» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Ztracená magie (27) - Julius Čárymar ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 02.05.2008, 15:55

27. kapitola - .oO text Oo. značí telepatii


	Kapitola sedmadvacátá – Julius Čárymar Pomalu jsem přicházel k sobě. Přál jsem si, abych se probudil ve své posteli a zjistil, že to všechno byl jen ošklivý sen. Bohužel, mé přání nebylo vyslyšeno a krutý mráz zasekával své ostré tesáky pod mé nehty. Bolestí a zimou jsem se otřásl, až mi naběhla husí kůže. Zdálo se mi, že mé nové tělo začíná být stále citlivější na jakýkoliv vnější podnět. S námahou jsem se zvedl. Kolem dokola nebylo nic víc, než jen zasněžené pláně a nehostinná pustina. Po pravé ruce se tyčila mohutná hora, jejíž vrcholek byl skryt v šedavých mracích. Kolem dokola bylo roztroušeno několik mrtvých stromů bez listí. Pokud se mi to všechno nezdá, pak jsem ztracen. Kam jsem mohl asi tak dojít, než ztratím vědomí a upadnu v nemilost ledového démona? A přece tu bylo něco, nač jsem zapomněl. Ta žena! Žena s hadím tělem, zrazená vlastním bratrem. Viděl jsem jí na vrcholku té hory když jsem padal... a pokud tam ještě je, pak... .oO Vrať se zpět! Oo. ozvala se mi vzdálená slova v hlavě. "Cože?" vyhrknul jsem. Z hustých mraků se na zem snášely sněhové vločky. Otáčel jsem se dokola, ale neviděl nic. .oO Vrať se zpět! Odejdi! Oo. zesílil neznámý hlas, očividně mužský. "Jste to vy?" zakřičel jsem k hoře v naději, že mě hadí žena uslyší. .oO Marně na ní voláš, je už dávno mrtvá! Jen kus ledu je nyní jejím náhrobkem... a bude i tvým! Odejdi z mé země! Oo. "Kde jste? Ukažte se mi!" Jak rád bych odešel, ale cožpak vím kam? .oO Nestačilo ti to? Zabil's celou mou rodinu, mě mučil až k smrti. A teď se vracíš, abys nás rušil v odpočinku? Raději odejdi dřív, než toho budeš litovat! Oo. "Já? Vždyť vás ani neznám!" křičel jsem jak smyslů zbavený a nechápal, jak mě může nějaký duch dávno zemřelého z něčeho tak odporného obviňovat. .oO Julie Čárymare, nenuť mrtvé vstávat ze svých mělkých hrobů! Oo. To jméno! Přeslechl jsem se, nebo mi v mysli zaznělo něco velmi povědomého? Musel jsem vědět, odkud ten hlas to jméno zná. "Julius Čárymar? Kdo je to?" volal jsem do neznáma, aniž by mě napadlo využít telepatii. .oO Vysmíváš se mi snad? To jsi ty, hlupáku! A teď zmiz, nebudu to znova opakovat. Oo. "Já jsem Vojtěch Sematam a pokud jsem kdy slyšel o někom toho jména, pak jedině o Mojmírovi Čárymarovi." Hlas na okamžik odezněl. Snad jej i má odpověď zaskočila. .oO Snažíš se mě ošálit? Moc dobře znám tvou tvář, Julie! Oo. vykřikl náhle, až mi hlava zaduněla, jako když křiknete ve velké jeskyni. "Mou... tvář?" Hlupáku! Vždyť máš cizí tvář i tělo, blesklo mi hlavou. .oO Varoval jsem tě! Oo. "Ne! Zadržte!" snažil jsem se získat čas. "Já nejsem Julius, jen mám jeho tělo!" .oO Ty máš ještě odvahu vtipkovat?! Oo. "To není vtip! Julius je dávno po smrti! Dali mi jen jeho tělo, uvnitř je někdo jiný!" .oO Jak ti mám věřit? Buď mi to dokážeš, nebo skončíš jako ten had na vrcholku hory! Oo. "Ale jak? Jak vám to mám dokázat?" Byl jsem zoufalý. Mé nové tělo mi zatím přineslo více problémů než užitku. Kdo to mohl být, ten Julius? Snad nějaký Mojmírův předek? .oO Najdi můj ztracený poklad! Julius po něm toužil, chtěl ho mít jen pro sebe a kvůli němu nás zabil! Nikdy ho ale nedostal do rukou. Pokud mluvíš pravdu, bude pro tebe bezcenný a nebude ti zatěžko mi jej vrátit. Oo. "Poklad? A kde ho mám hledat?" vůbec se mi to nelíbilo. Vždyť jako duch snad mohl poznat, že uvnitř tohoto těla není jeho vrah... nebo v tom bylo něco jiného? .oO To ti rád řeknu. Ale pospěš si, ještě dvakrát vyjde slunce nad obzorem a cesta k němu bude na tisíce let uzavřena! Oo. "Jak," zadrkotal jsem zuby, jaká mi byla zima, "jak je to odsud daleko?" .oO Ne příliš, tak den cesty. Ale pomohu ti, abys tam vůbec došel živý. Oo. "Máte snad něco na zahřátí?" Opravdu jsem už necítil konečky prstů. .oO Tak nějak. Sundej si ten kožich, ten tě nezahřeje. A přijmi můj plášť. Oo. řekl vznešeným tónem, jako by se měl zjevit pozlacený plášť na stříbrném podnosu. "Dobře, ale kde je?" sundával jsem si na kost promrzlý oděv od madam a doufal, že se ten zázrak objeví co nejdříve. .oO Vidíš ten hrubě opracovaný kámen? Oo. "Tenhle?" ukázal jsem klepající se rukou na ničím nevýrazný kulovitý šutr šedobílé barvy. .oO Ne, ty hlupáku! Říkal jsem KÁMEN, ne něčí lebku! Oo. "Lebku?!" zarazil jsem se pohledem na tom podivném útvaru. .oO Ano, lebku. Teď se ale zaměř na ten kámen, ano? Oo. "Počkat, čí je to lebka?" nemohl jsem odtrhnout oči od pozůstatků neznámého člověka. .oO Vím já? Moje ne, takže je mi cizí. Oo. "Dobrá, takže ten kámen," zaostřil jsem dál. "Myslíte tenhle?" natáhl jsem prst podruhé a namířil na plochý kus kamene, připomínající náhrobek. .oO Výborně! To je on. Oo. "A?" .oO Dotkni se ho. Oo. "Fajn," souhlasil jsem s jistou mírou neochoty. Jak jsem šel k tomu kamenu, nevšiml jsem si, že jdu přímo směrem, kde ze sněhu koukala ona neznámá lebka. "Dávej bacha!" ozval se mi za zády naštvaný hlas. "Co?" otočil jsem se, abych se ujistil, že tu jsem sám. "Kopnul's mi do hlavy, živáčku!" "Lebka!" zkoprněl jsem údivem, když mi došlo, že se mnou mluví hromádka kostí. "Fajn, poznal's mě. A teď kdybys byl tak laskavý a vrátil mi mou hlavu tam, kam patří," dokončila lebka zcela vážným tónem. "Omlouvám se, nevěděl jsem, že..." "Že co? Že může lebka mluvit?" "Jo," řekl jsem přímo a snažil se posunout lebku zpět na místo mého výkopu. "Bacha!" křikla bez varování tak, že jsem se leknul a cuknutím oddělil zbytek kůstek od lebky, takže mi zůstala celá v ruce. "Pardon," snažil jsem se omlouvat, ale bylo zřejmé, že se z toho jen tak nevyvlíknu. "Ty nemehlo! Hrubiáne! Burane! Tys mi urval hlavu!!" házela lebka jednu lichotku za druhou. Zdálo se, že má nešikovnost nepramenila z mého dřívějšího těla... bohužel. "Vrátím to zpátky," klekal jsem už na kolena, když v tom náš rozhovor přerušil hlas v mé hlavě. .oO Co to tam vyvádíš? Máš už ten plášť? Oo. "Ne, ještě ne. Ale mám lebku." .oO Co? K čemu ti bude ta dutá hlava dobrá? Oo. "Tak pozor," ohradila se lebka, "já nejsem žádná dutá hlava! Dokážu uvažovat stejně tak, jako tady ten živáček, nebo ty, duchu... možná i líp!" .oO Okamžitě toho drzouna zahoď a pojď si pro ten plášť, nebo si třeba zmrzni! Oo. "Už jdu," uklidnil jsem ducha a lebku položil zpátky do sněhu. "Hej! Co to děláš?" okřikla mě. "Vracím zpátky... přece?" "To nepůjde tak snadno, živáčku. Vytrhnul jsi mě z náruči smrti, takže teď tou náručí bude tvé objetí. Jinak bys tu mohl taky tak hezky trčet ze sněhu!" "Mám tě nést s sebou?" To snad nemyslí vážně? Přítěž v podobě užvaněné lebky tedy rozhodně nepotřebuji. "Chytrej kluk," pronesla nadšeně a jakoby se usmála. "Jdu pro ten plášť," mávl jsem nad tím rukou a vzal mluvící hlavu do náruče. Alespoň nezemřu v téhle zmrzlé poušti nudou. .oO Vezmi si jej. Je utkán z lávových nití a posypán slunečním zlatem. Bude tě hřát tak, jako bys byl u rozpáleného krbu. Oo. řekl mi duch poté, co jsem se dotkl onoho kamene, na němž se záhy zjevil červený plášť, připomínající prastará roucha čarodějů. "To není vůbec špatné," liboval jsem si návalu horka. Prsty zase získaly cit a až na prochladlé tváře a uši, nemohl jsem si stěžovat. "Hm, příjemný teplíčko," vrněla lebka ve vnitřní kapse pláště, kam jsem ji raději ukryl před nevrlým duchem. .oO Otoč se vpravo a vykroč přímo k tomu vzdálenému kopci. Na jeho vrcholku nalezneš hřbitov. Najdi obyčejný náhrobek s jménem Éledrin, odsuň desku a máš-li dost odvahy, pod kostrou zemřelé najdeš můj ukrytý poklad. Přines mi jej na důkaz, že mluvíš pravdu. Pak ti možná pomohu se odsud dostat. To je vše. Do té doby sbohem! Oo. "Brnkačka," konstatovala lebka. "Mám vykrádat hroby?" Tady už přestávala veškerá legrace. .oO Neboj, nic původního z hrobu nevezmeš. Jen to, co jsem tam kdysi dal já a co mi právem náleží. A teď jdi! Oo. "Snad se nebojíš mrtváků?" zachechtala se lebka z pod pláště. "Kuš, ty!" okřikl jsem jí a otočil se po pravé ruce, jak hlas říkal. V dáli se rýsoval matný stín menšího kopce. Vůbec se mi v té zimě nikam nechtělo, ale hřejivý pocit z pláště mě uklidňoval. Navíc se nějakým neznámým způsobem teplo rozšířilo i na nekryté nohy a hlavu, takže jsem si připadal jako u nás doma v létě. Z mraků nepřestávaly padat další a další vločky, teď navíc doprovázené nárazovým větrem. Zabalil jsem se více do červeného pláště a myslel jen na to, jak to vše brzo skončí a já budu zase doma. Tam, kde to znám. "Co ty seš vlastě vůbec zač?" vytasila na mě lebka otázku asi po deseti krocích. "Co tě to zajímá? Buď rád, že seš teď se mnou a v teple!" odbyl jsem jí a hleděl si svého. "No to teda díky, kamaráde. Ale mi je to tak nějak jedno, víš? Spíš by mě zajímalo, kde ty se tady bereš, hm?" "Někdo mě sem dostal... násilím. A teď bych rád zase zpátky. Stačí?" "Hmm," zamyslela se hlava, "ne!" vyštěkla. "Kdo tě sem dostal? A kdo seš ty? A odkud vlastně seš? A kdo byl ten protiva? A..." chrlila na mě jednu otázku za druhou. "A dost!" vytáhl jsem lebku z kapsy a otočil si jí na dlani tak, aby její prázdné oční důlky hleděly přímo na mě. "Je to moje věc, co tu dělám! Stejně jako tvá je ta, cos tam dělal v té zemi ty. Je to jasný?" "Ne," řekla ihned. "Pokud tě to zajímá, živáčku, tak já jsem nějaký Artur Železný a v tý zemi jsem byl pohřben zaživa. Dobrý ne? Takže asi chápeš, proč je tolik neklidu v mých kostech." "Kdo to udělal? Byl jsi snad... nějaký zločinec?" Napadlo mě, že bych měl být připraven tu lebku rychle zahodit a utíkat. "Jsou panovníci zločinci?" "No, jak kteří," pousmál jsem se, ale lebku to očividně nepobavilo. "Ty jsi byl králem?" "Těsně vedle, hochu. Princem, ale už je to dávno a hlavně - ne v téhle pustině!" "A kde?" "Čarozem, říká ti to vůbec něco? Sem mě poslal můj milovaný otec... na jistou a pomalou smrt!" "Princ Artur?" Měl jsem divné tušení, že mé setkání s lebkou bude osudové. Jak moc, to však těžko odhadnu. "Ano. Měl jsem po mém otci převzít trůn. Jako prvorozený a jediný jeho syn. Jenže když onemocněl a zdálo se, že se nedožije rána, zcela změnil své chování. Nechal zavřít hrad a krom toho bláznivého Teodorika k sobě nikoho nepouštěl. Dokonce ani mě! A pak se to stalo..." "Řekl něco neznámou řečí, celý svět se s tebou zatočil a ty jsi byl tady," doplnil jsem to, co chtěl Artur jistě říct. "Jak to... víš?!" vyvalil by oči, kdyby nějaké měl. "Stalo se mi to samé! Ale nebyl to tvůj otec, kdo mě odnesl daleko od domova." "Sakra! Šlo by to nějak otočit?" zaklela lebka. Začínal jsem mít podezření, že buď není tím, za koho se vydává, nebo měl princ velmi špatné vychování. Jaký otec... "To netuším. Ale pokud tomu duchovi přinesu jeho poklad, prý mi pomůže." "Ten? Takovej hulvát?!" zavrčel Artur. Raději jsem ho schoval zpět pod plášť, aby se ta slova nedonesla k nepovolaným uším. "Naše jediná naděje. Takže to musíme zkusit." "Dobře. Můžeš pokračovat." "Arture?" "Ano?" "Věděl bys něco o muži jménem Julius Čárymar?" "U všech svatých! Neříkej pravé jméno toho démona! Může tě slyšet!!"


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Fuxik(5)	19.07.2008, 18:04:00

Dokonalé, proč si nepokecat s lebou, že? :) Zir: jen si je přečti, stojí to za to ;)

Zir	05.05.2008, 12:24:06

K čertu, ta povídka mně dostala. Což znamená, že si budu muset přečíst i těch 26 předchozích dílů...ááááá:-/ add lebka: není to náhodou inspirace hrou Planescape Torment?;)


ze dne 05.05.2008, 12:41:36
Gandalf: Čím to? Neznám, nehrál jsem, takže z mé strany rozhodně ne :) Ostatně mluvících lebek již bylo použito požehnaně..