|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303438 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: (MTP 2007) Tempus Fugit ::
| Tak tohle jsem splácal pro MTP 2007. Dudds i M2m se shodli, že jsem musel příliš uspšchat závěr, což je pravda, neboť mi nestačil onen limit. Dávám v původní (soutěžní) verzi. Ať máte co kritizovat... |
| |
|
|
Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!" Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.
"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?" Nechápala jsem.
"Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
„Vítám vás ve svém domě, mladá dámo.“
Slova byla vyřčena příjemným tónem, téměř úlisným, ale přesto na mne působily děsivě. Hlas nebyl tak starý a sešlý, jak jsem předpokládala, avšak podivínství a duševní nevyrovnanost z něj přímo čišela. V hlavě mi opět zavířily ty zkazky, které jsem o lordu Seyovi slýchala. Proud děsivých myšlenek byl náhle přerušen hlasitou ránou. Dveře se zabouchly a já se ocitla v naprosté tmě.
Lord Sey chvíli vyčkával, jakoby si vychutnával mou nerozhodnost. Poté pokračoval:
„Prosím, posaďte se. Udělejte si pohodlí.“
Konečně jsem ze sebe dokázala vypravit:
„Promiňte, ale… je tu taková tma.“
Cítil mou nervozitu, doslova se na ní pásl. V duchu jsem viděla, jak si labužnicky pomlaskává kdesi v koutě.
„Omlouvám se, má drahá. Nuže učiňte pár drobných krůčků kupředu. Opatrně, ať nezakopnete.“
Slepě jsem tápala v temnotě. Musela jsem vynaložit veškeré úsilí na to, abych se neroztřásla.
„Výborně. Natáhněte pravou ruku, prosím. Měla byste cítit opěradlo křesla. Ano, tam.“
Následovala jsem pokynů toho tajemného hlasu a obezřetně se usadila v rozvrzaném křesle. Potah byl drsný a na dotek nepříjemný. Musela jsem to však absolvovat.
„Sedí se vám dobře, má drahá?“
„Ano,“ zalhala jsem.
Tentokrát se lord Sey neskrývaně zasmál. Depresivní, sípavý zvuk.
„To jsem vskutku rád. Jaké je vaše ctěné jméno?“
Vyčkávala jsem s odpovědí. Snažila jsem se v té temnotě zorientovat. Smysly mi napovídaly, že sedím zhruba uprostřed místnosti. Lordův hlas jsem slyšela přicházet z místa, kde jsem tušila pravý roh místnosti. Dělily nás zhruba čtyři metry černé prázdnoty.
„Miriam Woodsová, pane.“
„Miriam…“ ochutnával Lord Sey mé jméno v ústech.
„Krásné jméno, má drahá. A k tomu Woodsová. Jste příbuzná Williama Woodse z Albertsville?“
„Ano, byl to můj strýc“ odpověděla jsem zaraženě. Nechápala jsem, odkud může tenhle starý podivín znát mého strýce. Byl to neúspěšný bankovní úředník, který se před dvaceti lety pokusil o finanční podvod. Nakonec strávil pět roků ve vězení a zemřel s nožem v zádech v naprosté bídě..
„Říkáte ‚byl‘? Copak už starý Willie nežije?“
Tentokrát byl upřímně překvapen. Byla jsem zmatená. Proč mluví Lord Sey o mém zesnulém strýci tak familiárně? Opatrně jsem odpověděla:
„Ne, zemřel před osmi lety.“
Etiketa mi zakazovala se vyptávat, ale naštěstí jsem toho byla ušetřena. Lord Sey mi odpověděl sám:
„To je mi tedy smutná zpráva. Kdysi to byl můj spoluvězeň.“
Pronesl to zcela samozřejmě, s úmyslem šokovat. To se mu povedlo. Suše jsem polkla a trhla sebou, když jsem uslyšela vrzání podlahy. Lord Sey opustil své dosavadní místo a líně se procházel po pokoji. Promluvil kdesi po mé pravici. Rychle jsem tím směrem natočila hlavu, ale nedokázala jsem proniknout všudypřítomnou temnotou.
„Doufám, že jsem vás nepolekal, má drahá. Nemusíte se tolik děsit.“
Jeho hlas se chvíli vzdaloval a hned další chvíli přibližoval. Pohyboval se v zatemněném pokoji s grácií a opisoval oblouk kolem mého křesla.
„Nebudu vám lhát. Jsem bývalý trestanec,“ doznal klidně Lord Sey. Pak nastala krátká odmlka. Kroky – ticho – kroky…
Uvědomila jsem si, že se pohybuje přímo za mým křeslem. V zádech mě nepříjemně zamrazilo, musela jsem přemáhat touhu vyskočit na nohy a s řevem vyběhnout z místnosti.
Napětí ještě zesílilo, když ke mně dolehl jeho hlas. Skutečně stál přímo za mnou. Nebezpečně blízko. Téměř jsem cítila jeho tichý dech na svých zádech.
„Hloupé činy mladého člověka. Hříchy z minulosti – to vše je už dávno pryč. Zbavuji se toho. Pečlivě zbavuji.“
Otřásl mnou ten vykalkulovaný důraz položený na poslední větu. Znělo to tak sebejistě, tak hrdě. Co tím chtěl říci?
Najednou jsem ucítila sotva znatelný otřes. Lord Sey se zastavil přímo za křeslem a položil ruce na opěradlo. Cítila jsem žár, který z nich sálal. Ten člověk byl pravděpodobně nemocný a musely jím cloumat horečky. Strach se změnil v hrůzu. Napjala jsem všechny svaly k útěku.
Lord Sey opět promluvil, avšak vůbec nehovořil ke mně. Zasněná slova přicházela z nekonečných dálek.
„Není to úžasné? Všichni lidé věří, že naše vlastní minulost předurčuje budoucnost. Ovšem ve skutečnosti máme nad vším moc my!“
Nebyla jsem schopna jediného pohybu. Hlas Lorda Seye byl najednou tak rázný. Ucítila jsem, že se ruce za mou hlavou sevřely v pěst.
„Když minulost nemáme, vytvoříme si ji! A když ji odmítáme, tak…“
Uslyšela jsem prudké nadechnutí. Lord Sey však ve svém monologu nepokračoval. Téměř zahanbeně zmlknul. Krátce na to se ozvaly kroky. Obešel křeslo a po levé straně pokoje se vracel zpátky na své původní místo. Ztěžka usedl a chvíli nic neříkal. Strnule jsem zírala kupředu a nevěděla jsem, co si mám o tom záchvatu myslet.
Napjaté ticho proťal slabý mužský hlas. Zněl naprosto vyčerpaně a lítostivě.
„Omlouvám se. Čas od času na mne přijde tahle… výřečnost. Měl jsem dnes těžký den a nečekal jsem vás tak brzy. Doufám tedy, že jsem ve vás nezanechal špatný dojem a ujmete se práce v mém domě. Mé služebnictvo potřebuje jistou výpomoc.“
Všimla jsem si, že z jeho hlasu se z časti vytratila původní naškrobená zdvořilost. Už nebyl tak autoritativní jako předtím. Zamyslela jsem se. Kdybych nutně nepotřebovala peníze, určitě bych zdvořile odmítla a zmizela bych co nejrychleji pryč, jenže Lord Sey nabízel takový plat, o jakém se mi nesnilo. Neměla jsem na vybranou.
„Zajisté, pane. Bude mi ctí pracovat pro vás.“
Hlas mi naštěstí neselhal, přestože jsem srdce cítila až v krku. Doufala jsem, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Pracovat v téhle všeobjímající temnotě, plné tajuplných zvuků a ve společnosti tohohle podivínského starce.
Lorda Seye moje odpověď očividně uklidnila. Opět se vrátil ke svým gentlemanským manýrám:
„Výborně, má drahá. Jsem si jist, že nebudete zklamána. Zajisté mi prominete, že odložím náš pracovní pohovor na zítřek, neboť je již pozdě a vy se zcela jistě chcete odebrat na lože. Paní Hartlová vás doprovodí do vašeho pokoje. Přeji klidnou noc.“
„Vám také, pane,“ odpověděla jsem opatrně a rychle se postavila na nohy. Otočila jsem se a vyrazila k bledému proužku světla, který ohraničoval dveře – východ z téhle děsivé kobky. Teprve teď jsem si uvědomila ten štiplavý, kyselý zápach vyplňující místnost. Klopýtla jsem a připravila se na lordův uštěpačný komentář. Mlčel však. Už jsem pro něj neexistovala.
Tápala jsem marně dlaněmi ve vzduchu. Konečně mi klika padla do rukou a já bleskově opustila lordův pokoj. Hrubě jsem za sebou zabouchla a zaplavila mě vlna úlevy.
„Vidím, že setkání s naším pánem na vás velmi zapůsobilo.“
Ozval s starý ženský hlas vedle mne. Nečekala jsem to a leknutím se mi téměř zježily vlasy. Maria Hartlová stála celou dobu za dveřmi.
„Omluvám se, má milá. Nechtěla jsem vás vylekat.“
„V pořádku. Byla to jen… tréma,“ odvětila jsem a zavřela oči. Pokárala jsem sama sebe za svou bojácnost. Takhle se chovají jenom malé vystrašené holky.
Stará služka chápavě přikývla.
„Zajisté. Jak jsem řekla, lord Sey je zajímavý člověk. Ovšem také velmi vnímavý, ohleduplný a inteligentní. Zajité si ho oblíbíte.
O tom jsem si dovolila pochybovat, jenž nahlas jsem nic neřekla. Byla jsem příliš unavená a Maria to poznala.
„Váš pokoj už je téměř připraven. Větrání v tomhle domě je poněkud nepraktické, tak prosím odpusťte mi mou nedochvilnost.“
Tím mi nechtě připomněla, jak ošklivé ovzduší tu panovalo. Řekla jsem ji, že bych si ráda vyšla na vzduch.
„Zajisté, má milá. Můžete počkat u vchodových dveří. Najdete je sama?“
„Ano, děkuji.“
Maria pokývala hlavou a zmizela za rohem. Chvíli jsem bloudila ve změti chodeb, než jsem konečně dorazila k venkovním dveřím. Pomalu jsem je otevřela a zarazila se. Tohle byly jiné dveře. Vedly na prostornou zahradu, odvrácenou od silnice. Chtěla jsem se vrátit do domu, když v tom mě zaujala zaparkovaná dodávka. Přední světla byla rozsvícená a dva zářivé kužely zalévaly dvojici mužů před vozidlem. Jeden z nich zrovna zahodil cigaretu a zašlápl ji. Podíval se na hodinky a kývnul směrem ke svému partnerovi. Rychle otevřeli nákladový prostor a s funěním vyvlekly podlouhlou černou bednu. Měřila asi dva metry a oba muži se pod její váhou prohýbali.
Posunula jsem se více do stínu, ale nemohla jsem od dění na zahradě odtrhnout oči. Odkudsi vyběhla ta mladá dívka, kterou jsem potkala u vchodu. Vzpomněla jsem si na její jméno – Rose. Vypadala vystrašeně a zpocené vlasy se jí lepily na tvář. Zamávala na oba muže. Jeden z nich si jí všiml a zastavil se. Druhý však naneštěstí hleděl do země a pokračoval v chůzi. Těžký předmět jim vyklouzl a s dutým úderem dopadl na dlažbu. Uštíplo se pár třísek černě nalakovaného dřeva a víko nadskočilo.
S nepředstavitelnou hrůzou jsem uskočila a udeřila se o rám dveří. Vykřikla jsem bolestí a překvapením. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Nesli ti dva skutečně rakev? A co byla ta šedivá věc, kterou jsem na krátký okamžik zahlédla? Byly ty černé prohlubně prázdnými očními důlky?
Zavrtěla jsem hlavou a ujišťovala se, že se jedná jen o mojí představivost. Pouhá kombinace únavy a stresu. Koutkem oka jsem včas zahlédla něčí stín v zákrutu chodby.
„Tady jste,“ ozvala se Maria, jenž se právě vynořila z chodby. Pojďte prosím za mnou, má milá. Váš pokoj je již připraven.“
Bezeslovně jsem přikývla. Nechtěla jsem už dávat najevo své rozrušení. Přesto věřím, že Maria ho nemohla nepostřehnout. Prozradil mi to její soucitný pohled.Vedla mě opět do útrob podivného domu a vzápětí jsme stanuly před mým pokojem.
„Přeji vám příjemnou noc. Snídaně se podává v osm hodin. Jídelna je kousek odsud, stačí projít chodbou na konec a dát se vlevo.“
Poděkovala jsem staré služce a zavřela za sebou dveře. Konečně sama. Všimla jsem si drobného klíčku v zámku a automaticky jsem jím otočila. Poslední události toho dne mě naučily opatrnosti. Nedůvěřovala jsem těm dvěma mužům na zahradě, nedůvěřovala jsem lordu Seyovi a nedůvěřovala jsem tomuhle domu.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl malý a skromně zařízený. Umně vyřezávaná postel, světle hnědý šatník, stolek na kosmetiku a pohodlná, polstrovaná postel. Žádná okna, samozřejmě. Nebyl to příjemný pocit. Už teď se mi těžce dýchalo a představa, že zde strávím zbytek noci, byla alarmující. Místnůstku ozařoval pouze mihotavý plamen svíčky. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla drobnou elektrickou svítilnu. Zmáčkla jsem spínač a položila ji na stolek. Pokoj hned vypadal trochu útulněji. S povzdechem jsem sundala kabát a pověsila ho do skříně. Neměla jsem náladu na převlékání se do noční košile. Měla jsem za sebou náročnou cestu a dnešní dávka hrůz si taky vybrala svou daň. Ochable jsem se zhroutila na postel.
Hlavu jsem zabořila do polštáře a snažila jsem si uspořádat myšlenky. V hlavě jsem si kreslila plánek domu. Nebylo to snadné, jednalo se snad o nejspletitější stavbu, ve které jsem kdy byla. Náhle jsem si uvědomila strašlivou pravdu: můj pokoj se nacházel přímo pod místností, kde mne přijal lord Sey. To mi na klidu příliš nepřidalo, ale co by se mohlo stát? Možná byl ten muž skutečně bývalý trestanec, ale teď už byl starý a nemocný. Prostě výstřední knihomol. Nic míň, nic víc. Uvolnila jsem se, zavřela oči a chystala jsem se oddat posilujícímu spánku a zapomnění.
Vyrušily mne tupé nárazy a sprosté klení. Dva mužské hlasy a těžké kroky. Nemusela jsem si zdlouhavě domýšlet o koho se jedná. Nastražila jsem uši.
„…k čertu ta věc je těžká!“
„Nestěžuj si furt! Starouš říká, že už je to jedna z posledních.“
„Ať si říká co chce! Stejně všechnu špinavou práci obstaráme my! Kdo ví, co s naším zbožím pak dělá!“
Jejich kroky zanikly v hromovém výbuchu smíchu.
Chvíli v celém domě panovalo ticho, než se kroky ozvaly v patře nade mnou. Následovalo vrzání dveří a ošklivé skřípání čehosi těžkého, posunovaného po podlaze. Přivádělo mě to k šílenství. Pak hlasité zvuky ustaly. Ozývalo se jen tiché, nejasné šramocení a opatrné kroky.
Snažila jsem si namluvit, že o nic nejde, že mě se to netýká, avšak přesto jsem se nedokázala zbavit toho nepříjemného pocitu v žaludku. Lord Sey byl údajně podivín se zálibami v okultních vědách, v alchymii a v historii temného dávnověku. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že praktikoval temnou magii, což byl ovšem nesmysl. Lord Sey měl příliš vysoké vzdělání na to, aby podobným hloupostem věřil. Všichni se shodli na tom, že šlo o velmi praktického člověka.
Příliš mě nepřekvapovalo, že jsem nenašla nic o jeho kriminální minulosti. Když jsem se totiž snažila zjistit co nejvíce o svém budoucím zaměstnavateli, dozvěděla jsem se, že před deseti lety změnil jméno. Dál jsem nepátrala. Pro mne byla podstatná jeho současná osobnost a charakter.
Nejsem si jistá, kdy mě začalo opouštět vědomí. I v takových vypjatých chvílích přichází spánek nečekaně a zákeřně. V jednu chvíli člověk ještě vnímá a v druhé se už řítí do tajemných osidel snů.
Dlouhá černá bedna stále dopadala na kamennou dlažbu. Znovu a znovu. Tříštila se na kusy. Zčernalé úlomky létaly na všechny strany a kutálely se po zemi. Několik úlomků se mi zapletlo do vlasů. Rychle jsem je projela prsty, jenže ostré kousky dřeva mi rozrývaly kůži a zabodávaly se do masa. Zapištěla jsem a pohlédla na své zkrvavené ruce. V dlani mi vězel jeden velký kus dřeva. S nesmírným sebezapřením jsem ho prudce vytrhla. Krev začala pozvolna vytékat z rány. Padla jsem na kolena.
Mezitím duté nárazy pomalu ustávaly. Pozdvihla jsem oči a bolestný výraz byl nahrazen zkřivenou maskou strachu. Bedna-rakev byla úplně zničena. Země byla pokryta kusy třísek a v tomto obrazu absolutní zkázy se cosi pohybovalo. Jakási temná silueta se pomalu zvedala na nohy. Líné, toporné pohyby uspávaly… hypnotizovaly.
Zírala jsem do děsivé tváře téměř rozpadlé mrtvoly. Kůže, maso, svalstvo. To vše buď opadalo nebo se změnilo v šedivou, neforemnou škvárů. Slepené chomáče bezbarvých vlasů vyrůstaly z téměř holé lebky. Z očí už zbývalo jen bělmo, které pomalu vysychalo a brzy zůstanou jen dva temné dolíky. Spodní ret byl zčernalý a prožraný červy. Vrchní byl už dávno pryč a odhaloval křivý, matný chrup.
Zbytek těla se ukrýval pod roztrhaným, zašlým oblekem. Místy však šlo zahlédnout prohnilé šlachy upínající se na zažloutlé kosti. Když se stvoření pohybovalo, svalstvo se trhalo a kousky mrtvé tkáně mi padaly k nohám.
Bytost se zastavila a zahleděla se na mne. Hlavu otáčela jako na kuličkovém ložisku. Obratle poskakovaly a skřípaly o sebe.
Konečně jsem v mrtvole poznala vlastního strýce. William Woods otevřel zbytky úst a v nich mu kmital jakýsi zčernalý had – zbytek jazyku. Hlasivky živého člověka by jen stěží napodobily ten chraplavý šepot. Hlas ze záhrobí:
„Tempus fugit. Čas prchá. Nesmí ho zastavit. Myslí si, že může stvořit minulost, změnit budoucnost.“
Omámeně jsem na ten výjev hleděla. Nerozuměla jsem jedinému slovu. Ztrácela jsem se ve významech.
„Fugit irreparabile tempus. Čas nenávratně prchá. Chce ho zastavit. Chce ho změnit. Ale nejdřív se musí vypořádat s minulostí. Musí ji přetvořit.“
William Woods se ke mně pomalu přibližoval. Hnilobný pach mě udeřil do nosu.
„Než ji přetvoří, musí ji…“
„Zničit!“ vykřikla jsem do temnoty, která mne obklopovala. Opět jsem byla sama ve svém pokoji. Byl to jen sen. Hloupá, ošklivá noční můra. Nabrala jsem do plic pořádný doušek vzduchu a zavřela oči. Dusivé prostředí pokoje na mne mělo neblahý vliv.
Bosýma nohama jsem vyklouzla z postele, poslepu jsem našla baterku a posvítila na hodinky. Ukazovaly skoro šest hodin. Chvíli jsem se zdráhala uvěřit, jenže pak mi došlo, že v tomto domě panuje věčná noc. Unaveně jsem se opřela o zeď a zachvátily mne chmurné myšlenky.
Proč se mi zdálo o mém strýci? O bezvýznamném muži, který v mém životě nehrál žádnou roli? A proč ty temné narážky na lorda Seye? Vzpomněla jsem si přesně na lordova slova:
‚Když minulost nemáme, vytvoříme si ji! A když ji odmítáme, tak…‘
Teď jsem znala konec té věty. Stálo tam: ‚zničit.‘
Ale proč? Co to mělo znamenat? Měl snad lord Sey (bývalý kriminálník, jak sám doznal) nějaké těžké vzpomínky, které ho pronásledovaly, a on se jich chtěl zbavit? Bylo právě tohle příčinou jeho rozpolcenosti? K tomu všemu ta rakev…
„Bedna! Byla to bedna!“ opravila jsem se rychle a rozhodně. Nesmím propadnout takovýmhle úvahám. Musím si rychle najít něco na práci než se z toho zblázním. Natáhla jsem si boty a se svítilnou v kapse jsem opustila pokoj.
Svíčky na chodbě se zkrátily téměř o polovinu své délky. Následovala jsem nejistě pokynů staré Marie Hartlové a skutečně jsem našla vchod do jídelny.
Byla to prostorná místnost s působivým dřevěným obložením, do kterého někdo zručně vyřezal různé mytologické a biblické výjevy. Stála zde trojice vysokých stolů, u každého čtyři téměř královské židle.
Kdyby zde mohlo proniknout denní světlo, místnost by byla zcela jistě nádherná. V mihotavé září několika svíček však byla zádumčivá, skoro děsivá. Neosvětlené kouty působily varovně a nepřátelsky. Jen zpola osvětlené obličejíčky ozdobných postaviček se podobaly šklebícím se démonům.
Náhle cosi v dálce zachrastilo a já přidušeně vyjekla. Znělo to jako řinčící řetězy. Ďábel si přichází pro hříšníky!
Kuchyně, uvědomila jsem si. Služebnictvo už zajisté bylo vzhůru a připravovalo snídani. Ozývalo se pouze cinkání nádobí a tlumené hlasy kuchtíků. Trochu klidněji jsem se vydala do středu kuchyně a zastavila se nedaleko jednoho ze stolů. Ucítila jsem jemnou vůni připravovaného jídla…
Mou nohu cosi pevně sevřelo! V mžiku mi ztuhla krev v žilách a zastavil se mi dech v plicích. Oči se mi rozšířily hrůzou a šokem. Stisk byl pevný a nesmlouvavý. Měla jsem pocit, že mi rozdrtí kost.
Pokusila jsem se vytrhnout a přitom jsem pohlédla pod stůl. Spatřila jsem cosi stočeného do klubíčka a třesoucího se jako osika. Ve stínu se zaleskla dvě vystrašená očka a setkala se s mým nejistým pohledem.
Mladičká Rose se choulila pod stolem. Zřejmě spala a já ji neúmyslně probudila. Překvapená dívka instinktivně zareagovala a ohnala se po mně. Teď svůj stisk pomalu uvolňovala a nakonec ruku stáhla. Byla jsem si jistá, že se v těch místech brzy objeví tři ošklivé modřiny.
„Nechoďte tam,“ zašeptala.
Nevěděla jsem co říci. Její vyděšený výraz mnou otřásl ještě více, než to leknutí.
„Prosím,“ dodala naléhavě.
Nevěda, co si počít, poklekla jsem a snažila se ji utěšit. Bojácně se však stáhla dál pod stůl.
„Slibte mi to!“ vyrazila ze sebe.
„Ano… slibuji,“ vykoktala jsem nakonec.
Rose se trošičku uklidnila. Dlouhou dobu si mě zkoumavě prohlížela. Asi po třech minutách začala vyprávět:
„Není už to zlý člověk. Nechce jím být. Chce všechno nechat za sebou. Začít znovu. Ale oni ho nenechají…“
„Kdo jsou oni?“
„Minulost, stíny,“ šeptala vyděšeně. Musela jsem se naklonit abych rozuměla.
„Duchové, lidi, které zabil,“ vypravila ze sebe nakonec.
„Zabil?“ zhrozila jsem se.
Rose pokývala hlavou.
„Ano. Byla jich spousta, jenže on už takový není. Kdyby ho nechali být, byl stejný jako my. Avšak nejdřív je musí zničit.“
Zničit. Zničit minulost. Ta slova mě neustále pronásledovala. Už jsem si nic nenalhávala. V tomto domě se dělo něco mimo mé chápání.
„Rose, řekni mi, čeho se bojíš? Co se tu děje?“
„Dnes. Dnes se oprostí od toho, co bylo. Vytýčí novou cestu a vstoupí na ni jako jiný člověk. Bude s nimi muset bojovat. Jich se bojím.“
Objala rukama kolena, sklonila hlavu a rozplakala se. Už nepromluvila.
Mně samé nebylo do řeči. Jen jsem dřepěla a hleděla na dívku před sebou.
Náhle se prudce rozrazily dveře do kuchyně a v nich se tyčila rozložitá postava paní Hartlové. Udiveně hleděla na ten obraz, který se ji naskytl. Já klečela před stolem a pod ním se ukrývala Rose. V očích staré služky zaplál hněv.
„Ty?!“ vykřikla.
„Cos jí řekla? CO?!“ vykolébala se pomalu ze dveří. V rukou se ji zalesknul velký kuchyňský nůž.
V naprosté hrůze jsem se postavila. Moje mysl se horečně snažila najít jakoukoliv přijatelnou výmluvu. Maria mi však nedala čas. S neartikulovaným řevem se na mne vrhla. Neohrabaně jsem uskočila a ona narazila bokem do stolu. Hlasitě zafuněla a šlehla po mne zběsilým pohledem.
Na víc jsem nečekala. Obrátila jsem se a prchala do útrob domu. Věřila jsem, že Rose bude v pořádku. Bezmyšlenkovitě jsem zahnula vlevo a proběhla chodbou. Maria mi byla v patách. Zahlédla jsem její stín. Přede mnou se vynořily schody. Vyběhla jsem je a ocitla se v povědomé chodbě. Dlouhá a úzká. Jediné, osamocené dveře. Nic jiného mi nezbylo. Vrazila jsem do nich, vstříc temnotě a lordu Seyovi.
Opět mne obklopil ten štiplavý, kyselý zápach. Stála jsem na prahu pokoje a zabouchla dveře. Snad tu ta ženská nevběhne. Přece by tak hrubě nevyrušila svého pána.
„Paní Woodsová? Vítejte, Miriam. Čekal jsem vás.“
Nadskočila jsem. Ten hlas byl tak klidný a sebejistý. A přitom nekonečně smutný.
„Vy… vy jste mne čekal?“ zeptala jsem se slabým hlasem.
„Zajisté. Dnes je můj velký den a já ho náležitě přivítám spolu s vámi. Je to zvláštní náhoda, že jste se k tomu připletla zrovna vy. Nuže, přistupte prosím.“
Nechtěla jsem jít za tím hlasem. I Maria Hartlová se náhle jevila jako příjemnější společnost. Přesto všechno mně svaly neposlechly. Jako v transu jsem kráčela přes místnost. Najednou jsem šlápla do jakési dřevěné schránky. Chybělo málo a vyvrtla bych si kotník. Bolestně jsem sykla. Odpovědí mi byl pobavený tón:
„Opatrně. Přece nechcete poškodit poslední příbytek na věčnost každého slušného člověka a křesťana? Věřil jsem, že k tradicím chováte mnohem větší úctu. Dovolte mi, pomohu vám.“
Mou paži popadla horečkou stravovaná dlaň lorda Seye. Dotek nebyl vyloženě nepříjemný, avšak já se přesto chtěla vyškubnout. Silně zatáhl a vlekl mne skrze místnost do pravého rohu. Tam mne pustil.
„Vím, že už jste se dozvěděla pravdu, má drahá. Ale vězte, že to nic neznamená. Pravda vychází z minulosti, jenže čas není konečná veličina. Podléhá zkáze a já ji dokážu uspíšit. Postačí málo a zpřetrhám ty křehké vazby mezi mým dnešním já a tou zrůdou, jakou jsem byl.“
Zatočila se mi hlava a pokoušely se o mne mdloby. Bože, pomoz mi! Kdo ví, jaká zvěrstva má tenhle šílenec v plánu? Natáhla jsem ruku, abych se opřela a zabránila pádu, jenže narazila jsem na cosi měkkého. Bylo to jako shnilé jablko. Slizké a poddajné. Promáčklo se to a vyvalil se odporný puch. Byla to silnější obdoba toho, co vyplňovalo celou místnost. Pach rozkladu. Zhroutila jsem se.
„ANO! Ano! To je ono! Zničím tyhle bezvýznamné mrtvé schránky, spálím je na popel a spolu s nimi i pojítka s minulostí! Vymažu je z tohoto světa! Už mne nebudou pronásledovat Stíny času a já zase budu moci vyjít na denní světlo beze strachu z těch mstivých zrůd! Zahubím svou Nemesis!“
Jeho hlas neuvěřitelně zesílil a přitom zůstával nadále příčetný. Stále byl při smyslech. Nastalo napjaté a mrazivé ticho. Začal zpívat – jakési tajemné démonické popěvky. Započal rituál.
Bála jsem se pohnout. Vzduch ožil. Vířil a byl plný tajemné energie. Lordův hlas stále sílil. Rytmus nesrozumitelného zpěvu nabíral na rychlosti. Nevěděla jsem, co se mnou bude, ale musela jsem něco udělat. Cokoliv. Sáhla jsem po baterce a prstem jsem nahmatala spínač. Zpěv okamžitě ustal.
„Ne! Nedělejte to! Zapřísahám vás!“
Cvak! Matná záře baterky se rozlila po pokoji a odhalila všechen ten hnus a špínu, která se v něm za ta léta nakumulovala. A taky jsem spatřila lorda Seye. Starý muž, celý zarostlý a neupravený. Obličej připomínal spíše bledou, útrpnou masku. Ale oči… oči byly stále lidské a plné inteligence. Teď v nich však převládla hrůza. Větší hrůza, než ta, která člověka jímá tváří v tvář smrti.
„NEEEE!“
Pokoj byl plný tajemných relikvií. Přesýpací hodiny s tajemnými symboly. Vyhaslé louče z vzácného dřeva a spousta jiných neznámých předmětů. A k tomu ta těla… Těla v různém stádiu rozkladu, vynesená z hrobu. Houpala se na lanech u stropu, byly přibitá masivními hřeby do zdí. Všichni ti lidé zemřeli násilnou smrtí, to bylo zřejmé. V jejich popelavé kůži byly vyryty krvavé symboly a nápisy. Tempus fugit, pantha rhei a stovky dalších v různých zapomenutých jazycích.
Nejděsivější ovšem byly stíny těch těl. Ty stíny se pohybovaly a byly temnější než samotná věčná noc. Svíjely se a kroutily.S kvílením se odpoutaly od svých původců a rozlétly se po pokoji. Jako jeden jednolitý celek dovádivě obklopily ječícího lorda a objali ho. Srdceryvný řev se pozvolna měnil v bublání a dávení. Zakrátko ustal a stíny se vydaly ke mně. Natahovaly své pařáty a hledaly další oběť.
Málem jsem přišla o rozum. Začala jsem brečet jako malé děcko. Najednou přede mnou stanul jeden ze stínu a pozvolna nabyl podoby. Byl to můj strýc. Pyšně se na mne zadíval.
„Děkuji ti, zachránila jsi nás před zapomněním. Čas díky tobě zůstane neporušen. Neboj, nic se ti nestane.“
Jeho hlas se mi ozýval přímo v hlavě. Rezonoval mi ostře uvnitř lebky a já definitivně ztratila vědomí. William Woods, jeden z mnoha lidí, kteří kdysi zahynuli rukou Lorda Seye, ochránil svou neteř před hněvem ostatních Stínů.
Probrala jsem se na mokré trávě před domem. Byla jsem pryč z toho místa, kde se ubohý nebožtík snažil odčinit své hříchy. Nebylo mu však dovoleno rozbít spletité předivo času. Lidem není souzeno manipulovat s osudem. Doplatil na to. Pomstili se mu ti, které chtěl „vymazat“. Skutečně by to dokázal? Kdyby spálil jejich těla a dokončil rituál, změnil by minulost?
Teď tu stojím s kanystrem benzínu a zírám na tu absurdní stavbu bez oken. Lidstvo stvořilo mnohá děsivá a tajemná místa. Stvořilo je, a když je odmítneme, můžeme je zničit. Plamínek zápalky se mihotá v jemném větříku…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 64 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
