» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: DIASINUS - kapitola 6. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 09.05.2008, 11:44

Kapitola 6. - Kudy vede cesta


	Před mýma očima se odehrávala magická záhada a funěla mi do obličeje svůj ledový dech. Pomalu se drala do výšky, jak jí sílil stonek, z něhož se během pěti minut stal opravdový dřevěný kmínek o průměru asi deseti centimetrů. Nakonec se rostlina vytáhla až jeden a půl metru nad zem; slabounké větvičky jí rašily do stran, energicky získávaly na objemu, ale nenaběhly na nich žádné zárodky listů. Uprostřed zahrady se mi zrodil zázrak přírody a bez jakýchkoliv pochybností to bylo nevyvratitelně skutečné. Majestátně tam trčel stromek, sahající mi až po ramena, s holými větvičkami bez listů a několika jasně dominujícími pupeny květů. Ony uzavřené schránky s ukrytou květnatou krásou v sobě nesly nádech čehosi tajemného, jako by čekaly, až si někdo zaslouží uzřít jejich omamující poklad. Těch zelených balíčku bylo přesně pět, přičemž čtyři z nich byly rozmístěny v jedné rovině, ale každý od kmene směrem k jiné ze světových stran; pátý pupen byl na rozdíl od ostatních až u samého vrcholu stromku a plošně se nacházel ve středu mezi ostatními. Nedávalo to jakýkoliv jasně zřejmý smysl a ten pohled mě uchvacoval do tísnivého proudu zmatení a strachu. Logické myšlení se už dávno nechalo unést na vlnách chladného nočního větru a spolu s ním unikla i veškerá snaha tázat se na důvody, příčiny a významy dění kolem mě. (Co tam Randy zasadil? Z čeho to vyrostlo?) Hodinky samolibě tvrdily, že za sedm minut nastane teprve druhá hodina ranní. Naslouchal jsem tlukotu srdce, jenž se rozléhal po celé zahradě a dunivě se mi navracel zpět k ušním bubínkům. Každým úderem se mi v hrudi rozpínala pichlavá bolest a já jako bych postupně zapomínal dýchat. Se rty nepostřehnutelně odlepenými od sebe ve mně opět sílil onen pocit útlaku; v celém těle mi znovu začala bublat ta neúnosná tíže, jíž jsem se potřeboval nutně zbavit; vykřičet ji pryč. (Randy… Proč… Kam zmizel?) Stále to nabývalo na intenzitě, chtělo se mi řvát, ale náhle jsem se jakékoli iniciativy panicky zalekl. Ztracený, neschopen smysluplné myšlenky a okraden o představy jsem civěl na právě vzrostlou magnólii a její uhrančivé květy. Stála tam. Žila pouze kvůli mně. (Žila?) Zrodila se jen pro mou duši. Neodvážil jsem se na ni sáhnout, vždyť nikdy ani mé oči k ničemu nevzhlížely s takovou úctou. V té tmě jsem skoro nic jsem neviděl, ale magnólii jako by obklopovala oranžově zlatavá aura nadpřirozena, o které se každý bojí mluvit a z níž máme všichni ihned strach, jen co ji naše svévolně blbé mozky zaregistrují. Má magnólie. A já vyděšený, leč odhodlaný, topící se v bolestech únavy, marně tápající po své ztracené fantazii, vzhlížel jsem k oné rostlině a naslouchal jejím impulsům, které do mě pronikaly. Šeptala. Zavřel jsem oči a oprostil se od veškerého reálného světa. Cosi mi našeptávala… Země se začala pohybovat a chtěla mi uletět pod nohama. Já chtěl letět s ní. Netušil jsem kam; nezajímalo mě to, poněvadž jsem věděl, že jedině takhle to musí být správně. Vítr ošlehával mé tváře, jak se skrze něj prolínaly mé kroky a prorůstalo tělo. Unášelo mě vlastní nevědomí, utíkalo kupředu a nechávalo za sebou vše mně doposud známé a pochopitelné. Cesta a okolní krajina se mi promítaly do síta pohledů a umíraly v zapovězených hlubinách; čas tu neexistoval, každý můj krok ho rozséval do věčnosti odvráceného zrcadla. Znovu jsem běžel. Znovu jsem prožíval všechny ty nadpozemské stavy mysli, jenž mě vysávaly ve svých nitrech. Sprintoval jsem tmou naproti pravdě. Buď byla ukryta kdesi hodně daleko, nebo již skonala a já ji měl následovat se stejným osudem. Pokolikáté už to bylo? Kolik nocí jsem probděl utíkáním před bolestí? A znovu a znovu… Tak důvěrně již byly všechny cesty seznámeny s mými kroky, že mě to pokaždé nutilo běžet o něco dál. Ale dnes tu přeci byla ta magnólie. Tentokrát je to jiné, šeptalo si to všude kolem a hlavně ve mně samém; něco se musí stát! Cosi se mělo změnit, určitě! Avšak o to víc jsem se bál, dusil mě strach z neznámé budoucnosti a prořezával se hrdlem ven. Jenže právě ten strach mi dodával ještě více odhodlání, to on mě nutil utíkat rychleji a nezastavovat se, neohlížet se za svá záda a odevzdat tomu veškeré své síly. (Skoro již sedm týdnů beze spánku, sedm týdnů bdělosti!) Minul mě poslední strom a za mými zády se už dávno ztratil i poslední náznak přírodní zeleně. Krajina všude kolem se proměnila v mrtvolnou pustinu obývanou pouze ledabyle poházenými kameny. Ta vyschlá planina bez patrných známek života se utápěla pod šedobílým steskem měsíce, kam jen můj zrak dohlédl. (Nechutně hnusných sedm týdnů bez jediné nové myšlenky či představy…) Úzká a rozpraskaná asfaltová cesta se zdála být nekonečná. Pořád se táhla kupředu, jako by mě chtěla umořit a srazit svou nezlomností do kolen. Už dávno jsem tuhle její výzvu přijal. (Co? Končí? Ne, nekončí… Čtvrtí se…) Reflektor noční oblohy pak přede mnou ozářil dvě odbočky. Připadalo mi, že už běžím několik dlouhých hodin. Někam už jsem se přeci dostat musel… Ty květy… Tlak bolesti mě tehdy konečně dovedl na křižovatku. Čtyři různé cesty, přičemž z jedné jsem právě přiběhl, uprostřed mrtvé pustiny; pouze holá zem a kameny se táhly až donekonečna. Nikde nebyl v dohledu naprosto žádný předmět, ať už přírodní či stvořený rukou člověka, kvůli němuž bych se při rozhodování mohl k jedné z cest přiklonit více než k ostatním. Kudy se vydal Randy? Nezastavil jsem ani neodbočil, směr vpravo i cesta po mé levici by v tu chvíli znamenaly vychýlení z mého směru, k němuž jsem se předem odhodlal. (Co si to namlouváš… myslíš si, že přetejkáš odvahou a statečnost ti načechrává spodky? Že když se vydáš rovně, dokážeš světu i sám sobě svou nebojácnost vůči předem jasně nastoleným potížím, kterých v tak jednoduché variantě bude nezměrně mnoho? Nebo jsi, milý přítelíčku, tak pohodlný a nerozhodný? Nebojíš se ty náhodou rulety rozhodování? Ale jen si běž, utíkej, však se tomu nevyhneš…) Ticho. To nepříjemné, utlačující ticho, které provází tmu a v ní ukrytý strach. Klaustrofobní němota prázdnoty, která stále okupovala mou zahradu, od níž jsem byl nyní tak nepředstavitelně vzdálen. A do toho ticha husté noci se s křehkostí tak vlastní všemu nádhernému pomalu vyloupl první květ; jeho lístky se ihned roztáhly do dospělé velikosti a nabyly magického zbarvení. První květ magnólie se narodil na větévce mířící k severu. Vracejí se… Cesta se ještě pár kilometrů vinula stále rovně napříč prázdnou scenerií a až pak se začala mírně zvedat do kopce, kde slepě končil asfalt a začínal les. Krevním oběhem mi už dávno proudil adrenalin, jenž potlačoval bolesti mého vyčerpaného svalstva. Unavený jsem běžíc zdolával stoupání a kolem mě se objevovalo pořád více seschlých jehličnanů; obklopovaly mne stále hustěji, až jsem měl pocit, že se ztrácím v samotném srdci neprostupného labyrintu, odkud se bude jen velmi těžko hledat stezka zpět. (Co ty grimasy… To není jen pocit.) Už se ani nedalo mluvit o cestě, ale jen o vyšlapané pěšince v šeru noci kličkující mezi ostrými větvemi a dusným puchem shnilého dřeva a plesniviny. A ten smrad určitě nestoupal pouze z hnijících dřevin… Bůhví, jestli tu vůbec ještě dýchalo něco živého. Dunilo… Zatuchlým ovzduším se k mému sluchu líně protahovaly rytmické dunění basů. Jako by se mi najednou v hlavě rozsvítil varovný majáček jakéhosi šestého smyslu, – (Myslíš si, že se vracejí? Jenže to je omyl, kamaráde, ony totiž nikdy neodešly! A teď ti to spočítají, jsi na řadě! Ale ovšem, že se bojíš, strach je teď naprosto oprávněný pocit, tak si ho užívej plnými doušky, dokud jeho místo nezaujme bolest. Smrt má svůj smysl, stejně jako život, a jednou to rozluští i ti, kteří umíněně zavírají oči.) - něco strašlivého se ukrývalo kdesi v hustém lese páchnoucím smrtí a já za tím přeci v žádném případě nemohl jít! Nechtěl jsem, ale ty zvuky se ke mně neustále přibližovaly. Nechtěl jsem, ale má duše po tom prahla. Toužila si slastně povzdechnout nad pokušením nejistoty a hazardu, nad sladkou šťávou zakázaného ovoce. Nechtěl jsem… ale já prostě musel. A říkejte si těm silám, jak chcete. Ještě několik trčících větví mi vrylo krvavé šrámy do obličeje, ačkoliv mé natažené ruce bázlivě máchaly v šerém prostoru přede mnou. Hlasitost hudby se stále stupňovala, dokud se mi před očima konečně nezjevilo místo jejich původu. Byla to malá mýtina, ze všech stran obklopená hradbou stromů a zamořená fanaticky vyhlížející masou šílenců v kožených bundách a s holými lebkami, kteří poblázněně řádili před malým podiem s masivními reprobednami. Atmosféra na onom místě věštila cosi zlověstného; ukrytý v hloubi temného lesa působil tento výjev dost upjatě, zřejmě to nebyla akce pro nezvané hosty. S roztřeseným dechem jsem se ostražitě přibližoval k hordě asi padesáti anarchistů. Všichni byli tak zažraní do šíleného pogování, mlácení a řvaní, že si mne nikdo nevšiml; má přítomnost se v tom rámusu dokonale ztrácela. Co tady krucinál dělám? Proč jsem z té křižovatky doběhl zrovna sem? Na malé podium před tu hordu agresivních fanatiků s ostrými rysy, pevnými řetězy a svaly namísto mozků najednou přijel hubený mužík na vozíčku. Zabrzdil u okraje podia a vystrašeně se rozhlížel po davu tvrďáků, kteří si ihned začali vulgárně dobírat jeho seschlý zevnějšek. Ale zůstal tam; jakoby zhypnotizován tíživou atmosférou se ani nepohnul. Ale podráždění anarchisté ihned strhli muže i s vozíkem dolů z podia a brutálně ho mlátili. Kolečkové křeslo se kamsi vytratilo a šokovaného a vyděšeného muže drtily tvrdé pěsti, kopance a ostré lokty. Bolestí křičel na celou mýtinu, ale jeho plačtivý řev se ztrácel v dunivé hudbě a mísil se s řevem davu. Silné údery mu zlámaly několik žeber a zpřerážely ruce; z hlavy mu vytékaly prameny husté krve. Další a další rány dopadající na jeho zmučené partie těla mu vystřelovaly do mozku útrpnou bolest; všude ho pokrývaly nechutné modřiny a na četných místech měl vnitřní krvácení. Stál jsem asi deset metrů od té strašlivé scény. A můj zrak se v žádném případě nemýlil, když jsem v samém čele toho uskupení spatřil Randyho. S ještě čerstvě sešitou ranou na tváři se zarputile mračil a naštvaně kopal do muže skomírajícího na zemi. Nechtěl jsem do toho zasahovat, nezajímalo mě to. Chtěl jsem pryč. (Jsi na řadě, vrátily se…). V tom na mne ale onen muž z posledních sil zařval: „Pomoz mi! Tak mi sakra pomoz!“ Masa šílenců se zmateně ohlédla mým směrem. Randy se narovnal, na tváři mu vyvstal děsivý úšklebek a přes dunivou hudbu na mě zakřičel: „Živá oběť!“ zazubil se ďábelsky. „Teď je řada na tobě! Poď ho dorazit, nebo skončíš stejně jako on!“ Strachy jsem ze sebe nevydal ani hlásku. „Pojď sem!“ zařval Randy a dvěma kroky se mi přiblížil. Leknutím jsem sebou cuknul a váhavě jsem se zapotácel k ležící oběti. Randy se culil, jak nejblběji to jen svedl, a někdo z davu mu podal dvě hokejky. „Vem si to a teď ho společně doděláme,“ chraplal Randy s naprosto vážným výrazem a vrazil mi na hruď hokejovou hůl. Pevně jsem hokejku sevřel ve svých dlaních s čepelí nasměrovanou k černému nebi. Padesátihlavý dav se s monumentální oddaností rozestoupil a utvořil kolem nás kruh. Uši mi stále zaplavovalo ta hlasité dunění míšené s pronikavým sténáním zbitého muže. Randy k němu přistoupil a hokejkou ho šťouchnul do nohy. Muž končetinou nepatrně trhnul. ‚Ten parchant pohnul nohou! Vždyť přijel na vozejčku!‘ blesklo mi hlavou. Zíral jsem na něj, na jeho pokřivený obličej, celý modrý a umatlaný od krve. Odhodlaně jsem se nad něj postavil a zaryl mu botu pod obličej. „Jsi to ty,“ zašeptal jsem cynicky. „Ty ubohá karikaturo! Prolhanej zmrde, na co si to hraješ?!“ vrazil jsem mu čepel do žeber. „Buď chcípneš ty, nebo já. Pro nás oba tady ale místo není a já se s tebou už nehodlám dál srát!“ Vedle mě stál Randy Perkins a věděl, že vyhrál. Té noci na lesní mýtině, obklopen kruhem zmanipulovaných násilníků, jsem zvedl hokejku nad hlavu a se zaťatými zuby jsem tomu ubožákovi zasadil první bolestivý úder do zad. Do rukou se mi navrátil odpor jeho praskající páteře a muž zaječel bolestí. Pak se s hokejkou rozpřáhl Randy. Postupně jsme stále zkracovali interval našich úderů, dokud hubeňour úplně neztichl. Už neměl sílu křičet. Ležel na zemi s obličejem vymáchaným ve vlastních zvratkách, slinách a krvi. Ještě před chvílí mohl chodit, ale přesto ta svině jezdila na kolečkovém křesle. Záměrně přijel na tohle místo, ačkoliv tu neměl co dělat. Před patnácti minutami ještě mohl běhat; utíkat si, kam by mu jen duše zavelela. Ale nešel tomu naproti, pouze stál na slepém bodě, vydával ze sebe jen ubohý patos svých možností. Ten hubenej bastard se mi vysmíval do ksichtu a myslel si, že mu to projde. Tak ubohé praktiky jsem neměl zapotřebí, už jsem se těmi přetvářkami nemohl nechat unášet ještě dál. Naposledy jsem se rozpřáhl. Hokejka se na okamžik zastavila kdesi v prostoru za mou hlavou a pak už jen zazněl její poslední tupý úder do tříštící se hubeňourovy lebky. Ze sedřené kůže na spánku a rozdrcené lebeční hmoty začala opět vytékat krev. Roztáhl jsem své křečovitě sevřené prsty a upustil vražedný nástroj. Můj vyděšený zrak poté ve vteřině přeskočil na Randyho, jehož hokejka jen prosvištěla vzduchem a zasáhla mě do týla. Všechno se v tom momentě zalilo temnotou; upadl jsem do bezvědomí.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.12.2008, 22:39:01

Přimhouřím oči byť jen před "knižní brutalitou", která určitě bude mít v celém textu své místo a svůj smysl! Alespoň v to doufám, takže nechávám stále stejnou známku...

čuk	09.05.2008, 11:43:40

Je mi líto, že tě málo čtou a redaktoři tě nechávají uležet.TVůj text se mi zdál být bez toho konce docela dobrý (byť si již nepamatuji předešlé díly) Epizoda s mužem na vozíku je příliš brutální a sadistická, odebírá kouzlo předchozímu vyprávění. Źe muž pohnul nohou ještě neznamená, že mohl chodit a obejít se bez vozíku. Doufal bych, že bude v příštím pokračování napraveno nebo vysvětleno. Teď ti v mých kriteriích zhoršuje známku. První část s místy velmi pěknými obrazy to nezachrání. K formálním chybám: v začátku příliš často používáš slovo až, výraz "pusobil upjatě"?, "města, jež" a ne jenž a výraz ve střední části o blbých mozcích nezapadá do atmosféry.