|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303438 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta II- Kaňka ::
 honzoch |
publikováno: 16.05.2008, 4:01
|
| Konečně dojde k rozbalení karet. Situace je neudržilná a tak se zamilovaný pár rozhodl, že vezme spravedlnost do vlastních rukou. Společně vykonají to, co bylo v 17.století naprosto nemyslitelné. A sami se přesvědčíte, zda se jim to povedlo... |
| |
|
|
7)Kaňka
Konečně byl Kristián zpět. Spěchal k bráně. Tmavý les po něm natahoval pařáty. Honem rychle z jeho moci, která končí za hradní zdí.
Hajduk u brány mu věnoval překvapený pohled a ihned dostal jasnou odpověď: „Buď zticha a dělej, že jsi nic neviděl!“
Ozbrojenec se jako zmoklá slepice stáhl zpět do strážnice.
Nadvoří bylo liduprázdné. Vlastní kroky mu zněly strašidelně.
Překročil práh a rozeběhl se po schodišti.
„Měl bych zajít za baronkou a zachránit, co se dá!“ říkal si, ale srdce ho táhlo jinam. Do komnaty obou sester. Třeba mu Zuzka poví, co se zatím odehrálo. Nebude na škodu se před návštěvou baronky informovat o posledních událostech. Zaklepal na dveře komnaty a hned otevřel. Nikde ani světélko.
„Zuzi, spíš?“
Jeho hlas pohltila temnota. Odpověď nepřišla. V tichém zamyšlení dokráčel doprostřed místnosti. Nemohl si nevšimnout obrovského nepořádku, všechno bylo vyvržené na podlaze a zpřeházené. Prošel se k oknu a zpět. Když ani to nepomohlo, opustil pokoj a neslyšně za sebou zaklapl dveře.
Pustil se směrem k salonku, kde očekával Její Milost.
Připadal si jako princ v Šípkové Růžence, prosekávající se zakletým zámkem. Místo trnů proti němu stály vlastní obavy. Ještě dvě chodby...
To ticho! Ach to ticho!
A pak cosi uslyšel, zprvu slabě, ale hned si byl jistý.
Čím blíže byl salonku, tím víc ho onen zvuk mrazil. Zdobené dveře byly zavřené. Nezůstal na pochybách, křik vycházel zpoza nich.
„Nechte ji,“ slyšel Lidčin zoufalý hlas, „ona za nic nemůže!“
Baronka nezůstala dlužná odpovědi: „Jen se na to dívej, abys viděla, jak jsi své sestře zatopila! Ty půjdeš druhá! To abys nenatáhla brka před tímhle divadlem!“
Kristián neměl čas na údiv, Lidka je zde a nejspíše trestána. Pootevřel dveře a nenápadně nahlédl. Neviděl toho mnoho, ale i to málo, co viděl, stačilo, aby si udělal obrázek. Jako první spařil Lidku, pevně spoutanou a hlídanou Rehákovou. Zuzku uviděl až jako druhou. Barončina lískovice právě tančila čardáš po jejím zadku. Chvíli ten výjev zhnuseně pozoroval. Zaťal pěsti.
Zuzka úpěla bolestí.
Sotva si mohl všimnout, jak baronka ránu po ráně měkne. Chuť trestat Zuzčinu drzost ji rychle opoštěla a přicházela lítost. Kdyby tu nebyla Reháková, trestání by dávno skončilo. Ovšem babice je na mladší sestru zaujatá, a ona, baronka, si před ní nemůže dovolit slabost.
Kristián trpěl. Paralyzován přívalem událostí se opřel o stěnu a zakryl si uši. Zuzčin křik se mu i tak dral mezi prsty a zarýval hluboko do srdce.
Rozhodl se k činu. Ani se pořádně nerozmyslil a už bušil na dveře. Brezničan mu otevřel. Baronka se zvedla od modřin své oběti a rychle si stoupla před dívčino obnažené pozadí ve zřejmé snaze zakrýt škody.
Nevypadala naštvaně, spíš rozrušeně.
„Pane Kristiáne, vy nejste v Trnavě?“
„Co bych tam dělal?“ bez rozpaků odvětil a pocítil, jak mu pod nohama praská tenký led. Ve vědomí, že se stále nepropadl, dodal: „Jel jsem se jen projet, nechápu, co vám Reháková vytroubila!“
„Milý Kristiáne, jsem tak ráda, že jsi…“
Její city k němu vzplály nanovo. Jediný jeho pohled opět rozdmýchal plamen v jejím srdci. Uvěřila by mu i sebenaivnější výmluvu. Díval se na ni tak nevinně!
Babizna, zklamána, že divadlo skončilo, a že baronka dá víc na Kristiánovu pravdu, postrčila sestry k odchodu. Nejradši by na Zuzčin opuchlý zadek ještě pár přidala, ale neodvážila se.
„Zamknout do pokoje! A postavit stráž! Víno do mé komnaty!“ mávla směrem k Rehákové, Žofii a Brezničanovi.
Lidka a Zuzka se marně snažily přivábit Kristiánovu pozornost. Mladík se tvářil, že je nevidí, dobře si vědom složitosti celé situace. Zuzčin pláč a Lidčiny prosby dozněly na chodbě.
Baronka se ani neohédla. Zato když se její oči zahleděly do mladíkovy tváře, bylo zhola nemožné odrthnout se.
„Můj drahý! A já vás podezřívala!“ vzdychla a objala ho kolem krku. Neuvěřitelné! Ještě před chvílí by přísahala, ze ho nenávidí. Nyní byla samé sladké slovíčko a sledovala, jak se Kristián rozohňuje. Proklouzli ze salonku do barončiných komnat.
Dvě číše se vyzívavě třpytily na malého stolku, pokrytém červeným ubrusem.
Posadili se.
Co následovalo, není třeba příliš popisovat. Ve vodopádu sladkých slov a alkoholu se zcela utopilo vše, co narušovalo zdánlivou harmonii. Ty tam zůstaly bouřlivé události dlouhého dne, ty tam sestry i cesta do Trnavy.
Čas plynul a víno bouralo zábrany. Baronka si po letech zase připadala mladá a svůdná. Smyslný úsměv z jejích rtů nezmizel, ani když mladíkovi klesla hlava. Lehce ho štípla do slabin. Zareagoval okamžitě. Rukou jí sáhl na ňadra. Vzdychla.
Vstal a uvolnil si kord. Zajela k podvazku.
Skrze skleničku se na ni připitomněle usmál: „Milosti, netušil jsem, že vaše přítomnost má na mou, těžce zkoušenou duši tak blahodárné účinky!“
„Milost nechme stranou,“ rozplývala se baronka, „pane Kristiáne, je mi s vámi tak dobře!“
„Nač pán, pana nechme stranou.“ opětoval a odstrčil skleničku stranou. Zavítala prsty do vlastního výstřihu. Kristián její pohyb pozoroval přivřenýma očima.
„Jsem Katarína.“ pravila tiše.
„Katarína,“ opakoval, když povstal ze židle, „škoda, že vám tak lidé neříkají…“
„Ale ty mi tak můžeš říkat…“ mrkla a v mžiku byla zase u něj. Rozevlátě si uvolnil knoflíky u vesty.
Nebylo to ani potřeba, rukavice byla hozena davno předtím. Baronka zmizela ve dveřích do ložnice.
Jen v noční košilce se položila pod nebesa. Zaujala „erotickou“ pozu a čekala. Ne dlouho, Kristián vkročil.
Boze, ten je tak krásný!
Očekávala první něžný dotyk milence, amorci jí létali kolem hlavy a zpívali své písně plné lásky a rozkoše.
Něha, kterou předvídali, nepřišla.
Mužská ruka zatlačila její hlavu do polštáře.
Než se stačila vzpamatovat, už měla na rukou i na nohou pevně utažené závěsy svého lože a v ústech kus hadru. V potupné poloze mohla jen pozorovat, jak se Kristián zvedá z lože a schovává svou chloubu.
„Sbohem, krutá baronko! Je mi líto vaší naivity! Jestli jste, byť jen chvilku, věřila v tohle divadlo, pak Bůh s vámi!“
Víc neřekl.
Bezmocně provrtávala očima zavřené dveře, kudy před chvíli vešel milenec a odešel nepřítel. Nenáviděla ho. Opravdu? Ne, byla do něj zamilovaná i po téhle zradě! Ale všechna její zloba se nahrnula na Lidku!
Snaha vysvobodit se z pout se nesetkala s úspěchem. Rozvzlykala se, opuštěná a zrazená.
Kristián dobře věděl, že si právě zavřel dveře k mírovému řešení a sám sebe odsoudil do vyhnanství. Sebral klíč zpod prahu a políbil jej radostí. V euforii se rozlétl z komnaty, přímo za sestrami.
Nevnímal cestu, kudy běžel. Nezaregistroval ani kapitána Szendreie, který se mu pověsil na paty a nyní se skrýval za závěsem.
„Co tu chceš ty...“ zaznělo z úst hajduka. V odpověď se ozbrojenci zatmělo před očima a sesul se hned vedle dveří. Kristián odemkl.
Sestry zastihl v trudné náladě. Když otvíral, hodně je polekal, protože stále čekaly na dokončení svého trestu. Lidka přecházela u okna, vyplacená Zuzka tiše pofňukávala na lůžku. Když ho spatřily, hned se jim rozjasnily tváře k nepoznání.
„Kristiáne!“ vykřikly a vrhly se k němu.
„Musíme jít! A rychle!“ zarazil jejich projevy nadšení. Slabě políbil Lidku na tvář a zlehka k sobě přitáhl dotírající Zuzku.
„Vem si to nejnutnější, vyrážíme!“ špitl a postrčil ji zpět k posteli. Zuzana začala do ruksaku cpát vše, co jí přišlo pod ruku.
Kristiánovo srdce bilo hlasitě na poplach. Cenné minuty jim utíkaly pod rukama. Někdo je mohl vidět. Pro jistotu vtáhl nehybné tělo strážce dovnitř.
Když byl hotov, shledal, že Lidka má sbaleno. Se Zuzkou to bylo horší.
„Jen to nejnutnější, Zuzi!“ přistoupila k ní tmavovláska. Když si všimla sestřiny smrtelné únavy a roztržitosti, sama vzala její ruskak a naplnila jej. Netrvalo to déle než minutu.
Kristian tiše přikázal: „Musíme podél kaple, tam si nás hajduci nevšimnou!“
Sestry učenlivě souhlasily a vyrazily za ním. Daleko nedošli.
Leknutí, jaké potkalo Kristiána, když ucítil na svém krku ostrou čepel, bylo z kategorie těch nejhorších.
Jan Szendrei se před nimi vynořil jako démon. Oči mu plály a meč na Kristiánově krku se třásl.
„Ja vás nepustím, Kristiáne!“
„Proč, Jene?!“ uniklo Zuzce.
„Nemohu pořád porušovat zákon!“
Zákon! Tak směšná výmluva! Ten si vybral chvíli!
Pandurskému kapitánovi vřeštěl v duši tajemný hlásek: „Nechceš, aby odešli! Už je neuvidíš! Lidku už nikdy neuvidíš!“
„Neblázněte, kapitane,“ ustoupil Kristián o krok zpátky a mimoděk donutil k ústupu i sestry, „když neodejdou, baronka se s nimi nebude mazlit!“
Marně. Pan Kristián v rostoucí panice vyhrkl: „Zatraceně, kapitáne! Jste přeci dobrý člověk, tak proč najednou tohle?! To se nemůžeme dohodnout?!“
„Maříte tu čas!“ odvětil Szendrei. Jedna ze sester v temnotě komnaty slabě vzlykla. To Kristiána popohnalo. Vytasil meč: „Copak vám je jejich záchrana málo?! Vám není líto, co ty stvůry udělaly se Zuzkou? Nemáte srdce!“
Dost slov, pařezu neporučíš.
Kristiánův uvodní výpad byl odražen. Szendrei šel do protiútoku. Možná si počínal až příliš optimisticky, možná nechtěl protivníka zranit. I proto byl jeho útok pokryl a zůstal naprosto bezmocný proti dalšímu Kristiánovu pokusu. Čepel kordu zrudla krkví a kapitánova zbraň cinkla o podlahu. Pan Kristián nechal soka sokem a křikl na sestry: „Honem! Rychle! Utíkejte!“
Zatímco Lidka nechala Szendreiovi jediný útrpný pohled a běžela dál, Zuzka se u něj zaraženě zastavila a vysypala ze sebe: „Jeníčku, to jsme nechtěli!“
„To nic není!“ zavrčel. Načež ji už vlídněji pobídl: „Tak Zuzanko, na co čekáš? Běž!“
„Ale...“
„Zmiz, sakra! Zachraň se, hloupá!“
Bez námitek se rozeběhla za sestrou a Kristiánem. Na konci chodby se ohlédla. Szendrei nakonec dokázal vstát a opíral se o stěnu. Víc neváhala.
„Probůh! Kde je Zuzka? Kristiáne, počkej! Ona tam snad zůstala...“
„Není čas, Liduško!“ odbyl ji. Černý otvor zadní branky ho magicky přitahoval. Lidka hleděla v opačnou stranu. Snažila se ho strnout zpět. Výsledkem bylo, že zůstali stát ve stínu branky.
Někdo musel vyhlásit poplach, v několika oknech zaplály svíce a zazněl zvuk bot, bubnujících do ochozů. Lidce se sevřelo hrdlo.
A pak spatřila Zuzku. Mladší sestra se nepustila tmou podél hradby, ale napříč nadvořím. Na první, relativně bezpečnou možnost jí nezbyl čas. Lidce ztuhla krev v žilách. Ne však nad Zuzčiným útěkem, ale nad stínem, který se vynořil ze strážnice. Brezničan skočil po Zuzce jako obrovitý lev po bezbranné gazele.
Mladší sestra upadla, hajduk rovněž.
Lidka vykřikla její jméno, které však zcela zaniklo v Zuzčině zoufalém volání. Marně se snažila vymanit z rukou Kristiána, který ji táhl pryč.
„Kristiáne! Kristiáne! Musíme ji vzít sebou…zachránit! Zabijí ji!“
„Není čas, Lidko,“ vztekle zvolal, „běž, probůh! Vždyť nás chytí.“
Lidka se ani nepohnula. Kristiánovi povolily nervy, popadl ji do náruče a nesl pryč, přímo do hlouby lesa. Bušila do něj pěstmi a nadávala mu. V Lidčiných uších stále znělo ono zoufalé volaní, které rvalo srdce z těla. Volaní, které právě udusil Brezničan v sudu s vodou. Její společník na Zuzčiny nářky neslyšel a slyšet nechtěl.
Jen dál! Dál! Nechytnou nás!
Ztratili se v hvězdné noci. Konečně byli sami, ale za jakou cenu! Černá kaňka na jejich útěku zcela zničila Lidčinu radost.
„Uklidni se!“ zařval Brezničan, když ho mladší sestra nakopla do holeně. Takhle se Zuzka ještě nikdy nervala. Její odpor ho nepřestával překvapovat. Dovlekl ji za cop k sudu s vodou, ponořil její plavou hlavu pod vodu a podržel. Vodní terapie nezabrala. Další ponoření mu nebylo vakš dopřáno. Poklepání na rameno ho přinutilo, aby se obrátil.
Szendreiova pěst ho poslala k zemi.
Zuzka se zemdleně svezla vedle sudu, napůl udušená.
Kapitán dorazil lumpa prudkým kopancem. Přemáhaje bolest vzal Zuzanku do náruče a chystal se ji odnést.
To už byli vzhůru všichni obyvatelé hradu. Zavládl chaos. Kdosi zvolal, že přišli zbojníci. Byl rychle umlčen dalšími panikáři. Vysvobozená baronka s Rehákovou také dorazily, první jmenovaná jen v županu přes noční košilku.
Panduři a hajduci se vraceli s nepořízenou. Nenašli jedinou stopu. Aby také ano, když je jejich vlastní kapitán podvedl a poslal na zcela opačnou stranu. Szendrei samotný byl zcela mimo podezření. Jeho škaredé zranění paže ho stavělo do pozice oběti. Později ho dokonce dávali za příklad statečnosti, že se postavil Kristiánově zlovůli.
Baronka zdrceně stála před otevřenou brankou. Tenhle den už nechce nikdy zažít.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
