase, někdyněkde. Můj prohřešek: Počíhal jsem si na Ni. Počkal jsem, až se setmí a v šerotmě průchodu nebo chodby nebo na odpočívadle schodiště nebo u popelnic jsem si Ji vzal. Čekal jsem, že se bude bránit, ale nebylo žádné ík áh pomóc střík plyn do očí, vypadalo to spíš, jako kdyby se mi sama odkryla, nastavila, nechala se drancovat. Byl jsem z toho trochu zklamán – v některých chvílích člověka nejvíc vzruší pocit nadvlády, úpění oběti, síla okamžiku. Ale probíhalo to. Okusil jsem všechny možné vchody, vstupoval jsem a zase vystupoval, dole, nahoře, prolistoval jsem Ji až na konec a pak zas pozpátku, otevíral jsem na náhodných stránkách, četl jsem si v Ní a poznával, líbilo se Jí to, byla se mnou, s kýmkoliv, kdo může a chce. Říká se, že každá nejprve nechce, ale pak se to i líbí. Z nevůle se stává vůle – nasáklá rozkoší, křečí údů. Zářili jsme v tom letu a obludní andělíčci nad námi kmitali křidélky kolibříků, smáli se - a ne nám, ale všemu, anebo jen tak pro boží slávu hráli na píšťaly či loutny. Byla to symfonie směšnosti a já se v těch upachtěných minutách odpadků celou duší ponořil do rašeliniště lásky. Jakou roli hraje na těchto polích stráních propastech Polobůh? Náhradníka. Hned vám to povím: Víme, že Spasitelovo opatrovnictví muselo někdy skončit – a taky že ano. Oprášil svůj znak hodnosti – stejnokroj bezdomovce – a opět se potloukal ulicemi bídy. Pak beránek vržený do propasti a zrod té, která povije. Pak les a slavnosti tvorů. Pak příchod Poloboha pod křídla pelikána. Rychle se učil jazyku ulic a rostl stejně rychle, jako Hrdinčina závist zacílená na všechny svobodné nesvobodné matky Nových lidí. Bylo to jednoho plískavého rána: Šla s nákupní taškou, ve které pomalu umíraly vnitřnosti, nepřestávaly se kroutit, bály se oběda zkaženého hořkostí ticha, nad ledvinkami játry, továrnami na žluč. Kolem bytosti: děti, které uměly abecedu kapsářství ve všech jazycích a klidně, když je probudíme, i ze spánku a od konce; klíšťata s kusadly plechových hrnků, děravých čapek, umělých končetin, ve sborovém zpěvu chudoby, zpěnění vztekem k těm nahoře; zakrslí obchodníčci omamnými látkami vyšperkovaní kdejakou podkožní bublinou, svrabem, svraštělými žilami konečníku, s očima hnědýma krví a žlutýma nemocí; perleťové střevíce a brokáty Nedotknutelných brázdící řeku zvratků hoven zvrácených vyloučených těmi dole; nové rasy štětinatých psů potřísněné digestovanými rajčaty a jinými plody prohnilými až na dřeň, s vykousanými lysinami po zápasech o kosti zapomenutých světců; hmyz a červi v máselnatých vlasech, líhně tu a tam v přetékajícím odpadu, ve vředech. Kolem věci: lampy pokroucené oběšenci a smutečními ptáky s roztříštěnými zobáky; rozteklé popelnice a slavnost obalů zpečená dohromady na malomocném světle; policejní antony plněné potravou škytají, ale obsah neteče přes mříž, neodtéká do kanálu, příbytku Dětí a záhadných akordů; zkyslým deštěm stravované plakáty se slovy Buďte spravedliví – dejte se ke Státní policii, s obrazy uniforem v nadlidských velikostech; dopravní značky ohnuté větry od do pólů, zalepené prachem, polepené neštovicemi samolepek; střepy a skvrny po nehodách, ty mozaiky neštěstí, malují Rorschachovy testy na bosá chodidla podbytostí. Mezi těmito, a jinými podobnými a nepodobnými, věcmi a bytostmi uviděla něco, co tam nepatřilo. Bylo to dítě. S očima velkýma, nemrkajícíma, upřenýma na Ni. Nepsal bych o tom, kdyby to neznamenalo zvrat – a ne v makrosvětě příběhu, jako spíše v mikrosvětě Našeho a Naší: adoptovali ho. Osvětloval jim časy trávené pospolu, vnášel zvuk do ticha manželství – on totiž zpíval. Stal se zpěvavým hrdinným synem a měli bychom si na tomto místě uvědomit, že nová Svatá trojice byla stvořena.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	20.04.2008, 18:47:12

Bylo to trochu "hustější", ale líbilo se mi to a na malou chvíli jsem také byl v onom "kolotoči lásky". Nakonec, mezilidské vztahy mají mnoho podob a někdy není lásky potřeba, stačí jen to "ukojení chtíče"... Pšt, ale nic jsem neřekl! ;-)

amazonit	20.04.2008, 17:00:29

tento díl je takový syrový, nevybíravý, bez skrupulí... jen bych přivítala, a to i v minulých dílech, lepší členění do odstavců, takto se to opravdu hůře čte, zvlášť pokud jsou oči již trochu vykoukané...


ze dne 20.04.2008, 17:34:16
kilgoretraut: Jo, mohl bych to sem dávat jinak, než to doopravdy je, ale je mi líto, nechci. Takhle to má být: každý odstavec je vyhraněný právě takhle, i když chápu, že takový kulomet jako je ten poslední odstavec, je těžký po chvilce sledovat, ale budiž... Jinak dík!