» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Náš den - Akt II. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Náš den

Uskar-Arah	publikováno: 27.04.2008, 22:32

II.?


	Bylo to jako sen, docela jako sen. Halucinace, která však byla více skutečná, než vypadala – a právě v tom tkvěla její hrůza. Zdálo se to být nekonečným blouděním ve tmě a přeci to tak nebylo, světlo bylo všude a osvětlovalo každý kout světa, každou štěrbinu. Vždyť celý svět byl plný světla, a přesto… přesto v něm zbývalo dost tmy na to, aby mohli přijít. Chvíli před rozbřeskem, když už se hory na obzoru obtáhly linkou rudé záře, ozvaly se sirény. Hú-húú. Hú-húú. Gary vstal neochotně z postele a vyšel na balkon jen v pyžamu. Pozoroval soumrak odlétající z údolí jako ptáci za teplem a snažil se určit směr, odkud houkání přichází. Hú-húú, neslo se krajinou. Hú-húú. Muselo to být ze západu, od města. Jinde sirény neměly; nebo alespoň ne takové, aby jejich varovný tón zněl až k jeho domu. Hú-húú. Hú-húúúúúúú... Pronikavý signál začal kolísat a po chvíli dočista utichl. A vtom to Gary uslyšel. Nic. Na údolí padlo ticho. Naprosté, ničím nerušené ticho, tak tiché jak jen ticho může být. Dlouho jen němě stál, rukama pevně svíraje balkónové zábradlí, a nemyslel vůbec na nic. Jeho hlava byla prázdná jako ten vyfouknutý fotbalový míč. Potom však najednou ticho protrhl ostrý zvuk; snad zavrčení motorové pili nebo žbrblání starého motoru někde v dálce. Zvuk se však rychle přibližoval a Gary si s hrůzou uvědomoval, že přichází shora. Tma byla v tu ránu pryč a mezi stromy v údolí dopadaly ostré sluneční paprsky. Nebe bylo modré. Garymu se rozbušilo srdce. Najednou se mraky nahoře protrhly a vynořil se z nich obrovský trojhranný trup ozářený modrými světly. Kolem něj se vzduch tetelil vedrem. Burácení motoru znatelně zesílilo. Gary těžce klesl do plastové židle na balkóně a jakoby odevzdaně pohlédl vzhůru skelnýma očima. Ústa se mu neznatelně otevřela a vyšlo z nich jedno jediné tiché slovo: „Přicházejí.“ Gary seděl na balkóně dobrou půlhodinu, než se odhodlal zvednout sluchátko a zavolat Herbovi. „Tady Her-„ „To jsem já. Gary.“ „Á, ahoj! Zrovna sem ti chtěl volat. Viděls tu-„ „Jo. Viděl.“ „Neskákej mi pořád do řeči!“ zasmál se Herb na druhém konci drátu. „Jenom sem ti chtěl říct, že je mi to líto. Měla vyhrát tvoje knížka, to rozhodně!“ „Co-cože? O čem to ksakru mluvíš?“ „Ty ceny, před chvílí to vyhlašovali v rádiu. Vyhrál to Jones s těma… ee… filckama nebo co…“ „Na to kašli,“ zašeptal Gary a ohlédl se. Obloha se nezměnila. „Copak jsi dneska ještě nebyl venku?“ „Ne… hele, Gary, stalo se něco?“ „Herbe… Polož telefon a jdi na verandu. Koukni se nahoru, a pak mi řekni, cos viděl.“ „OK.“ Ozvalo se tiché klepnutí, a potom kroky odcházejícího Herba. Dveře se se zavrzáním otevřely. Herb vkročil na verandu. ,kurva!´ ozvalo se z telefonu tlumeně. ,co to do hajzlu-?´ Herb přiběhl zpátky a zvedl sluchátko. „Gary!“ vydechl. „Co je to? Nějakej vtip?“ „Žádnej vtip, Herbe. Bohužel. Je to tak skutečný jak to vypadá.“ „A…a co to je? Co to do hajzlu je?“ opakoval a bylo slyšet, jak se mu zrychlil dech. „Co to znamená? Ty tomu rozumíš, tak… sakra řekni něco!“ „Není co říkat,“ odtušil chladně Gary a prsty si prohrábl vlasy. „Je to prostě v hajzlu. Varoval sem tě. Vás všechny sem varoval, ale nikdo mě nebral vážně…“ „Jestli můžeš, Gary, vodpust mi to! A prosimtě: řekni, co mám dělat?“ „Sbal si co potřebuješ, vem Connie a malou a přijeď sem.“ „Jess je u táty…“ „V Oregonu? Tim líp. Tak přijeďte sami. Čekám vás.“ Herb dorazil ani ne za deset minut; ostatně z města to byl k jezeru kousek, sotva pět mil. Jeho žena Connie byla bez sebe, hystericky ječela a mlátila do všeho, co jí přišlo pod ruku. Včetně sebe. Gary jí nalil brandy a když ji do sebe hodila, trochu se uklidnila; potom si šla lehnout na horu a Gary s Herbem zůstali sami. Po chvíli se rozhodli, že vyndají starý zahradní gril a zpříjemní si těch pár chvil, které by mohly být poslední, dobrým jídlem. Jen co ale udělali pár špízů a dali je nad oheň, zabloudily jejich oči nahoru, k modrému nebi. Pořád to tam bylo. Ani se to nehnulo, ale oba věděli, že to rozhodně nevěstí nic dobrého. „Co budeš dělat?“ zeptal se tiše Herb, aniž odtrhl pohled od objektu na obloze. „To nevim,“ zašeptal Gary. „Opravdu nevim. A ty?“ „Myslim, že sbalím rodinu a vyrazim do Kalifornie. Co ty na to? Pojedeš s námi?“ Gary zakroutil hlavou. „Ne, Herbe, zůstanu,“ pokrčil rameny. „Chci to vidět.“ „Vidět?“ nechápal Herb. „Vidět co?“ „Co se bude dít. Prostě mě to zajímá. Něco mi říká, že je úplně jedno, jestli budu v Coloradu nebo v Kalifornii. Nebo někde v Evropě nebo co já vim. Dostanou se všude - dříve nebo později.“ „Dříve nebo později - to jistě,“ přisvědčil Herb, „ale to ,později´ mě láká. Může to bejt pár dní, ale třeba i spoustu let. A možná, že se toho ani nedožiju!“ „Možná,“ připustil Gary. „Stejně ale chci bejt u toho. Víš... vždycky jsem o tom snil a teď je to tady: veliká invaze, vymýcení lidstva a tak...“ „Ty na to pořád věříš? Opravdu si myslíš, že sou to... marťani? No jistě: je to to nejjednodušší vysvětlení, ale přeci jen... Nevim, Gary. Zdá se mi to divný.“ „Podívej se nahoru, Herbe,“ usmál se Gary smutně. „Copak tohle neni divný? Bojim se, že teď už je možný uplně všechno.“ Herb si povzdychl a nasadil si grilovací rukavice. Na chvíli se odmlčel. „A já se bojim,“ řekl nakonec, „že máš pravdu.“


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 38		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Aenica	01.05.2008, 12:03:12

Uf... snažila jsem se ti trochu vylepšit hodnocení, aby ten můj šeredný omyl nebyl tolik poznat. Ještě jednou se omlouvám, nebylo to vůbec úmyslně...

Aenica	01.05.2008, 12:01:36

Věděla, jsem, že po třiceti hodinách bdění není moudré sedat k počítači!!! Stokrát se ti omlouvám za ten šeredný překlep, kdy jsem ti místo jedničky dala pětku. Je mi to vážně líto, mělo to být naopak, ale už to nejde vrátit... zkusím to trochu zlepšit, ale stejně... Bože, omlouvám se!!! Pokud ale ode mně ještě chceš slyšet komentář, tak jsem ti chtěla říct, že jsem velmi zvědavá na to, co se bude dít dál. Tvůj přístup k dílu, kdy jsi ani trochu nepopsal létající objekt jen zvýšil mé napětí... možná jsem byla napjatá natolik, že jsem se kvůli tomu tak příšerně přehmátla...


ze dne 01.05.2008, 18:27:50
Uskar-Arah: Nevadí :) Komentář je pro mě rozhodně důležitější, než nějaká známka. Díky

Ekyelka	27.04.2008, 22:31:16

Zdravím! Očekávané pokračování je zde a musím uznat, aspoň ohledně chyb je lépe zpracované. Občas se ještě mihne "i" místo "y", případně vypadne čárka, nicméně při samotném čtení to neruší. Když se soustředím jenom na samotný příběh, jako první mi vyskočí Wells - ale vzhledem k tvému pojetí příběhu, tedy díky tomu, že celý děj filtruješ skrz postavy Garyho a Herba, Wells hodně rychle ustoupí do pozadí. Jsem zvědavá, jak se popereš s pokračováním, protože jsi právě na hraně, odkud můžeš sklouznout k příliš zprofanovanému syžetu amerických filmů (případně i nechtěně kopírovat už existující příběhy z knih), nebo se naopak vydat neprošlapanou džunglí své fantazie. Rozhodně se těším na další díl. :)


ze dne 28.04.2008, 18:13:55
Uskar-Arah: Ahoj a díky! Je mi jasné, že to může působit "klišoidně", avšak má to sloužit jen jakási předehra pro několik dalších povídek. Takže tak. Jinak Wellse znám jen z doslechu (je-li to ten, co napsal Stroj času). Hezký den!