» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Malá Bláhová ::

Racek	publikováno: 04.12.2005, 1:23

Povídka


	Malá Bláhová Dnes byla v práci podobná oslava jako tenkrát. Cimbálovka, košt vína, dokonce i Za Dunaj, holka, za Dunaj mi zahráli. S drobným rozdílem: už jsi nebyla se mnou. Proč že to bylo? Vdává se některá z kolegyň. Netroufl bych si přesně určit, která - fakulta nabrala spousty mladých holek. Usmívají se na mě, to ano. S trochou útrpnosti, když mi většinu věcí musí opakovat dvakrát. Usmívala ses taky tak?, nebo se mi to zdá teprve s odstupem času? V každém případě: ať byl tvůj úsměv jakýkoliv, dnes bych za něj dal všechno, všechno…Dokonce by ses nemusela usmívat ani přímo na mě, aspoň vidět dolíčky, které se objeví jako zázrakem - i na jiného by ses mohla smát. Však jsem koukal, jak se usmíváš na kolegu Ludvíka! Viděl jsem, a dělal, že nevidím, jen aby sis nepomyslela něco o nerudném starém žárlivci…Pokoušel jsem se zmenšit propast, která nás dělí: jen kvůli tobě jsem znovu začal hrát tenis. Kolikrát jsem významně postával před tabulí s výsledky fakultního turnaje, jen aby sis všimla. A neviděla: ani jedinkrát tě nenapadlo přečíst si těch pár řádků. A možná dobře…Ludvík mě porazil - ale o málo! Mělas zvrátit hlavu a zvědavě číst, pro to jsem hrál, ne pro vítězství. Netoužil jsem vyhrát první cenu, což byla kniha o dějinách univerzity. Ty jsem znal, vždyť jsem byl skoro inventář. Za léta na fakultě jsem viděl tisíce studentek, ale žádná nebyla jako ty. Všiml jsem si tě už při zápisu. Kostkovaná sukně a hnědé vlasy padající do očí, nejobyčejnější z obyčejných typů. Mezi všemi těmi dcerami velkoměst, které měly svou příští profesionální dráhu u zahraničních firem napsánu na čele, působilas jako skromná růže mezi trním - možná tím jsi mě zaujala. S formuláři k vyplnění v ruce ses prodírala davem budoucích spolužáků a chtě nechtě jsi do mě vrazila…- Pardon, zvedla jsi ke mně chytré oči, - omlouvám se...Zavonělas mi. Větrem na polích, posečenou trávou, šípkovou růží na mezi…, odpusť starému pošetilému dědkovi, odpusť, že je sentimentální a používá laciné příměry, které celý život nesnášel. Pak jsi zahnula za roh a zmizela mi z očí. Připomněla ses mi za dvě hodiny, kdy jsem tě viděl ve třetím patře čekat před pracovnou kolegy Uznala. Stála jsi u okna a když jsi slyšela kroky, otočila ke mně hlavu. Světlo ti klouzalo po vlasech a ty ses pousmála. Vždycky ses na mě usmívala stejně: trochu jsi zvrátila hlavu a ve tvářích se ti udělaly dolíčky. Už tenkrát mě popadla nezvladatelná chuť do těch jamek zabořit prst. Dotknout se jak nevěřící Tomáš… V následujících dnech jsem poprvé uslyšel tvé jméno, aniž bych věděl, komu patří. Kolega Uznal mi doporučil jako pomocnou vědeckou sílu pro katedru Kláru Bláhovou. Bláhová Klárko! Můžu si myslet, že mi tě odvedlo chvilkové poblouznění, ale vím, že to byla neúprosná logika a čas. Hlavně ten. Někdy si ho představuji jako starého nerudného dědka, který všechno hezké kazí. Možná je mi podobný: přece sis musela pomyslet něco o starém nerudovi, když jsi s vášnivým zápalem horlila o petici na záchranu deštných pralesů, a já odmítl podepsat. Ne že bych o důležitosti deštných pralesů pochyboval, ale spěchal jsem na poradu. Dodneška vidím, jak ti v očích zhasly lampičky. Možná jsem odmítl nějak příkře, možná jsem měl zvolit mírnější tón, ach, má milá, všechno bych udělal, aby se ta chvíle vrátila. Ale nebyly to deštné pralesy, které mi tě odvedly. Byl to Imre, černý vysoký Imre, s kterým jsem tě přistihl v prázdné posluchárně. Nezapomenu ten pohled dodnes: Imre tě líbá na krk a ty, hlavu zvrácenou, oči zavřené, se blaženě usmíváš. Neviděli jste mě. Opatrně jsem zavřel dveře a ani nevím jak se dostal do výtahu. Potřeboval jsem svoje léky, Jízda výtahem se mi zdála jako věčnost. Někdo na mě něco chtěl, ani jsem neodpověděl. Před Uznalovou pracovnou čekali studenti. Vybavuju si jenom jejich vyděšené a tázavé oči. Bylo mi špatně, u sebe jsem otevřel okno a zapil prášek. Ludvík strčil hlavu mezi dveře: Neviděl jsi někde Bláhovou? Měla se u mě hlásit. Jen jsem zavrtěl hlavou. Celý den byl takový divný. Doma čekala obálka s černým pruhem – spolužák z měšťanky. Ach, Klárko, muselo to tak dopadnout. Ty máš ke smrti ještě daleko, ale v mém lese už kosí…Co by sis se mnou počala? Celý týden mě držela špatná nálada. Na chalupu jsem jel jen na pár hodin, brzy odpoledne už jsem byl doma. Otevřel jsem si láhev červeného, co mi Ludvík přivezl z Francie, trošku četl, trochu pracoval, obojí nesoustředěně. Žena cosi chtěla, nevrle jsem ji odbyl. Když jsem ji poznal, Klárko Bláhová, byla jako ty: mladá, krásná, žádoucí. Není její vina, že se změnila. Nemohl bych ji opustit, Klárko, ale nemůžu být ani s ní. Možná to pochopíš, možná i na svém Imrem uvidíš, jak je s přibývajícími léty čím dál raději sám. Ale co já vím, třeba to nebude Imre, malá bláhová. Dostuduje, odjede a co po něm zbyde…Budeš se trápit, Klárko…, ale to já tady už nebudu, má milá. Žena to ještě neví, ale bolest, co mě poslední dobou trápila, oznamovala příchod něčeho jiného. Jako když zaklepeš na dveře, než vstoupíš. V aktovce mám zprávu od doktora, Klárko. Taky proto jsem dnes šel na ten večírek...Bloud, jak bych mohl zapomenout, na cokoliv…Klárko Bláhová! /1.února 2005, 13:11 hodin/


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 0		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 3		výpis autorského hodnocení