obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: (MTP 2007) Tempus Fugit ::

 autor Leontius publikováno: 08.05.2008, 12:22  
Tak tohle jsem splácal pro MTP 2007. Dudds i M2m se shodli, že jsem musel příliš uspšchat závěr, což je pravda, neboť mi nestačil onen limit. Dávám v původní (soutěžní) verzi. Ať máte co kritizovat...
 

Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!" Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.
"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?" Nechápala jsem.
"Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...

„Vítám vás ve svém domě, mladá dámo.“
Slova byla vyřčena příjemným tónem, téměř úlisným, ale přesto na mne působily děsivě. Hlas nebyl tak starý a sešlý, jak jsem předpokládala, avšak podivínství a duševní nevyrovnanost z něj přímo čišela. V hlavě mi opět zavířily ty zkazky, které jsem o lordu Seyovi slýchala. Proud děsivých myšlenek byl náhle přerušen hlasitou ránou. Dveře se zabouchly a já se ocitla v naprosté tmě.
Lord Sey chvíli vyčkával, jakoby si vychutnával mou nerozhodnost. Poté pokračoval:
„Prosím, posaďte se. Udělejte si pohodlí.“
Konečně jsem ze sebe dokázala vypravit:
„Promiňte, ale… je tu taková tma.“
Cítil mou nervozitu, doslova se na ní pásl. V duchu jsem viděla, jak si labužnicky pomlaskává kdesi v koutě.
„Omlouvám se, má drahá. Nuže učiňte pár drobných krůčků kupředu. Opatrně, ať nezakopnete.“
Slepě jsem tápala v temnotě. Musela jsem vynaložit veškeré úsilí na to, abych se neroztřásla.
„Výborně. Natáhněte pravou ruku, prosím. Měla byste cítit opěradlo křesla. Ano, tam.“
Následovala jsem pokynů toho tajemného hlasu a obezřetně se usadila v rozvrzaném křesle. Potah byl drsný a na dotek nepříjemný. Musela jsem to však absolvovat.
„Sedí se vám dobře, má drahá?“
„Ano,“ zalhala jsem.
Tentokrát se lord Sey neskrývaně zasmál. Depresivní, sípavý zvuk.
„To jsem vskutku rád. Jaké je vaše ctěné jméno?“
Vyčkávala jsem s odpovědí. Snažila jsem se v té temnotě zorientovat. Smysly mi napovídaly, že sedím zhruba uprostřed místnosti. Lordův hlas jsem slyšela přicházet z místa, kde jsem tušila pravý roh místnosti. Dělily nás zhruba čtyři metry černé prázdnoty.
„Miriam Woodsová, pane.“
„Miriam…“ ochutnával Lord Sey mé jméno v ústech.
„Krásné jméno, má drahá. A k tomu Woodsová. Jste příbuzná Williama Woodse z Albertsville?“
„Ano, byl to můj strýc“ odpověděla jsem zaraženě. Nechápala jsem, odkud může tenhle starý podivín znát mého strýce. Byl to neúspěšný bankovní úředník, který se před dvaceti lety pokusil o finanční podvod. Nakonec strávil pět roků ve vězení a zemřel s nožem v zádech v naprosté bídě..
„Říkáte ‚byl‘? Copak už starý Willie nežije?“
Tentokrát byl upřímně překvapen. Byla jsem zmatená. Proč mluví Lord Sey o mém zesnulém strýci tak familiárně? Opatrně jsem odpověděla:
„Ne, zemřel před osmi lety.“
Etiketa mi zakazovala se vyptávat, ale naštěstí jsem toho byla ušetřena. Lord Sey mi odpověděl sám:
„To je mi tedy smutná zpráva. Kdysi to byl můj spoluvězeň.“
Pronesl to zcela samozřejmě, s úmyslem šokovat. To se mu povedlo. Suše jsem polkla a trhla sebou, když jsem uslyšela vrzání podlahy. Lord Sey opustil své dosavadní místo a líně se procházel po pokoji. Promluvil kdesi po mé pravici. Rychle jsem tím směrem natočila hlavu, ale nedokázala jsem proniknout všudypřítomnou temnotou.
„Doufám, že jsem vás nepolekal, má drahá. Nemusíte se tolik děsit.“
Jeho hlas se chvíli vzdaloval a hned další chvíli přibližoval. Pohyboval se v zatemněném pokoji s grácií a opisoval oblouk kolem mého křesla.
„Nebudu vám lhát. Jsem bývalý trestanec,“ doznal klidně Lord Sey. Pak nastala krátká odmlka. Kroky – ticho – kroky…
Uvědomila jsem si, že se pohybuje přímo za mým křeslem. V zádech mě nepříjemně zamrazilo, musela jsem přemáhat touhu vyskočit na nohy a s řevem vyběhnout z místnosti.
Napětí ještě zesílilo, když ke mně dolehl jeho hlas. Skutečně stál přímo za mnou. Nebezpečně blízko. Téměř jsem cítila jeho tichý dech na svých zádech.
„Hloupé činy mladého člověka. Hříchy z minulosti – to vše je už dávno pryč. Zbavuji se toho. Pečlivě zbavuji.“
Otřásl mnou ten vykalkulovaný důraz položený na poslední větu. Znělo to tak sebejistě, tak hrdě. Co tím chtěl říci?
Najednou jsem ucítila sotva znatelný otřes. Lord Sey se zastavil přímo za křeslem a položil ruce na opěradlo. Cítila jsem žár, který z nich sálal. Ten člověk byl pravděpodobně nemocný a musely jím cloumat horečky. Strach se změnil v hrůzu. Napjala jsem všechny svaly k útěku.
Lord Sey opět promluvil, avšak vůbec nehovořil ke mně. Zasněná slova přicházela z nekonečných dálek.
„Není to úžasné? Všichni lidé věří, že naše vlastní minulost předurčuje budoucnost. Ovšem ve skutečnosti máme nad vším moc my!“
Nebyla jsem schopna jediného pohybu. Hlas Lorda Seye byl najednou tak rázný. Ucítila jsem, že se ruce za mou hlavou sevřely v pěst.
„Když minulost nemáme, vytvoříme si ji! A když ji odmítáme, tak…“
Uslyšela jsem prudké nadechnutí. Lord Sey však ve svém monologu nepokračoval. Téměř zahanbeně zmlknul. Krátce na to se ozvaly kroky. Obešel křeslo a po levé straně pokoje se vracel zpátky na své původní místo. Ztěžka usedl a chvíli nic neříkal. Strnule jsem zírala kupředu a nevěděla jsem, co si mám o tom záchvatu myslet.
Napjaté ticho proťal slabý mužský hlas. Zněl naprosto vyčerpaně a lítostivě.
„Omlouvám se. Čas od času na mne přijde tahle… výřečnost. Měl jsem dnes těžký den a nečekal jsem vás tak brzy. Doufám tedy, že jsem ve vás nezanechal špatný dojem a ujmete se práce v mém domě. Mé služebnictvo potřebuje jistou výpomoc.“
Všimla jsem si, že z jeho hlasu se z časti vytratila původní naškrobená zdvořilost. Už nebyl tak autoritativní jako předtím. Zamyslela jsem se. Kdybych nutně nepotřebovala peníze, určitě bych zdvořile odmítla a zmizela bych co nejrychleji pryč, jenže Lord Sey nabízel takový plat, o jakém se mi nesnilo. Neměla jsem na vybranou.
„Zajisté, pane. Bude mi ctí pracovat pro vás.“
Hlas mi naštěstí neselhal, přestože jsem srdce cítila až v krku. Doufala jsem, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Pracovat v téhle všeobjímající temnotě, plné tajuplných zvuků a ve společnosti tohohle podivínského starce.
Lorda Seye moje odpověď očividně uklidnila. Opět se vrátil ke svým gentlemanským manýrám:
„Výborně, má drahá. Jsem si jist, že nebudete zklamána. Zajisté mi prominete, že odložím náš pracovní pohovor na zítřek, neboť je již pozdě a vy se zcela jistě chcete odebrat na lože. Paní Hartlová vás doprovodí do vašeho pokoje. Přeji klidnou noc.“
„Vám také, pane,“ odpověděla jsem opatrně a rychle se postavila na nohy. Otočila jsem se a vyrazila k bledému proužku světla, který ohraničoval dveře – východ z téhle děsivé kobky. Teprve teď jsem si uvědomila ten štiplavý, kyselý zápach vyplňující místnost. Klopýtla jsem a připravila se na lordův uštěpačný komentář. Mlčel však. Už jsem pro něj neexistovala.
Tápala jsem marně dlaněmi ve vzduchu. Konečně mi klika padla do rukou a já bleskově opustila lordův pokoj. Hrubě jsem za sebou zabouchla a zaplavila mě vlna úlevy.

„Vidím, že setkání s naším pánem na vás velmi zapůsobilo.“
Ozval s starý ženský hlas vedle mne. Nečekala jsem to a leknutím se mi téměř zježily vlasy. Maria Hartlová stála celou dobu za dveřmi.
„Omluvám se, má milá. Nechtěla jsem vás vylekat.“
„V pořádku. Byla to jen… tréma,“ odvětila jsem a zavřela oči. Pokárala jsem sama sebe za svou bojácnost. Takhle se chovají jenom malé vystrašené holky.
Stará služka chápavě přikývla.
„Zajisté. Jak jsem řekla, lord Sey je zajímavý člověk. Ovšem také velmi vnímavý, ohleduplný a inteligentní. Zajité si ho oblíbíte.
O tom jsem si dovolila pochybovat, jenž nahlas jsem nic neřekla. Byla jsem příliš unavená a Maria to poznala.
„Váš pokoj už je téměř připraven. Větrání v tomhle domě je poněkud nepraktické, tak prosím odpusťte mi mou nedochvilnost.“
Tím mi nechtě připomněla, jak ošklivé ovzduší tu panovalo. Řekla jsem ji, že bych si ráda vyšla na vzduch.
„Zajisté, má milá. Můžete počkat u vchodových dveří. Najdete je sama?“
„Ano, děkuji.“
Maria pokývala hlavou a zmizela za rohem. Chvíli jsem bloudila ve změti chodeb, než jsem konečně dorazila k venkovním dveřím. Pomalu jsem je otevřela a zarazila se. Tohle byly jiné dveře. Vedly na prostornou zahradu, odvrácenou od silnice. Chtěla jsem se vrátit do domu, když v tom mě zaujala zaparkovaná dodávka. Přední světla byla rozsvícená a dva zářivé kužely zalévaly dvojici mužů před vozidlem. Jeden z nich zrovna zahodil cigaretu a zašlápl ji. Podíval se na hodinky a kývnul směrem ke svému partnerovi. Rychle otevřeli nákladový prostor a s funěním vyvlekly podlouhlou černou bednu. Měřila asi dva metry a oba muži se pod její váhou prohýbali.
Posunula jsem se více do stínu, ale nemohla jsem od dění na zahradě odtrhnout oči. Odkudsi vyběhla ta mladá dívka, kterou jsem potkala u vchodu. Vzpomněla jsem si na její jméno – Rose. Vypadala vystrašeně a zpocené vlasy se jí lepily na tvář. Zamávala na oba muže. Jeden z nich si jí všiml a zastavil se. Druhý však naneštěstí hleděl do země a pokračoval v chůzi. Těžký předmět jim vyklouzl a s dutým úderem dopadl na dlažbu. Uštíplo se pár třísek černě nalakovaného dřeva a víko nadskočilo.
S nepředstavitelnou hrůzou jsem uskočila a udeřila se o rám dveří. Vykřikla jsem bolestí a překvapením. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Nesli ti dva skutečně rakev? A co byla ta šedivá věc, kterou jsem na krátký okamžik zahlédla? Byly ty černé prohlubně prázdnými očními důlky?
Zavrtěla jsem hlavou a ujišťovala se, že se jedná jen o mojí představivost. Pouhá kombinace únavy a stresu. Koutkem oka jsem včas zahlédla něčí stín v zákrutu chodby.
„Tady jste,“ ozvala se Maria, jenž se právě vynořila z chodby. Pojďte prosím za mnou, má milá. Váš pokoj je již připraven.“
Bezeslovně jsem přikývla. Nechtěla jsem už dávat najevo své rozrušení. Přesto věřím, že Maria ho nemohla nepostřehnout. Prozradil mi to její soucitný pohled.Vedla mě opět do útrob podivného domu a vzápětí jsme stanuly před mým pokojem.
„Přeji vám příjemnou noc. Snídaně se podává v osm hodin. Jídelna je kousek odsud, stačí projít chodbou na konec a dát se vlevo.“
Poděkovala jsem staré služce a zavřela za sebou dveře. Konečně sama. Všimla jsem si drobného klíčku v zámku a automaticky jsem jím otočila. Poslední události toho dne mě naučily opatrnosti. Nedůvěřovala jsem těm dvěma mužům na zahradě, nedůvěřovala jsem lordu Seyovi a nedůvěřovala jsem tomuhle domu.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl malý a skromně zařízený. Umně vyřezávaná postel, světle hnědý šatník, stolek na kosmetiku a pohodlná, polstrovaná postel. Žádná okna, samozřejmě. Nebyl to příjemný pocit. Už teď se mi těžce dýchalo a představa, že zde strávím zbytek noci, byla alarmující. Místnůstku ozařoval pouze mihotavý plamen svíčky. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla drobnou elektrickou svítilnu. Zmáčkla jsem spínač a položila ji na stolek. Pokoj hned vypadal trochu útulněji. S povzdechem jsem sundala kabát a pověsila ho do skříně. Neměla jsem náladu na převlékání se do noční košile. Měla jsem za sebou náročnou cestu a dnešní dávka hrůz si taky vybrala svou daň. Ochable jsem se zhroutila na postel.
Hlavu jsem zabořila do polštáře a snažila jsem si uspořádat myšlenky. V hlavě jsem si kreslila plánek domu. Nebylo to snadné, jednalo se snad o nejspletitější stavbu, ve které jsem kdy byla. Náhle jsem si uvědomila strašlivou pravdu: můj pokoj se nacházel přímo pod místností, kde mne přijal lord Sey. To mi na klidu příliš nepřidalo, ale co by se mohlo stát? Možná byl ten muž skutečně bývalý trestanec, ale teď už byl starý a nemocný. Prostě výstřední knihomol. Nic míň, nic víc. Uvolnila jsem se, zavřela oči a chystala jsem se oddat posilujícímu spánku a zapomnění.
Vyrušily mne tupé nárazy a sprosté klení. Dva mužské hlasy a těžké kroky. Nemusela jsem si zdlouhavě domýšlet o koho se jedná. Nastražila jsem uši.
„…k čertu ta věc je těžká!“
„Nestěžuj si furt! Starouš říká, že už je to jedna z posledních.“
„Ať si říká co chce! Stejně všechnu špinavou práci obstaráme my! Kdo ví, co s naším zbožím pak dělá!“
Jejich kroky zanikly v hromovém výbuchu smíchu.
Chvíli v celém domě panovalo ticho, než se kroky ozvaly v patře nade mnou. Následovalo vrzání dveří a ošklivé skřípání čehosi těžkého, posunovaného po podlaze. Přivádělo mě to k šílenství. Pak hlasité zvuky ustaly. Ozývalo se jen tiché, nejasné šramocení a opatrné kroky.
Snažila jsem si namluvit, že o nic nejde, že mě se to netýká, avšak přesto jsem se nedokázala zbavit toho nepříjemného pocitu v žaludku. Lord Sey byl údajně podivín se zálibami v okultních vědách, v alchymii a v historii temného dávnověku. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že praktikoval temnou magii, což byl ovšem nesmysl. Lord Sey měl příliš vysoké vzdělání na to, aby podobným hloupostem věřil. Všichni se shodli na tom, že šlo o velmi praktického člověka.
Příliš mě nepřekvapovalo, že jsem nenašla nic o jeho kriminální minulosti. Když jsem se totiž snažila zjistit co nejvíce o svém budoucím zaměstnavateli, dozvěděla jsem se, že před deseti lety změnil jméno. Dál jsem nepátrala. Pro mne byla podstatná jeho současná osobnost a charakter.
Nejsem si jistá, kdy mě začalo opouštět vědomí. I v takových vypjatých chvílích přichází spánek nečekaně a zákeřně. V jednu chvíli člověk ještě vnímá a v druhé se už řítí do tajemných osidel snů.

Dlouhá černá bedna stále dopadala na kamennou dlažbu. Znovu a znovu. Tříštila se na kusy. Zčernalé úlomky létaly na všechny strany a kutálely se po zemi. Několik úlomků se mi zapletlo do vlasů. Rychle jsem je projela prsty, jenže ostré kousky dřeva mi rozrývaly kůži a zabodávaly se do masa. Zapištěla jsem a pohlédla na své zkrvavené ruce. V dlani mi vězel jeden velký kus dřeva. S nesmírným sebezapřením jsem ho prudce vytrhla. Krev začala pozvolna vytékat z rány. Padla jsem na kolena.
Mezitím duté nárazy pomalu ustávaly. Pozdvihla jsem oči a bolestný výraz byl nahrazen zkřivenou maskou strachu. Bedna-rakev byla úplně zničena. Země byla pokryta kusy třísek a v tomto obrazu absolutní zkázy se cosi pohybovalo. Jakási temná silueta se pomalu zvedala na nohy. Líné, toporné pohyby uspávaly… hypnotizovaly.
Zírala jsem do děsivé tváře téměř rozpadlé mrtvoly. Kůže, maso, svalstvo. To vše buď opadalo nebo se změnilo v šedivou, neforemnou škvárů. Slepené chomáče bezbarvých vlasů vyrůstaly z téměř holé lebky. Z očí už zbývalo jen bělmo, které pomalu vysychalo a brzy zůstanou jen dva temné dolíky. Spodní ret byl zčernalý a prožraný červy. Vrchní byl už dávno pryč a odhaloval křivý, matný chrup.
Zbytek těla se ukrýval pod roztrhaným, zašlým oblekem. Místy však šlo zahlédnout prohnilé šlachy upínající se na zažloutlé kosti. Když se stvoření pohybovalo, svalstvo se trhalo a kousky mrtvé tkáně mi padaly k nohám.
Bytost se zastavila a zahleděla se na mne. Hlavu otáčela jako na kuličkovém ložisku. Obratle poskakovaly a skřípaly o sebe.
Konečně jsem v mrtvole poznala vlastního strýce. William Woods otevřel zbytky úst a v nich mu kmital jakýsi zčernalý had – zbytek jazyku. Hlasivky živého člověka by jen stěží napodobily ten chraplavý šepot. Hlas ze záhrobí:
„Tempus fugit. Čas prchá. Nesmí ho zastavit. Myslí si, že může stvořit minulost, změnit budoucnost.“
Omámeně jsem na ten výjev hleděla. Nerozuměla jsem jedinému slovu. Ztrácela jsem se ve významech.
„Fugit irreparabile tempus. Čas nenávratně prchá. Chce ho zastavit. Chce ho změnit. Ale nejdřív se musí vypořádat s minulostí. Musí ji přetvořit.“
William Woods se ke mně pomalu přibližoval. Hnilobný pach mě udeřil do nosu.
„Než ji přetvoří, musí ji…“

„Zničit!“ vykřikla jsem do temnoty, která mne obklopovala. Opět jsem byla sama ve svém pokoji. Byl to jen sen. Hloupá, ošklivá noční můra. Nabrala jsem do plic pořádný doušek vzduchu a zavřela oči. Dusivé prostředí pokoje na mne mělo neblahý vliv.
Bosýma nohama jsem vyklouzla z postele, poslepu jsem našla baterku a posvítila na hodinky. Ukazovaly skoro šest hodin. Chvíli jsem se zdráhala uvěřit, jenže pak mi došlo, že v tomto domě panuje věčná noc. Unaveně jsem se opřela o zeď a zachvátily mne chmurné myšlenky.
Proč se mi zdálo o mém strýci? O bezvýznamném muži, který v mém životě nehrál žádnou roli? A proč ty temné narážky na lorda Seye? Vzpomněla jsem si přesně na lordova slova:
‚Když minulost nemáme, vytvoříme si ji! A když ji odmítáme, tak…‘
Teď jsem znala konec té věty. Stálo tam: ‚zničit.‘
Ale proč? Co to mělo znamenat? Měl snad lord Sey (bývalý kriminálník, jak sám doznal) nějaké těžké vzpomínky, které ho pronásledovaly, a on se jich chtěl zbavit? Bylo právě tohle příčinou jeho rozpolcenosti? K tomu všemu ta rakev…
„Bedna! Byla to bedna!“ opravila jsem se rychle a rozhodně. Nesmím propadnout takovýmhle úvahám. Musím si rychle najít něco na práci než se z toho zblázním. Natáhla jsem si boty a se svítilnou v kapse jsem opustila pokoj.
Svíčky na chodbě se zkrátily téměř o polovinu své délky. Následovala jsem nejistě pokynů staré Marie Hartlové a skutečně jsem našla vchod do jídelny.
Byla to prostorná místnost s působivým dřevěným obložením, do kterého někdo zručně vyřezal různé mytologické a biblické výjevy. Stála zde trojice vysokých stolů, u každého čtyři téměř královské židle.
Kdyby zde mohlo proniknout denní světlo, místnost by byla zcela jistě nádherná. V mihotavé září několika svíček však byla zádumčivá, skoro děsivá. Neosvětlené kouty působily varovně a nepřátelsky. Jen zpola osvětlené obličejíčky ozdobných postaviček se podobaly šklebícím se démonům.
Náhle cosi v dálce zachrastilo a já přidušeně vyjekla. Znělo to jako řinčící řetězy. Ďábel si přichází pro hříšníky!
Kuchyně, uvědomila jsem si. Služebnictvo už zajisté bylo vzhůru a připravovalo snídani. Ozývalo se pouze cinkání nádobí a tlumené hlasy kuchtíků. Trochu klidněji jsem se vydala do středu kuchyně a zastavila se nedaleko jednoho ze stolů. Ucítila jsem jemnou vůni připravovaného jídla…
Mou nohu cosi pevně sevřelo! V mžiku mi ztuhla krev v žilách a zastavil se mi dech v plicích. Oči se mi rozšířily hrůzou a šokem. Stisk byl pevný a nesmlouvavý. Měla jsem pocit, že mi rozdrtí kost.
Pokusila jsem se vytrhnout a přitom jsem pohlédla pod stůl. Spatřila jsem cosi stočeného do klubíčka a třesoucího se jako osika. Ve stínu se zaleskla dvě vystrašená očka a setkala se s mým nejistým pohledem.
Mladičká Rose se choulila pod stolem. Zřejmě spala a já ji neúmyslně probudila. Překvapená dívka instinktivně zareagovala a ohnala se po mně. Teď svůj stisk pomalu uvolňovala a nakonec ruku stáhla. Byla jsem si jistá, že se v těch místech brzy objeví tři ošklivé modřiny.
„Nechoďte tam,“ zašeptala.
Nevěděla jsem co říci. Její vyděšený výraz mnou otřásl ještě více, než to leknutí.
„Prosím,“ dodala naléhavě.
Nevěda, co si počít, poklekla jsem a snažila se ji utěšit. Bojácně se však stáhla dál pod stůl.
„Slibte mi to!“ vyrazila ze sebe.
„Ano… slibuji,“ vykoktala jsem nakonec.
Rose se trošičku uklidnila. Dlouhou dobu si mě zkoumavě prohlížela. Asi po třech minutách začala vyprávět:
„Není už to zlý člověk. Nechce jím být. Chce všechno nechat za sebou. Začít znovu. Ale oni ho nenechají…“
„Kdo jsou oni?“
„Minulost, stíny,“ šeptala vyděšeně. Musela jsem se naklonit abych rozuměla.
„Duchové, lidi, které zabil,“ vypravila ze sebe nakonec.
„Zabil?“ zhrozila jsem se.
Rose pokývala hlavou.
„Ano. Byla jich spousta, jenže on už takový není. Kdyby ho nechali být, byl stejný jako my. Avšak nejdřív je musí zničit.“
Zničit. Zničit minulost. Ta slova mě neustále pronásledovala. Už jsem si nic nenalhávala. V tomto domě se dělo něco mimo mé chápání.
„Rose, řekni mi, čeho se bojíš? Co se tu děje?“
„Dnes. Dnes se oprostí od toho, co bylo. Vytýčí novou cestu a vstoupí na ni jako jiný člověk. Bude s nimi muset bojovat. Jich se bojím.“
Objala rukama kolena, sklonila hlavu a rozplakala se. Už nepromluvila.
Mně samé nebylo do řeči. Jen jsem dřepěla a hleděla na dívku před sebou.
Náhle se prudce rozrazily dveře do kuchyně a v nich se tyčila rozložitá postava paní Hartlové. Udiveně hleděla na ten obraz, který se ji naskytl. Já klečela před stolem a pod ním se ukrývala Rose. V očích staré služky zaplál hněv.
„Ty?!“ vykřikla.
„Cos jí řekla? CO?!“ vykolébala se pomalu ze dveří. V rukou se ji zalesknul velký kuchyňský nůž.
V naprosté hrůze jsem se postavila. Moje mysl se horečně snažila najít jakoukoliv přijatelnou výmluvu. Maria mi však nedala čas. S neartikulovaným řevem se na mne vrhla. Neohrabaně jsem uskočila a ona narazila bokem do stolu. Hlasitě zafuněla a šlehla po mne zběsilým pohledem.
Na víc jsem nečekala. Obrátila jsem se a prchala do útrob domu. Věřila jsem, že Rose bude v pořádku. Bezmyšlenkovitě jsem zahnula vlevo a proběhla chodbou. Maria mi byla v patách. Zahlédla jsem její stín. Přede mnou se vynořily schody. Vyběhla jsem je a ocitla se v povědomé chodbě. Dlouhá a úzká. Jediné, osamocené dveře. Nic jiného mi nezbylo. Vrazila jsem do nich, vstříc temnotě a lordu Seyovi.

Opět mne obklopil ten štiplavý, kyselý zápach. Stála jsem na prahu pokoje a zabouchla dveře. Snad tu ta ženská nevběhne. Přece by tak hrubě nevyrušila svého pána.
„Paní Woodsová? Vítejte, Miriam. Čekal jsem vás.“
Nadskočila jsem. Ten hlas byl tak klidný a sebejistý. A přitom nekonečně smutný.
„Vy… vy jste mne čekal?“ zeptala jsem se slabým hlasem.
„Zajisté. Dnes je můj velký den a já ho náležitě přivítám spolu s vámi. Je to zvláštní náhoda, že jste se k tomu připletla zrovna vy. Nuže, přistupte prosím.“
Nechtěla jsem jít za tím hlasem. I Maria Hartlová se náhle jevila jako příjemnější společnost. Přesto všechno mně svaly neposlechly. Jako v transu jsem kráčela přes místnost. Najednou jsem šlápla do jakési dřevěné schránky. Chybělo málo a vyvrtla bych si kotník. Bolestně jsem sykla. Odpovědí mi byl pobavený tón:
„Opatrně. Přece nechcete poškodit poslední příbytek na věčnost každého slušného člověka a křesťana? Věřil jsem, že k tradicím chováte mnohem větší úctu. Dovolte mi, pomohu vám.“
Mou paži popadla horečkou stravovaná dlaň lorda Seye. Dotek nebyl vyloženě nepříjemný, avšak já se přesto chtěla vyškubnout. Silně zatáhl a vlekl mne skrze místnost do pravého rohu. Tam mne pustil.
„Vím, že už jste se dozvěděla pravdu, má drahá. Ale vězte, že to nic neznamená. Pravda vychází z minulosti, jenže čas není konečná veličina. Podléhá zkáze a já ji dokážu uspíšit. Postačí málo a zpřetrhám ty křehké vazby mezi mým dnešním já a tou zrůdou, jakou jsem byl.“
Zatočila se mi hlava a pokoušely se o mne mdloby. Bože, pomoz mi! Kdo ví, jaká zvěrstva má tenhle šílenec v plánu? Natáhla jsem ruku, abych se opřela a zabránila pádu, jenže narazila jsem na cosi měkkého. Bylo to jako shnilé jablko. Slizké a poddajné. Promáčklo se to a vyvalil se odporný puch. Byla to silnější obdoba toho, co vyplňovalo celou místnost. Pach rozkladu. Zhroutila jsem se.
„ANO! Ano! To je ono! Zničím tyhle bezvýznamné mrtvé schránky, spálím je na popel a spolu s nimi i pojítka s minulostí! Vymažu je z tohoto světa! Už mne nebudou pronásledovat Stíny času a já zase budu moci vyjít na denní světlo beze strachu z těch mstivých zrůd! Zahubím svou Nemesis!“
Jeho hlas neuvěřitelně zesílil a přitom zůstával nadále příčetný. Stále byl při smyslech. Nastalo napjaté a mrazivé ticho. Začal zpívat – jakési tajemné démonické popěvky. Započal rituál.
Bála jsem se pohnout. Vzduch ožil. Vířil a byl plný tajemné energie. Lordův hlas stále sílil. Rytmus nesrozumitelného zpěvu nabíral na rychlosti. Nevěděla jsem, co se mnou bude, ale musela jsem něco udělat. Cokoliv. Sáhla jsem po baterce a prstem jsem nahmatala spínač. Zpěv okamžitě ustal.
„Ne! Nedělejte to! Zapřísahám vás!“
Cvak! Matná záře baterky se rozlila po pokoji a odhalila všechen ten hnus a špínu, která se v něm za ta léta nakumulovala. A taky jsem spatřila lorda Seye. Starý muž, celý zarostlý a neupravený. Obličej připomínal spíše bledou, útrpnou masku. Ale oči… oči byly stále lidské a plné inteligence. Teď v nich však převládla hrůza. Větší hrůza, než ta, která člověka jímá tváří v tvář smrti.
„NEEEE!“
Pokoj byl plný tajemných relikvií. Přesýpací hodiny s tajemnými symboly. Vyhaslé louče z vzácného dřeva a spousta jiných neznámých předmětů. A k tomu ta těla… Těla v různém stádiu rozkladu, vynesená z hrobu. Houpala se na lanech u stropu, byly přibitá masivními hřeby do zdí. Všichni ti lidé zemřeli násilnou smrtí, to bylo zřejmé. V jejich popelavé kůži byly vyryty krvavé symboly a nápisy. Tempus fugit, pantha rhei a stovky dalších v různých zapomenutých jazycích.
Nejděsivější ovšem byly stíny těch těl. Ty stíny se pohybovaly a byly temnější než samotná věčná noc. Svíjely se a kroutily.S kvílením se odpoutaly od svých původců a rozlétly se po pokoji. Jako jeden jednolitý celek dovádivě obklopily ječícího lorda a objali ho. Srdceryvný řev se pozvolna měnil v bublání a dávení. Zakrátko ustal a stíny se vydaly ke mně. Natahovaly své pařáty a hledaly další oběť.
Málem jsem přišla o rozum. Začala jsem brečet jako malé děcko. Najednou přede mnou stanul jeden ze stínu a pozvolna nabyl podoby. Byl to můj strýc. Pyšně se na mne zadíval.
„Děkuji ti, zachránila jsi nás před zapomněním. Čas díky tobě zůstane neporušen. Neboj, nic se ti nestane.“
Jeho hlas se mi ozýval přímo v hlavě. Rezonoval mi ostře uvnitř lebky a já definitivně ztratila vědomí. William Woods, jeden z mnoha lidí, kteří kdysi zahynuli rukou Lorda Seye, ochránil svou neteř před hněvem ostatních Stínů.

Probrala jsem se na mokré trávě před domem. Byla jsem pryč z toho místa, kde se ubohý nebožtík snažil odčinit své hříchy. Nebylo mu však dovoleno rozbít spletité předivo času. Lidem není souzeno manipulovat s osudem. Doplatil na to. Pomstili se mu ti, které chtěl „vymazat“. Skutečně by to dokázal? Kdyby spálil jejich těla a dokončil rituál, změnil by minulost?
Teď tu stojím s kanystrem benzínu a zírám na tu absurdní stavbu bez oken. Lidstvo stvořilo mnohá děsivá a tajemná místa. Stvořilo je, a když je odmítneme, můžeme je zničit. Plamínek zápalky se mihotá v jemném větříku…


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 27 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 64 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 12.10.2008, 18:01:24 Odpovědět 
   Když jsem to dočetl, říkal jsem si pokud byly v MTP takovéto výtvory, tak klobouk dolů. Jistě není to dokonalé, hlavně asi v tom, že jsem se vůbec nebál ikdyž to byl horor :) Ale rozhodně tam byla znát atmosféra, a snaha o gradaci příběhu postavenou na tajemnu. To se mi líbilo.

S ohledem na omezenou délku chápu i ten finální závěr, který najednou postrádá nádech strachu, nevím na mě t působilo více působivě, než strašidelně :)

Ale je to moc fajn dílo, takže známka je jasná

P.S. Kde je ten Almanach hororu, už je pěkně zdržené jeho vydání, nějak se nemůžu dočkat. Ale v tom ty prsty nemáš, to spíše lord Sey :)
 ze dne 13.10.2008, 20:27:52  
   Leontius: Díky. Každý je náchylný na jiné druhy strachu. Někoho nejvíce vyděsí Barker, mne Lovecraft. Snad mě jeho styl ovlivnil. Konec je utnutý kvůli rozsahu.
 Lotrinka 29.07.2008, 17:27:34 Odpovědět 
   Ahojky. Tak nějak jsem se začetla do MTP a narazila i na tvůj příspěvek. Všimla jsem si, že dost často opakuješ slovo temnota. Taky hodně popisuješ, ačkoliv tady to asi není zas tak na škodu. Podle mého názoru jsi klidně mohl trochu víc navodit strašidelnou atmosféru, ale sama bych to líp nenapsala, tak co kecám. Jednička
 ze dne 05.08.2008, 23:52:27  
   Leontius: Díky za zastavení. Hups, na tu "temnotu" se ještě mrknu. Holt tma se špatně hledá, nejde moc dobře vidět :-D.
 Nancy Lottinger 05.06.2008, 10:25:01 Odpovědět 
   Tak jsem se i já konečně dostala k tvému příspěvku do MTP. Musím říct, že sis s tím poradil celkem hodně dobře. Je zajímavé, že spousta lidí tady sklouzla spíš do fantasy, ačkoliv to měl být horor :-)

V tvém případě bych asi trošku víc pustila uzdu tomu napětí a trošku vyškrtala ten popis. Neříkám, že je to špatné, to ne, naopak, jen si nemůžu pomoct a sem by mi spíš seděl ten spád. Ale vzhledem k tomu, kam tvá povídka spěla, se to sem asi hodí víc...

Myslím, že se ti to povedlo, pravda, chybky tam jsou, ale co...
 ze dne 05.06.2008, 13:29:53  
   Leontius: Díky za čas. No já často mívám pocit, že děj má "přílišný" spád :-D
 Aenica 20.05.2008, 15:29:56 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aenica ze dne 20.05.2008, 15:15:16

   Tak to se těším na spojovací článek mezi Poem a Kingem. I když King se mi dostal do ruky jen jeden (Pistolník) a v knihovně mi stále leží "The Shining" v originále, do čehož se nemůžu nějak pustit. Možná to bude tím originálem... :D
 Aenica 20.05.2008, 15:15:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aenica ze dne 20.05.2008, 15:06:09

   No já jsem prožila docela zajímavou dovolenou s Poem, myslím, že to bude podobný spisovatelský typ, ne?
 ze dne 20.05.2008, 15:20:53  
   Leontius: On to je začarovaný kruh: Lovecraft se považuje za pokračovatele Poa (což jde na stylu poznat, ne tolik na zápletkách) a King píše horory od doby co narazil na Lovecrafta. Čili: bude se ti to líbit.
 Aenica 20.05.2008, 15:06:09 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aenica ze dne 20.05.2008, 11:08:22

   Zase ten Lovecraft! Já už si ho budu muset opravdu přečíst, jinak se budu stydět pohlédnout na sebe do zrcadla...
 ze dne 20.05.2008, 15:10:26  
   Leontius: Doporučuji. Bál jsem se u něj dostatečně, snad více než u Kinga. Tenhle neurotický chlapík nepotřeboval žádné brutalitky ve svých dílech a ačkoliv třeba nezvládal psaní dialogů, jeho styl je dost dobrý.
 Aenica 20.05.2008, 11:08:22 Odpovědět 
   Chtěla bych vědět, kdo MTP hodnotil; četla jsem pouze jen dvě díla a zdá se mi, že úroveň musí být opravdu vysoká. Líbí se mi ten epický styl starého hráče "dračáku" (alespoň mi to tak připadá). Už tu byli někteří přede mnou, kteří ti vytkli gramatické a slohové chyby, takže k tomu se už vracet nebudu. Jen mě překvapuje, že když jsem si četla tvůj profil, objevila jsem mnoho pochvalných odkazů na Stephena Kinga a přitom se mi zdá, že jsi napetím ve svém díle trochu šetřil. Zkrátila bych na tvém místě věty, zrychlila postup děje a oči bych už neodtrhla :)

Co se týče děje, chápu, že jsi byl limitován určitým rozsahem, ale ten závěr je opravdu ostudný - tedy v rámci úrovně, jakou jsi na začátku svého vyprávění nasadil. Vím, že ti to tu říká skoro každý, ale kdybych to nezdůraznila, nezapamatoval by sis to a příště by sis třeba nedával pozor.

Trochu mi tam také chybí objasnění některých "záhad" zmíněných v zadání - tedy černé brýle a zčásti i úloha Rose v příběhu, kterou jsi trochu potlačil. Ale ano, chápu, omezený rozsah... Ono se to kritizuje...

Na druhou stranu, už jsi nejspíš zjistil, že jsem ti dala jedničku, takže v tvém díle muselo být něco zvláštního, co předchozí nedostatky vyvážilo, že ano? ;) Byla to především ta materiální syrovost, která celý příběh doprovázela a podrthovala jej. Zároveň taky oceňuji, že jsi nenasál Kinga natolik, abys psal jako on. Mně samotné se totiž stává, že když si přečtu nějakou knihu, podvědomě do svých textů vkládám atmosféru charakteristickou pro úplně jiného autora a stokrát se musím zastavovat a krotit, abych ze sebe nevydávala jen stohy plagiátů.

V některých chvílích byl pro mě příběh až tak realistický, že jsem tu před obrazovkou předváděla zvláštní mimiku, kvůli čemuž mě můj kocour zhnuseně pozoroval a nejspíš zvažuje, že zavolá do ústavu pro mentálně postižené, aby mě přijeli odchytit. Obraz, kdy Miriam zarazila ruku do hnijící mrtvoly jsi vylíčil vskutku realisticky a takových je v povídce mnohem více.

Co říci na závěr? Snad jen, že jsem ráda objevila dalšího zajímavého autora. Jen mi řekni jedno: Jak je možné, že je v Ostravě taková koncentrace nadšenců do fantasy, hororu, sc-fi a podobně?

No já bych už svůj komentář raději ukončila, protože tě opravdu enchci trumfnout rzsahem. A navíc, už podezřele dlouho nevidím kocoura...
 ze dne 20.05.2008, 14:57:31  
   Leontius: Co ty všechno z textu nevyčteš :-) Ten dračák jsi trefila dokonale, napiš si bod. Kinga je těžké napodobit, jenže já v rámci hororového žánru uzávám spíše Lovecrafta (přiznávám ovšem, že stylsitcky nad ním King vede). Za konec se můžu maximálně stydět, nebo ho dokončit, to je pravda.

Koncentrace nadšenců v Ostravě? :-D No snad jo, já se za čistokrevného nadšence fantasy nepovažuji, ačkoliv na několika klasicích jsem vyrůstal. Fanoušků Kinga ve svém okolí mnoho nemám, ale dnes už je koneckonců Ostrava kulturním městem, nikoliv hornickou kolonií ;-)

Děkuji mnohokrát za povzbudivý a rozsáhlý komentář.
 Nethar 12.05.2008, 19:06:17 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Te Bi ze dne 10.05.2008, 13:29:13

   Výborně napsáno. Je to napínavé a působí to velmi propracovaně (tedy až na ten závěr, musím se bohužel přidat k tvrzení, že je to uspěchané - a na to jsem přišel sám, perex jsem četl až na závěr ;-)). Vynikající atmosféra, ačkoliv docela dlouhé, drželo mě to od začátku do konce. Podivínský lord a oživlé mrtvoly, to nemůže selhat :-D
 ze dne 12.05.2008, 21:03:25  
   Leontius: Děkuji za zastavení. Takže to jde skutečně dobře vidět, ta uspěchanost :-D Ano, jsem si ji vědom. Přesto jsem rád, že se líbilo.
 Te Bi 10.05.2008, 13:29:13 Odpovědět 
   Ahoj. Skvěle se mi to četlo, což je výborná vlastnost u dílek podobnýho rozsahu (i když vím, že tebe jaksi omezil v rozletu). :) Zápletka mi připadala velmi inteligentní, nevšimla jsem si nesrovnalostí, bylo to logický. A ta myšlenka "zbavení se hříchů minulosti" je vážně zajímavá, chytrá.
 ze dne 10.05.2008, 19:07:01  
   Leontius: Díky za zastavení a za trpělivost s mým rozletem :-D Zápletka vznikala dosti spontánně, tak jsem se bál chybiček. Jsem tedy rád, že to působí logicky. Nápad s minulostí pochází z poléhávání ve vaně (hned jsem si musel udělat poznámku na papír).
 Black Cherie 09.05.2008, 19:15:16 Odpovědět 
   Tak tohle mě dostalo. Vážně hodně dobré. Škoda, že v napínavých pasážích mám tendenci přeskakovat text, jak se nemůžu dočkat, jak to dopadne... Takže mi asi pár podrobností uteklo...
 ze dne 09.05.2008, 21:57:39  
   Leontius: Díky za zastavení. Tož přeskakovat, to není dobré :-D.
 m2m 08.05.2008, 20:22:06 Odpovědět 
   Když vydržíš a ozveš se mi v pondělí, dodám Ti lepší komentář než tento (neboť nejsem na svém pc, kde mám své komentáře k povídkám uložené):

Pamatuji si, jak jsem toto dílko obdivoval, jeho jednoduchý mechanismus, který do sebe nenápadně zapadá jako kolečka u hodinek.
Škoda jen, že byl určený limit stránek, konec tak působí dost narychlo a osobně jsem cítil, že by z dílka šla udělat třeba novelka.

Hodnotil jsem dost vysoko, jestli smím prozradit...ale nejsem si jist, jestli můžu hodnotit...
Takže pokud nezapomenu, nebo se mi ozveš, prdnu sem v pondělí, až budu na svém počítači, lepší komentář :-)
 ze dne 08.05.2008, 20:31:19  
   Leontius: Díky za zastavení. Uvidíme v pondělí. Jestli si najdeš chvilku, klidně to sem hoď. Víceméně jsme to probrali na srazu.
 lucinda 08.05.2008, 17:36:24 Odpovědět 
   Když to tak sleduji, lord Sey má mnoho tváří ;))
Tvá verze podněcuje zvědavost a očekávání, co se z toho všeho vyklube. Má to nápad a zabalené do tajemna. Čtivě napsáno, a řekla bych, že se mi to víc než líbilo!
 ze dne 08.05.2008, 20:02:37  
   Leontius: Děkouji za zastavení a jsem rád, že se líbilo (dokonce i víc než).
 Šíma 08.05.2008, 15:53:01 Odpovědět 
   Když tak čtu již druhé dílko z MTP, napadá mě, že to musela mít porota hodně těžké, klobouk dolů... ;-)

V celku ses s tématem dobře popral, ono toho mnoho vymyslet nelze, když máme dům bez oken, potřeštěného a tajemného pána domu a nějaké to služebnictvo (nepočítám-li strašidelné výkřiky, vzduch, ve kterém by sekera zůstala viset a hrozný nepořádek - čili bordel)... Proč do příběhu nezakomponovat také někoho zvenčí, ta rakev se tam do toho domu odněkud dostat musela! ;-) Abych řekl pravdu, také jsem tu barabiznu (pardon, dům bez oken) nechal na konci své soutěžní povídky shořet! :-DDD

Dal jsem za Jedna (plus/mínus)! ;-)

P.S. Ten konec je vážně nějak moc rychlý, ale na druhé straně, když je člověk dobře rozepsaný a má na to jen limitovaný počet stránek, to je potom děs a hrůza (možná více, než-li samotné téma)! :-DDD
 ze dne 08.05.2008, 20:01:50  
   Leontius: Díky zastavení. Oheň vždy dobře fungoval na čištění všeho zlého a strašidelného, není-liž pravda? Ten limit bly skutečně hrozný. Snažil jsme se zkrátit první části povídky, ale více se mi to nepovedlo.
 Mathew 08.05.2008, 12:21:36 Odpovědět 
   Pár poznámek na začátek:

„...„Miriam“ ochutnával lord Sey mé jméno v ústech...“ -> osobně si myslím, že ono „ochutnával“ je dostačující a „v ústech“ už je zbytečné a narušuje rytmus věty.

„...Rychle otevřeli nákladový prostor a s funěním vyvlekly...“ -> vyvleklI

„...Bezeslovně jsem přikývla...“ -> bez hlesu, nehlasně, beze slova???

„...Nechtěla jsem už dávat najevo své rozrušení...“ -> jakože někdy předtím chtěla? Chápal bych to jako, že nechtěla znovu dávat najevo své rozrušení, ale to by bylo třeba použít to slovo – znovu

„...Kdyby ho nechali být, byl stejný jako my...“ -> byl by stejný..

No, ale to jsou jen takové kosmetické úpravy.

Četlo se mi to dobře a je zajímavé vidět, jak každý z autorů našel v příběhu směr, jímž bylo možno se vydat. Musím souhlasit, že konec působí ukvapeně. Na druhou stranu, když jsem začal číst poslední odstavec, bylo mi líto, že konec nezůstal otevřenější, ale poslední věta to změnila alespoň k příjemnému náznaku, což mě potěšilo. Gratuluji a musím říct, že i když jsem se vyloženě nebál(což u mě není nic překvapivého), tak jsem několikrát pocítil takové to mravenčení "co se to tam ksakru děje?".
 ze dne 08.05.2008, 20:00:12  
   Leontius: Děkuji, mistře. Pravda, u mých hororů se moc lidí nebojí, ale co se dá dělat. Za chyby se omlouvám, musely mi uniknout, i když jsem práci před odesláním k MTP kontroloval.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Obraz v okně
Jackie Decker
Síla celku zvít...
markus
Funkce umění ve...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr