» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (0-2) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 01.05.2008, 22:17

Pokračování S.E. 1.

Čtenáři, čeká tě 140 stran, které doufám, že si rád přečteš. Pokud máš nějaké nápady, napiš je sem. Pokud mi chceš poradit, budu jen rád. Pokud chceš rýpat, zemři na zánět konečníku a ploché nohy.
Pokud se ti moje knížka líbí, děkuju ti.


	Beer Kamil Společenstvo Elementálů Díl druhý Prokletý meč „Druhé housle neodmyslitelně patří k dokonalému orchestru.“ Lukáš, osmý ze Společenstva a odpadlík „Tu jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat, už jenom tím, že tu jsem a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Je to něco, pro co lze žít.“ Erich Maria Remarque Věnování Všem svým přátelům, se kterými jsem kdy měl tu čest. Poznámka Autora Beer Kamil, Masák Aleš, Podlesný Jakub, Jakl Tomáš, Maršíček Jiří, Maršíček Josef, Příhoda Michal, a David Marek jsou skutečné osoby, které jsou v knize zastoupené těmito jmény. Všechny zmíněné čtvrti a místní názvy jsou reálné. BIS je skutečná organizace federální policie. Všechna ostatní jména jsou smyšlená a veškerá podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná. Úvod Píše se rok 2006. Je to už pět měsíců od posledního boje Společenstva elementálů, které porazilo Terora, prvního z těch, které ovládl Hyperion – prastarý meč, skrývající v sobě velkou moc. Teror pomocí Hyperionu vstřebal obyvatele Prahy a kdyby Společenstvo nezasáhlo, jeho síla by se pomalu rozšířila dál celou Evropou, a meč by pohltil vše živé. Teror a jeho společníci byli pojistkou, že se mu nic nepostaví do cesty. Když byl Teror poražen, stačil způsobit Kamilovi smrtelné zranění. Na poslední chvíli se však Marek David, další z elementalistů, bojujících proti Terorovi, vzdal své moci ve prospěch Kamilovy záchrany. V tu chvíli ale jeden z protivníků Společenstva, Martin Pergl, z neznámých důvodů zabil už tak těžce raněného Terora, ze kterého unikla podivná látka. Marek v průběhu léčení dostal tou látkou přímý zásah - utekl pryč a nikdo neví, co se s ním ve skutečnosti stalo. A poté, když se Společenstvo sešlo, chyběl jim jeden jejich člen. Markéta, která byla pro Kamila ze Společenstva velkou motivací v bojích. V tom osudném boji byla většina elementalistů, kteří následovali Hyperion, poražena. Někteří se přidali ke Společenstvu, jiní však spřádají své plány i nadále. Po porážce Terora se lidé vrátili zpět, jako by se nic nestalo, ale něco bylo shnilého ve státě českém. Spousta se toho se za dobu nepřítomnosti lidí změnila, a nelze najít příčinu. Když ale jednou vnikl element do našeho světa, nemohlo to zůstat bez následků. Spousta mladých lidí se probudila jako elementalisté, některým byl živel na obtíž, jiným k užitku. Existují takoví, co své schopnosti propůjčili policii, armádě a do veřejných služeb, jiní si své schopnosti nechávají pro sebe, a někteří je zneužívají k loupení a osobnímu prospěchu. Stát je v jednom ohni. O Praze se píše dnes a denně po celé zemi, metropole zažívá příval pozornosti jako nikdy jindy. A teď, v této zmatené době, se historie znovu opakuje. Prolog Pražský hrad, po smrti Terora. „Měli by se brzo vrátit lidi, a asi už nás nebude nikdo potřebovat, co říkáte?“ „To bych řek'.“ „Moment.“ „Co se děje, Pepo?“ „Kamile... Kde je Markéta?“ Ledový elementalista Kamil s sebou trhnul a rozhédl se, jako by se mu snad jeho spolubojovnice někde schovávala. „No, kde je?! Jak to, že tu není?,“ nevěděl. „Musíme prohledat hrad!“ „A co uděláme s tímhle?“ řekl muž v bílém brnění. Jeho kovová ruka ukazovala na meč Hyperion, ležící na zemi. „Někdo to... Asi vezměte, ale bacha, abyste se nenakazili - já nevím - „ „Kamile, klid. Nejprve bys sis měl ujasnit základní věc: všichni jsme naprosto vyčerpaní. Tomáš sotva stojí, Jakub už zase pozbyl elementu, můj bratr má rozseklou lopatku a-“ „Jasně. Takže, Pepo, postarej se o nemohoucí, pokud na to ještě máš sílu,“ řekl bojovník v modrém brnění. „Je někdo, kdo se mnou půjde hledat Markétu?“ Marně se Kamil dovolával pomoci vyřízeného Společenstva. Každý jeden byl na pokraji svých sil. „Tomáši! Tebe už ty nohy přešly, ne? Aleši, řekl's, že jsi zase v pořádku!“ Tomáš pokrčil rameny. „Já se sice cítím líp, ale asi bych v boji nestál za moc...“ „Já bych řek', že by za náma přišla sama, ne?“ řekl jeho červený spolubojovník. „Celou dobu bojujem' jenom tady,“ „No ale co když je někde, odkud se nemůže dostat, nebo něco,“ nedal si říct vůdce party. Když Aleš viděl, že Kamil nedá pokoj, vzdal se. „Tak já klidně pudu, no. Kam mam jít?“ „Jo. Běž to zkontrolovat u brány, Tomáši, vem to z druhý strany k fontáně,“ ukazoval Kamil na různé strany. „Všichni nepřátelé už budou pryč.“ „Ještě než s Alešem půjdete, co uděláme s Terezou?“ zajímal se přírodní elementalista Michal. Vůdce se náhle zarazil. Zapomněl na zajatkyni Společenstva, kterou v bitvě jeho kamarád Jakub znehybnil a téměř ji i zabil, kdyby Michal včas nezasáhl. Elementalistka v rudém kabátě se krčila u nedaleké fontány, stále v bezvědomí. Bylo nutné vymyslet plán, jak s ní naložit. „Pepo. Jak jsi na tom s elementem?“ Oslovený ze sebe vydal nesouhlasné mručení. „Je vyloučeno, že bych jí teď mohl nějak pomoct.“ „Takže, co teď s ní?“ „Já bych jí aspoň rozvázal. Víte jak, teď, když už je po Terorovi, tak by už nemusela být pod vlivem Hyperionu,“ ukázal na zem, „kterej je támhle.“ „To je fakt,“ přikývl vůdce party. „Michale, Kubo, Pepo, běžte osvobodit Terezu, uvidíme, jak je na tom. Hyperion, hm... Co s ním uděláme?“ „Hej, eh, já bych se ho ujmul,“ přihlásil se s šibalským úsměvem Pepův bratr Jirka. Kamil si ho skepticky prohlédl. „Nemáš mít náhodou rozseklou lopatku?“ zeptal se. „Je to divný, ale když jsi porazil Terora, už jsem o ničem nevěděl, jako by to zranění už nebylo.“ „Cože,“ zakroutil hlavou. „Nejspíš sis ho vyléčil esencí svýho elementu.“ „Já nevim, hele, je to docela i možný. A teď, šup sem s Hyperionem.“ „Jsi si jistej? Mě přijde, že je nějakej zvláštní, moc bych na něj nesahal.“ Temný elementalista se prstem dotkl jílce meče a uškubl, potom ještě jednou, znova. Nakonec jej zvedl a začal si ho prohlížet. Vůdce party byl zmatený tím, kolik jeho příteli zbylo sil. „Pohoda, nic se neděje. Asi neni zlej meč tak zlej, jak si myslíš.“ „No, jen jestli. Pojď, jdeme se podívat, co kluci vymysleli s Terezou.“ Když se ale dva přátelé odvrátili od místa, kde ještě před chvílí ležel Hyperion, spatřili své spolubojovníky, obkličující jim známou dívku. „Co je s ní? Pepo, copak's jí osvobodil?“ rázně pronesl Jirka. „Ne!“ vykřikl Pepa. „Dejte si pozor!“ A to už okolo ní stálo téměř celé Společenstvo, připraveno každou chvíli zaútočit. Otřásla se a prohlédla si okolo stojící elementalisty. „Kluci, co se stalo?“ I Únor 2006. Tady jsem byl; na Lužinském nástupišti jsem čekal na metro do náhradní školy, kam jsem byl přidělen spolu s několika přáteli ze Společenstva. Bylo to už pět měsíců po boji na hradě. Pět měsíců jsem neviděl Markétu. Nikdo o ní neslyšel, po zavření Brdičkovy školy se všichni rozutekli a já byl sám, přesně tak, jak jsem myslel. Lidé se vrátili, byl to ale doopravdy takový úspěch? Metro přijelo. Usedl jsem na potrhanou sedačku a podíval se, kam až vlastně jedu; byla to stanice Invalidovna, téměř na druhém konci města. Jak nám Pražané poděkovali? Nikdo neměl o Společenstvu ani ponětí, pořád se akorát někdo šťoural v tom, co se to „náhle“ stalo na Lužinách a na hradě. Politické organizace to mezi sebou přehazovali jako horký brambor. Nakonec byla naše škola zavřena kvůli masakru 5. září, v den Terorova útoku na Společenstvo. Mnoho rodičů přišlo ten den o své potomky, vždyť i já si pořád živě vybavuji ohořelou 9.B. - a Aleše v ní. Dodnes si nikdo neuměl vysvětlit, kdo byly ty osoby, ovládající nadlidské schopnosti, bojující ve škole. Možná bylo lepší, že nikdo nemá o Společenstvu ani tušení, ještě by na nás hodili globální oteplování nebo válku na blízkém východě. Doufám, že se věci změní... Zajímalo by mě, s kým budu ve třídě. Bude to ještě někdo ze Společenstva? Kéž by, od boje na hradě jsme se moc nepotkávali. Někdy se mnou šel Jakub nebo Michal hrát karty, ale to bylo všechno. Chyběli mi. Proč hrdinové, i když dosáhnou předsevzatých cílů, nakonec sami nemají radost? „Hej!“ Otočil jsem se doleva, kde ke mě vagónem chvátala známá osoba. Ozvalo se zatroubení; cestujícími to trhlo dopředu. „Tomáši?“ „OJ!“ Reflexivně jsem napřáhl levou ruku a jen tak tak letícího kamaráda zachytil; ruka mi téměř vypadla ven z kloubu. Metro zpomalilo na původní rychlost a s Tomášem jsme dosedli na lavici. „Čus, Tomáši, co se děje?“ „Hej, čekuj tohle!“ řekl Tomáš a položil přede mě denní tisk, rozdávaný ve stanicích metra. Velký nadpis hlásal: „Uživatelé paranormálních schopností působí rozruch v centru.“ „Co jste zase blbnuli? Jste byli ožralí, nebo co?“ vtipkoval jsem. „Právě že ne! Mluvil jsem s Kubou i s Jirkou, a nikdo nic neřikal!“ Tomáš působil vyděšeně, až jsem z něj měl strach i já. „Že by to byli Aleš s Michalem? To je blbost,“ zakroutil jsem hlavou. Najednou jsem začal uvažovat mimo Společenstvo. Co když..? Tomáš se na mě vylekaně podíval. „Víš co to může znamenat? Že, co když to je někdo z tý Terorový bandy, koho jsme eště neoddělali!“ Přikývl jsem. „Budem‘ muset zase bojovat?“ položil jsem řečnickou otázku. Automatické dveře se otevřely, jakmile jsme dorazili do stanice „Karlovo náměstí“, a oba dva jsme nevěřili svým očím. Do vagónu si to štrádoval vysoký mladík se světlemodrými vlasy na ramena, průsvitným filmem na kůži, brýlemi a taškou. Tomáš se zazubil a podíval se na mě. „Že by nějakej nakalenej punker?“ „Napadá mě něco horšího.“ Chlapec na sebe nepřivábil příliš pozornosti. Uprostřed nástupové haly se protáhl a zívnul; z úst mu vyšel modrý oblak, zanechávající námrazu na skleněných dveřích. Uprostřed pohybu se zarazil a otočil se směrem na nás. Nevydržel jsem to a zeptal se: „Hele, ty máš element?“ „Element?“ zamračil se. „Že ovládáš nějakej živel... Nebo jen vypadáš tak blbě?“ zažertoval Tomáš. „No dovol; jo, ovládám. Proč se ptáte?“ „Jen tak, my totiž taky,“ dodal Tomáš. Klesl jsem hlouběji do lavice. Jak je tohle možné? To už má element kdo chce? A hlavně proč, copak jim ho někdo dal? Odpověděl jsem si sám. Hyperion je znovu ve hře. Transformoval jsem se a vytasil po mladíkovi meč; ten vylekaně ustoupil dozadu a nechápavě si mě prohlížel. „Co to ksakru děláš?!“ bezradně se zeptal Tomáš. „Hyperion mu dal element, ne ?“ „Hyperion?“ zatvářil se mladík pochybně. „No – Sharg – Firen – Magmaros – víš kdo, ne?“ Elementalista se zasmál. „Kámo, já vážně nevím, o čem to mluvíš. Kdo to je?“ Připadal jsem si před celým metrem trapně. Je možné, že blafuje, ale nevypadal na to. Někde vevnitř jsem věděl, že dělám pitomosti. Zastrčil jsem meč zpátky do pochvy a otevřenými dlaněmi ukazoval gesto omluvy. „No tak nic, no. Zapomeň na to, to je... Blbost“ „Já fakt nevím, o čem jsi mluvil. To byl nějakej gang, nebo co?“ zamračil se mladík a přisedl si. „To je jedno. Asi jsme ti zachránili život, divím se, že jsou ještě nějací elementalisti kromě nás,“ řekl jsem. Chlapec stále nechápal. „Elementalisti?“ Tomáš se praštil do čela. „To je... Někdo, kdo ovládá živly, jako je voda, země a tak.“ pomohl mu. „Tak oká... Kam jedete? Taky na Invalidovnu?“ Přikývl jsem. „Tam jedu taky. Říká se, že tam mají chodit lidi jako my.“ „No dobře - já jsem Kamil.“ představil jsem se, zatímco můj kamarád zasalutoval prstem. „Tomáš.“ Mladík mi potřásl rukou. „Petr Weether.“ II Tomáš se zasmál. „Pítr vítr!“ „Jo, Pítr vítr,“ nezávazně dodal Petr. „Vlak za chvíli dojede do stanice, Tomáši, asi to ze sebe shodíme, všichni nemusí vědět, že jsme-“ Vtom mi došlo, že vedle nás stojí Petr. Chybělo málo a mohla se stát katastrofa. „Elementalisti!“ dodal Petr. „No, vy se máte.“ „Ty se nemůžeš změnit, Petře?“ „Vůbec... Jak to děláte vy?“ „Myslíme na to, jako by z nás, no,... Vyletěl element.“ usmál se Tomáš. „Odletěl pryč, uplynul, víš co myslíme, ne?“ „No jasný, zmizel,“ přikývl Petr. „Tak já to zkusím.“ Nic se nestalo. „Tak nic, no.“ Sedli jsme si zpátky na lavici, když vlakem zazněl název stanice, do které jsme přijeli. „Florenc.“ Lidé se na jedné z frekventovaných stanic nahrnuli do vagonu jako vždy. K našemu překvapení se v davu objevilo několik dalších mladistvých, kteří vypadali jako by měli element. Od naší nové školy nás dělily celkem ještě dvě stanice podzemky. „Támhleten chlap má hranatý břicho?“ začal povykovat Tomáš. Otočil jsem se na Petra. “Toho si nevšímej, Tomáš je vtipálek.“ „To už jsem si všim'. Hele, co vlastně máte za element vy dva?“ „No já mám led, a Tomáš je přes vítr.“ „Ty máš led? Já taky,“ usmál se Petr. „To je mazec, no...“ „No a jak jsi vůbec přišel k elementu?“ „Jako je to divný, ale jednou se do mě prostě pustil chlad-“ „Aby ne, když je zima.“ dodal Tomáš. „Hej... No prostě jednou mi byla asi minutu strašná zima, ale bylo mi jasný, že to není nic normálního. A když to skončilo, tak jsem věděl, že se něco změnilo, chápeš. Věděl jsem, že mám element a co to znamená, jako bych se za vteřinu naučil učebnici něčeho, o čem jsem nikdy neměl páru...“ „A... Nikoho jsi přitom neslyšel?“ „Ne, to vůbec. A jak jste k tomu přišli vy?“ Podívali jsme se na sebe s Tomášem a hned věděli, která bije. Nemohli jsme mu říct o Společenstvu, to je více než jasné. „Tak nějak podobně, ale už asi před sedmi měsícema,“ odpověděl jsem. Což byla vlastně pravda. „Aha...“ „Invalidovna.“ „Tak pojďte, vystupujem,“ vybídl nás Tomáš. Vystoupili jsme z jezdících schodů a já vůbec nevěděl, kam se dát dál. Tomáš také vypadal, že je jeho orientační smysl tentam. „Ty, Petře, víš, kde to je?“ „Eh... No, asi, vy to nevíte?“ Tomáš se usmál. „Jen tě zkoušíme.“ „Fakt?“ „Ne.“ „Tomáši, kolik je?“ „Tři čtvrtě.“ Rozhlédl jsem se okolo, kde by asi mohla být naše nová škola. Nikde nic povědomého. „Tak už vím, kde to je, asi,“ řekl Petr. „Co to, že tak najednou?“ „Koukněte.“ Petr ukázal na partu asi pěti elementalistů, která právě zahnula za roh bloku. „Jdeme za nima?“ “Co nám zbejvá,“ pokrčil rameny Tomáš. Tři elementalisti začali následovat skupinu mířící k jejich předpokládané škole; netrvalo dlouho a dorazili k cíli svého snažení. Před zašedlou školou byl velký dav, a byli to samí elementalisté. Někteří tam měli rodiče, jiní své sourozence nebo přátele. Podíval jsem se na tu masu lidí a musel jsem se zastavit. Vždyť to není snad ani možné. Tolik nových uživatelů elementu, to není v pořádku. Někde se musela stát velká chyba, původně to měla být záležitost jen mých přátel a Terora. Co, nebo kdo dal vzniknout takovému puči? Byl to Hyperion, nebo Mr. Kdosi? Nebo nějaká třetí, neznámá síla, jako je... Lukáš? „Vidíš to, Tomáši? Chápeš to?“ „První jo. Druhý ne.“ „To neznamená nic dobrýho, co?“ „Se koukni, element maj‘ jen mladý lidi,“ ukázal na dav rukou Tomáš. „Nebo, jak někdo sehnal tolik elementalistů a dal je učit sem, a hlavně, jak přišli na NÁS? Vždyť o nás absolutně nikdo nevěděl! Nechápu to.“ „Taky ne. A s těma mladejma lidma tomu taky moc nerozumím. Jak přišli na nás není tak těžký, vzpomeň si na boj před školou.“ „Já to myslím, jako na nás jako na nás.“ Došlo mi, o čem Tomáš mluví. Že nás viděli přeměněné, o tom není pochyb, ale jak přišli na to, že to jsme my? Kamil a Tomáš? „Já vás, chlapci, nechápu,“ zakroutil hlavou Petr. „Z toho si nic nedělej, to je normální,“ zašklebil se Tomáš. „Bysme se mohli do toho davu kouknout, jestli tam není ještě někdo ze Sp... Z toho našeho spolku.“ „Další lidi z vaší party snad radši ani poznat nechci,“ zasmál se Petr. „Chyba,“ ozvalo se za námi. Mezi nás vstoupil menší mladík s vlasy do obličeje, v zašlém šedém tričku a s batohem na zádech. „Nazdar, Michale.“ “Zdarec.” “Čus... Koukám, že vy dva jste taky přijatý, co?” „Jo, to jsme! Neviděl jsi tu ještě někoho z party?“ ptal se Tomáš. „Ne, ale je fakt, že by tu mohli bejt,“ rozhlédl se Michal. Petr zatím jen tak nějak pasivně poslouchal, tak mi přišlo hloupé ho vynechat. „Ehm! Petře, to je Michal, Michale, Petr.“ Kluci si potřásli rukou. „Nazdar, ty elementalisto!“ Michal vypadal překvapeně, evidentně tomu, že ho Petr nazval elementalistou, moc nerozuměl. „Hele, kluci, vypadá to, že si tam někoho volaj, tak tam jdem, honem!“ navrhl Petr a rozběhl k davu. „Běž napřed,“ zazubil se Tomáš. „Tak co, Markéta se ještě neukázala?“ ptal se Michal. „Ne...“ „To je škoda, možná se objeví někde tady. Zato já jsem si včera povídal s Terezou a-“ „To. Je. Super,“ zatvářil jsem se znuděně. „Ne, tak sorry.“ „To je jedno.” „... A řekla mi, že jsem moc super a milej!“ „Takže po ní jedeš, jo?“ zasmál se Tomáš Obrátil jsem oči v sloup. „Tak radši jdem, dozvíme se, co se tam děje,“ dodal jsem. Měl jsem jich plné zuby. Vrazil jsem ruce do kapes a odešel k davu. Z těch Michalových řečí jsem byl zase přešlý. Nevím, proč se pořád musí chlubit přede mnou, když jsem ztratil Markétu, možná navždycky. V davu jsem uviděl Petrova záda a zamířil k němu. „Tak co se tu děje, Petře?“ „Vyvolávaj jména a rozřazujou do tříd.“ „To je fér. U jakýho písmena jsou?“ řekl Tomáš. „Teprv u A, je to v cajku.“ Dav lidí byl nakupený okolo stolu, kde seděli dva muži; jeden byl v montérkách a vypadal na třicet let, ten něco zapisoval, druhému bylo dobrých šedesát, byl plešatý a měl brýle. Ten vyvolával jména. Velmi zvláštní na celém shromáždění bylo, že okolo obcházel bezpočet „agentů“ , na které jsme zvyklí z nejrůznějších filmů – perfektní oblek, bílá košile s černou kravatou, sluneční brýle a dráty v uších. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Vyvolávali po dvojicích, takže to ubíhalo rychle. Netrvalo dlouho a vyšla dvě jména: „Beer Kamil, Bendo Martin. Třída 1.W. Doleva a po schodech nahoru.“ „Aha... Proč w, proboha?“ „Asi w jako vodní. Nebo water,“ řekl Michal. „Nebo Weether,“ zažertoval Petr. „Vodní? Počkej, to jako že nás členěj podle elementu?“ zamračil se Tomáš. „Řekl bych, že budeme mít netradiční tělocvik, co myslíte?“ “Bych řek, Petře,“ přikývl Michal. Ale jestli budou trénovat nás... Jako ...Nás všechny, tak nevím, jak to utáhnou.“ „Oni si poraděj. Hele, zůstanem tu a poslechnem si, jestli tady bude studovat ještě někdo známej, jo?“ řekl jsem. „No jasný, třeba tady bude i Markéta.“ usmál se Michal. To jo. Natřikrát. „Jakl Tomáš, Jandera Pavel. Třída 1.A. Rovně chodbou a je to přímo naproti vám.“ „Fíha. A jako ér. AIR.“ řekl Tomáš. „Tak to asi nebudem chodit spolu,“ pokrčil jsem rameny. „No, škoda.“ „Ani my,“ zakroutil hlavou Michal. „Zato my jo, žejo, Kamile?“ ukázal na mě Petr. „No, už to tak vypadá, to je fajn.“ „Masák Aleš, Mašek Tomáš. Třída 1.F. Je hned vedle jídelen v nejvyšším patře. „Hej! To je Masák!“ vyjekl Michal. „Aleši, hej, tady 'sme!“ křikl Tomáš do davu. „Hlavně neřvi, ty idiote,“ zaslechl jsem za sebou. Za námi stál Aleš. Stejně tak jako Michal nebyl transformovaný. „Nazdar, Aleši,“ potřásl si s ním Petr rukou. Aleš to zjevně nepochopil. „...A tohle je kdo...?“ „Petr, ten se na nás pověsil už u metra.“ zasmál se Tomáš. „Jak, pověsil?“ zamračil se náš přítel volnomyšlenkář. Přikročil jsem k Alešovi. “Je dobrý tě tu vidět. Taky ti přijde divný, jak na nás přišli?“ „Jo, no, je to divný.“ „Maršíček Jiří, Maršíček Josef.“ „Tu som!“ vykřikl Jirka. „Za kaktusom,“ dodal jeho bratr. V davu jsme spatřili dva nám známé bratry - Jirku a Pepu. Jirka na sobě měl černou košili a černé kapsáče a Pepa měl šedý svetr a tmavé kalhoty. „1.S., přejděte do druhého pavilonu a třída je v prvním patře.“ „Hele, nespletli si písmena? A lidi? Pepovi je 20!“ řekl Michal. „No, maj v tom pěknej bordel,“ pustil se do nich Aleš. „Moment, skáknu za bratrama,“ řekl jsem. Prodíral jsem se za bratry Maršíčky davem a musel jsem si dát zatracený pozor na okolní elementalisty, abych do nich nějakým způsobem nenarazil – a třeba se nezranil o jejich element. Už jsem byl skoro u nich. „Hej, Jirko!“ A náhle do mne ze strany někdo vrazil. Zatmělo se mi před očima, celé tělo mě rozbrnělo a necítil jsem ani ruce, ani nohy. Zřítil jsem se bezvládně do davu. „Hej kámo, žiješ?“ „...Kamile?“ „Ty seš-“ Zaslechl jsem praskot. „Moment!“ „Ano, přesně tak, jdem pryč-“ „Ticho! Potřebuju klid!“ Po chvíli jak ochromení, tak i celá bolest odešla pryč. Znovu se mi vrátil pohled - nade mnou stál Pepa, svítící na mě svojí holí. Okolo byl ještě transformovaný Jakub, Petr, Jirka, a vůbec celý zbytek Společenstva. „Piňos Jan, Písková Tereza-“ „Hej cože?!“ vyděsil se Michal. „Né to je kekél, jde tam i Tereza, né,“ dělal si z Michala legraci Aleš. Zvedl jsem se ze země. Sice mě ještě bolela hlava, ale už mi bylo líp. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo stát. „Kamile, seš v pohodě? Já fakt nechtěl!“ přiskočil ke mně Jakub. Držel jsem se za hlavu.“Jak se ti to, proboha, povedlo?“ „Jsem do tebe vrazil vlasama, sorry...“ „Vlasama?“ nadzvedl obočí Petr. „A co tě to vůbec napadlo, pobíhat tady transformovaný?“ řekl Pepa. „Všichni okolo měli element, tak jsem si ho taky vzal,“ pokrčil rameny Jakub. „Petře – Kuba má elektrický vlasy. Jo... Kluci, to je Petr, Petře, to je Kuba, Pepa, tamten u Michala je Jirka.“ „A to už je celá vaše povedená parta?“ „Jo, to už jsme všichni,“ oddychl jsem si. „Jeden lepší jak druhej,“ na to Petr. Zrovna vyvolali Jakuba a Michala. Michal byl přidělen do nějaké třídy „1.E“ , Kuba šel do třídy s Tomášem. Takže tu budeme všichni, i s Terezou. S ní to vůbec bylo celé zvláštní, v bitvě u hradu s ní kluci něco udělali a ona se vzpamatovala z Hyperionovy moci. Stejně jako Markéta si nic z minulosti nepamatovala. „Seznamte se,“ zasmál jsem se a odešel k Michalovi, co tam s Jirkou řeší. Zaslechl jsem kus jejich hovoru. „Hej tyjo... Zavoláme jí sem?“ řekl Michal. „Můžem, ale radši jí k nám netahej,“ odpověděl Jirka. Chytil jsem kluky za ramena.“Co řešíte, vy baliči? Terezu?“ „Ehm-„ zakuckal se Michal. „Joo... Terezu,“ řekl mi radostně Jirka. „A já jdu zabít Masáka!“ najednou vyhrkl Michal. „Proč zas?“ „Chodí s ní do třídy!“ „Třeba budete mít společný těláky,“ usmál jsem se. „Ale to je pravda!“ Temný elementalista se přátelsky zašklebil. „No jasný, ohniví elementalisti se budou učit střelbu na živý keříky.“ „Ty seš...“ Už jsem toho měl plné zuby. „Kluci, dost!“ Jirka s podlézavým pohledem pokynul rukou. „Slyšels šéfa.“ Svolal jsem si k sobě Společenstvo a Petra. “Heleďte. Nevím, co nás v tý škole čeká, ale je jasný, že to nebude žádná tradiční výuka. Teď budeme mít asi jen nějakou úvodní hodinu, tak se pak všichni sejdeme před školou a proberem to, jo?“ „Weether Petr, Zíka Jakub, třída 1.W. Doleva a po schodech nahoru.“ „A je to tady, takže, Kamile, chodíme spolu,“ dodal Petr. „Vy spolu chodíte, Pítře vítře?“ vyvalil oči Tomáš. Naše nerudné pohledy ho přesvědčily o pravdě. „A to jsou všichni!“ ozvalo se z megafonu. „Kdo jste ještě tak neučinili, přesuňte se do svých tříd!“ Trochu mi to připomnělo „Kdo chybí, ať se přihlásí.“ „Tak zatím,“ rozloučil jsem se. Kdybych věděl, co mě v nové škole čeká, tolik bych se tam nehrnul.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	02.05.2008, 20:08:06

Fí-ha, Tys to vzal nějak hopem! Další série je tady! ;-) Úvod byl super, nestačil jsem se divit, ale od Prologu jsem si již připomněl Tvůj styl... ;-) Škola pro Elementalisty? Tak mě napadá: Kdo za tím vším má prsty? A protože to nevím, budu si muset počkat na další pokračování... Známka? Asi dobrá (lepší) Dvojka! Já vím, přeci jen jde o nový začátek a každý začátek je těžký! Poslední věta této části mě pěkně navnadila a já si říkám: "Něco shnilého je v království Dánském..." P.S. Jednu věc Ti upřít nemůžu, zdá se, že sis dal záležet a text také podle toho vypadá. Místy jsem sice začínal mírně "usínat", ale věřím, že pravá akce znovu přijde a žádný příběh nedělají jen souboje a bitky (toho jsem si také vědom). Že by této části chyběl větší náboj? Koštuji a koštuji a zdá se, že tomu něco chybí, ale ještě nevím co... Možná trochu přibrousit dialogy, jasně, jde Ti o autenticitu a originální mluvu hrdinů... Na druhé straně netuším, jak by měli Tví náctiletí (i starší) hrdinové vlastně mluvit... Omlouvám se, trochu jsem se zadumal! Uvidíme v dalším díle! Drž se! ;-)


ze dne 02.05.2008, 21:00:38
MC_Kejml: Zdravím, díky za zastávku, dvojku jsem měl rozepsanou a tady je. Onu protřelou větu s Dánskem jsem taky v textu použil :)), to je docela náhoda, že tě napadla také :) dal jsem sem jen tuto část kvůli enormní :) druhé kapitole a také abych vám dal okoštovat začátek něčeho nového, takže tvoje věty s tím, že se tam ještě nic moc neděje, jsou zcela oprávněné. Těším se u další části !

m2m	01.05.2008, 22:17:10

Ahoj! Po delší odmlce zpět... A protože místa málo a trpělivosti autora též, vezmeme to v rychlosti. Hned na začátku mě zarazila přímá řeč, až jsem se lekl, že bude špatně všude. Naštěstí ne. Takže „No, kde je?! Jak to, že tu není?,“ nevěděl. opravit :-) "Nejprve bys sis měl ujasnit..." - by sis by mohlo být, tuším, mnohem lepší ;-) ...politické organizace...přehazovalY Ruku do ohně bych za to nedal, ale tuším, že správně se píše "Blízký východ" :-) Pozor na čárky, snad ve všech případech je čárka před "a" zbytečná, dokonce neužitečná. Taky bych osobně raději preferoval Hrad než hrad (to už jsme někdy řešili, ne?) :-) Text by snesl ještě jedno řádné přečtení a opravení místy chybných přímých řečí. Taky občasně chybí mezera po interpunkci, takže bych osobně to viděl ještě na jedno přečtení a korekturu. Co se týče známky, asi se vrátím ke starému dobrému orientačnímu systému. Je to úvod, slouží znovu jako seznámí s postavami, které jsme dlouho neviděli, představuje postavy nové. Není ale ještě de facto z čeho vycházet. Kvůli chybkám tak sáhnu po orientační dvojce, počkám si, co přineše další díl. Ještě bych zapomněl. Zpočátku jsem vyjeveně zíral na er formu, do které jsi přešel, než mi napodruhé začala chutnat. Ten prolog sám o sobě osobně považuju za nejlepší část téhle části :-) Zlom vaz a těším se na další setkání u další části.


ze dne 01.05.2008, 23:41:52
MC_Kejml: No ale.. těm uvozovkám moc nerozumím :( měl jsem je správně..


ze dne 01.05.2008, 23:25:52
MC_Kejml: Díky, jdu to opravovat :)