obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 01.05.2008, 5:51  
A máme tu druhý díl našeho dalšího příběhu, ve kterém jsme se opět seznámili s princem Rínonem, jeho sestrou Anneris, elfí dívkou Nioumey. Přiji pěkné počtení, ať se vám líbí.
 

II. - Podvod.


Niamey brzy odpoledne seděla v křesle před krbem v obývacím salónku Rínonova domu, četla si knihu, kterou započala číst již v zahradním altánku a čekala na svého milovaného snoubence. Měl se vrátit během dne, nebo spíš každou chvílí. Nemohla se ho dočkat, protože si s ním potřebovala nutně promluvit o něčem moc vážném. Pokoj byl přívětivě osvětlen odpoledním slunečním svitem, který sem pronikal z vnějšku vysokými okny s tenounkými, pavučinově jemnými závěsy. Béžové stěny zdobilo několik obrazů znázorňujících krajinné výjevy a dlouhé dřevěné regály plné všemožných knih a svazků. V rozích místnosti stály štíhlé tepané mnohoramenné svícny, ale svíčky na nich zatím byly zhašené. Zbytek interiéru doplňoval pracovní stolek s křeslem u jednoho z oken, lenoška pod druhým oknem, čalouněný gauč, na němž ležely vyšívané polštářky, umístěný ve středu pokoje společně s konferenčním stolkem, se dvěma ušáky postavenými u krbu společně s odkládacím stolečkem a komodou u stěny. Velký krb s římsou z lipového dřeva, do níž zručný řezbář vytesal něžné ornamenty, byl vyčištěný a dřevo v něm připravené, jen ho podpálit. Na římse nad krbem tikaly hodiny a přerušovaly ticho v obýváku svým monotónním tik, tak, tik, tak.
Čas ubíhal tak strašně pomalu, když se náhle ozvalo zašramocení a klapnutí kliky u dveří. Niamey spěšně odložila knihu na stolek, vyskočila z křesla a rozběhla se ke dveřím. Zastavila se v předsíni a dívala se na příchozího elfa. Ano, byl to on, vrátil se dřív, než doufala. Stál tam v plné své kráse. Štíhlá atletická postava oděná do tmavých přiléhavých nohavic, kožených jezdeckých bot a do vínové tuniky, které byla dlouhá až do půli jeho vypracovaných stehen, a přepásaná zlatým páskem. Hnědé dlouhé vlasy měl na bocích zapletené do typických copánků a zbytek se mu rozpuštěný vlnil na zádech. Usmála se na milovaného muže, vběhla mu do otevřené náruče a objala ho.
Byla šťastná, že ho zase vidí a jeho přítomnost ji hned uklidnila, protože s ním se vždycky cítila v neprostém bezpečí. Její princ, a to v pravém slova smyslu. Neohrožený ochránce, bojovník a kdysi i lamač dívčích srdcí. Nia se k němu přivinula a povzdechla si.
„Ach, Rínone, jsem tak ráda, že už jsi doma.“
„Ai. Já také.“ Přisvědčil elf.
„Chyběl jsi mi.“ Kousíček se poodtáhnula a zadívala se mu do zlatavých očí. „Víš, drahý, musím s tebou nutně mluvit. Chci ti něco….“ Nedořekla, protože jí přiložil na ústa prst.
„Teď ne, krásko, řekneš mi to potom.“ Jeho hlas zněl poněkud zastřeně a jinak než obvykle. „Teď po tobě nesmírně toužím, Niomey. Stýskalo se mi. Buď mou."
„Rínone…“ chtěla něco namítnout, ale umlčel ji polibkem.
Dlouhým, velmi vášnivým polibkem. Přitáhnul si ji zpět do náruče, přitiskl si ji ke svému pevnému tělu tak, aby cítila jeho vzrušení, rukama jí přejížděl po zádech a drtil její svůdná ústa dech beroucím polibkem. Najednou jí bylo jedno, že si s ním chtěla hned po jeho příjezdu promluvit, neboť jí uchvátila sžíravá vášeň. Odložila své myšlenky stranou, však později taky bude čas na rozmluvu, teď toužila uhasit ten žár, který v ní on, její milovaný snoubenec, rozdmýchal. Vzal ji do náruče, jako by vůbec nic nevážila, a spěšnými kroky vystoupal po schodech a zamířil do ložnice.

* * * * * *


Rínon se vrátil z pouti, svého koně předal palácovému stájníkovi a zamířil kroky po dlážděném chodníčku do svého domu u královského paláce. Prošel parkem a za chvíli se před ním objevilo jeho stavení. Úlevně si povzdechl. Konečně byl doma, kde na něj čekala snoubenka a hlavně jeho pohodlná na míru udělaná postel. Po tom náročném cestování a neustálém přespávání pod širým nebem, i když měl přírodu rád, se cítil celý polámaný. Byl unavený z dlouhé cesty, kterou podnikl až z Elestélie, kde byl vyřídit něco u příbuzných a nyní se velmi těšil, že konečně po několika nekonečných týdnech opět sevře ve své náruči svou milovanou Niumey. Nemohl se dočkat, až ji políbí, až se dotkne její spanilé tváře a spatří ten kouzelný úsměv. Nikdy dřív si nemyslel, že by mu mohla nějaká žena tolik chybět a přirůst mu k srdci. Miloval všechny elfky, ale pak se v Ilcatirionu objevila Niamey, stala se společnicí jeho sestry a on se do ní bláznivě zamiloval. Pravda je, že ona v něm též našla převeliké zalíbení a po několika desetiletích, kdy jí neustále nadbíhal a dvořil se, souhlasila a přestěhovala se do jeho domu, kde spolu v poklidu žijí. Zbožňoval romantické večery strávené ve dvou na kožešinové předložce před krbem. Čítávali si spolu, smáli se, hrávali karty, povídali si, svěřovali se jeden druhému se svými trápeními anebo se jen objímali, drželi v náručí a líbali se. Ó ano, moc mu při jeho oficiálních cestách do sousedních zemí, v nichž vládli králové a především bratři jeho otce, scházela. V posledních letech si už svůj život bez ní nedokázal představit. Zastavil se před vchodem do stavení, vzal za kliku a dveře se téměř neslyšně otevřely. Vstoupil do domu, ale ve spodní části bylo nezvyklé ticho. Na chvíli zůstal stát v předsíni a čekal, že se přiřítí rozradostněná Nia a padne mu kolem krku, jenže se tak nestalo. Začínal mít podivné tušení. Někde hluboko v duši mu jeho já říkalo, že se děje něco, co se mu zásadně nebude líbit. Proběhl přízemím domu, aby prohlédl všechny zdejší pokoje.Očekával, že ji najde třeba spící v obývacím pokoji, kde na něho obvykle čekávala, ale nikde nebyla. Ještě nahlédl do pracovny, do jídelny a kuchyně, zda ji třeba nenajde zde, ale nebyla tam ani ona, ani jeho hospodyně. Vrátil se do vstupní haly, vystoupal po schodech do patra, kde měli ložnice. Jenže, když stanul na posledním schodě v patře, zaslechl podivné zvuky vycházející ze svého pokoje. Tak tohle nebylo v pořádku. To, co zaznamenal jeho sluch se mu nelíbilo a v duchu se modlil, aby to bylo jinak, než se obával. Chtěl se mýlit a pevně doufal, že ve svém pokoji načapá třeba svou hospodyni s jejím milencem. Přál si, aby to, co slyšel, byl pouhý výplod unavené mysli a bujné fantazie. Zhluboka se nadechl. Nenamáhal se klepat. Prostě popadl kliku a rozrazil dveře. Však scéna, kterou spatřil, mu málem vyrazila dech. Černovlasá nahá elfka se velmi vášnivě svíjela v náručí stříbrovlasého elfa v jeho posteli.
„Nio?!" uniklo mu ze rtů, že to znělo skoro jako bolestný sten.
Oba přistižení milenci se při jeho příchodu zarazili. Žena na něho udiveně, až skoro šokovaně hleděla.
„Rínone?!" vyšlo z jejích úst jeho jméno a pak se překvapeně podívala na muže ve své náruči, jehož ještě před chvíli mylně považovala za svého snoubence, který se nyní potutelně, až téměř škodolibě usmíval.
Hnědovlasý elf stojící ve dveřích, lapal po dechu a přemýšlel, co by na tuto scénu řekl.
„Ty potvoro, ty… ty dcero zbabělého psa, nevěrnice mizerná. Nenávidím tě. Už tě nikdy nechci vidět." Vybuchnul vztekle Rínon.
Měl sto chutí přiskočit k posteli a oba je na místě zabít, ale nic by tím nevyřešil, ani by si tím nezmenšil tepavou bolest u srdce, kterou při pohledu na ně cítil. Její zrada ho bolela u srdce. Nehodlal se tu ponižovat dalším srdceryvným a žárlivým výstupem, měl přece svou elfí hrdost. Otočil se na podpatku s hrdě vztyčenou hlavou, aby na něm nepoznali, jak moc ho ranilo to, čeho byl svědkem, vypochodoval ven a zabouchl za sebou dveře vší silou, až se zatřásly zdi a obrazy se nahnuly nakřivo.
Niamey nevěřícně hleděla na svého bělovlasého milence. S odporem ho od sebe rychle odstrčila, jako lasička vyskočila z postele, popadnula Rínonův župan, jenž byl přehozený přes židli, a s úpěnlivým voláním se vrhla ke dveřím.
„Rínone! Rínone, počkej!"
Neslyšel ji přes zavřené dveře a ve své zlosti ignoroval vše kolem sebe. Vztek, zrada, pokoření a nenávist v něm klokotalo a vřelo jako láva v sopce těsně před výbuchem. Bleskovou rychlostí seběhl po schodech, proletěl předsíní, rozrazil vchodové dveře, vyřítil se ven a dveře se za ním s hlasitým ‚prásk‘ zavřely.
Nia už, už sahala po klice, aby mohla vyjít na chodbu a pustit se za Rínonem, aby mu to nedopatření vysvětlila. Jenže v ten okamžik se jí nohy zastavily a měla pocit, že jí přirostly k podlaze a nemohla udělat už ani krok kupředu. Pokusila se je odtrhnout, škubala končetinami, ale bylo to marné. Její údy zkameněly na místě, kde zrovna stála. Bylo jí jasné, kdo v tom má prsty. Vrhla rozzlobený pohled na muže rozvaleného v posteli.
„Pusť mě!" Obořila se na stříbrovlasého elfa.
„Ale já tě přeci nedržím," usmál se prohnaně a rozhodil schválně rukama do stran, aby bylo vidět, že se jí nedotýká.
„Ty víš, o čem mluvím!“ Vyčetla mu. „Odvolej to kouzlo! Musím jít za ním."
„Ne." Odvětil naprosto klidným hlasem bez emocí. „Zůstaneš zde.“
„Pusť mě, ty mizero. Podvedl si mě, ošálil si mě magickým klamem, aby si dosáhl svého. Dostal jsi, cos chtěl, tak mě pusť."
„Ne."
„Co po mě ještě chceš, Gylfirone?" Otázala se podrážděně.
„Tebe, Niomey, celou na věky věků. Pustím tě, ale varuji tě. Půjdeš-li za ním, zabiji ho. Tak, jak jsem ti už několikrát předtím slíbil."
„Proč to děláš?"
„Vždyť to moc dobře víš. Toužím po tobě jako po ženě, ale vím, že máš v sobě obrovskou sílu magie, kterou zatím neumíš využít. Ještě jsi ji v sobě neprobudila. Toužím být tím, kdo ji v tobě zažehne. Jsi dcera nejvýznamnějších Linorských čarodějů, tvé dědictví nesmí zůstal ležet ladem. Chci, aby ses stala mou žačkou, mou milenkou, mou ženou a možné i matkou mých dětí. Můžeš to udělat dobrovolně anebo pod nátlakem."
„Co když řeknu, ne?"
„Tak tvůj drahý princ zemře."
„Nemůžeš to udělat. Musel bys mít nejdřív něco, co mu patří, abys ho mohl ovládat."
„Ai. Jsi velmi chytrá, Nio, magická krev se v tobě nezapře. Ale nezapomeň na to, kdo jsem, vím, co je zapotřebí k tomu, abych mohl na někoho uvalit kletbu smrti. Já však vlastním něco, co mi dává potřebnou sílu, takže mám nad ním neuvěřitelně neomezenou moc." A poukázal na smaragdový prsten ,jenž měl navlečený na štíhlém prsteníčku na své pravé ruce.
Když ho zahlédla, málem jí to vyrazilo dech. Poznala ten prsten moc dobře, protože ho velmi často vídala na prstě svého snoubence, tedy až do nedávna, kdy se mu těsně před odjezdem do Elestélie záhadným způsobem ztratil. Všude ho spolu hledali, a když odcestoval, tak se ho pokoušela najít sama, jenže neúspěšně. Nyní už věděla proč.
„Ten je Rínonův!" vyhrkla ze sebe.
„Ai. Ano, moje milá, máš výtečný postřeh.“
„Jsi obyčejný zloděj a šejdíř. Ukradl si ho.“ Obvinila jej.
„Krádež?“ zasmál se. „Já nekradu. Řekněme, že jsem ten prsten našel díky svým skvělým schopnostem. Teď je můj a mohu ho používat jak je mi libo, takže s jeho pomocí můžu kdykoliv a kdekoliv prince zabít anebo mu jen trochu ublížit. Podle toho, jak se mi zlíbí.“ Prohodil ležérně a složil paže na odhalenou hruď a tvářil se spokojeně. „Všechno záleží jen a jen na tobě, má milá. Zdali zemře pomalu přirozenou smrtí za mnoho tisíců let, nebo za podivuhodných okolností třeba zítra anebo hned teď." Ušklíbl se lstivě elf.
„To neuděláš.“
„Udělám. Stačí, když vyjdeš z místnosti a jen ho oslovíš. Bude to jeho konec. Nebo snad chceš, aby na paláci vyvěsili smuteční prapory?“ Pozvedl tázavě světlé obočí.
„Král by tě za to dal bez milosti popravit.“
„Mě ne, holčičko, ale tebe. Protože ty by si stála nad jeho mrtvým tělem a princova krev by byla na tvých rukou.“ Pronesl elf a nahý se slastně rozvalil na posteli. „Ó, jak patetické,“ povzdechnul si teatrálně. „Snoubenka zabila svého drahého v návalu vášně. Všichni by vinili z jeho smrti tebe.“
Niamey jen nešťastně polkla a přemýšlela, co má udělat. Pokud bude vzdorovat, Rínon jisto jistě zemře, protože věřila, že Gylfiron je schopen své výhrůžky splnit, a když se nechá vydírat, zachrání ho, ale obětuje sama sebe a jejich lásku. Bude sice žít bez něj, ale bude vědět, že on žije.
„Tak co, moje milá, podstoupíš lavanna melmë, nebo ne? Ukaž mi, jak moc ti záleží na životě toho princátka. Tvé rozhodnutí pro něho bude znamenat buď smrt nebo život. Odsoudíš ho či mu udělíš milost?" Škodolibě se pousmál. Viděl, jak jí myšlenky běží hlavou.
Byla zamyšlená, ale příliš dlouho nedumala, věděla co musí učinit, protože prostě neměla na vybranou. Milovala Rínona natolik, že jeho smrt by nepřežila. Znamenal pro ni tolik, že se rozhodla obětovat své štěstí za jeho život. Svěsila bezradně ramena a sklonila odevzdaně hlavu.
„Dobrá, půjdu s tebou,“ zvedla tvář a zadívala se na čaroděje. „Ale mám podmínku.“
„Jakou?“ usmál se vítězoslavně stříbrovlasý elf.
„Necháš prince na pokoji a neublížíš mu.“
„Jak si přeješ, drahá, prozatím ho nechám být, ale pokud uděláš nějakou nepatřičnost, bude za to pikat on. Zůstane mým rukojmím.“
„Souhlasím,“ přikývla posmutněle Niamey. „Půjdu s tebou.“
Pak ucítila, že podivná síla, jež jí znemožňovala chůzi, zmizela a nohy měla opět volné.
„Výborně, tak se mi líbíš. Teď si jdi sbalit nejnutnější věci a za hodinu se sejdeme u boční brány a odjedeme na mé panství v Černém hvozdu. Upozorňuji tě, nesnaž se s princem rozloučit, jinak….“ Větu obsahující výhružku nedokončil, ale Nia věděla, co za slovo by následovalo.
„Rozumím.“
„To jsem rád. Půjdu se připravit do své komnaty.“
„Tudy ven odejít nemůžeš, co když tě uvidí Geillan?“
„Nemusíš mít obavy, neuvidí, jsem přeci čaroděj.“ Jen co to dořekl, lusknul prsty a zmizel.
Niamey osaměla. Měla slzy na krajíčku. Tolik ji bolelo to, co se před chvíli stalo, tak ráda by běžela za Rínonem a řekla mu celou pravdu a požádala ho o odpuštění, jenže to nešlo. Kdyby to udělala, Gylfiron by ho bez váhání zničil. Smutně si povzdechla, posbírala rozházené svršky a plouživě se odebrala do svého pokoje. Sundala hedvábný župan, který stále jemně voněl po jasmínu, neboť to byla Rínonova i její oblíbená vůně. Položila jej na ustlanou postel a otočila se k šatníku a otevřela intarzií vykládané dveře. Chvíli se v něm přehrabovala, dokud nenašla své osobní věci. Spěšně se oblékla do spodního prádla a pak do jezdeckého oděvu, spakovala si věci do dvou brašen a připravila se k odchodu. Nesměla se s ním osobně rozloučit, ale neřekl, že mu nesmí nic napsat. Tak vzala papír a brk a napsala několik málo řádek. Přeložila papír, dala ho do obálky a zapečetila ji.

*


Byl nejvyšší čas k odchodu. Naposledy vzala do ruky hedvábnou látku, přitiskla si ji k obličeji a nadechla se něžné vůně. Sklíčeně si povzdechla. Vyšla z pokoje a na okamžik se zastavila před Rínonovou ložnicí. Chtěla župan vrátit zpět na jeho místo, ale nakonec si to rozmyslela, zmuchlala jej a zasunula do jedné brašny. Když už nebude se svou láskou, tak alespoň bude mít něco na věčnou památku. Sestoupila po schodech a v hale se srazila s Rínonovou hospodyní, která právě přišla z venku. Elfka vypadala překvapeně, když spatřila svou paní se zavazadly v rukou.
„Vy někam odjíždíte, má paní?“ podivila se.
„Ano, Geillan.“
„Kam a na jak dlouho?“
„Neptej se, sama nevím přesně kam, ale je to na vždy.“
„Vy jste se pohádala s princem?“
„Tak nějak.“ Povzdechla si. „To se jen těžko dá vysvětlit, Geillan. Já a Rínon jsi prostě nejsme souzeni.“ Polkla, aby zahnala pocit sevřeného hrdla. „Odcházím. Bude to tak pro nás oba lepší. To mi věř.“
„Jak myslíte, má paní, nepřísluší mi vám toto rozhodnutí rozmlouvat. Budete mi scházet, paní.“
„Ty mě taky, Geillan.“ Odvětila jí a objala ji se slzami v očích. Pak se odtáhla a podala hospodyni obálku. „Prosím, předej to Rínonovi, až se vrátí.“
„Ano, paní.“
„Sbohem.“
„Ať vás ochraňují bohové.“
Niamey vzala brašny a vyšla z domu. Kráčela po chodníčku a ani se neohlédla, věděla, že když to udělá, začne plakat ještě víc než teď.
U boční brány už na ni čekal elfský čaroděj se dvěma koňmi. Přehodila brašny vzadu přes sedlo a vyšvihla se nahoru. Čaroděj udělal to samé a vyrazili kupředu směrem na Černý hvozd do východní části Elestélie.

* * * * * *


Když se k večeru Rínon vrátit do svého domu, byl stále rozladěn z toho, co se stalo. Otevřel vchodové dveře a vstoupil dovnitř. Naproti mu přispěchala jeho elfská hospodyně.
„Dobrý podvečer, můj pane."
„Tobě též, Geillan. Kde jsou ti dva?"
„Kdo že?" Geillan nějak nechápala koho, že má její princ na mysli. „Nikdo tu není, pane."
„Nikdo, co tím chceš říci, že nikdo zde není? Ani Ni... tedy paní."
„Ne, je mi to líto, můj princi. Paní odešla, už jsou tomu hnedle tři hodiny."
„Je pryč.“ Vyšlo mu tiše a skoro nevěřícně z úst. „Kam šla?" otázal se vzápětí hospodyně.
„To nevím, můj pane. Neřekla mi, kam jde, prý to sama ještě neví, ale je to prý navždy." Odpověděla mu na otázku a pak si ještě na něco vzpomněla. „Když odcházela, měla v očích slzy, můj pane a nechala tu pro vás dopis."
„Dopis?“ Opakoval po ní jako papoušek. „Kde ho máš?"
„Ai.“ Přitakala Geillan a zalovila v hluboké kapse, jež byla ukrytá v bohatých záhybech jejích šatů. „Zde ho máte," a podal mu zapečetěný dopis.
„Děkuji, Geillan."
Hospodyně se chápavě usmála a odešla po své práci. Rínon se odebral do obýváku, nalil si sklenici silného rubínově zbarveného vína a posadil se do křesla u krbu, v němž již plápolal oheň. Napil se lahodného moku a odložil křišťálovou sklenku na stolek. V rukou obracel malou obálku a přemýšlel, zda ji má otevřít hned nebo později, či se do ní vůbec nedívat a raději ji okamžitě spálit. Jen bozi vědí, co je tam uvnitř napsáno. Copak mu už dnes neublížila víc než dost? Chce mu snad ublížit ještě víc a hodlá se mu v tom dopise vysmívat, že byl hlupák, když jí dal své srdce a důvěřoval jí? Už, už chtěl dopis vhodit do mlsně se olizujících plamenů, ale přece jen zvědavost byla silnější než on. Rozlomil pečeť, vyjmul list papíru, rozložil ho a zahleděl se na řádky psané úhledným písmem.

„Milovaný Rínone."

„Vím, že mě budeš po dnešku nenávidět a proklínat.
Nezlob se, ale nemohu tu zůstat. Ne po tom, co se stalo.
Odcházím jednou provždy, ale nezapomenu na tebe.
Vím, co si o mně myslíš, ale není to tak, jak to vypadalo.
Nikdy bych ti vědomě neublížila a nepodvedla tě.
Odpusť mi, prosím. Odpusť."
„Tvá Nia."

„P.S. Miluji tě a vždy tě budu milovat."


Rínonovi při čtení těchto řádek mu začaly téct z očí slzy. Pak zmačkal dopis, jenž svíral v ruce, popadl sklenku, jedním mohutným lokem dopil její obsah a prázdnou sklenicí zlostně mrštil do krbu. Skleněná číše se při nárazu o kamennou zadní stěnu krbu roztříštila na kousíčky.
„Proč??" zařval naštvaně, ale krom hněvu mu v hlase znělo i zoufalství. „Ksakru proč? Když mě tak miluješ, tak proč si to udělala a podvedla naší lásku a zradila mě?"
Svezl se z křesla na podlahu. Hlavu měl nešťastně skloněnou dolů a v ruce stále držel zmačkaný dopis.
„Copak jsem tě dost nemiloval? Ó bože, jak já tě za to nenávidím.“ Lkal zdrceně. „Nevěřím ti, ani slovo ty prokletá mrcho."
Nadával a plakal zároveň, to se mu snad ještě nestalo, aby brečel kvůli ženě, jenže on ji tolik miloval, klidně by za ni dal i svůj život a ona mu takhle bezcitně ublížila. Seděl na patách, lehce se pohupoval dopředu a dozadu. Jednou rukou si zastíral obličej a hlavně oči, ze kterých mu stále tekly slzy a v druhé ruce pevně mačkal list papíru a představoval si, že je to Niino hrdlo.
Takhle zdrceného, krčícího se před krbem jej našla Geillan, když přispěchala ke vchodu do knihovny, neb zaregistrovala podivný hluk.
„Jste v pořádku, výsosti?“ Otázala se starostlivě elfka.
Neodpověděl a jen upřeně hleděl do plamenů.
Vešla do místnosti a zadívala se zoufale vypadajícího elfa. Princ vypadal naprosto zničeně, v takovém to stavu ho ještě nikdy neviděla, a to že ho zažila v mnoha situacích, protože předtím, než se stala Rínonovou hospodyní, tak zastávala post jeho vychovatelky. Bylo jí elfího prince líto.
„Slyšela jsem ránu a křik. Nestalo se vám nic, můj pane?"
Zdálo se, jako by ji snad ani nevnímal. Přistoupila k němu blíž, až na dosah, a položila mu ruku na chvějící se rameno.
„Princi?"
Setřást její dlaň dolu a nepříjemně se na ni obořil.
„Nesahej na mě! Dej mi pokoj!"
Upustil zmačkaný list papíru na podlahu a rukama si zajel do rozpuštěných hnědých vlasů. Geillan poodstoupila bokem.
„Promiňte, pane, nechtěla jsem vás rušit." Odvětila pokorně a chtěla odejít. Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím, když na ni promluvil.
„Počkej, prosím." Požádal ji odpláče zastřeným hlasem.
Hospodyně se zastavila, otočila se zpět k muži spočívajícímu na zemi před krbem a upřela na něho chápavý pohled. Princ odpoutal zrak od ohně a upřel ho na hospodyni.
„Omlouvám se ti, Geillan, nemyslel jsem to tak. Jsem jen velice rozzlobený, ale ne na tebe. Promiň mi." Otřel si hřbetem ruky mokré cestičky od slz, jež mu ulpěly na tvářích.
„To je v pořádku, princi Rínone." Odpověděla s něžným úsměvem. „Nemusíte se omlouvat, výsosti. Moc dobře chápu vaši bolest. Odcizení se od drahé bytosti to jednoho velmi zasáhne, obzvlášť, když tu jistou nesmírně milujete.“ Dodala s vřelým pohledem. „Věřím, že to překonáte.“
„Děkuji ti, Geillan." Špitnul a zadíval se zpět do plápolající záře v ohništi.
„Nemáte zač, pane.“
Už se chystala odejít, když ji opět oslovil s pohledem stále soustředěným na mlsné jazyky ohně. „Geillan?“
Již nebrečel, přesto se mu zbytky slz třpytily v koutcích očí, čelist měl pevně sevřenou odhodláním.
„Ano, můj pane? Přejete si něco?" Otázala se.
„Mám na tebe velkou prosbu."
„Jakou?" Její hlas zněl tak něžně, až téměř mateřsky, když viděla ten utrápený pohled v očích svého pána.
„Chci, aby si vyklidila pokoj paní Niimey. Úplně všechno, protože ona se už nevrátí."
„Rozmyslel jste si to dobře? Opravdu ho mám vyklidit? Nemám ho jen uzamknout?“
„Ne, Geillan“ Pronesl rozhodně, i když se mu hlas chvěl rozrušením. „Všechno, co tu po ní zbylo, musí zmizet. Nechci zde nic, co by mi ji jakkoliv připomínalo.“
Přikývla a pak se dotázala.
„A co mám s těmi věcmi udělal?"
„Nevím.“ Zavtěl hlavou a ztěžka polkl, než dořekl odpověď. „Spal je, nechej si je, rozdej je nebo je prodej. Je mi to jedno, hlavně, ať jsou pryč z mého domu."
„Dobře, jak si přejete, princi. Ještě něco?"
„Ano. Dnes přespím ve svém starém pokoji v paláci a pak odjedu na nějaký čas pryč. Byl bych rád, kdyby sis najala pomocníky, přestavěla a nechala nově vymalovat celé první patro."
„Z jakého důvodu?"
„Chci, aby všechno bylo jiné a nic mi nevracelo vzpomínky na tu jistou ženu. Můj pokoj bude teď první vlevo od schodů."
„Mám do něho nechat přestěhovat vaše věci i nábytek?"
„Věci a můj pracovní stůl ano, jinak zbytek ne. Nedokázal bych spát ve stejné posteli, kde…“ hlas se mu zadrhnul, neboť mu v mysli vytanula vzpomínka na ten okamžik, kdy přistihl svou milou inflagranti s tím čarodějem. „Prostě nábytek ponechej tam, kde je, a do mé nové ložnice mi nech vyrobit novou postel. Klidně přestav celý dům, jenom knihovna zůstane tak, jak je."
„Rozumím, pane. Můžete se na mě spolehnout."
„Já vím.“ Přikývnul a pokusil se alespoň o náznak úsměvu, ale moc mu to nešlo. „Nechvátej s tím, máš na to dost času. Počítám, že budu pryč pár měsíců." Řekl jí a sám pro sebe v duchu dodal. ‚I tak se tu zřejmě moc zdržovat nebudu.'
Přikývla na srozuměnou. „Zatím se mějte, pane, šťastnou cestu a dobrou noc."
„Dobrou noc i tobě, Geillan." Popřál jí v odpověď. ‚Jen Manar ví, zda bude dobrá i pro mě. Bez ní.' Pomyslel si smutně.
Sebral z podlahy pomačkaný dopis a postavil se na nohy. Ještě jednou přeběhl pohledem po těch několika řádcích, pak ho složil, vytáhl z knihovny jednu knihu vázanou v kůži a založil ho do ní jako upomínku na dnešní den. Potom se vzdálil ze svého domu. Přešel park i rozlehlou zahradu a skrz zadní vchod pro sloužící, jenž vedl kolem kuchyně, a vklouznul do paláce svých rodičů. Vystoupal zadním schodištěm do druhého patra, kde měli ložnici jeho rodiče, sestra Anneris a mladší teprve desetiletý bratr Diriel. Prošel až na konec, kde míval svůj dětský pokoj, z něhož nyní byla jeho ložnice, v níž přespával, když se v paláci při oslavách zdržel a nechtělo se mu jít domů. Vešel do útulného pokoje, zavřel za sebou a zmoženě si sedl na postel. Cítil se naprosto tělesně i duševně vyčerpaný. Skopnul z nohou boty, rozepjal svou tuniku, sundal ji ze sebe a odhodil na poblíž stojící židli. Pak se natáhl do nadýchaných peřin a šíji zabořil do péřového polštáře. Ačkoliv byl velmi unaven, nedokázal hned usnout, a tak zíral do stropu tak dlouho, dokud na něj konečně nedosednul spánek a on usnul.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Lavanna melmë - oběť lásky


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 25.01.2009, 18:59:53 Odpovědět 
   Jo jo, pár chybek tam je, ale tak stane se. Jinak je to dobrý :)
 ze dne 25.01.2009, 19:43:03  
   Annún: Díky, ano nějaká ta chyba se přehlédne i při věčném čtení asi, právě protože to už člověk zná málem nazpamět.
 Imperial Angel 02.05.2008, 13:44:41 Odpovědět 
   Sem tam nějaká malá chybička, která ale nijak nenarušuje pěkný příběh. No, i když o osudech hrdinů se nedá říct, že by byly pěkné nebo něco podobného...
Jedna a už se těším na další díl :)
 ze dne 04.05.2008, 19:58:44  
   Annún: Děkuji Imperial Angel.
Osudy našich hrdinů jsou poněkud složité, ale ne zas až tak zlé. Mohu říci, že mám rozdělaný příběh a tam má jedna hrdinka takový osud, že bych ho nechtěla ani za nic a Rínonovo předurčení je proti tomu procházka růžovou zahradou. Ale určitě se to za čas spravý, nech se překvapit.
 ZITULE 01.05.2008, 23:40:57 Odpovědět 
   Pekne dilko, zase jsi o krucek v pred, cetlo se me to velmi pekne. Zitule
 ze dne 04.05.2008, 19:53:52  
   Annún: děkuji za přízeň, Zitule.
 čertíček244 01.05.2008, 22:27:53 Odpovědět 
   Ahoj, dílko se nám trochu zamotalo a posunulo vpřed, chybiček ubylo, ale občas se ti opakují slova ve větách .. např. hrdý, srdce a pod. (máš tam slova o stejném základu třeba ve dvou větách za sebou), když si to přečteš ještě jednou tak na to příjdeš, jinak je to stále čtivé a už se těším na další díl.
 ze dne 04.05.2008, 19:53:21  
   Annún: Děkuji Čertíčku,
ano o některých sopakujících se slovech ví, ale třeba takové srdce opravdu nevím čím jiným nahradit a u jiných se mi tam prostě jiná slova nehodila, ale díky za upozornění podívám se na to a zkusím si to opravit.
 Šíma 01.05.2008, 9:46:37 Odpovědět 
   Čaroděj z Černého hvozdu měl určitě vše dávno promyšlené! Jeho podlý čin se vydařil a naši dvojici dokonale rozdělil, ale tuším, že i zde platí ono: "Nikdy neříkej nikdy!" ;-) Jsem zvědavý, jak se příběh bude zamotávat dál a jaké osudy potkají naše hrdiny! Příběh je docela hezky napsaný, jako bych tam byl také, jako takový tichý a neviditelný svědek... Jdu, než mě také někdo očaruje! ;-)
 ze dne 04.05.2008, 19:50:39  
   Annún: Děkuji Šímo. Čaroděj naši dvojici rozdělil hned na začátku příběhu. Co asi bude princem a jaký život povede Nia? Toť otázka. Osudy jsou spletité a nevyspitatelné, obzvlášť je-li donich zapleteno kouzlo.
 amazonit 01.05.2008, 5:51:34 Odpovědět 
   je vidět, že někdo je opravdu schopen všeho, aby dostal, co chce...
z minulých dílů ale víme, že Rínnon se jen tak se ,,zradou" nesmíří a bude bolet ještě dlouho a co teprve jeho snoubenka, jak ta musí trpět...
tento díl je jeden velký zvrat, ale pro hlavní hrdiny jednoznačně k horšímu, snad další díly přinesou trochu lepší vývoj osudů elfů
 ze dne 04.05.2008, 19:47:41  
   Annún: Děkuji Amazonit. Ano domělá zrada bude Rínona bolet dlouho, ale určitě přijde čas, kdy se všechno spravý. Však osud si má jejich životy předem nalinkované, takže nikdo neví, co je ještě čeká.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Ráno
petulin
Pohřbený
Seraph
NARKÓZA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr