|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303438 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Ame: Soudný den - kap.1 ::
| Všechno začalo ještě před středověkem, ale o tom až později... |
| |
|
|
Kapitola 1.
Soudný den
Přestože před lety vyhráli bitvu u Grünwaldu, Poláci společně s Litevci dál a dál válčili s nenáviděným Řádem německých rytířů. Křižáci byli drceni, přesto své území vyklizovali pomalu. A rozhodně ne zadarmo.
Zeměmi Koruny české hýbaly poslední záchvěvy husitské revoluce. Cizí armády zpovzdálí hranic sledovaly, jak si to mezi sebou radikálové a umírnění vyřídí.
Ten oblouk chaosu naháněl hrůzu. Hotový most do pekel. Geredhel Devír, který tehdy Elthilu vládl, si to dobře uvědomoval. Spojil se se starými přáteli, Iheny, Javeriny a Mitíny, které nejistá budoucnost vyhnala z jejich sídel. Zůstaly po nich nenápadné opuštěné hrady. Pro případnou válku mágů to nebyly zrovna výhodné pozice.
Deštivé ráno ke konci října. Od severozápadu dul studený vichr, nelítostný posel zimy. V tom nečase se k nebi tyčily pyšné elthilské věže z nejčernějšího čediče.
Po věžní komnatě neklidně přecházel Devír. Díval se skrz střešní okna ven. Drahé šaty měl provlhlé na kůži, před chvílí se vrátil z plošiny nahoře. Byl to statný muž středního věku s tmavohnědými vlasy a modrýma očima. Promnul si nevyspalé oči a opřel se o desku stolu.
Někdo uctivě zaklepal na dveře.
„Ano?“
Do komnaty vstoupil prošedivělý muž v naleštěné zbroji. „Venku je klid jako na hřbitově, můj pane.“
„Přesně tak. Podezřelý klid. Co kdyby zaútočili?“ zívl hradní pán.
„Potom nám pomáhej Bůh,“ pokrčil služebník rameny.
Geredhel se zaškaredil. „Nech spát to, co má spát, Merylóne.“
Merylón, šlechtic a velitel hradní posádky.
Vítr ještě zesílil. Kvílel a třásl tabulemi střešních oken.
„K čertu! To řinčení se nedá poslouchat!“ chytil se Devír za hlavu a v náhlém nepochopitelném návalu vzteku mrštil pečetidlem proti sklu. Místností prolétlo několik střepů. Jeden z nich se zaryl do jeho tváře a ta se zkřivila bolestí.
Proud vzduchu vytloukal další tabulky. Skrz němé rámy oken vichr přinášel zběsilý ryk. Řev z dálav smíšený s voláním obránců. Krev tuhla v žilách.
Uvnitř hradeb se rozšířila panika. Geredhel s Merylónem jen tiše poslouchali.
Dveře komnaty se roztříštily. Kování zasténalo. Za vším tím vrazil dovnitř voják obalený v blátě. Zakopl o práh a rozplácl se o podlahu jako hrouda bahna.
„Zkáza se na nás řítí!“ zakřičel vyděšenou fistulí. „Smetli hranice s povrchu! Jsou blízko, blizoučko,“ polkl zemdlele. „Ježíši, buď k nám milostiv, utopíme se! Probůh, Zirtenovéé!!! Všichni svatí! Orodujte za nás!!!!“ a zhroutil se. Mrtvý. Geredhelova tvář nabyla barvy omítky.
Dřevěné schody se pod dusáním jeho nohou málem prolomily. Rozhledna úplně nahoře dnes byla nevlídné místo, bičované poryvy větru a oslepujícím deštěm. Kde hledat? Kam se dívat? Otáčel se jako káča.
Zůstal přilepený pohledem na severovýchodní obzor. Vynořovala se na něm černočerná mračna a rychle se blížila.
Jsme v pasti. Zapřel se o kamennou obrubu.
„Popláááchhhh!!! Severovýchód, síla vichřiceee!!! Zirtenovééé!!“
Pod Elthilem zavládl chaos. Houfy lidí se rozutekly všemi směry. Záblesky rychlých cestovních zaklínadel. Dokud to ještě jde.
A pak stín. Osvědčené formule starých mistrů neúčinkují. Beznaděj. Panika.
Poslední záchvěv bojovnosti, když už vědí, že stejně neutečou. Chtějí těch bastardů vzít co nejvíc s sebou. Několik desítek vojáků a pozůstatky gyrovetických se sešikovaly k poslednímu tažení.
Nahoru, ke Geredhelovi, letí vlaštovka. Vítr ji strhává stranou, ale ona se nechce dát.
Dosedla na podlahu se zeleným zábleskem. Místo ptáčka na plošině stojí udýchaný Merylón, bílý vzteky.
„Pane…, utekl do Gyrovetic, i když jste mu to vy i já přísně zakázal.“
„Cože..?!“ Devírova neoholená tvář se zkřivila až k nepříčetnosti.
Merylón zděšeně ucouvl.
„Jak je to jen možné!? Vždyť nás může dostat do ještě hlubšího bahna, než ve kterém jsme teď!“
„Já…, já nevím,“ lomil služebník rukama, „musel nějak oklamat stráže.“
Podíval se k obzoru. „Už není čas ho hledat. Asi je ztracen.“
Odpor v Gyroveticích byl marný. Údolí i s vesnicí pod hradem bylo srovnáno se zemí a s celým okolím se červenalo požáry. Hrad byl v kleštích. Jeho osádka odolávala jen s nejvyšším nasazením.
Merylón neměl chvíli klidu. Když přece jen konečně usnul, budily ho noční můry.
Uběhly téměř dva měsíce. Přes padesát dní v obležení. A nikde žádná pomoc. Devír měl eso v rukávě, ale množství nepřátel bylo zatím větší. On a jeho spojenci ničili z hradeb útočníky po stovkách. Museli jich pobít co nejvíc, aby vymodlené spojenectví mělo nějakou šanci.
Jenže Karthen Zirten měl tušení. Něco chystají. Musím tu pevnost dobýt stůj co stůj. Už žádná překvapení z jejich strany.
Převalující se chuchvalce mlhy. Vynořuje se z nich tmavohnědě oděná postava v kápi. Co to má znamenat? Proč na nás tak čumí? A ta sebejistá póza!
Začala chrlit černomagické kletby. Černý dým.
„Bože, néée…!!!“
„Nedá se tady dejchat!“
„Pryč odsaď!“
„Půto, okamžitě se vrať!“ Meč se mi tiskne k hrdlu.
Elthil se zahalil do dusivého závoje. Zirten se chechtal jako ďábel sám, když spatřil to divadlo ve své zvrácené kráse.
Devír spal v hodovní síni. Dlouhý stůl z hrubých prken si hrál na jeho polštář. Obrovská prostora byla plná takových k smrti unavených lidí. Kdo neumdléval, byl aspoň pesimista. Posádku s upadající morálkou držel na nohou jen Geredhel a jeho dcera Iris.
Iris. Její půvab a nezdolné odhodlání ohromovalo mužské okolí. Vojáci doslova viseli očima na předlouhých plavých vlasech a dokonalé postavě. Kvůli tomu stálo za to vydržet.
Často se procházela po cimbuří. Když se nebála, nesměli se bát ani oni.
Karthenovy rejdy zpozorovala brzy. Do černých mračen vběhla s větrem o závod a použila clonu. Aerosol se ale bránil a zpětný ráz ženu srazil z ochozu dolů. Do bláta dopadla v kočičí podobě. Znovu se vydrápala nahoru a provedla úplně jiné zaklínadlo.
„Emúmár synó teilí!!!“ Slova se proměnila v lesknoucí se vlnu. Dým na cimbuří pohltila, zbytek odrazila a sunula ho před sebou. Ale Iris musela kouzlo živit a z okolních vojáků brát energii nemohla. Slábla.
Zirten se přestal smát.Jeho výtvor se stahoval z hradeb. Jediným pohybem ho mrštil zpátky.
Bojovala s podstatně silnějším protivníkem a nemohla vyhrát. Vlna utíkala zpátky, hnána novým kouřem. Jeho nejhustší mračno se vrhlo přímo na ni. Černota se proměnila ve zpitvořenou postavu a srazila ji na tvrdý kámen ochozu. Bránila se, ale démon ji pevně držel. Nemohla dýchat.
Smysly se zatměly pod náporem jedu. Ztratila vědomí.
V tu chvíli se Geredhel probudil.
„Iris! Iris!!“ Bez rozmyslu se vrhl k cimbuří, aniž tušil proč.
Zářící bílý tvor tryskem pádil tmou. Ta před ním uhýbala a padala podle hradeb dolů do tábora nepřátel.
Démon pozvedl oči příliš pozdě. Bělostný rytíř ho srazil jedinou ranou. Na kameni se zaleskly krůpěje, které z něho zbyly.
Oknem do komnaty procházel proužek stříbřitého světla. U zablácené Iris seděla žena v černých šatech a závoji. Mladík za ní nepřítomně zíral do neznáma. Oba vzhlédli. Vešel otec Devír s kamenným výrazem a skelnýma očima. Tíživá chvíle ticha. Hradní pán zakroutil hlavou. „J-je pozdě.“
„Iris, moje holčičko!“ zakvílela. „Co ti to ti vrazi udělali! Vraťte čas zpátky!! Vraťte ho!“
Oba muži mlčeli jako hroby. Tak tiše a neúprosně.
Devír odtáhl svého syna dál.
„Anrine, musíme přivést pomoc. Odpor už nás stál příliš mnoho,“ pohlédl smutně na Iris. „Obránci musí odvést pozornost. Zařiď to, moc tě o to prosím, i za ni.“
Hradby zasypávaly zirtenské šípy. Vojáci se bezmocně krčili pod štíty a doufali, že okování vydrží. Nejlepší z nejlepších se snažili pobít létající nestvůry, které rozmetávaly obranu jako sirky. Karthen bojoval na dálku s předáky všech čtyř rodů.
Anrin musel neustále pozměňovat taktiku na branách.
„K čertu!“ zařval. Obluda nahoře tříštila šíty a vojáky.
„Podej mi luk a rujanskej šíp! Dělej sakra!“
Čeledín mu vystrašeně vrazil do ruky opeřenou násadku s rozšklebenou zubatou tlamou místo špičky. Čaroděj do ní rychle vložil smrtící kouzlo a vystřelil. Šupinatý netvor se zapotácel. Padal dolů k bráně a vzal s sebou několik lidí.
Čeledín s Anrinem jen tak tak uskočili před hromadou masa, ale déšť zbrojných pacholků už byl příliš. Jeden z nich mladému Devírovi málem zlomil vaz.
Byl pozdní večer, padal sníh a na jihovýchodních pahorcích zase krákal krkavec.
Severní brána padla a elthilští se stáhli do jádra hradu. Geredhel shromáždil všechny, kteří už nebyli k ničemu prospěšní a nařídil Merylónovi, aby je poslal do bezpečí. Odvedl je kamsi do hlubin hradu.
Co však čert nechtěl, právě když se velitel posádky vracel, proklouzl jeden hrdlořez na létající obludě na nádvoří a jediným seknutím ho zabil.
Hradní pán strašlivě běsnil, když se o tom dozvěděl. Jeho lítý řev dokonce zahnal nepřátele před vnitřní branou, jenže okamžitě přišli jiní.
„Proč? Proč jde všechno takhle?! Proč ten hlupák zničil poslední naději? Co mohl se svými schopnostmi zkazit? Kdybych poslal o pomoc dřív, změnilo by se něco? Zemřeli by elfové zbytečně? Mohu ještě zvrátit poměr sil?!“
Do sálu vběhl Prokop Mitín.
„Pojď, Potřebujeme tě.“
„Má to ještě cenu? O to nejdražší jsem už přišel. Anrin a Iris umírají někde daleko, Johana se z žalu otrávila.“
„Cože?! Proč jsi nic…?! Bože! Bože!“ odmlčel se. „Proboha, vzchop se! Máš ještě nás, máš hrad a svoje lidi! Zavinil to Zirten, nesmí ujít trestu! Bojuj, znič ho a my půjdeme s tebou! Elfové určitě najdou způsob, jak se sem dostat, se vším svým umem! Potřebujeme čas. A ty nám s ním můžeš pomoci.“
Devír se mu podíval do očí.
Ani jeden z nich neuhnul.
„Dobrá. Dobrá, nevzdáme se, dokud je všechny nepobijeme:“ Výraz ve tváři ale mluvil o něčem jiném.
Bylo nad ránem. Zasypávaly je nové a nové přívaly sněhu. Poslední brána skřípěla čím dál víc. Těsně za ní vyryli etlhilští ve zmrzlé zemi brázdu a nalili do ní čirý lektvar s rozpuštěnou solí. Před první řadou vojáků udělali ještě jednu. Za ni se postavily čety s trámy.
V závoře znovu povážlivě zapraskalo.
Povolila.
Zirtenští se s divokým rykem vrhli dovnitř. Neviditelné zdi v brázdách sály jejich magii jako houba.
Těsně před střetem Devír vykřikl: „Savarghat idalan!“
Oslepující bílé světlo prudce odrazilo útočníky. Jejich přední řady se nabodly na kopí těch za nimi. Ti šťastnější prolétli branou nazpět, zbytek se rozdrtil o zdi.
Zaklínadlo řádilo i ve vnějších hradbách. Odráželo se ode stěn a zabíjelo, dokud nevylétlo hlavními branami.
Hned po tom všem elthilští zabouchli vrata a zaklínili je. Karthenovi zůstala jen osobní garda a torzo pluku.
„Co takhle zkusit výpadní branku východní věžičky? Mohli bychom zmasakrovat jejich týl.“
„Jane, to nejde. Prokop to obhlédl z ochozu. Je to sebevražda.“ Šimon Ihen se s úsměškem podíval na Jana Javerina. „No pokud chceš být nejrychleji vzniklým mastným flekem od počátku písemnictví, klidně můžeš. Ale Ged ti to asi nepromine,“ a poplácal přátelsky Geredhela po zádech.
Brána znovu úpěla.
„To je garda,“ šeptl Devír, „nejtěžší práce nás čeká teď.“
Tasil Amakerthór.
„Vpřed, synové moji! Zabte psy, kteří se na nás opovážili vztáhnout zbraň! Bijte je a nešetřte je ve jménu těch, které zahubili! Právo je naše! Na něeee!“
Dřevo prasklo. Dva šiky se do sebe zaklesly.
Strašlivá řež kosí všechny. Padají Zirtenší i Geredhelovi přátelé. Sníh se barví rudě a taje pod přívaly teplé krve.
Přestože Devír zabíjí po stovkách, smrtelné kletby po něm nikdo nemetá. Mrazí to v kostech.
Nakonec zůstává sám mezi hromadami mrtvol.
Nechápe to, je unavený, kvůli těžce zrněnému kolenu se opírá o zlomené ratiště a pro proražený kyrys sotva dýchá.
Proč mě nechali být? Proč jsou všichni mrtví a já ne?!
Někdo prochází branou. Povýšeně si prohlíží jatka a mezi jezery krve nachází jedinou stojící postavu.
„Ach, tak konečně mám tu velkou čest setkat se osobně se samotným elthilským králem čarodějů. Kde však máš své tři přátele, zbylé krále? Snad nás neopustili?“
„Odešli důstojně, v boji. Na rozdíl od někoho, kdo se celou dobu schovával v teplíčku za štíty gardistů.“
Zirten nakvašeně stiskl svou honosnou černou hůl. „Myslím, že kdybych se tady procházel sám a bez ochrany, tak bys neodolal pokušení zabít mě z útulné zálohy svého hradu.“
„Spravedlnosti bych učinil zadost za úkladnou vraždu mé dcery,“ drtil mezi zuby.
„Služebník, kterého jsem za tou vzpurnou dámou poslal, aby jí domluvil, se nevrátil. Předpokládám, že to poněkud přehnal a ty jsi ho podle práva potrestal.“
„Jak neuvěřitelné, lhát otci bezostyšně do očí,“zasyčel jedovatě.
„Jak neuvěřitelné,“ zpitvořil Karthen hlas do výšky, „pokládat mě za lháře,“ zavrčel. „Nicméně jsme se dostali úplně jinam. Tví lidé napadli mé. Možná se jen nějaký oblastní velitel chtěl zviditelnit před tvýma očima pěknou zásluhou, ale já to pokládám za hrubé porušení dohody.“
„A dostatečnou odvetou je vypálení Podelthilí do základů. Prachmizerná záminka.“
„Jen starodávný zvyk,“ zasmál se poučným tónem. „Nikdo nesmí zůstat naživu. V téhle zemi má bohatou tradici, jak jistě víš.“
„Tvůj starodávný zvyk podle a úskočně zničit protivníka. Vyrvat i s kořeny, spálit a zadupat do země. Máš strach z vendety.“
„Nechám tě naživu a ty se pomstíš. Vysilovali bychom se navzájem úplně zbytečně. Někdo musí zemřít, aby jiný mohl žít. Navrátím tě rodnému bahnu, elthilský králi.“
„To ty pozdravuj močál porostlý rdesnem, kde se schováváš. Postarám se, abys ho víckrát neviděl.“
Vrhli se na sebe. Točili se v kruhu a zakopávali přitom o těla. Metali po sobě nejúčinnější kletby, jaké je napadly.
Byli úplně vysílení. Karthen ubíjel Devíra černou magií, Geredhel používal výhradně poutnickou. K Zirtenově smůle teď byla účinnější víc, než, kdy jindy. Černokněžník sotva popadal dech i myšlenky.
Král ho upřeně pozoroval. Namířil špičkou Amakerthóru na sokovo srdce. Rychle sebral poslední síly. „Geror gómedsol!“
Zirten se zmítal, ověnčen žlutými blesky. Vražedná energie s ním pohazovala vzduchem. Devír to sledoval jako zjevení.
Čas se téměř zastavil. Nepřítel byl už dávno po smrti, když s ním vyprchávající světlo ještě škubalo.
Geredhel se opíral o to zlámané kopí, s mečem napřaženým do prázdna. Zmučeným tělem proplouval úžasný pocit.
Dostal jsem ho. Dostal… Podlomily se mu nohy a zhroutil se.
Svět se mu v očích točil jako šílený. Sotva ho vnímal.
Nahoře na věži zakrákal krkavec a snesl se níž. Usedl na jednu z těch třaslavých hromad a dlouho hradního pána zpytavě pozoroval.
Geredhel se propadal do krvavě černého jezera. Vydechl naposled, v ruce stále pevně svíraje svůj meč.
Na nádvoří zavládlo hrobové ticho. Několik málo vojáků se odvážilo dovnitř. Nejdřív se zděsili. Karthen ležel mezi tím vším.
Pak se rozzuřili. Postavili svému vládci na nádvoří hranici a celý hrad zapálili.
Vydali se zpátky, ale kousek od Elthilu na ně zaútočila přicházející pomoc. Štěpán Žitavský přišel na volání Ihenů, našel ale jen hordu dobyvatelů a hořící pevnost. Ani starý posvátný háj na kopci u pahorků neunikl krveprolití. Panenská zem se zalila krví a stala se nepřívětivou. Lesní démoni se utrhli ze starodávného řetězu a zpustošili i to, co zbylo. Krajina znovu vzplála ohněm.
Hořelo dlouho, než západní déšť všechno uhasil. Po spáleništi se vraceli gyrovetičtí. Ze vsi, která kdysi vznikla jako obchodní stanice a podle toho přišla ke svému jménu, nezbylo vůbec nic, snad jen pár ohořelých zdí. Démoni zničili i malou osadu Křesčice. Zirtenští ji jako spojence ušetřili, běsové ne.
Zbytky čtyř královských rodin se zničehonic objevily na jednom z kopců ovinutých prapodivnými zkazkami. Vlekli se krajinou směrem k hradu. Vedl je Anrin, který přežil jako jediný muž z celé Devírovy rodiny. Při pohledu na popelavou pláň a doutnající trosky mu vyhrkly slzy.
Vítr zvedal spálené částečky, obalil jimi úplně všechno a pak je rozehnal do dálav. Mladý Devír se nostalgicky procházel po žářišti, pokrytý šedivou krustou. Až mezi zříceninami a Gyroveticemi si uvědomil, že ho sleduje nějaká žena. Sotva se obrátil, rozběhla se k němu. Slepené vlasy jí vlály kolem ztrhaných aristokratických rysů. V šedivých důlcích jí šíleně plály hnědé oči. Pohybovala se v prapodivném tanci, dokud těsně před Anrinem nezůstala sát. Zírala mu do očí, třesoucí se dlaně mu přitiskla na hruď.
„Máš právo krevní msty, ale ty ji nevykonáš. Nezapomenete celá staletí, ale jednou, jednou to uděláte,“ zašeptala mandlovým hlasem.
„Čtyři králové žijí dál,
ale nikdo by toho nehádal.
skrývají se za clonou zapomnění,
dokud se doba nepromění.
Pak jich tady bude šest,
co budou barvy světla nést,
co smyčku kolem krku utáhnou
a Zirten má naději pražádnou,
že unikne spravedlivé odplatě,
oni však musí najít elfů svět.
Jen tak pochopí, co jsou zač,
Kdo je přítel a kdo hráč.“
Vyčerpaně mu klesla do náruče.
„Nesmíš se vrátit – tam.“ Černé elthilské hradby se zdály mocnější než obvykle.
„Smetli by tě jako smítko prachu. Tvá cesta bude dlouhá, ale vytrvej, snažně tě prosím! Na konci tmy čeká světlo. Jednou ho uvidíš.“ Znovu se na něj podívala přímo. Sklonil se a políbil ji na bílé čelo.
Zmizela v šedých mračnech zvířeného popela. Už ji nikdy neviděl.
Po ztemnělé noční obloze se neslo krákání. Anrin je nevnímal.
„Hej, mladý brrachchu! Dusše ti ulítla?“ Z apatie ho vyrval skřehotavý hlas.
„Co mi chceš?“ zeptal se podrážděně.
„Na své bysstrré oči jsem viděl, jak tvůj otec kless k zemi. Věz, že pad jako vítezz,“ usedl mu na hlavu zaprášený krkavec.
„Tvá záliba ve zvrácenostech se mi hnusí“
„Aarrgh,“ zaskřípal zobákem, „tvoje plémě se masakrruje po horrrdách kvůli malicherrnostem a ty si mysslíš, že jsssi lepšší, kdyžš máášš v žilách krrrev elfů?! Óóh! Něco tě ssžírrrá, sžírrá! Co to?!“ zatnul drápky do kůže. Anrin měl co dělat, aby zadržel palčivé slzy.
„Co to? Co to?! Mluv!!“ zaskřehotal pták panovačně.
Devír se ho chtěl stůj co stůj zbavit. Přiznal se.
„Ó věšstba. Ale jedovatá. Nechch rradšši prrracoat sílu třřří sesssterrr zemsskýchch. Neberrr ji na zsřřetel!!“
„Aha, tak ona ji na mně jenom hrála, říkáš. A proč by říkala ,Na konci tmy čeká světlo. Jednou ho uvidíš´?!“
„Ta sslova jsem sslýchával, kdyšž ješště byla upřřímná. Než prrosákla jedem. Mágové dovedou lecossss, i líčit passti. Dávášš vššanc ssvůj prrokletý rrod. Zničit ho. Zničit ssebe ssam… “
„Nelži! V paměti mám cejch, takže mluvila pravdu!“
„Passt za tebou ssklapla. Trranss, uhrrančivé pohledy, vytrržení, bylo to tak?“
„Ne, chovala se úplně normálně,“ usykl.
„Árrgh! Tyss už taky pomatený! Dosstala tě! Dosstala tě!! Ó Agameyrr – “ Krkavec skákal jako zběsilý a tahal přitom Anrina za vlasy. Z nezahojené rány na hlavě vytryskla krev. Vztekle chytil opeřence za krk, vytrhl jej i s vlasy a mrštil jím do popele. Pták se otřepal a začal mládenci kroužit kolem hlavy. Anrin na něj zběsile řval a mával kolem sebe mečem.
„Myslíš, že jsi na koni ty ješitný hnidopichu, co?! Co najdeš, to zničíš, mrtvé vykopáváš z hrobů! Proč to všechno? Mluv zrůdo!“
Znovu vztekle máchl. Na zem dopadlo černé tělíčko. Z ptáka vyšlehl oheň. Okamžitě vzlétl, ale dvakrát větší než předtím. Anrin se dal na útěk.
„Rrrrchch…, “ zavrčel opeřenec jako divoké zvíře, „pohrrrdl jssi úplně vššším a ješště jssi vzstáhl rruku na Ssstrážce. Až přijde časss, odměníme sse ti. Pak uvidíme, kdo měl prrravdu!!“
Jeho výhružka pronásledovala utíkajícího Devíra.
Pravdu, prravdu, prrrravdu…
Pláň opět ztichla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
