» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Opus Pictus XXIII ::

kilgoretraut	publikováno: 29.04.2008, 6:33

Hele, hele:


	Popiš, jak to bylo s tvými dalšímy vztahy k Našim? Vyhýbal jsem se Mému, tedy, Našemu. Byl jsem cokoliv, hlavně nic, co by mohl potkat. Shýbal jsem se, kdykoliv se už už chtěl podívat mým směrem, kde jsem okouněl, špehoval, nebo neslušně šmíroval. Nositel ducha slepce, stával jsem se stínem Hrdiny a víte co? Tajným milencem Naší jsem nepřestal být. Neslyšně jsem dýchal za dvířky skříní, srolovaný v koberci, zasutý za kuchyňskou, pod stolem, pokaždé, když se nečekaně vrátil. Proto jsme dávali přednost venkovním stykům, za oponou, tám a hle uhnízdění ve větvoví, u mušlí, v podzemních parkovištích, obklíčeni slepými žebráky. A On nic. Nevěděl, nebo nechtěl vědět – tak či onak, žil dál s Ní a bez Ní, na svých skládkách, před Válkou, he, to nevíte... jakou válkou? Války jsou pořád. V nás samých, i Hrdina má v sobě zákopy, drát žraločích zubů, jímky na těla. Explozeimplozedetonace lásky na nebi, v kopech, v podzemí. Kosti a svaly pocitů jsou vrženy, říká polní maršálek a s hurónským křikem běží sám proti minometům, je tak zamilovaný do své odvahy, až pláčeme a slzy kaňkají i listy popsané pokreslené zvěčněnými myšlenkami Našeho - štká láskou, která mu navždy uniká, je perpetum mobile, okřídlený sen, vykostěná dutost. Co je v pytli, na který se teď dívám, a vy se ptáte a vidíte, jak se dívám? Dvě sady pro kutily-stvořitele, dvakrát dvěstě šest celých i zlomených kostí, zpuchřelých věkem pod sosnami, pod nánosy bahna z vytopených vesnic, pod strží. Nosníky dvou těl. Byl jsem tam dřív než oni – mám schopnost zděděnou po duchu větru. Po opeřeném hadovi: Nesl jsem se nad lesy, stráněmi, řekami a komíny, syčením zdravil ptáky plachtící za potravou a pářením, lekali se mě, byl jsem anomálie vzdušného prostoru. Nad propastí. Vítr mi svištěl po lesku šupin a pode mnou. Mezi žebry. Bylo to skoro pohlcené životem. Zelení s žilkami, brouky, plži na cestách. Snesl jsem se do toho hemžení, lesku kapek. Proměnil jsem se. S pečlivostí archeologa a přesností chirurga jsem posbíral všechny kůstky, fragmenty dvou bytostí, nebojím se už napsat, kostky mozaiky do vaku. Bizarní, říkáte, a já se nebráním tomu slovu. Ale: k těm dvěma mě pojí zvláštní vztah – láska mezi nimi, poslední a věčné propletení. I ta míchanice uvnitř cosi znamená. Je to pojítko k příběhu, řekněme, pojivový vaz, šlacha. Hodil jsem si poklad přes rameno a buď jsem chrastěním šel až k cíli, anebo jinou cestou, přeměnou ve vítr, šeptající vánek. A teď tu sedím, jsem a vzpomínám a zapisuji – ale je tohle místo a čas páska cíle? Jsem snad jediný běžec a jediný vítěz? Provolává mi slávu dav věrných, nebo potměšilé mlčení? Start nebyl – nikdo to neodpískal – a když nemáme začátek, nemáme ani konec, jen cestu. Všechny cesty jsou sestry spojené stopami poutníků – vedou kamkoliv – třeba i nikam. A vy, ctihodní čtenáři, po jedné z nich neběžíte, jdete. Není podstatné, v které chvíli jste si uvědomili, že kráčíte. Hlavní je, že jste putující, krásně odsouzeni k bloudění, protože bludiště člověka učí o něm samotném. Na stezkách, které samy sebe stopují, se nejlépe pozná duše ztraceného. Je to krása cest. A teď v sevření stěn, u nohou ty věci: Muž a žena. Bývali to milenci. Co já s nimi? Troška černé magie? Věřím na to? Asi ano. Asi ne. Věřím na vlastní magii – ani černou ani bílou, divy. Věděli jste, že události, skutky, děje, neděje, všechno se dá, ano, zneužít, jistě, ale také ovládnout, spoutat, uplést si z duchů míst maso, oživit jej imaginací, dýchat na zvrásněný povrch. Nelekejte se, prosím, udělal jsem toto: z žoku jsem na podlahu vysypal kosti, máte-li rádi laciné efekty, křídou nebo svou vlastní krví jsem kolem narýsoval kružnici nebo pěticípou, svolal své zapadlé i čerstvé vzpomínky a uhnětl je, nejdříve nic, pak něco z ničeho, sval po svalu, jako klubko vylíhlých hádků, mohutnící, a jak se provazce začaly lesknout v krvi znovu narozených, kdesi ve schránkách zárodky srdcí, mozků, plic, střev, jater, slezin a ledvin, nakonec kůže uzavřela život. Vstali. Oslepeni bolestí. Podpírali se. Navzájem. Rostli. Sílili. Jejich stará jména jsem jim zatajil. Nazval jsem je Alfou a Omegou. Měl snad někdy Hrdina vážnější úraz? Jako Jeho Matka? Třeba. Ano, i osudy se dědí. Ona tehdy na koni a z, On jedné deštivé noci v autě a v. Rozdrcený uvnitř. Vystříhaný ze zajetí kovu. Probudil se ráno v poledne večer, zafačovaný Tutanch-amon-re, bezvýznamný pacient. Nemohl se hýbat – tedy, ani komunikace s Ním nebyla jednoduchá. Mohl leda tak ukazovat na věci a slova, spojovat je, mohl lehce kývat a to je snad celé. Navštěvovala Ho Naše, Rodiče ne, pořád skoupí na slova, jako On, bylo to tak trochu reciproční. A vizity. Připadal si jako součást expozice, zavěšený na stěně, rozpláclý na stropě, rozvalený na šmouhami zasviněném linu, hnil. Zevnitř. Pod sádrou. Když Mu po mnoha snídaních na kapačku, obědech na krmičku sundali exoskelet, vykoupali Ho. Vložili zesláblé tělo do nádrže, omývali, mluvila na, loupali odumřelou kůži. Byl růžově načervenalý jako nerozeně – při pohledu na svraštělou skapávající na sterilní dlaždice bychom mohli opět uvažovat o křtu. Čtvrtém: Ano, opravdu se cítil jako nová bytost. Už nemusel dýchat přes krunýř, nemusel se očima hádat se zdravotními mužiženami, mohl chodit, když to bylo nutné, s oporou, ale mohl. Pak jen ležel. Dál, neobtěžkaný, pořád neschopný samostatného pohybu. Připouštěli k Němu Sestru – byla bílá od lemů až po tváře lýtka nos. Sněhurka. Co Mu dělala: pomáhala se stolicí, posilňovala Ho. Porůznu Mu pomáhala i v jiných záležitostech: Nestál v pozoru, Jeho přirozenost žila, měsíce jiter s mokrem pod sebou, desítky mučivých hodin s ženami všech věků, byl jako skála, chopila se toho. Ústy, rukou, všelijak. Bílé mešní víno do ní do zkumavek na neposkvrněné šaty. Rituál semene. Jak odtékal, Jeho kosti srůstaly, posilňovaly se navzájem, předháněly se. Tehdy, když jste mohli u nemocničního lůžka slyšet kosti růst, šlo i pozorovat odposlouchávat rozhovor mezi Našimi: „Víš, někoho jsem potkala; Jak? Co? Jak to myslíš, napsané kostrbatě na papír; Ne, ty hlupáčku, chtěla bych adoptovat dítě, mluvilo na mě očima; Áha, rychlé čmárnutí oddechnutí; Uvidíš, bude se Ti líbit.“ Bylo krátce před propuštěním, necítil se jako uzdravený, spíše jako zachráněný amnestií. Šli spolu chodbou, vráželi do Nich zřízenci, neviděli Je, někdy to i bolelo, ale srostlo to dobře, v hale míjeli květináče, malé velké, povadlé uvadlé. Hnilo to jako On tehdy, ale zvenčí. Venku číhala naděje. Co mohlo být ukryto v Polobohu? Určitě násilí jako v každém člověku, to bych vás nudil samozřejmostmi, také jakési tušení věcí budoucích, jasnovidecké schopnosti, chiromantie, nekromancie a další cie a tie provozované v městských slumech mezi chudáky a nešťastníky, smolaři a podvodníky, později v malých bytečcích z dlaní a do očí ctihodných manželek, čerstvých párů, naivních husiček přišlých z venkova, ty se urodily jako houby po inflaci, pouličních maskotů, profesionálních společnic, ale nóbl. Už ty jeho oči: jako by věděly všechno včera zítra, všechno kdyby. Zářily. Do a z. Dělalo to dojem a to ho bavilo. Měl lidi v hrsti, taky chtěli něčemu věřit. Vzpomínám si na ten obraz: Staronová Trojice na cestě vlakem, po letech za Matkou Otcem, k neúplné staré. Venku animovaný film – nemocný dobytek v barvách plevele, cizopasníci se pomalujistě stávají mrchožrouty, asievoluce, plouží se po močůvkou plešatějícím trávníku, uždibuje plochými přežvýkavými, nadmutý si lehá do slepených mláďat a pak nemůže vstát, prašivina; na okrajích měst zdegenerovaná drobotina, křivé hlasy končetiny, obličeje zamazané sazemi, děti vychované prolézačkami, popelnicemi, sexem za pár facek; v lesích hotová zoologická zahrada, výstřely z pušek, nadávky, lesníci myslivci pytláci sjednocení v pochodující roj, mravenci, bude dost masa pro všechny hladové pysky; další a další porodní bolesti elektráren, hutí, továren na lecjaký sajrajt pro lepší život těch zdravých na těle i na duši, věří-li v ni; červotočivé dálnice krátnice silnice tam a pryč, prostředky plné uctívačů Molocha-Boha, rodin s dětmi i bez, ale vždy s úsměvy na sklech či dokonce tvářích, před tím, než šťastně dorazí testovací figuríny. Toho všeho si všímal jen Hrdina, -ka rozmlouvala s Polobohem a ten buď zasvěceně odpovídal a věděl své, nebo si nepřítomně broukal nějakou novou písničku. Byla to rodinka s dítětem i bez – probíhající harmonizace.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	29.04.2008, 18:56:07

Neumírají hrdinové mladí? Pořád je na co se dívat, buď máš obrovskou fantazii, nebo je Tvůj niterný život tak krásný, krutý, moudrý i šaškovský zároveň a hlavně: bez hranic! ;-)


ze dne 29.04.2008, 20:52:44
kilgoretraut: Myslím, že z obojího trochu...

amazonit	29.04.2008, 6:33:14

jeden má vždy po dočtení dalšího dílu pocit, že už nemůžeš přijít s něčím novým, nějak překvapit, chyba lávky, jak dokazuješ, vždy to jde, z obyčejných situací, vykřešeš neobyčejnost, kterou máme před očima, ale nevnímáme ji takto, jak ji servíruješ, život Hrdiny se zdá být velmi nezvyklý a přesto je v podstatě jako každý druhý nebo třetí, co já vím:o))