» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2140699

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Světlo štědrovečerní ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: POVÍDKY

Matylda Kratinová	publikováno: 04.05.2008, 2:00

Jediná dodělaná kusovka, kterou mám... takže kdo má náladu na jedno idividuum experimentující s bůhvíjakou magií, může čile pokračovat dál :-)


	<CENTER><B>Světlo štědrovečerní</B></CENTER> Očima přejel své nářadíčko, vyskládané na stolku uprostřed místnosti. Pivní kelímek, jedna špejle, nůž, bílé hedvábíčko a kus černého sametu, který vypáral z jedné rozeschlé židle při nedávné noční výpravě do skladu. Rigobertovi chybělo jediné – ten z celého zástupu otloukánků tohoto ústavu, vzorný hošíček Vlastík. Jeho kumpáni se ještě cpali v jídelně vánočním rýžovým nákypem a on si tady zatím tiše plánoval. Trvalo mu neskutečně dlouho, než se tvrdou hierarchií zkresleného dětského světa bez rodičů propracoval ode dna až na vrchol. Ale teď si to správně užíval. Čas od času, když byli na vysoko oplocené zahradě, která sousedila se hřbitovem, zaslechli pindy starých babek o Světle štědrovečerním. Ten, komu se ho povedlo získat, prý unikal všímavosti ostatních lidí, a to se Rigobertovi líbilo. Mělo to ale jeden háček. To světlo bylo Štědrovečerní. Získat ho mohl jen člověk bez hříchů… Jenže Rigobertův rejstřík byl pěkně černý. Strachy se klepající mrňous navzdory všem neočekáváním přece jen přišel. Jak proklouzl clonou ostřížího zraku vychovatelek věděl snad jen jeho Bůh a Rigobertův čert. Ale žádost Velkého šéfa je prosba, která se neodmítá. Rigobert se svými nejlepšími kamarády seděl v trojici kolem stolku a malého Vlastíka, který svými blond kudrnatými vlásky opravdu připomínal andílka. Imaginární hodiny měly za chvíli odbít půlnoc, dva nedobrovolníci hlídali venku čistý vzduch. Tmavé oči hlavního strůjce se v příšeří zakryté zářivky podivně blýskaly. „Radouš, postav to…“ Radek rozsvítil obstarožní baterku, nalámal špejli na třetiny a ty omotal dohusta bílou nitkou. Vlastík měl oči navrch hlavy. „Davie, dáme se do toho!“ Rigobert si vzal smontované špejle a na černý samet, držený Davídkem, jakoby napsal jména šesti hlavních účastníků hodu Božího. Jakkoli to znělo rouhačsky, klíčem k úspěchu byla matčina stará přítelkyně, gnostická kartářka Terezie, a hrůzostrašné večery s ní strávené. Rigobertova matinka holdovala okultním vědám do té míry, že kvůli vyšším cílům jednou spáchala sebevraždu. Kvůli Světlu štědrovečernímu si ale na praktiky té rachejtle vzpomněl rád. Hrůzou pohybu neschopný Vlastík sledoval, jak jej Radek píchá kudlou do prostředníčku s ukazováčkem. Karmínově rudé kapky obarvily hedvábí na špičce zlomků. Znovu jimi přejel po látce v tazích Tří králů, Svatého páru a Ježíška. „Podrž to,“ vrazil svítící baterku hošíčkovi do rukou, překryl ji sametem a navrch položil svůj zlatý křížek na řetízku. Poslední součástkou, plastovým kelímkem, pak klesal a stoupal nad celým tím podivným strojem. Pokaždé vyvolával jednoho z těch šesti svatých. Se jménem Ježíše odbilo několikero hodin v budově půlnoc. Rigobert to vnitřně tušil, ale neměl ani páru, co z toho vlastně vzejde. Přesto myslel všechno smrtelně vážně. Skoro až naivně. Světlo z baterky vystřelilo doslova proudem, proniklo látkou i kovem a usadilo se na stropě. Z odrazu zdroje vyskákalo šest neurčitých postav. David, Radek a Vlastík už to dál nevydrželi. Svítilna práskla o podlahu a tři stíny horempádem zmizely v nejbližší šatní skříni. Velký šéf najednou stál sám mezi překoceným nábytkem a svými výplody. Zdálo se mu, že neurčitý stříbrný plyn poulil oči a pohyboval gumovými čelistmi dost legračním způsobem. Rigobert ze všech sil potlačoval touhu se smát, tak strašně se smát až do samé smrti, chechtat se všem, sám sobě, celému světu, vysmát se do očí soupisce svých trestů u ředitelky děcáku, svým tyranům i obětem, svinským rodičům, faráři a starým strukturám1.), jejichž kecy tohle začalo. Chtěl se tak moc gebit, až se začal bát. Persony o to rychleji zanechaly své komiky. Třásly s ním, div z něj nevytřepaly duši, za límec ho zvedaly až ke stropu, zatímco dole na prachmizerných troskách kelímku, špejlí a sametu žhavily řetízek doruda. Zvedly ho k němu… Sotva se dotkl citlivých míst kolem krku zděšeného raubíře, chudák Rigobert zařval hlasem poráženého zvířete. Zlato se speklo s kůží na škvarek. Ječel a ječel, ale žádná držkatá ženská nepřicházela. Jak rád by ji teď viděl! Jak pekelná bolest přecházela v protivné šimrání, tak se jeho křik měnil ve zmučený smích. Smál se a smál, až vyčerpáním padnul do vlastní postele. Mezi víčka se mu drze nacpal studený paprsek hodobóžového světla. Ještě než otevřel oči, zaplavil ho takový pocit zostuzení a okamžitého propadu v hierarchii, že by nejradši zalezl do nejhlubší nory světa. „… vůl. Nás poslal do támletý skříně a sám si někde seděl jak pecka. Nestalo se ani ťuk. Strávili sme hoďku a půl v zasraný almáře v sardinčím objetí a hovno z toho… Vůl, mohli sme Vlastovi aspoň udělat pupendo…“ Šokovanému Rigobertovi Davídkova buřičská řeč pořádně zvedla krevní tlak. Ta proradná sketa! A to si dovoluje ještě přede mnou! Lhát o mně se tady nebude! Vstal a bosky v postoji rozkaceného Tatara se blížil k odbojníkům. Ale oni si ho nevšímali. Dál seděli tak nějak čelem k němu a vedli podvratné řeči. Rigoberta to zarazilo tak, jak jen může vůdce zaskočit náhlá sebejistota podřízených. Opatrně zamával Radkovi před očima. Nic. Podíval se na svou hruď. Kolem krku tam byla pod řetízkem zahojená spálenina. Že by přece jen úspěch? Rigobert se ďábelsky usmál… Pořádně se rozeběhl a skočil, zamýšleje Davídka surově skopnout. Náhle převratníci zakřičeli a rozprchli se. Volně proletěl skrz a zastavil se o zeď. „Ty bláho Rigouši, ty eště nebudeš uplně vodepsanej,“ počastoval ho Nikola. „Kde ses tady tak najednou vzal?!“ Podle jeho názoru se ten pořízek prostě zničehonic zjevil v letu a půl metru nad zemí. „Vidiš, ne?“ utřel si nově utvrzený Velký šéf obligátně krev z ranky na čele. „Eště to tady rozjedem, to si pište!“ Ti degeni maj´ vokno! Voni se na to nepamatujou! Tak vybruslil Rigobert Tanek z klíčové epizody svého zpackaného života. Světlo štědrovečerní ho chránilo, ale v klíčové chvíli i zrazovalo. Půlkou se prokradl jako pod pláštěm neviditelnosti, ve zbytku kličkoval mezi bezpečnostními kamerami. Když se najednou někde objeví chlapík, který tam nemá co dělat, to už je navýsost podezřelé. Náboženský výmysl přece nemůže maskovat hřešícího. Rigoberta, který jednou prosluje, jako ,ten maňas, co tenkrát votočil ty milióny a ani se neví, kdo to vlastně byl.´


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.7		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	26.09.2008, 22:56:51

Dílko se hezky četlo, občas se musel jeden trochu (více) zamyslet a tu a tam by si text zasloužil lepší péči, ale budiž... Známka je tam. ;-)


ze dne 23.10.2008, 16:36:14
Matylda Kratinová: No jo, to jsem celá já....

Tuax	07.09.2008, 17:07:12

Zaujalo mě tvé WSko, tak jsem si řekl zkusím si přečíst i něco jiného a zaujalo ě to znovu, tak vítej mezi mými oblíbenými ;) Dílo samotné s etváří trošku složitě, pro čtenáře není úplně nejsnadnější se mihat řádek zařádkem dějem. Prospěla by tomu trochu úprava pro přehlednost textu. Je to plné symbolů, vjemů a akcí, které nedávají čtenáři šanci vydechnout. Možná b neškodilo, místy trošku zvolnit, aby to pro čtenáře bylo stravitelnější. Celkový dojem mám, ale chvalitebný :)


ze dne 07.09.2008, 18:19:35
Matylda Kratinová: Ahoj, to jsem ráda, že jsem se ti trefila do noty, jinak tohle bylo jedno z mých prvních na veřejnost vystavených dílek, takže to ještě tenkrát chtělo vychytat nějaké mouchy (a teď už naštětstí aspoň zhruba vím, jak...)... a šílené tempo příběhu, to je můj zlozvyk. Tak zatím fajný den a ještě fajnější nápady.

Nancy Lottinger	10.07.2008, 17:48:36

Tak magie, ju? O:-) To já ráda čtu - píšu ;-)


ze dne 18.07.2008, 17:33:57
Matylda Kratinová: ano, magie... a nejlépe ta, ktetá se nějak vymkne z rukou... PS: mockrát díky za přečtení ;-)

duddits	04.05.2008, 2:00:18

Vítám na saspi ;) Nápad tuze hezký, dětské kouzlení je… prostě kouzelné a celkově by to bylo více než příjemné počtení, jen kdyby byla autorka vypsanější. Opravdu by to chtělo projít si text ještě jednou, některé lapsy jsou hodně výrazné a dovedou výsledný dojem pokazit, např.: „…ten z celého zástupu otloukánků tohoto ústavu…“ tady jako by nějaké to slovo vypadlo, zdá se :) „…píchá kudlou do prostředníčku s ukazováčkem.“ Tady by bylo mnohem elegantnější spojit ty dva prsty jinak (prostředníčku a ukazováčku?), tahle formulace přeci jen vyvolává dojem, jako by byly srostlé či tak nějak… Celkově by povídka snesla po stylistické stránce trochu projasnit, zesrozumitelnit… Mně osobně pak tak docela nesedla pasáž popisující Rigobertovo emocionální salto (chuť smát se, vztek na celý svět, pak strach a zase ke smíchu…), působí to na mě dojmem jakéhosi formálního klišé, které tu nestojí na příliš pevných základech. Ale to už je pochopitelně hodně subjektivní názor :) Jak už jsem ale podotkl na začátku, výsledný dojem z povídky je celkem dobrý. Mohlo by to být o dost lepší, ale i tak líbilo ;)