|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit osud (9.kap.) ::
 Kaileen |
publikováno: 23.04.2008, 5:47
|
| Přežít a stvořit osud (9. kap.) |
| |
|
|
První vítězství
Měsíce ubíhaly. Postupně jsme se přesunuly až na jih země, kde v podstatě zima ani nebyla, jen noci byly chladnější než obvykle. Cestou jsme dokonce sehnaly koně, takže jsme se nemusely trmácet tak dlouho pěšky. Svět mi z koňského hřbetu připadal hezčí a cestování méně namáhavé. Opravdu jsem si ze začátku nemyslela, že bychom se mohly časem dostat tak daleko od místa, na němž všechno začalo.
Pak jsme narazily na dost zvláštní události. Začalo to, když jsme přijely na okraj města Rija a namísto projíždějících obchodníků a poutníků jsme narazily pouze na zříceninu chrámu boha všech živlů Bo. Ve městě také nezůstal kámen na kameni. Dokonce na zdejší radnici kdosi sebral i gobelíny se zdí. Nebyl tu nikdo, koho bychom se mohly zeptat, co se zde stalo. Po zemi se válely zbytky zboží, se kterým zde kdysi obchodovali a místy jsme narazily na dlouho mrtvá těla zřejmě obchodníků. Bylo jasné, že toto město kdosi vyplenil, ovšem ani jedna jsme nechápaly význam tohoto činu. Zničení města a zároveň zboření chrámu zároveň nedávali smysl. Chtěla jsem tady přespat, ale Kaileen mě poučila, že přináší smůlu přespat v domě zavražděných, takže jsme opět nocovaly venku.
Hned ráno jsme vyjížděly na další cestu. Ve vedlejší vesnici sice byli lidé v pořádku. Chtěly jsme o nich něco vyzvědět, ale tvrdili, že nic neví. Když jsme se vyptávaly v hostinci, měli z nás strach i zdejší muži, protože mysleli, že jsme mnohem horší než ti, co spáchali předchozí pohromu, když se nebojíme. Nejdřív jsme si toho nevšímaly, když jsme však v několikáté vesnici dopadly stejně, teprve pak nás napadlo, že vlastně zde ani mnoho mužů nebylo. Ostatní byli buď příliš staří nebo ještě chlapci. Nájezdníci totiž takticky oslabovali síly zdejší země. Postupovali dále na sever a plenili každé město, u něhož byl nějaký chrám. Pak napadli i blízké vesnice, aby znemožnili jakoukoli opravu měst. Ve vesnicích pobili bojeschopné muže a zase rychle odjeli. Takto zničili zatím pět chrámů bohů Bo, Iss, Madd, Sirrah a Narat. Obrátily jsme koně a vydaly se v jejich stopách, které nebylo těžké najít ani následovat. Zprávy se nešířily, lidé byli vystrašení. Takže královna o nájezdech ani nevěděla a do oblasti nemířili žádné posily. Udivilo mě, že to Kaileen začalo zajímat. Občas si u ohně malovala na zemi mapy, na kterých místech už nájezdníci byli a jaká města nebo vesnice byly ještě před nimi. Moc jsme neodpočívaly. Jely jsme téměř nepřetržitě. Asi po měsíci se nám podařilo je dohonit. Zůstaly jsme už asi jen den za nimi, když Kaileen došla trpělivost. Večer jsme šly spát dříve než obvykle. To proto, že další dva dny jsme vůbec nezastavily dokud jsme nenarazily na vesnici. Předpokládala, že po tak dlouhé cestě zde budou chtít vojáci zastavit.
Měla pravdu. Ještě týž den vpodvečer přijeli. Divily jsme se, že nezačali zabíjet a místo toho se nahrnuli do krčmy a popíjeli. Šly jsme tam také. Kaileen je chvíli pozorovala, pak si jednoho vybrala.
„Neodcházej odtud, brzy se vrátím. Kdyby snad k tobě někdo z nich přišel, chovej se slušně a počkej na mě.“
Nechala mě samotnou u stolu a přidala se k nim. Chvíli trvalo než se jí podařilo zaujmout konkrétní objekt jejího zájmu, ale zanedlouho spolu odcházeli ven. Vypila jsem dvě číše vína a přivítala u stolu čtyři vojáky než se vrátila. Prodrala se vedle mě a vypadalo to, že si snad chce vyprávět i s nimi. Brzy jsem ale poznala, že něco není v pořádku. Snažila se jich nenásilně zbavit, ale muži pořád více pili a bylo čím dál těžší si je držet od těla. Začalo to vypadat, že se mi osud nevěstky asi nevyhne, ale to už nevydržela ani Kaileen. Zareagovala jsem ihned po ní. Najednou se jeden z dotírajících mužů sesunul k zemi – to když mu vrazila dýku do břicha. Vyskočila jsem, tasila meč a sekla. Zaskočilo mě to a tak jsem chvíli jen vylekaně zírala na kácejícího se muže. Z překvapení mě probral až nepříjemný silný zvuk. To Kaileen svou zbraní přeťala stůl vedví, abych i já měla možnost úniku. V nastalém zmatku jsme se v podstatě bez problémů dostaly až ke dveřím a rychle vyběhly ven. V patách jsme ale měly zbytek oddílu. Nasedly jsme na koně a ujížděly hluboko do noci. Najednou Kaileen zastavila.
„Neujedeme jim, koně jsou už unavení. Když padnou, k ničemu nám nebudou a ty neumíš tak rychle utíkat, abychom měly nějakou šanci. Trénovaný muž je vždy rychlejší než žena. Ale to neznamená, že je také chytřejší. Zavedeme zvířata na bezpečné místo a počkáme na vojáky.“
„Co tím myslíš – počkáme na vojáky?“
„Jsme dvě, je skoro tma a jsme tu první, takže se můžeme skrýt a překvapit je. V té krčmě jsi předvedla dobrý boj. Tvůj první mrtvý. Jak sis to užila?“
„Tu dýku jsi tam nechala?“ nepochopila jsem význam své otázky, byla jsem v šoku a navíc jsem se musela připravit na další o mnoho horší boj.
„Ne, mám ji. Připrav se, teď jich bude víc. Doufám, že s lukem ti to půjde stejně dobře,“ dodala a už mě táhla do keře.
„Tady máš své místo. Miř dobře. Brzy poznají směr, ze kterého střílíš a už na to nebude čas. Pak přijde přímý boj. Dej mi trochu času, až zabiji třetího, teprve pak vyjdi z úkrytu. Nejdůležitější je správně držet zbraň. Užij si to, můžeš jich pobít kolik chceš. Jde ti o život. Zasloužíš si ho?“
Nechala mě tam a sama se přesunula za blízký strom, kde s vytaseným pevně sevřeným mečem přitisknutým k tělu čekala na svou příležitost. Už jsem slyšela kopyta přijíždějících koní. Když spatřili hustý porost, zpomalili. Stále jsem slyšela její poslední slova. Provokovala mě. Vzpomněla jsem si na ten zápas u řeky. Potichu jsem si sundala luk se zad, vyndala šíp z toulu a zamířila. Ještě byli daleko na to, abych riskovala. Povolila jsem tětivu a vyčkávala. Blížili se pomalu. Už jsem je viděla lépe, přestože padala tma a obzvláště mezi stromy bylo vidět spíše obrysy těl než celé muže.
Znovu jsem zamířila. Ruka držící tětivu luku s připraveným šípem se dotýkala tváře. Mířila jsem pečlivě než jsem si byla natolik jistá, abych tětivu pustila a nechala šíp dolétnout k cíli. Trefila jsem. Hned první pokus byl úspěšný. Nejdřív jsem jen sledovala jak muž padá s koně. Ostatní ihned zastavili a začali se kolem sebe rozhlížet. To už jsem v ruce držela druhý šíp a mířila podruhé. Naštěstí vojáky nenapadlo seskočit s koní a skrýt se. Šíp prolétl vzduchem a k zemi padl druhý muž. Žoldáci začali zmatkovat a točili se na koních pořád dokola, snažíce se uvidět cokoli co by jim prozradilo pozici střelce. Další šíp minul cíl. Už nebylo moc času. Muži poznali moji pozici, sesedli s koní a s bojovým výkřikem utíkali směrem k nám. Nebyly jsme daleko od cesty, takže jsem stihla zasáhnout pak jen dva a i to byl výkon, protože v té rychlosti jsem už ani nemířila.
Zdálo se mi, že vidím záblesk. To se zaleskla čepel Kaileena meče, která vzápětí ukončila život prvního z útočníků. Na okamžik se zarazili, čehož Kaileen využila, vyskočila ze svého úkrytu přímo před můj keř a svým tělem mi zakryla výhled. Odložila jsem luk i toul, sevřela v rukou meč a plížila se ke kraji křoví, abych měla přehled o situaci. Vrhli se na ni jako psi. Byli si jistí svým úspěchem. Netušili na koho narazili a především zapomněli, že ještě před chvílí pronásledovali ženy dvě. Kaileen byla i při své výšce velmi obratná a rychlá, takže na jednu stranu rozdala pár kopanců, aby bojovníky udržela co nejdále od sebe a na druhou stranu útočila svým mečem, kterým vždy zasáhla cíl. Když padl třetí útočník, vyběhla jsem z úkrytu a rovnou svou zbraň zabodla do těla vojáka, kterého už Kaileen nestihla odrazit. Štěstí, že útočil ze strany, na které jsem právě stála, jinak by nás zabili obě. Zvuky zápasu a narážejících zbraní mi rvaly uši, ale mnohem horší byl křik a chroptění zasažených. Snažila jsem se co nejrychleji boj ukončit, aby už nastalo ticho, po němž jsem začala neskutečně toužit.
Křik utichl. Stále jsem pevně svírala svou zbraň. Když mi došlo, že je po všem, zadívala jsem se na hrot svého meče. Byl téměř celý od krve. Otočila jsem se ke Kaileen. Ta vítězně pozorovala bojiště. Pak se naše pohledy střetly.
„To vůbec nebylo špatné. Jsem s tebou spokojená. Jsme jen dvě a pobily jsme čtrnáct mužů. Dostala jsi téměř polovinu z nich. V boji ti to ještě moc nejde, alespoň se však udržíš naživu.“
Až teď jsem si všimla, že je potřísněná krví. Napadlo mě podívat se na sebe, ale když jsem tak učinila, znovu jsem zaběhla do svého úkrytu – tentokrát zvracet.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
