» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."

Henri Fréderic Amiel

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Tati pojď si hrát ::

kulkul	publikováno: 26.04.2008, 6:00

Lido 19 s pohádkou pro áčko (a ještě někdo menší ať si pohádku určitě přečte...) Poslední oddechová kapitola. Přes povrchní líbivost textu je doufám zřejmé, že se postavy v sobě často mýlí, že tu obchází nebezpečí, a něco důležitého pořád hledáme. KK


	"Tati, pojď si hrát," vyruší Jola od psaní Dalibora Lida, uznávaného autora úspěšných fimových předloh, tvůrce bojujícího ze všech sil o důkaz, že ještě není za zenitem svých sil. "Mám já to s tebou kříž," povzdechne Dalibor, kterému uniká šance postihnout první větu fejetonu, veledůležitou z jednoho prostinkého důvodu: udílí totiž ráz, náboj, sklon žánrové symboliky všem následujícím větám. Podobně stačí vyjmout jedinou kartu a domeček se nezadržitelně zbortí. Dalibor v nitru zpracovával proud inspirace dostavující se v průběhu dne, jednou s prsty na tlačítkách telefonu, jindy v okamžiku po zabouchnutí dveří automobilu, při zapalování cigarety, pití kávy... již již třímal Dalibor uvozující myšlenku, jež spustí tok dalších a dalších myšlenek - ale byl vyrušen. Přesto se na Jolu nehněvá. Ví, že jakoukoliv její prosbu nesmí přeslechnout a také dávno poznal a uznal, že se na Jolu hněvat nedokáže. Leda žertem. "Copak jsi malá?" zeptá se Dalibor, ale taková na Jolu neplatí už vůbec. "Jo, jo, malá," přiběhne dospívající dívka, jejíž probouzející se tělo v sobě nezapře přísliby budoucí pohledné ženy, hupne otci na klín a stulí se mu v náruči. "Hají," řekne Jola s klidným smíchem. Dalibor láskyplně hladí její dlouhé černohnědé vlasy. Uvědomí si s dojetím, že ona je jediným pravým smyslem jeho života. Její štěstí, zrání, její radost, její život, na který se ji Dalibor i Nela snaží připravit co nejlépe. Je to její život, oč běží, ne můj, uvědomuje si náhle Dalibor, když z legrace stiskne dceřin ušní boltec. Nedávno se přistihl, jak se zalíbením rovná, hladí, pošťuchuje Joliny plyšové maňásky, myšáky, zajíčky i elegantní celuloidové panenky. "Už brzo, hoši a děvčata," mluvil k nim jako blázen, ale nestyděl se za to, "už brzo se stanu z nejkrásnějšího muže starým pánem." "Au, něco mě kouslo," stěžuje si Jola v radostném očekávání zábavy. "Copak?" "Bleška asi nebo pejsek uchojed," směje se Jola. Nikdy se s Daliborem nedohadovali o způsobu hry a přitom si vlastně pořád hráli. Neexistuje mezi nimi znuděné vybírání obehraných zábav, jak tomu často bývá v rodinách, kde dětem rodiče nerozumějí a drahými dárky se snaží zalepit trhliny v citech ratolestí. I nejnákladnější hračka - pes, který metá přemety, panenka, která rodí, vláček, který automaticky snižuje rychlost v zátočině - dítě rychle omrzí a znudí, neboť smyslem hry je poznávání druhých. Hra. Hra je psychologickou průpravou, bezbolestným nácvikem reálných životních situací. "Tati, co je to adoptivní dítě?" ujasňuje si Jola pojmy mezi veselým škádlením s Daliborem. "V jaké souvislosti myslíš?" "No, že úča říkala, že jsme byli její adoptivní dítě, jako třída, víš. Že jsme sice byli její adoptivní dítě, ale že nás měla stejně ráda." "Adoptivní dítě je dítě, kterému poskytuje výchovu někdo jiný, než jeho fyzičtí rodiče, obyčejně se nazývá poručník," vyloží Dalibor. "Ale copak nemá svoje rodiče? Proč?" střelí Jola nevědomky největší výčitku, jakou mohou děti dospělým dát. "Nevím. A přiznám se, že se těžko dokážu vmyslet do postavení rodiče, který opuští vlastní dítě. Kvůli ženě, kariéře, penězům? Žádný z těchto důvodů nezní přesvědčivě." "Jako Alan, třeba. Nemá tátu," vzpomene si Jola. Bohužel, dnes každé dítě má kamaráda z neúplné rodiny, ne-li dokonce vlastní zkušenosti z rozbité rodiny. "Nebo Jiří Mušle," řekne Dalibor. "Pan Mušle nemá tátu? Chudák," rozlítostní se Jola, jež na Jiřího Mušle od určité doby nedá dopustit. "Panu Mušle v jeho věku už otec neschází," klidní dceru Dalibor, "rozhodně jeho absenci nepociťuje tolik jako nezletilé děti." "Normálně, Alanovi taky otec neschází," zdvihne Jola hlavu, "aspoň může všude chodit, protože máma ho pustí. Takže to je výhoda." "Počkej, nedomnívej se, že bude Alan neustále brečet smutkem po tátovi, to by nebyl chlap ale uřvaná bačkora. Muž - a nezáleží na jeho stáří, i dospívající jinoch - své bolesti tají, nezřídka i siláckými řečmi." Jola chvíli přemýšlí o Daliborově postřehu, pak řekne: "On dělá, že mu to nevadí. Třeba: fajfka z češtiny, ještě že nemám fotra. Víš, jako kdyby to byla výhoda, ale já myslím, že to... že zakrývá rozpaky." "Fajfka je pětka?" pokusí se Dalibor dešifrovat řeč školáků. Jola kývne. "Víš, kolik jsem měla dvojek?" uvědomí si Jola, že se otci ještě nepochlubila s vysvědčením a na problémy neúplných rodin rázem zapomene. "Mám tři pokusy?" "Ne, já mám tři dvojky," nenechá Jola Dalibora hádat, "blbý, co? Nejhorší vysvědčení za sedm let. Já bych do toho kopla." Jola odfrkne nespokojeností. V sebenáročnosti a kladení si vysokých cílů nepadlo jablko vskutku daleko od stromu, jímž je Nela s jejím pověstným perfekcionismem. V tomto směru si Dalibor na Jolu nemůže stěžovat, snaží se dítě naopak učit se vyrovnat i s případným neúspěchem, pohrdat jím, vysmát se mu. Snad proto, že sám dokázal v životě tolik, dosáhl na blízké mety i na ty téměř za hranicemi snů, proto, že má v živé paměti existenční nejistotu začínajícího podnikatele i tupou duchovní prázdnotu přejedeného milionáře (byl jím, než odešel z agentury LIDO) - proto dokáže rozumně porovnat pozitiva i negativa obou krajních případů. Shrnul by je nejvýstižněji takto: dobré známky nejsou všechno. Jak to ale vyložit Jole, porozumí? Za pokus to rozhodně stojí. "Chceš slyšet příběh?" zeptá se Dalibor a vzav Joly mlčení za souhlas, pokračuje, "byla jednou jedna holčička..." "Za devatero řekami?" "Za devatero řekami a jedněmi Slavany," vtipkuje Dalibor, "byla hezká, chytrá, šikovná, roztomilá, takže ji všichni měli rádi. A tahle holčička dostala jednou na konci roku na vysvědčení tři dvojky." "To jsem já," zavrní Jola zvědavostí bez sebe. "Nevím, možná jsi to ty, možná je to některá jiná," odpoví Dalibor diplomaticky, neboť pro pochopení pointy není totožnost hrdinky důležitá, "dívenku ty tři dvojky mrzely, nejradši by do toho kopla, ale nedalo se nic dělat." "Jsem to já," vydechne Jola. "Trápila se, až se nakonec rozhodla jít se poradit s moudrým žabákem Kokvákem." "To se nebála?" skousne Jola ret napětím. "Bála, ale dvojky ji tížily," odtuší Dalibor, "za měsíčné noci, když všichni spali, se vykradla z domu, noční tramvají se nechala odvézt na samý kraj Prahy, kde začíná temný les." "Hu," ulekne se Jola. "Měsíc byl ale v úplňku, tak celkem snadno našla cestu a za dobré viditelnosti dorazila na břeh rybníka. Kokváku, vylez, křikla holčička odvážně. Na ta slova rákosí zaševelilo, stoletá vrba nad hrází se rozkývala, stříbrný svit měsíce potemněl a z vody vystoupil..." "Kokvák!" "Kokváku, kamaráde, pomoz mi, dostala jsem tři dvojky a tuze mě trápí. A kolik jedniček? kvákne Kokvák rozmrzele. Holčička však neví, kolik vlastně měla jedniček a Kokvák, když se nedočkal odpovědi, zmizel pod hladinou. Holčička běžela domů honem se podívat na vysvědčení. Víš, myslela, že na něm budou samé jedničky, že to Kokvák nějak zařídil, i když se tvářil všelijak." "A nebyly?" vyptává se Jola. "Nebyly. Vysvědčení bylo stejné. Byly ne něm tři dvojky a hrstka jedniček. Holčička se divila. Spletl se Kokvák anebo jí odmítal pomoct? Proč?" "To proto, že mu neřekla počet jedniček. Kokvák nemohl čarovat," domnívá se Jola s dlaní pod bradou. "Nevím, nevím, asi to opravdu bude o tobě," směje se Dalibor potěšený pozorností, kterou jeho moderní pohádka sklízí, "protože přesně tohle si holčička řekla. Ale nebudeme říkat pořád holčička. Dejme jí jméno." "Almaisa! Samantha!" chrlí Jola exotická jména seriálových krásek, v nichž se vidí. "Prosím?" zatváří se Dalibor záměrně nechápavě, "Majonéza?" "Prej Majonéza!" zavyje Jola v záchvatu smíchu, který jí až otřásá. Když se z bujarého veselí dosyta vysmála, zdvihne omluvně hlavu: "Jova, tati, já jsem ti poprskala nohavici." "To nevadí," mávne rukou Dalibor. "To jsou na doma?" "Asi ne, já nevím, maminka mi stejně vynadá," zlehčuje Dalibor význam nečistoty, kterou Jola neúmyslně způsobila. "Dalibore, prosím tě," hraje Jola roli jménem Nela s neposednými ďáblíky v očích, "byl bys tak laskavý a slintal aspoň do kapesníku, jichž máš nota bene plné kapsy?!" Dokonce i napnutí šlach na šíji od Nely odkoukala, takže ani Dalibor se neubrání úsměvu. Co ona o nás všechno musí vědět? - zvažuje Dalibor se smíšenými pocity. Jak Jola asi hodnotí naše banální každodenní manželské kolize a nesváříčkování, které my přezíráme při vzpomínce na ohnivou noc plnou lásky a vášně? Opravdovou lásku před Jolou zakrýváme, ale nestydíme se mimoděk vystupovat v pěkné řádce necudných denních aktů a hádek. Za drahé peníze pořizují rodiče elektronická klíčování zabraňující dětem přístup k nežádoucím obrázkům v televizi, zatímco je "živě" sytí pokrmy ne menšího kalibru. Dalibor cítí, že nesmí mlčet. "Uvědom si, Jolo, prosím tě, že není správné pohrdat prací druhých, a jestliže mamince při vší její starosti o nás, praní, žehlení a štupování, někdy povolí nervy, měla by to být pro nás spíš výzva k pomoci, abychom ji nenechávali ve štychu. Otázkou je, může-li být naše pomoc výraznější, než jenom nepoprskat kalhoty? A o tom je právě ta pohádka." "O čem?" Dalibor přemýšlí. "Tati o čem? Jak to souvisí?" "Jak to souvisí. Proč se ptal Kokvák na počet jedniček? Aby odvrátil pozornost na pozitivní věci... Nerozumíš...? Dvojka mrzí, zrovna jako ušpiněná nohavice, ale proč počítat dvojky? Proč si připomínat obtíže, lepší je soustředit se na pozitivní věci. Proto se Kokvák ptal té Samanthy kolik měla jedniček a ona to ani nevěděla, jak byla soustředěná na své chyby a neúspěchy. Prožívala svou chybu, ale ne už možnost jak ji napravit..." "Já sama vyperu!" vyhrkne Jola v náhlém vnuknutí. Dalibor by jí nejradši poklepal na rameno. "A já udělám večeři," zapojí Dalibor sám sebe do osvobozené domácnosti, ale Jola, to šídlo, už je zase myšlenkami jinde. "Jakou?" vyzvídá. "Medajlonky," pokrčí Dalibor ramenama, "mají velmi jemnou chuť." "S hranolkama?" "Třeba. Na příloze tolik nezáleží," odpoví Dalibor ležérně, přestože tuší, že mlsná Jola nebude s jeho názorem souhlasit. "Hurá," zatleská Jola a kulinářsky dodá, "na příloze náhodou moc záleží." Dvoučlenná pracovní četa vyráží za prací, Jola do koupelny, Dalibor do kuchyně, ovazuje si kolem beder plátěnnou zástěru s nezbytným nápisem "bon apetit". Ta zástěra se Jole tak líbí, že jakmile nahází prádlo do pračky a spustí prací program, stane se "druhým kuchtíkem" jak říká a přidá se k otci. "Než maminka přijde, budeme akorát hotovi," říká, "ale že dlouho nejde..." Dalibor je přesně obeznámen s Nelinými návraty, s jejími občasnými návaly přepracovanosti a potřebou projít se v přírodě anebo setřást ze sebe únavu spočinutím v hluboké lavici v nekonečném tichu pod klenbou chrámu. Dalibor tento smysl pro porušení řádu věcí schvaluje, tím víc, že u Nely se jedná o vrozenou intuici, s níž odhaluje to, co je vyčerpanému duchu v dané chvíli nejprospěšnější. To, co jiné ženy pracně vstřebávají četbou knih s psychologickou tematikou, relexačními metodami, postupnou a těžkopádnou výukou vlastních antistresových návyků, které potom krkolomně aplikují v životě se sotva zlomkovým úspěchem, to koná Nela bezděčně s pudovou jistotou svrchované bytosti. Její schopnost vynutit si na okolí - a svým způsobem i sama na sobě - čas nezbytný k regeneraci sil Dalibor obdivoval tím víc, že po pár minutách, nejvýše hodině klidné obnovy potenciálu zde byla opět živá, vitální, energií nabitá přitažlivá žena, připravená a ochotná rozdávat se druhým, zejména rodině. Jestliže nepřišla v obvyklé čtyři hodiny odpoledne, zajisté dorazí v podvečer, což také dosvědčuje náhlé klapnutí dveří. "My o vlku a vlk za dveřmi," filozofuje Dalibor, zatímco Jola se dávno rozběhla do haly. A málo naplat, Dalibor pospíchá za ní, vítat Nelu. "Maminko, maminko," věší se Jola na Nelu. "A já, a co já?" obejme Nelu Dalibor z druhé strany. "Dejte mi pokoj, vy dva," odhání je Nela naoko starostlivě, "snad mi nechcete zničit make-up?" "Chceme," vtipkuje Dalibor, "chceme tě celou sníst." "I s chlupama!" výskne Jola. "Bohužel jsem včera prodělala depilaci, takže nemohu sloužit," zklame Nela Jolu slovní hříčkou. "My si počkáme na nové," olízne se Jola s hranou mlsností. "Přecejen bych radši doporučoval medajlonky," přichází Nele na pomoc Dalibor bera jemně ženu kol pasu. Jeho připomínka účinkuje okamžitě, Jola s hurónským křikem, za jaký by se nemusel stydět kmen vyhladovělých Indiánů, prchá do kuchyně. "To dítě je lacinější šatit než živit," povzdechne si Nela, "má nejméně sedm chutí k jídlu. Každý den jednu." "To je správné," uklidňuje Nelu Dalibor polibkem, "já v jejím věku spořádal denně k obědu 10 knedlíků. Doslova do mě padaly." "Ne, prosím tě, teď ne," odstrkuje ho Nela jemně, "zpotila jsem se... vypadám hrozně." Dalibora její obava o dokonalý vzhled dojímá a - těší, i když k ní nedal nikdy ani slovem záminku. Miluje Nelu jako takovou, ať už voní tím nebo oním parfémem. "Vypadáš jako obyčejně - skvěle. Dnešní noc si nenecháme překazit. Bude patřit nám." Nela zprávu přijme s ledovým sebeovládáním ženy, která je ráda dobývána, aby mohla muže později odměnit skutečnými projevy vášně. Dalibor za to Nelu obdivuje. Je mu vším, nezná druhého muže, který by u rodinného krbu namísto lhostejnosti, upachtěnosti a trapného nezájmu nacházel antracitový odstín tajemna, nejistotu, improvizaci, vábení a obdarování dary neskutečné ceny. "Vypadáš jako obyčejně - neobyčejně skvěle." "Večeře je na stole," oznámí z kuchyně se smíchem Jola, která mezitím pohotově prostřela a připravila stůl pro slavnostní pohoštění. Vzápětí zazní ohlušující rána a Joly vítězný řehot. "Co se stalo? Kdo zase střílí?" trhne sebou Nela a polekaně se opře o Dalibora. "Pravděpodobně odzátkovala láhev šampaňského." "Vy jste prostě nenapravitelní šašci, oba dva," oddychne si Nela a vyprskne smíchy nad komickou kuchařskou zástěrkou "bon apetit". Polibku se již nebrání, pouze zaprosí očima "minutku" a vklouzne do koupelny. Všechno je hra. Slova, pohledy, optimismus těch tří na chvíli propadlých lásce, těch tří kteří na chvíli dovolili lásce přijít a být s nimi. Láska není hrou a přece se projevuje smíchem, humorem a hravostí, kterou vzbuzuje. Láska je komunikace formou zpěvu a hry... Vždyť Jola vlastně Dalibora nevyrušila, nýbrž sama mu napověděla onu výchozí myšlenku, kterou hledal, i název povídky: TATI POJĎ SI HRÁT.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	26.04.2008, 13:12:24

Také se mi tento díl líbil! ;-) Dobře se četl, chybělo mi jen kafíčko, nebo dobrý čajík, ale schroupal jsem při tomto díle balíček solených oříšků Kešu! :-DDD Ano, nic to sice neznamená, ale bylo to fajn (nejen ty oříšky)! ;-)

amazonit	26.04.2008, 5:59:52

opět se to moc pěkně četlo, v perexu je cosi o povrchnosti, nenašla jsem ji tam, i v běžném ,,tlachání" bývá většinou mnoho věcí, které si lze odnést, posloucháme-li správně... jen se nemůžu zbavit představy Joly, vidím ji jako děvčátko, i otázka ohledně adopce v kontextu se školní docházkou mi sedí spíš na prvňostupňovou žákyňku:o) vztah Dalibora k Nele je zvláštní, oddaný, obdivný, láskyplný a přesto se dokáže sbližovat s jinými ženami, i když samozřejmě víme, že i v tom je Dalibor motivován jinak než tělesnou pudovostí:o)


ze dne 27.04.2008, 16:49:52
amazonit: ,,soráč" Jolo, chápu, je to vopruz, když do tebe někdo šije, co? Už nebudu, taky se občas chovám jako malá, to máš recht, a ještě hůř než malá:o))


ze dne 27.04.2008, 12:35:46
kulkul: Už toho mam dost, pořád do mě jak jsem malá!! Podivejte se na sebe jak jste všicky infatilní. Celý saspi je jako velký jesle třeba pan Šíma s těma ořiškama nebo jiné autorky jak jsou ve 20-ti jako děckama. Jo chovam se jako malá protože mam třeba dobrou náladu a táta mě takovou má rád... ale někdo to holt nepochopí nepochvopí a mam ztek :-/ Jola Já ovšem děkuju za netělesnou pudovost, opravdu nějaký vyšší druh chtíče Dalibora žene, nový postřeh analytický. KK