|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303431 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta II - Razie ::
 honzoch |
publikováno: 12.05.2008, 20:44
|
| Ac vsichni tusi, co ma protivnik za karty, teprve dnes je castecne odkryji. Lidciny dny na hrade jsou pravdepodobne secteny a kdo vi-mozna i nekoho jiného. |
| |
|
|
6)Razie
Kristián pohlédl na Zuzku jen krátce. Jako by ho opojení z vína přešlo a dostalo se mu zázračně jasné mysli. Z modrých očí toho stvoření vyzařovala taková upřímnost a spravedlivé rozhořčení, že ani na okamžik nezapochyboval o pravdivosti jejích slov. Zvláštní roli jindy čestného Kamenského přehlédl bez povšimnutí.
Rozrušeně sevřel jílec meče a uchopil koňskou uzdu. Vyvedl hnědáka z hrazení. Zarputilost jeho obličeje dávala jasně najevo, že bude téci krev. Už už chtěl opustit prostor stájí a rozletět se směrem k daleké Trnavě, když zaslechl Zuzčino nesmělé optání: „A já? Co bude se mnou?“
Kristián se pokusil zahnat její rozpaky i zřejmou žárlivost odzbrojícím úsměvem. K jejímu překvapení ji pohladil po plavých vlasech: „Ty se tady snad máš dobře, ne?!“
Zanechal ji stát ve stáji a zmizel na nádvoří.
Zuzce z toho šla hlava kolem. Takové pohlazení po hlavě, ať už sebesrdečnější, je pro dítě, s Lidkou by se jistě loučil jinak.
Když konečně opustila stáj, nebylo po Kristiánovi ani památky. Snad jen zvířený prach pod obloukem brány a udivené, ztuhlé výrazy stráže ji přesvědčily, že nesní.
Podle slunce odhadla, že poledne již minulo.
Její první kroky vedly do kuchyně, nenápadně proklouzla dovnitř a pobrala, co mohla.
Žaludek souhlasně zakručel. Obtěžkaná podnosem se proplížila až ke dveřím svojí komnaty. Jídlo příjemně vonělo. Tak příjemně, až přestala dávat pozor, a následně bolestivě a vůbec ne překvapivě zabořila nos do zamčených dveří svojí komnaty. Který blbec je jen mohl zamknout?
Rozhodně nečekala, že se vzápětí samy otevřou. Zděšeně uskočila a zkameněle zírala na neméně překvapenou osůbku, stojící na prahu.
Lidka.
Než si Zuzka protřela oči, zda nemá halucinace, byla nekompromisně vtažena dovnitř.
„Ty nejsi v Trnavě?!“ vyhrkla směrem k sestře.
„Co bych dělala v Trnavě?!“
„Kamenský to říkal!“ obhajovala se Zuzka. Lidka jí začala o překot vysvětlovat, že doktor jen potřeboval odůvodnit, co se stalo s Brezničanem.
„A já hloupá to řekla Kristiánovi…“ vykoktala ze sebe a s bijícím srdcem sledovala Lidčinu reakci.
„To ne, Zuzanko! Musíme ho zastavit...“
„Ale on už je na cestě do Trnavy!“
„Proboha! Co jsi to jen provedla?!“ zvolala Lidka a klesla na lůžko. Zuzana sice neplakala, ale neměla k tomu daleko: „Já nevěděla…“
„Za to přeci nemůžeš!“ přerušila její lamenty a přitiskla ji k sobě. Jako by se najednou v Lidce něco zlomilo, její tvář zesmutněla, ale vyděšený výraz se zcela vytratil. Zuzka se vytrhla a už byla na půl ceste ke dveřím.
„Kam zase běžíš, Zuzanko?!“ jako by nic uniklo Lidce. Sestřička se udiveně obrátila s rukou na klice: „Chtěla jsem zavolat pomoc...Jana, Ondreje, Kamenského...“
„Ja už pomoc nebudu potřebovat! Klidně se posaď a najez se...“ pokračovala Lidka v nastoupeném trendu, podezřele klidném.
„Jak to myslíš? Proč nechceš...“
„Hned ti to povim! Ale ty mi zase musíš říci, kdes celou tu dobu byla!“
„Provdala jste Lidunu, matko? Je tomu tak?“ tázal se Štefan. Baronka pyšně přikývla: „Tak jest! Dnes s ní Brezničan ulehne a Kristián bude můj.“
Štefan Végh odvrátil obličej, aby neviděla, jak se mu zkřivil jízlivým a krajně zlomyslným úsměvem. Když si dostatečně užil opojnosti toho okamžiku, pravil jí: „Měla byste něco vědět, drahá matko! Možná je brzy slavit vítězství!“
Baronce nezbyl čas ani na tázavý pohled. Dveře vrzly.
Reháková vstoupila.
Štefan se výborně bavil režírováním celé situace. Pobídl babici: „Tak pověz mé drahé paní matce, co jsi viděla! Jistě ji to bude zajímat!“
Majda Reháková se uklonila a spustila: „Vaše Milosti, podvedli vás!“
„Kdo mne podvedl?“
Baronka k ní nedůvěřivě přistoupila a hned pochopila symboliku nastavené dlaně. Vytáhla zlaťák a vtiskla ho do kostnaté ruky, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejohavnější umrlec.
„Její Urozenost je štědrá...“
„Nech si to a povídej...“ okřikla ji.
„Zádná svatba se nekonala!“
To nebyl pohlavek, to bylo kladivo, co dopadlo na hlavu zkoprnělé baronky.
„Spáchali na vás strašnou ohavnost!“
„Ale co to povídáš? Vždyť Brezničan i Liduna jsou...“
Nebylo jí dopřáno dokončit větu. To byla práce pro Stefana a jeho výsměšný hlas: „Jsou přeci dávno v Trnavě...“
„Nejsou,“ zakrákorala Majda, „ta coura lenoší ve své komnatě!“
„Ale Kamenský...“
Baronce se do řeči neskáče, ale sebevědomí se v Rehakové hlásilo příliš hlasitě.
„Kamenský?! Vaše Milosti, není radno věřit zrádcům!“
Véghová začínala chápat a její zlostné prskání bylo jen předzvěstí opravdového výbuchu.
„Zato na můj sluch se, milostivá paní, můžete spolehnout stále!“
Vyčítavost jejího hlasu vyvolávala v baronce ještě větší vztek.
„Dozvím se konečně, co se tu stalo?!“ osopila se na stařenu a uhodila pěstí do stolu, až baba nadskočila úlekem. Mladý Végh považoval za div, že se neprobořila podlahou a neodpustil si jízlivou poznámku.
Hned na to Rehákova stručně vypověděla, co viděla. Nejprve zmínila souboj v kapli a neunikl jí ani kratičký rozhovor ve stáji.
Když vyprávěla, oči jí plály nadšením jako už dávno ne. Stefan neubral ani ždibíček ze svého zakyslého úsměvu. I on cítil satisfakci a šanci si napravit reputaci, zpackanou Lidčiným únosem a potupným zajetím na Bystrickém hradě.
Baronka se vzteky neznala. Taková špinavost! Pokusila se nakopnout masivní dřevěnou truhlu a špatně pochodila. Skákala po jedné a klela jako tesař.
Všechno zlé je k něčemu dobré a zranění ji alespoň vrátilo do reality. Pohlédla na stařenu: „A kde je tedy Vavřinec nevíš?“
„Nevím, Milosti, ale oni to vědět budou, milosti! Kamenský s Javorem, ti ho někam nesli…“ šalamounsky odvětila. Dukát se zableskl a zmizel v jeji sevřené dlani.
„Nesli?“
Reháková významně pokývala hlavou. „Ano, milosti! Vzali ho obuškem po hlavě, ubožáka! A Liduna, ta tam také byla! A pomáhala jim!“
Véghová nevědela, jestli zuřit nebo plakat, její plány byly dokonale rozmetány a skoro vše se proti ní spiklo. I obraz na zdi najednou vypadal nepřátelsky a výsměšně.
Trest pro Lidku, čas zúčtování.
Kdyby podobné nutkání nevyslyšela, popřela by sama sebe. Neprodleně sebrala všechny věrné, co byli po ruce a trestná výprava mohla vyrazit.
Brezničan se s bolestným výkřikem narovnal. Právě odemkli truhlu. Přísné pohledy barončiných stoupenců se upřely na Kamenského, jako by byl odsouzen k okamžité popravě. Doktor se ale netvářil ani pokorně ani ustrašeně. Naopak, jeho sebejistota musela baronce nutně iritovat. Předtím jí hrdě a bez dlouhých řečí prozradil, co udělal se zloduchy. Ondrej se přidal: „Vaše Milosti, omluvte mou troufalost, ale mám-li bránit zákon...“
„Drž hubu!“ zavrčel Brezničan a osahal si podlitinu.
Kamenský namítl: „První, kdo porušil zákon, byl tady Brezničan! Jána Szendreie, Zuzky ani pana Kristiána se nikdo neptal, zda chtějí být zavření ve sklepě!“
Baronka odpověď nenašla. Reháková zlobně usykla.
Jako na zavolanou se objevil Ján Szendrei, přivolaný velkým shlukem a tušící průšvih. Uklonil se a zcela bez skrupulí obvinil Brezničana z téhož činu.
Baronka zmateně těkala z jedné strany na druhou.
Pověstný gordický uzel rozsekla až Reháková, nikoliv mečem, ale svým ostrým jazykem. V dříve zmatené baronce by po jejím zašeptání nenašly ani smítko pochybnosti, kdo je vinen.
„Odveďte doktora s Ondrejem Javorem do šatlavy! A rychle!“
Hajduci se chopili obou nešťastníků, Kamenský šel bez odporu, Ondrej rozbil jednomu z nich ret. Mladý desatnik zkrotl až po Szendreiově napomenutí. Proč zbytečně dráždit hada bosou nohou? Ve vězení budou Kamenský a Ondrej v bezpečí a baronka se zatím uklidní!
Kapitán se stáhl ze scény a vydal se zkontrolovat hlídky.
Nyní přišla řada na Lidku.
Kristián zamračeně pohlédl k obzoru. Slunko se dotklo horizontu, a co hůř, klesalo dál, toužící po odpočinku v hvězdných peřinách. Ještě chvilku vydrži, to ano, ale pak? Zanechá ho bez světla v temném lese?
V ústech měl sucho, olízl vyprahlé rty.
Ne, do Trnavy dnes nedojede. Teď teprvu mu pozvolna docházelo, jakou dálku má před sebou. Sám ďábel musel pomáhat Brezničanovi.
Co platno, že láska hory přenaší, ani do rána by nedosáhl pyšného arcibibiskupského města. A k tomu všemu, kůň začal kulhat.
Zavrtěl hlavou nad svým bláznovstvím. Sjel k Váhu, opustil sedlo a nabral vodu do dlaní. Příjemně chladila.
Hnědák zafrkal.
Kristián se ho nevšímal. Stalo se něco, co už nešlo vrátit.
Vzhlédl a tiše zapřísahal slunce, aby vydrželo a neopouštělo ho. Odvaha zmizela, vedle rezignace se na povrch draly výčitky nad vlastní neschopností. Nevzpomínal si, kdy naposledy plakal. Mohl mít Lidku dávno, mohl s ní utéci. Bude ji ještě někdy smět líbat a ulehne s ní konečně? Bude schopen milovat Brezničanovu ženu?
Vyrazil zpět ke Štivianovu, ač sám nevědel, co Véghové řekne.
Lidka smutně přešla k oknu a rozevřela je dokořán, jako by se chtěla rozletět vstříc namodralým výškám. Když se zdálo, že roztáhne křídla a ztratí se, obrátila se čelem k sestře, Zuzka se skláněla nad svým pozdním obědem.
„Víš, Zuzanko,“ začala, „už jsem o tom premýšlela dlouho!“
„O čem?“ ozvala se Zuzana s plnou pusu.
„Asi odejdu…“
„Kam chceš jít?“
„Nevím, působím mezi lidmi moc zášti! Chci se vrátit na Moravu! Jestli mne miluje, půjde za mnou!“
Zuzka teprve teď zpozorovala, že sestra drží v rukáh ruksak, připravený na cestu.
„Teď hned?“ vyjukaně zvolala a odložila podnos.
„Teď hned, bude to tak jednodušší.“ kývla Lidka, i když si nebyla tak úplně jistá, zda činí správně.
„Jak jednodušší?! Neblázni, Liduško! Co tatínek?!“
„On to pochopí, ty mu to řekneš! Poslouchej mne, prosím! Ja nevěřím, že by Kristián někdy svolil abychom utekli...“
„Co když za tebou nepůjde?“
„Půjde! A třeba si mne pak bude vážit víc!“ prohlásila rozhodně Lidka. V Zuzčině tváři se mísilo nepochopení se zoufalstvím a nesouhlasem. Zaškytala, setřela si slzu, nikoliv osamělou, a nakřáple zaprotestovala: „Já půjdu s tebou! Chci jít! Nic nas nerozdělí, mám tě ráda, Liduško!“
„Už jsi dost velká,“ přisedla si k ní a objala ji kolem ramene, „za chvilku mě už nebudeš potřebovat a naopak, to já ti budu na obtíž! Bylo ti sedmnáct, jsi krasná a ja ti nechci šlapat po štěstí! Kdo mi pomáhá, ubližuje sám sobě! Musíš mě chápat, Zuzínku...já už v těhle zdech nevydržím ani minutu!“
„Ja tě chápu, ale...“ zabránila sestřině ruce, aby ji pohladila po svetlých vlasech. Tutéž ruku hned na to pevně sevřela, rozhodnuta nepustit a nedovolit Lidce odejít.
Silné zabušení na dveře rozmetalo nostalgii a sentimenty po stěnách.
Zuzka poplašeně hledala klíč. Našla ho ihned, ležel na nočním stolku.
Odemkla.
V okamžiku vtrhla dovnitř už od pohledu rozlícená baronka s Rehákovou, Žofií a Brezničanem v patách. Sestry se polekaně zvedly z postele a vysekly chabé úklony.
„Kam jste zašantročili můj náhrdelník, vy poběhlice?!“ uhodila na ně.
Sestry vyděšeně třeštily oči a nechápaly, co s tím mají společného. Reháková se zlomyslně pochechtávala a ochotně začala s prohledáváním.
„Toť se ví! Kradou jako straky,“ skřehotala, „ten podnos je také z naší kuchyně!“
Žofie mezitím ukázala na připravený ruksak po Lidčině pravici a ihned se na ni náležitě osopila: „A ty se chystáš k odchodu?“
Lidka slabounce pípla: „Nikoliv, urozená paní…“
Reháková to vzala z gruntu a obracela, co jí prišlo pod ruku. Baronka si zlobně přeměřovala nešťastné sestry, vzájemně se držící za ruce. „A co jste vy dvě tak vyděšené, když jste nevinné?!“ zavřískla.
„Přísahám, že jsem nic neudělala! Milost, paní!“ srdceryvně vykřikla Lidka a vrhla se baronce k nohám. Baronka pohrdlivě odfrkla. Výkřik Rehákové ji přinutil odvrátit zrak od nešťastnice.
„Podívejte, milosti!“
Zpod Zuznainy postele vytáhla starý džbán a zacinkala s ním. Součastně chňapla po Zuzce a zasadila jí facku. Džbán se dostal do rukou baronky a ta do něj nahlédla. Pár zlaťáků, nic víc.
„Ty nech, ty jsem jí dala sama, i když si je nezaslouží!“ usykla Její Milost. Ne, čistka není namířena proti Zuzce. Hlavní cíl je Lidka.
Mladší sestra rozpačitě přijala džbán zpět a křečovitě jej k sobě přitáhla pažemi. Reháková se se pustila do další fáze předstíraného hledání. Skutečnost byla taková, že „hledaný“ šperk už delší dobu odpočíval u Rehákové a čekal na vhodné místo pro ukrytí.
Lidka s široce otevřenou pusou sledovala, jak Reháková prohlíží i zdánlivě nemožné skrýše. Až se náhrdelník najde, Lidčina obhajoba nebude nikoho zajímat. Je to starý, ale osvědčený trik, služka nemá šanci a bude usvědčena.
Zuzka svírala zpocenýma rukama džbán. Tušila cosi nekalého.
Prohlídka komnaty se viditelně blížila ke konci, když Rehákova podruhé ustala v pátrání a napřáhla ruku směrem k baronce. V dlani se jí jasně blyštil drobný zlatý prstýnek: „Vaše milosti, to byla pod polštářem té coury!“
Lidka se vrhla na Rehákovou jako šílená, ve zjevné snaze jí Kristiánův dar vyrvat. „To je moje! Né, paní baronko! Prosím!“
Reháková uhodila dorážející Lidku loktem do břicha. Baronka vzala prsten do ruky.
„Ten jsi jiste ukradla Kristiánovi, ty ničemnice!“
Lidka se ani nesnažila říci pravdu, protože by za ni dostala ještě více. Když ale viděla, že jí prsten nehodlají vrátit, vykřikla zoufalstvím a vrhla se na Véghovou.
Prsten zazvonil o podlahu a paní si natloukla zadek. Žofie skočila po drzé Lidce a trestala ji hlava nehlava.
Vavřinec, omráčený řevem „svaž ji, svaž“, uposlech a znemožnil Lidce další odpor. Její rvačka s baronkou odlákala zraky všech od Rehákové a poskytla babizně dost času, aby se zbavila nahrdelníku.
Sotva se podařilo utlumit Lidčin nářek, Reháková přikročila k hlavnímu bodu celé razie: „Má paní, náhrdelník tu není! Určitě ho někam za... ale počkat! Co ten ranec!? Člověk nikdy neví, třeba se právě chystaly ufrnknout i s pokladem!“
Popadla Lidčino zavazadlo a obrátila jej naruby.
Vypadl i náhrdelník. Mezi ošuntělým obsahem ruksaku ho nebylo možné přehlédnout. Zrádně zazářil a rozpoutal hysterii.
Dívky padly na kolena. Krve by se v nich nedořezal.
„A pak, že jsi, ty couro, nechtěla utéct! Měla jsi dobrý důvod, jenom jsi to nestihla.“
Zuzka pohlédla na Lidku. Je to snad pravda? Zdráhala se tomu uvěřit. Ale proč začala Lidka tak najednu bláznit s odchodem? Do Zuzčiny mysli se vkradly pochybnosti a nedokázala je zaplašit.
„Tak která z vás ho vzala?“ přísně se otázala baronka, i když odpověď znala sama lépe než sestry. Ty záhy pochopily, věděly ale, že ať udělají cokoliv, bude to jen větší či menší krok do záhuby.
„Já to nebyla!“ nakonec propukla v žalostný pláč Lidka.
„Lže jako když tiskne!“ cynicky se smála Reháková. Baronka přikývla a probodávala očima Zuzanu, zrudlou studem: „Tys také kradla?“
„Ne, Vaše milosti,“ hájilo se mladší děvče, „a ani Lidka! Milost!“
„Na tvou sestru se paní neptala, ty drzá poběhlice!“ uhodila ji Reháková po hlavě.
Baronka se dlouho nerozmýšlela a vyrazila proti starší sestře. V záchvatu pomstychtivosti popadla náhrdelník a pevně jej sepnula kolem Lidčiny bělostné šíje.
„Tak se s ním kochej, ty jedna zlodějko,“ začala ji šperkem škrtit a vůbec nedbala, že by jej mohla poškodit, „jak sluší tomu tvému krčku teď?“
Lidka přidušeně volala o pomoc. Se spoutanýma rukama neměla nárok na obranu a baronka si toho byla vědoma.
Zuzčina reakce nebyla okamžitá, ale o to překvapivější a neočekávanější. Se zoufalým výkřikem srazila Rehákovou, která ji hlídala, a chytila baronku za paže, nemilosrdně škrtící sestřin krk. „Ona to nebyla! Nechte ji!“
Baronka ztratila rovnováhu a podruhé v kratké chvíli se setkala s tvrdou podlahou. Pustila Lidčin krk a vytřeštila oči na Zuzku v roli zosobněné opovážlivosti. Smrtelně uražená vyťala plavovlásce dva pádné políčky: „Takhle mi oplácíš moji důvěru! Trest nemine ani jednu z vás! Zlodějky, lhářky prolhané...budete pykat!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
