obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nedorozumění ::

 autor ŽenaŽet publikováno: 02.05.2008, 23:06  
...
 

Část první: Eliška


,,Buď zdráva Jarmilo, buď zdráva,“ zvolá mým směrem důvěrně asi šedesátiletý solidně vypadající muž a skloní se ke svému jezevčíkovi. ,,Dobrý den,“ pozdravím ho udiveně a přemýšlím, co to má znamenat, s kým si mě ten člověk mohl splést. Odpovědi se nedočkám, muž jakoby se pokoušel na něco si usilovně vzpomenout, svraští čelo a upře pohled do dáli, nepřestávajíc drbat svého psa za ušima. Chvíli tedy ještě stojím, čekajíc na jakékoli vysvětlení a když nepřichází, nezbývá mi než se otočit a opustit scénu. S rozčarováním si totiž vzpomenu, že mám být za deset minut na nádraží, kde se mám sejít se svou kamarádkou Eliškou a raději přidám do kroku. Ještě se přitom krátce ohlédnu a zavrtím odmítavě hlavou, když spatřím, jak se za mnou muž zamyšleně dívá.
Zvláštní, pomyslím si. Kdo to mohl být? Docela by mě zajímalo, koho mu připomínám, a jaké by byly jeho další reakce, kdybych automaticky – rodiče mi už odmalička vštěpovali, že se s cizími lidmi prostě vybavovat nemám - nezavrhla možnost dozvědět se další informace svým spěšným odchodem. Mohla jsem taky říct buď zdráv Hynku, napadlo mě náhle, a sama jsem se nad touto bizarní představou musela v duchu trochu ironicky pousmát. Doufám, že už tam Eliška bude, pomyslela jsem si, a příhodu s podivným mužem na chvíli přesunula do pozadí. Nechce se mi na ni čekat, jestli bude mít ten vlak zase zpoždění…pocítila jsem najednou nepochopitelný vztek, protože jsem si byla naprosto jistá tím, že bude mít zpoždění i tentokrát a já budu nucena stát na nádraží a tvářit se nanejvýš nezúčastněně. Nestála jsem totiž o pozornost otravných bezdomovců, kteří se vrhali na každého, kdo na nich ulpěl pohledem, přesto jsem však věděla, že i oni tvoří ve svém odhodlání pod vlivem očekávání jakékoli změny jejich situace výjimky a zastavují pak nejen ty, kteří vypadají zabráni do svých záležitostí. Preventivně jsem tedy zpomalila a blížila se tak k nádraží šouravými kroky, a s překvapením si uvědomila až po téměř úplném zastavení, že příčiny mé nechuti k rychlé chůzi nejsou jen v předpokládaném vlakovém zpoždění a jeho důsledcích pro mě, ale v Elišce. V té drobné, černovlasé dívce, se kterou mě spojovalo něco, čemu se říká stejné zájmy, stejné, no některé stejné názory a… stejné nevyslovené pocity z...ironie osudu ? To, že nebyly vysloveny, má své příčiny, uvědomila jsem si vzápětí ani ne moc zklamaně. A to proto, že by jejich vyslovením bylo zničeno to, co nazývám základním půdorysem srozumění. Byl by možná navždy zničen a rozmazán pokud by byl obtažen tužkou faktického konstatování, které mezi prsty svírá realita. Navždy by ztratil svou imaginární schopnost nabývat kvalitních rozměrů! Ale mohou být rozměry nazvány kvalitními, pokud jsou rozkreslovány silou vůle…Je to neschopnost přijmout skutečnost, která skýtá kvantum neodvolatelných faktů, pro mě tedy nepřijatelných a v důsledku toho pro sebe ztvárněných sugestivními pojmenováními? Dalo by se říct, že ano, ale je tu ještě něco co nás spojuje, potřeba lidského slova a to jakéhokoli – zvláště pokud ve svém okolí nenalézáme lepších činitelů pro své nálady, a nakonec nezdolná naděje, že se jednoho dne objeví podnět, který nám pomůže přesně pojmenovat a tak vyslovit nevyslovené, aniž by tak naše přátelství bylo svrženo do prázdnoty a nechuti v něm pokračovat….Uvědomím si, že jsem svými úvahami ztratila spoustu času a mírně proto zpanikařím, vzápětí si však všimnu, že stojím přímo před nádražím a to dokonce v pravou chvíli, jelikož mezi davem, který se vyvalil z budovy spatřuji i svou kamarádku. Usměji se svému štěstí, spočívajícího v instinktivním pochodu správným směrem a mírně mávnu ve snaze zachytit gestem její pohled, protože si všimnu, že se Eliška rozhlíží poněkud dezorientovaně a nechápavě, skoro by se zdálo, že nemá sebemenší snahu natrefit na důvěrně známou tvář. Její výraz se změní až poté, co do ní neomaleně vrazí nějaký muž v hnědé kožené bundě, a konečně mě tedy zaregistruje. ,,Ach ahoj,“ zdraví mě už zdálky útrpným tónem, který přikládám k její srážce s neznámým a řeknu proto vesele: ,,Ahoj, jsi v pohodě?“ ,,Jo, jo,“ odsekne naštvaně a odmlčí se. ,,Co nového? A měl vůbec vlak zpoždění ?“ zeptám se nejprve rozhodnutá nenechat se její kdoví proč špatnou náladou vyvést z míry. ,,Hm,“ vzdychne otráveně a nakonec řekne: ,,Jo měl. Však vidíš kolik je hodin ne?“ ,,No nevidím,“ odpovím, docela dobře postřehujíc její ironický podtón a přemýšlím, jestli mu předchází jen vnější okolnosti jako ubohá srážka s cizím chlapem a pošmourno dnešního odpoledne nebo jiné hlubší příčiny? Způsobené snad mou přítomností? ,,Víš co se mi stalo?“ zeptám se nakonec s předstíranou veselostí a pro jistotu nečekajíc na její odpověď pokračuji s podobnou bodrostí: ,,Šla jsem po ulici a najednou mě oslovil nějaký neznámý chlápek. Vidíš? Dnes máme obě štěstí na „srážky“ s neznámými lidmi,“ podotknu významně a po odmlce, kterou jí dávám šanci k sebevyjádření, která ale zůstane trpce nevyužita, pokračuji v líčení už s menší dychtivostí. ,,No a ten chlápek na mě už zdálky zvolal, buď zdráva Jarmilo! Rozumíš? A potom se na mě ještě tak díval, jakoby si mě s někým spletl a pak si nemohl vzpomenout….“ ,,Opravdu?“ přeruší mě náhle Eliška a soucitně se na mě podívá. ,,A kolik mu bylo, hmmm ?“ dodá ještě a potutelně se uchechtne. ,,Heh,“ vydechnu jenom, nevěda jak zareagovat na její očividné pobavení se mou situací, ale úplně jinak než jsem čekala nebo co…Odmlčeli jsme se. Eliška, která se dnes oblékla do černé mikiny, černých kalhot, a černých bot, a která se zřejmě rozhodla černou považovat za prezentující podivnosti její nálady. Kdyby aspoň tu černou neurážela, pomyslela jsem si posměšně, až mě to samotnou překvapilo. ,,Kam půjdeme?“ vytrhnul mě z rozporuplných myšlenek Eliščin hlas, znějící najednou mnohem klidněji a vyrovnaněji. Rozhodnu se tedy také přejít počáteční nesrovnalosti a uvolněně se pousměji. ,,Co třeba směrem na Ztracenou ?" Navrhnu schválně neutrálním hlasem. ,,Už jsme tam dlouho nebyly,nejsou tam lidi, no znáš to…“ ,,Jo, jasně, znám,“ řekne Eliška zaujatě. ,,Nemám ráda lidi. A tam jsou někteří….,“ a svou myšlenku ani nestihne vyslovit celou, protože jí přeruší můj hlasitý výbuch smíchu. ,,Snad se nebojíš toho Některého,“ mám na mysli kluka, který se jí kdysi líbil a schválně redukuji na jednotné číslo, ,,potkat ?“ ,,A víš že ani ne,“ převeze mě až příliš vážně a hned na to spěšně dodá. ,,To ty v tom vidíš něco, co není pravda.“ ,,Aha, tak promiň,“ uvědomím si vzápětí, s jakou neomaleností přijímám její výhybky, které poukazují na její slabá místa, a kterou jí tak nevědomky vracím její počáteční nepřívětivou náladu spojenou možná se mnou. ,,No, vlastně je jedno kam půjdeme, jestli tam nechceš jít tak nemusíme,“ dodávám proto honem, sama před sebou se tímto pramálo ospravedlňujíc, tedy hlavně proto, aby pochopila, že svou omluvu myslím opravdu vážně a jsem ochotná se přizpůsobit a jít si s ní sednout třeba někam na parkoviště. ,,Ne,“ pronese Eliška bůhví proč rozhodně. ,,Půjdeme na Ztracenou, já se nebojím. A ty tam přece chceš jít ?“ ,,No, to ano…“ prohlásím a rozpačitě si odkašlu. ,,Ale myslela jsem, že ty ne,“ řeknu a zkoumavě se na ni zahledím. ,,Nevím…“ povzdechne si a upře na mě tázavý pohled, ve kterém lze vyčíst až příliš jasnou snahu o nevinnost na to, aby obsahoval jen upřímně bezradně myšlenou otázku. ,,Rozhodni se ty,“ odseknu výhružně a pomyslím si něco o trapnosti rozhovoru. ,,Ale já nevím!“ pokračuje Eliška umíněně, jakoby mi četla myšlenky, a jakoby si uvědomovala, že té trapnosti dodává hlavně ona. ,,Tak půjdeme tam?“ zeptá se ještě a já cítím, že už mám chuť jenom na to si sednout na obrubník, chytit se za hlavu a hystericky se rozesmát. Ach bože. Tohle jsi nemohl spískat ty. Uvědomím si pojednou, že na pravou příčinu Eliščiny nerozhodnosti těžko mohu během této krátké chvíle přijít a rezignovaně rozhodím rukama. ,,Ok, jdeme tam," řeknu a odmlčím se. ,,Fajn,“ usměje se bezelstně a vítězně mi oznámí, že vlak měl čtvrthodinové zpoždění.


 celkové hodnocení autora: 95.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 71 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Hooky 04.02.2009, 16:06:15 Odpovědět 
   Začátek s tím pánem mě zaujal, byl opravdu zajímavý, ale jak jsem se ubírala dál a dál začalo mi připadat, že text je celý takový "těžký". Prostě dlouhá souvětí, nad nimiž se musí přemýšlet víc než dost a člověk tím zapomene souvětí předcházející, většinu lidí to pak odradí, někdy jednoduché věty na pochopení jsou stokrát lepší než dlouhé nesrozumitelné šmodrchance, ....no každopádně doufejme, že se další kapitola vrátí k tomu zajímavému jako byl začátek:-)
 Pavel D. F. 02.05.2008, 23:05:41 Odpovědět 
   Vidím, že zde začíná vznikat nový příběh na pokračování, tak se ho pokusím ujmout.

Předně bych rád řekl, že z první části těžko můžeme soudit na celý příběh, takže může být moje hodnocení poněkud strohé a vytržené z kontextu, za což se omlouvám.

Půjde patrně o příběh ze života, jehož význam asi pochopíme až z dalších částí. V hodnocení bych především doporučil zamyslet se nad délkou některých souvětí – moje oblíbená metoda samo-korektury spočívá v tom, že si text po napsání několikrát přečtu a představuji si, že ho čtu nahlas nějakému auditoriu. Tak se člověku nejsnadněji podaří objevit všelijaké zašmodrchané části vět.

Dále bych po formální stránce doporučil dělit text na odstavce a přímou řeč začínat vždy na novém řádku. Dialogy se tak krásně zpřehlední.
Na začátku přímé řeči doporučuji psát normální uvozovky, ne dvojici čárek. Když totiž napíšeš uvozovky na začátku řádku nebo po mezeře, většina „slušných“ textových editorů (a ten Tvůj podle znakové sady k takovým nejspíš patří) napíše uvozovky dole, zatímco na konci slova nebo za interpunkcí je udělá nahoře. Chce to vyzkoušet.

Pozor na přechodníky, pokud jsou jednajícími osobami muži, mají přechodníky jiný tvar, než když je podmět rodu ženského (například od slova „nevědět“ jsou přechodníky v přítomném čase - mužský/ženský/množné číslo - takové: nevěda/nevědouc/nevědouce).

Celkové hodnocení – asi se přikloním k lepšímu průměru a budu se těšit na pokračování, v němž doufám ve zlepšení úrovně textu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Proč básníme?
Eman Fal
Lístek
Cynis Sarkus Zapalsi
Hádanka?!
Lucy Oven
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr