» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: DIASINUS - kapitola 5. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 26.04.2008, 19:06

V pátém pokračování konečně představuji Randyho - mého společníka z první, úvodní kapitoly.

Kapitola 5. - Solinem


	Znáte Randyho Perkinse? „Nasypal jsem do tý urny cukr a teď ji mám vystavenou na kuchyňský lince,“ vyprávěl mi Randy, jak sehnal nádobu užívanou na popel po kremaci. Prý si osladil život na úkor smrti. Celou dobu jsem přitom měl v hlavě takové neklidné podezření: „A kde… ?“ váhal jsem s otázkou, jenže Randy jako by moji zvědavost očekával. „Nevim, kdo v ní byl. Nikde nebylo napsaný jméno,“ prohlásil nevzrušeně a mě už to ani nepřekvapovalo. Některé věci je asi lepší nevědět. Randyho jsem shodou okolností poznal právě v tomto podivně bezesném období mého života. Je tomu sotva čtrnáct dní, co se stal mým parťákem v branži; jako dvěma zelenáčům nám pak vedoucí našeho oddělení přidělil ubohé regionální rozhovory a interview v terénu. Šéf mi o něm neřekl prakticky vůbec nic. „Hlavně ať nic neposereš,“ odvětil s jasně zřetelnou podezřívavostí v očích, když jsem se ho zeptal na jeho očekávání od mé spolupráce s Randym. Což bylo dozajista způsobeno jeho nevěřícností v můj aktuální zdravotní stav, který se podepisoval i na mém zevnějšku. „S jistotou ti můžu říct jen tolik, že si to tu odklepeme až do smrti,“ prohlašoval Randy, „a jestli se v tom někdo bude snažit hledat nějakej hlubší smysl, tak to za tak krátkou dobu, jakou je život, určitě nestihne.“ Nejčastějším tématem, ne-li snad jediným, kterým se Randy zaobíral, byla smrt. Nevěřil v posmrtný život, ale zato si byl jistý diskrétností konečného úmrtí. Měl ze smrti patřičný respekt, i přesto ji však přijímal jako rovnocenného soupeře, se kterým je možné po určitou dobu bojovat. „Hledat smysl života je naprosto zbytečný, protože ať už půjdeme jakoukoliv cestou na kterýkoliv místo, vždycky nakonec dojdeme pouze k branám hřbitovu.“ Nebude lehké vám přiblížit Perkinsovu osobnost; mně samotnému působil v hlavě spíše stále větší zmatek, když jsem se ho s vypětím všech sil snažil pochopit. Je to svérázná nátura. Rád navštěvoval cizí pohřby. Vmísil se mezi truchlící pozůstalé, které nikdy neviděl, a podle toho, jakou měl zrovna náladu, dával buď průchod svému smutku a brečel nad úmrtím, nebo se ostatním vysmíval do obličejů na znamení svého vlastního, stále trvajícího života. Jeho pobyt na těchto pohřbech ale nikdy nemíval dlouhého trvání, poněvadž ho vždy brzy vyvedl někdo z přítomných. „Člověk je obdařenej pěti základními smysly a často se o někom říká, že má ještě nějakej zvláštní šestý smysl, jako třeba orientaci v prostoru nebo dar komunikace se zvířaty. Ale to jsou jen pitomý řeči.“ Jindy si na hřbitov přinesl celou večeři. Přes náhodně vybraný hrob muže zemřelého ve středních letech rozprostřel bílý ubrus, připravil talíř a na něj z krabičky naservíroval teplý pokrm. Seděl na zemi a příborem si naprosto kultivovaně vychutnával každé sousto při svíčce zapálené za duši tam ležícího. Ona duše, pochovaná na věčném pokoji, už ani nepamatovala, kdy měla naposledy tak příjemnou, klidnou a hlavně upřímnou společnost. A Randy si užil večeři při svíčkách v pochmurné atmosféře přesně podle svých představ. „Každej z nás má schopnost komplexně ovládat a snímat svejch pět smyslů. Dovedeme jim naslouchat, dorozumívat se jimi; díky tomu máme možnost spokojeně a hodnotně žít. Proto bych šestým smyslem označil náš dar souběžně spravovat těch ostatních pět a řídit tak svoje činy. A tahle schopnost – šestý smysl člověka – je ukryta v jedné nesmrtelné složce každého jedince.“ Randy, jenž ve svých šestadvaceti letech nosil zásadně jen černé oblečení, na hlavě si geloval své krátké vlasy a tváře si nechal zarůst vytříbeným strništěm, měl už po dlouhé roky jasně vymyšlený text, který jednou bude vyrytý na jeho náhrobním kameni. „Když teda někdo hledá smysl bytí kdesi na dalekých cestách, nemůže ho najít, aniž by se nakonec střetnul s koncem dnů svý existence. Smysl života totiž dřímá v nás samotných, je ukrytej v šestym smyslu každýho člověka na tomhle světě,“ uvažoval Perkins ve své zmatené smyslové teorii, které rozuměl pravděpodobně pouze on. „Co to má s tím vším společnýho?“ nechápal jsem Randyho (ne)smyslné asociace během našeho rozhovoru nad houbovou omáčkou ve firemní závodní jídelně. Musel jsem se svou nespavostí už něco udělat, a tak jsem si myslel, že když se svěřím Randymu, mohl by mi snad nějak pomoct. Proč mě to jen vlastně napadlo? Randy si nacpal do pusy celý jeden knedlík a mé naléhání tak ignoroval. Ostatně jako vždycky. „Všichni se neustále honěj za smyslem života, každej by chtěl najít odpověď na tuhle věčnou hádanku. Proč ale nikoho nezajímá smysl smrti? To jsou všichni tak slepě přesvědčený, že smrt žádnej smysl nemá?“ hodil na mě Randy ten svůj podmanivý pohled. „Ty máš u domu zahradu, že jo?“ dodal ještě v zápětí a smrštil zamyšleně čelo s jiskrou v očích. Za těch čtrnáct dní už jsem se naučil mu neodporovat, má hlava tedy jen podezřívavě přitakala. Bylo mi jasné, že už se mu v hlavě zrodil plán, ale ani trochu mi nenaznačil, o co by se mělo jednat. Pravidelně ve mně vyvolával zvědavost, obavy i nedůvěřivost a z toho důvodu jsem ho obdivoval S člověkem, kterého jsem znal pouze necelé dva týdny a který shledával poetičnost v tlení lidských ostatků, jsem tedy jel k mému bydlišti, kde jsme měli v plánu provést něco s mou nemocí. Má důvěra v něj a úplná povolnost jeho slovům byly způsobeny totální marností, jež mě již dávno celého uchvátila do svých okovů. Kvůli své zoufalosti jsem byl ochotný udělat už prakticky cokoliv, co by mi snad i jen teoreticky mohlo pomoci. Na cestě noční linkou se mi všechno zdálo být naprosto nepochopitelné. Za celou dobu jsme vůbec nepromluvili, zato ale Randy každým pohledem probodával mou duši skrz naskrz, stejně jako já tu jeho, poněvadž každý z nás musel naprosto přesně vědět, co si ten druhý myslí. Jako bych se s každou vteřinou přibližoval jeho myšlenkám a on se tomu nijak nebránil. Ačkoliv od našeho seznámení uběhla jen velmi krátká doba, naše koexistence mi připadala jako pojem časově neomezený; z nějakého důvodu jsem měl pocit, že se známe celý život. Tu noc cosi viselo ve vzduchu, něco nedefinovatelného, nedokážu to smysluplně popsat, ale houpalo se to nade mnou a stejně tak nad Randym; každou chvíli to mělo spadnout a rozmáčknout nás svou vahou na pár slizkých fleků. Pod září velkolepého měsíce během cesty k mému domu pak naše duševní propojení dosáhlo absolutna. Dobrovolně jsem se potopil až k samému dnu hlubiny mé ztemnělé duše a cosi tam hledal. Bolela mě každá myšlenka, každý prázdný rám; netušil jsem, kde se to najednou ocitám, a jak se odtamtud dostat. To už jsme se nacházeli v útrobách mého prostého domova, obklopeni matnými světélky několika náhrobních svíček, plápolajících do tiché místnosti. Jizvy vrásek a křeče zaťatých zubů nám drancovaly nejen tváře a já byl v takovém duševním rozpoložení, že si nevzpomínám vůbec na nic konkrétního. Vznášel jsem se kdesi vysoko nad sebou samým a z té výšky pozoroval své nečinné tělo, jak Randymu odpovídá na jeho pohledy. Je nemožné ty pocity jakkoliv specifikovat; nepostřehl jsem, jak a kdy k tomu všemu došlo; minulost i budoucnost se najednou staly nedosažitelně vzdálenými pojmy… Snad jsem proplouval za jeho zavřenýma očima, provrtával se šedou kůrou mozkovou a procházel se po jeho ušním boltci s nutkáním z plných plic do něj zařvat a kopnout ho… … do spánku… Nespal jsem, bohužel ne, to se Randymu při jeho terapii nepovedlo. Už celý měsíc jsem nespal. Ale má duše uvolnila sebe sama do prostoru nad našimi tupými tělesnými schránkami. Nejednalo se o sen ani o halucinaci, byla to tvrdá realita a já si skrze ni naprosto volně prolétával. Viděl jsem tlukot svého srdce a slyšel, jak se na mě Randy dívá. Mé zmožené tělo nehybně leželo na posteli; Perkins po celou dobu seděl na židli o kousek vedle, v rukou držel list papíru, jehož řádkům střídavě se mnou věnoval veškerou svou pozornost. V nevelké místnosti se nacházel ještě užmoulaný stolek a dvě rozpraskané skřínky, zašpiněný koberec, jenž spolu se spoustou papírů zakrýval podlahu, a na lehce nažloutlých stěnách byly přibity tři veliké archy papíru, celé popsané změtí nahodilých slov. Jediným zdrojem světla bylo oněch pár nepravidelně rozmístěných svíček a prostorem se odkudsi linulo aroma pomerančové kůry. Mlčení bylo naším vyčerpávajícím dialogem. To hladové ticho na nás křičelo a podněcovalo tak naše obavy z pravdy či iluze. Kapacita mých plic se stala nevyčerpatelnou a s jedním z nádechů jsem ve světle svíčky zahlédl, jak se Randy pomalu odebral směrem ke dveřím. S jejich otevřením se dovnitř prodrala vlna čerstvého větru, která rozčeřila tíživou vůni pomerančů a umlčela všechny oranžové plamínky na rozžhavených knotech. Z nyní již zatažené oblohy se začaly pomalu snášet kapky v momentě, kdy Randy svým krokem poprvé došlápl na trávník. Těžko říct, zda on čekal na déšť, nebo jestli déšť čekal na něj. Vzhlédl k černému nebi vstříc božím slzám padajícím rovně jako přímky a po chvíli rozvážného postávání uprostřed zahrady si klekl na kolena a v navlhlé zemi rukama vyhloubil malou díru. Z kapsy vytáhl pomačkaný papírový pytel, jeho obsah opatrně vysypal do jamky, opět ji zahrnul hlínou a pečlivě udusal. Poté se jeho ruka pohybem plným jistoty opět ponořila do jedné z kapes u černé bundy. Ihned našel to, co hledal, a když z tenkého předmětu sňal papírový obal, zaleskla se mu v dlani žiletka lehce pokrytá rzí. Plynule přiložil její ostří ke své levé tváři. Věděl přesně, co dělá; v přivřených očích byste nepostřehli ani náznak strachu, ani nejistoty; ruka mu za celou dobu nezaváhala nervozitou. Pevnými, klidnými prsty přitlačil hranu žiletky více do hloubky. První kapka krve mu přes tvář až pod bradu rudou čarou vyznačila cestu pro celý pramen, jenž ji měl následovat. Randy pak pomalu táhl ostří šikmě napříč jemným masem pod svou lícní kostí a navzdory palčivé bolesti z nervových zakončeních si skrz tvář prořízl díru do ústní dutiny. Štiplavým utrpením mu z očí vyhrkly pramínky slz a jejich stroužky se mísily s teplou krví jakožto i s všudypřítomnými kapkami deště. Na udusanou hlínu pod sebou nechal ze své brady dopadnout přesně pět zrudlých kapek; jejich počtem si byl jistý, i když kvůli tmě skoro nic neviděl. Nakonec si ústa ledabyle otřel do kapesníku a ten pak ještě pevně přimáčkl k proříznuté tváři. Chvilku ještě setrval se skloněnou hlavou a skousnutými rty nad svým dílem, polykal dávky sladké krve převalující se mu na jazyku a poté znovu vyzývavě pohlédl do výšky, kde se rodila životodárná voda. A pak se vše ztratilo ve tmě. Asi tak o dvacet minut později se má duše navrátila do tělesné schránky. Když jsem se vzpamatoval a trochu se zorientoval v čase, vyšel jsem ven na zahradu, ale po Randym nebylo nikde ani stopy; bez vysvětlení zmizel pryč a zanechal po sobě jen branku otevřenou do ulice. A vlastně ještě něco… Stál jsem na svém potemnělém pozemku, který byl pod znovu rozjasněnou noční oblohou opět pokrytý tajemnou měsíční září, a mé zhypnotizované oči se nemohly odtrhnout od středu zahrady, kde ze země pomalu vzrůstal zelený stonek. Magnolia soulangiana.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.12.2008, 22:30:38

Snad postačí, když napíšu, že se to čte takřka samo!

Karoline	02.09.2008, 19:55:37

Jednou větou krásné.

čuk	26.04.2008, 19:04:38

Výborně napsané psycho, trochu podobné S. Kingovi. Velmi sugestivní. Randy je sympatický i odpuzující zároveň, jeho mystičnost je opravdu zvláštní, je dobře, že se vyvíjí ze stavu mírného či většího obyčejného podivínství. Líbí se mi i zakotvení osob v realitě. Randyho úvodní filozofování se mi zdá poněkud rozvleklé a místy až úsměvné, nevím, zda toto bylo záměrem. To a použití nespisovné mluvy umenšuje jeho podivínství a občasné vyzařování něčeho tajemného jako by se zplošťovalo. Uvažuji o tom, zda by nebyla lepší větší stylizace a šroubovanost řeči, třeba v kombinaci s vypadnutím do role obyčejného týpka, který se pohybuje jakoby na houpačce psychických stavů. Čte se velmi dobře a líbí se mi i kultivovanost stylistiky.