|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Nádech, výdech ... ::
Admin |
publikováno: 11.06.2006, 14:48
|
| Něco málo z pohádky, něco více pocitů ... |
| |
|
|
Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Hluboký nádech …
Cítím jak s každým nádechem vsávám do sebe životadárný plyn který mi prozře myšlenky a s každým výdechem ze sebe dostávám něco špatného. Jako auta, zplodiny.
Výdech.
Pomalu otevírám dosud zavřené oči, zvykám si na ostré denní světlo jenž mne oslnilo.
Ze snění jsem se znovu dostal do reality. Uvědomuji si, že stále ležím ve sluncem vyhřáté luční trávě. Je pozdní letní odpoledne, slunce se na mne z hůry dívá skrze slabý oblakový závoj.
Kol mne vidím poletovat ptáky, slyším hlas přírody. Zlatavé pšeničné klasy se ladně pohubují v rytmu slabého teplého větru. Tu a tam foukne za doprovodu pšeničného šumu.
Ta euforie! Zcela oddávám se tomu všemu co cítím, vidím a slyším okolo. Mám pocit že jsem součástí.
Nádech. Výdech …
K čelu si přikládám dlaň. Chci pozorovat nekonečnou originálnost tvarů tvořenou bílými mráčky na obloze. Žasnu nad tou silou přírody, nad tou krásou. Čistě hypoteticky se jedná pouze o vodní páru která ve vyšších atmosférických vrstvách kondenzuje a my ji vidíme jako mraky. Ale kdepak. Zde s logikou nepochodím. Příroda je tajemná, má svá kouzla. Vše co tvoří nemůže být jen na základě „prostých věcí“. Alespoň v to naivně věřím.
Pohled se mi na chvíli pozastaví nad jedním .. ne zcela velikým mráčkem. Od ostatních obláčků se liší. Je poněkud tmavší. Jako to ošklivé káčátko které vyrůstalo mezi ostatními.
Říkám si, jak se asi má mezi všemi? Zavírám oči, nechávám se unášet letní atmosférou…
…
„Proč zrovna já? Proč zrovna já musím být takový. Všude kolem vidím mé pěkné, sněhově bíle sourozence jen já jsem tmavý a ošklivý. Proč?!“, vzlyká malý oblak, který není spokojený se svým tmavým kabátkem. Připluje k němu jiný. Ten tmavý s úžasem obdivuje jeho sametově bílý a hebký kožíšek. V duchu si říká: „kdybych tak já mohl býti jako on, byl bych ten nejšťastnější mráček který kdy po obloze bloudil.“.
Ten bílý si nedůvěřivě prohlédl toho druhého. „Vidíš jak jsem krásný? Přímo výstavní mráček.“. Tomu smutnému to na štěstí rozhodně nepřidalo, ale pokusil se býti společenský: „chtěl by sis se mnou hrát?“. „Kdepak, ještě bych se pošpinil! O takový pěkný kožíšek se musí dobře starat.“. Malý tmavý mráček opět propukl do svých slz a trápil se tím jak je jiný a nikdo s ním nechce míti nic společného.
…
Náhle jakoby šokem procitnu. Cítím svůj zrychlený tep. Několikrát rázně oddychuji. Pak si uvědomím že šlo asi jen o nějaký sen a skokem se znovu nořím no oné letní euforie. Avšak cítím jak okolní vzduch poněkud ztěžkl. Již to není ten čerstvý svěží nádech, nýbrž hutný těžký vzduch. Pozoruji že vlaštovky začaly poletovat velmi, velmi nízko nad zemí. Cvrkot a zpěv ptáků začíná postupně utichat. Vzhlédnu vzhůru a vidím,že ten malý tmavý obláček mám přímo nad hlavou. Je dusno, dusno jako před deštěm. Sotva stačím tuto myšlenku v duchu dovyslovit a cítím jak mé vlasy skrápějí první kapky vlažného letního deště.
Z polosedu si opět lehám na záda do stále ještě vyhřáté trávy. Vnímám dopad každé chladné kapky, vnímám jak se při dopadu roztříští na tisíce menších. Jaký to dar z nebes! Vítám jej s nadšením, po tomto vyprahlém dni. Rozpřahuji ruce a propukám v bujarý šťastný smích. Mohutný nádech. Mohutný výdech.
…
„Vzlyk …“, ten tmavý mráček roní spoustu slz. Ale počkat?! Tmavý? Nikde není po tmavém ošklivém mráčku vidu ani slechu. Celé nebe je jasně bílé. K „našemu“ mráčku se znovu nakloní ten původní krásný bílý. Tentokrát však s úžasem. Není schopen slov. Mráček se na sebe podívá a procitne v úžas! Je celý jasně sametově bílý. Splnil se mu sen. Nechápe proč. To ty slzy?
Celé to z povzdálí pozorovalo slunce. Když vidělo štěstí ale i tázavé pohledy, naklonilo se a oslovilo jej.
Zrodil jsi se z vody, tvou matkou je Země. Dostal jsi se sem nahoru abys splnil své poslání. Svlažit vyprahlou letní půdu. Jsi součástí, stejně jako všichni okolo, velkolepého mechanismu. Žijícího mechanismu, jménem Příroda.
Až se tvé minuty, hodiny, dny sečtou .. rozplyneš se a znovu se celý navrátíš matičce Zemi, abys mohl znovu vzniknout a znovu plnit svůj úkol. Popel popelu, voda vodě, oheň ohni, …
…
Začíná chladnout. Sluneční svit odrážejíc se o atmosférické vrstvy v době jeho západu tvoří na obzoru úchvatné oranžové obrazce. Znovu pryč s tou vědou. Vždyť ještě před staletími to bylo považováno za Boží náklonnost. Já tomu přisuzuji minimálně tu úchvatnou krásu.
Ten dnešní den, …, zdá se mi býti poněkud zvláštní. Proležel jsem jej skoro celý na zelené louce za nicnedělání, ale přes to mi cosi říká, že jsem jej nepromarnil. Jsem nabitý. Nabitý pohodou, vyrovnaností, láskou .. ke svému okolí.
Vždyť i já jsem se zrodil z jediné matky, které se na sklonku znovu oddaně vrátím. Šťastný? Pokud si budu jist, že jsem si život užil plnými doušky, tak ano.
Život je dar, který se má s nadšením převzít, užít a umět i s poctou odevzdat a jít.
Nádech ... Poslední výdech …
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 105 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|