» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2140766

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303438 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Altam: Kapitola II ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Altam

Alan Dark	publikováno: 19.05.2008, 15:01


	Starý muž vyskočil z křesla a s neobvyklou rychlostí se k Wilofovi vrhl. Jakmile překonal těch pár kroků, které je dělilo, s radostí ho objal a pohlédl mu do očí. „Wilofe, chlapče drahá, ani nevíš, kolik času jsem strávil tvým hledáním! Kdes až doteď byl?“ „Lituji, ale já si do té příhody na lodi nic nepamatuji. Jen občas se mi při nějakém názvu nebo pohledu vybaví vzpomínka.“ „To je ovšem mrzuté. Jak je to ale možné? No, zatím to necháme být, časem na něco přijdeme. Mimochodem, jmenuji se Gronor a toto je Arames. Znal jsem tvého otce. Dalo by se říct, že jsme byli dobrými přáteli.“ „Znal jste mého otce? Co je sním? Kde je?“ „Myslím, že bych ti měl převyprávět stručnou verzi minulých let, abys pochopil naši současnou situaci.“ „Dobrá.“ „Tak tedy, Altamské království, původně tvořené jen centrální částí Altamem a severním Norlamem, bylo králem Cedricem III. Rozšířeno a Lemlorsanskou džungli a Sahartské království, naše bývalé spojence. Tak Cedric stvořil Altamskou říši. Napadení našich sousedů vyvolalo vlnu nevole v srdci Cedricovi říše a to byl počátek občanské války. A právě této temné doby využil Temný lord Mordraneth, vůdce našich odvěkých nepřátel z východních Darlanských ostrovů. Přesvědčil arcišamana Lemlorsanských ještěranů a krále Sahartských nomádů ke spolupráci a společně dobyli Altamskou říši. Mordraneth jim vrátil jejich země pod podmínkou jejich další spolupráce a sám si ponechal Altamské království. Nyní sedí na Altamském trůnu a prakticky ovládá celou Cedricovu říši. Král Cedric byl samozřejmě zabit. Už sis určitě všiml toho amuletu a prstenu, co nosíš. Víš, co znamenají?“ Wilof pohlédl na předměty, o kterých se Gronor zmínil a zavrtěl hlavou. „Jsou to poznávající znaky rytířů řádu Ellai, ochránců Altamského království. Když se Mordraneth dostal k moci, nechal téměř všechny příslušníky řádu povraždit.“ „Ale jak se ty věci dostaly ke mně?“ „Máš je od svého otce. Jmenoval se Iledrin a byl velmistrem řádu za vlády Cedrica. Bohužel byl mezi prvními, kdo byli zabiti Mordranethovými přisluhovači. Zůstal v chrámu boha Ellai, kde původně žili rytíři Ellai i mágové Slunce, Ellaiovi kněží. Zůstal s hrstkou ostatních mistrů řádu a ostatní poslal do bezpečí. V chrámu byl zabit, říká se, že s ním bojovalo najednou deset ještěranů! Byl to skutečně vynikající bojovník. Ale nemám ponětí, jak se ty předměty vzaly u tebe ani jak ses ty dostal sem, na ostrov Orion.“ Wilofovi se opět vybavilo několik vzpomínek. Hlavně viděl muže v bílých tunikách a pláštích s vyšitým zlatým sluncem. Třímali zářivé meče s podivnými znaky vyrytými po celém povrchu zbraní. Také si vzpomínal na postavy dvou mužů, které spolu před ním mluvili. Vysoký rytíř Ellai s mohutným obouručním mečem na zádech a trochu menšího, mírně shrbeného starce v dlouhém černém plášti s kápí sahajícím skoro až na zem. Plášť se ve větru mírně vzdouval a trochu se rozevřel, takže bylo vidět tmavě modré roucho, které měl muž pod ním. V ruce třímal ebenovou hůl s podobnými znaky jako na mečích rytířů Ellai. Na konci hole byl upevněn malý černý krystal, který se matně leskl. Muž si sundal kápi a Wilofovi se odhalil pohled na jeho bílými vlasy orámovaný obličej, z nějž hleděly temné oči. Z muže ale nevyzařovalo nepřátelství, spíše starost a obavy. „Iledrine, nemáme moc času. Radím ti dobře, nyní není ten pravý čas s Mordranethem bojovat. Uteč! Bojovat můžeme později.“ Takže ten rytíř byl Wilofův otec. Kdo ale byl ten druhý muž? „Xarnasi, na tohle téma už jsme se několikrát bavili. Nikam nepůjdu. Zůstanu a budu bránit chrám. Nesmí padnout Mordranethovi do rukou. To ho raději sám zničím.“ „Jak myslíš. Je to tvůj život a tvoje volba. Ale proč jsi mě tedy zavolal?“ „Chci tě požádat, aby ses postaral o mého syna.“ Xarnas upřel na Wilofa zvědavý pohled a přikývl. „Dobrá, příteli. Postarám se o něj. Dávej na sebe pozor. A pokud se tu ukáže Mordraneth, nesnaž se s ním bojovat. Na to bych neměl dost sil ani já.“ Iledrin se sehnul k Wilofovi a vtiskl mu do ruky amulet a prsten. „Starej se o to dobře. Je to to nejcennější, co ti mohu dát. Ale teď už běžte.“ Xarnas zvedl malého Wilofa ze země, znovu si nasadil kapuci a pomalu odešel pryč. Wilof ještě upíral oči na svého otce, ale po chvíli se jeho postava ztrácí v mlze. Wilof se vrátil ze vzpomínek zpět do současnosti a pohlédl na Gronora. „Kdo je Xarnas?“ Gronor vypadal mírně zaskočeně. „Xarnas? Kdes to jméno slyšel?“ „Vzpomněl jsem si. Můj otec ho žádal, aby se o mě postaral.“ „Ano! To je ono! Říkal jsem si, co tehdy dělal Xarnas v chrámu. Zahlédl jsem ho, ale jen letmo, když přicházel. Tak on tě hlídal! Celých těch patnáct let! Tehdy ti bylo osm. Vždy mě zajímalo, jak ses tehdy z chrámu dostal. A teď konečně znám odpověď. Ty ses ale ptal, kdo je Xarnas. Kromě toho, že to byl přítel tvého otce, byl jedním z mágů Vody, kněžích boha Aqarese. Je jich hrozně málo, protože je nenáviděl jak Cedric, tak Mordraneth. A Xarnas byl jejich vůdcem. V tom chrámu jsem ho ale viděl naposledy.“ „Takže vy jste rytíř Ellai?“ „Ano, ale není to něco, čím bych se mohl v této době chlubit.“ „Chci se stát členem řádu.“ „Wilofe, musíš si uvědomit, že náš řád je nyní tajný. Vstoupit do něj není tak snadné jako dřív. Skutečně se chceš vydat touto cestou? Být stále pronásledován Mordranethovými služebníky a neustále se skrývat?“ „Ano.“ „Budiž. Přijmu tě za svého učedníka. Musím tě ale požádat, abys mi dal amulet i prsten. Tyto předměty smí nosit jen rytíř Ellai. Až se jím staneš, vrátím ti je.“ Wilof si pomalu přetáhl stříbrný řetízek amuletu přes hlavu a společně s prstenem ho podal Gronorovi. Měl z toho divný pocit, ale rozhodl se muži věřit. Všiml si, že jeho nový učitel na sobě znaky řádu nemá. Samozřejmě, musel zůstat naživu a k tomu bylo zapotřebí utajení své totožnosti. „Ale ty vlastně nevíš nic o svém zachránci. Aramesi, představ se.“ Černoch podal Wilofovi ruku a když mu ji stiskl, promluvil. „Jak už víš, jmenuji se Arames. Jsem synem Adefara, bývalého krále Sahartu. Můj bratr Solined ho ale přesvědčil, aby pomohl Mordranethovi. Poté ho nechal uvěznit a sám se chopil moci. Mě pak prodal do otroctví a nechal mě poslat na tenhle ostrov.“ „A pročs mi pomohl?“ „Vypadals, že pomoc potřebuješ. Navíc jsem se chtěl dostat pryč.“ „Dobrá, to by snad pro začátek stačilo. Musíme se vydat na cestu. Brzy zjistí, koho to měli na palubě a budou vás hledat. Pochybuji ale, že by vás hledali i ve vnitrozemí, takže tam zamíříme. Pojďte se mnou.“ Gronor vstal z křesla a přešel k velké železné truhle u jedné ze stěn. Pomalu ji otevřel a začal z ní vytahovat její obsah. Jako první vytáhl prázdnou koženou tornu, do níž rychle naházel několik kusů bílého oblečení, v němž Wilof poznal stejnokroj rytířů Ellai. Následoval jeho vlastní amulet a prsten, které také hodil do torny. Poté na jiné místo v torně opatrně vložil Wilofovi předměty. Pak z truhly vytáhl úzký podlouhlý předmět zabalený v hadrech, který tvarem připomínal meč. Položil ho na zem a znovu se ponořil do útrob truhly. Vytáhl čtyři meče v kožených pochvách. Následoval luk a toulec se šípy a jako poslední černý plášť s kapucí. „Takže, budeme cestovat na koních jako Aramesovi služebníci. Protože žádný člověk kromě žoldáků Mordranetha a Saharťanů nesmí mít zbraň, já a Wilof je budeme mít pod plášti.“ Podal Wilofovi jeden z mečů a Arames si vzal rovnou dva. Okamžitě si pochvy připevnil na záda a Wilof si ten svůj připevnil k opasku. „Děkuji, mistře.“ Gronor se po něm pobaveně podíval, připevnil si svůj vlastní meč a oblékl plášť. Truhlu zavřel a vzal do ruky zabalený předmět. Ještě vzal ze stolu několik chlebů a nacpal je do torny. „Můžeme jít.“ Arames ještě sebral ze země luk s toulcem a vyrazil ke dveřím. Wilof jejich skupinu uzavíral a jakmile vyšel ven, zavřel za sebou dveře. Před domem byla rovnou pískem vysypaná ulice, na níž stáli připravení koně. K jejich sedlům byly už připevněné vaky s vodou. Gronor rychle připevnil zabalený předmět k sedlu a nasedl. Arames s Wilofem následovali jeho příkladu a byli připraveni vyrazit. „Pojedeme rovnou k bráně, snad nás stráže nezastaví. Hlavně nemluvte, mluvit můžeme za městem.“ Arames jel v čele následován Gronorem a nakonec Wilofem. Wilof zjistil, že jezdit na koni umí přinejmenším stejně dobře jako bojovat se zbraní. Zajímalo ho, kde a kdy se to naučil. Zatímco pomalu jeli širokou ulicí, rozhlížel se zvědavě kolem sebe. Domy okolo byly převážně ze dřeva, většinou malé, jednopatrové. Hodně z nich byla špinavá, bylo vidět, že tu nebydlí nejbohatší občané města. Byla to nějaká přístavní čtvrť. Po stranách ulice se občas objevil stánek s rybami, převážně malými a slizkými. Míjeli je lidé ve špinavých šatech s pohledy upřenými do země. Mířili za svou každodenní prací v přístavu, za kterou dostanou zaplaceno jen tolik, aby přežili do dalšího dne. Postupně se dřevěné domy začaly měnit na kamenné, ulice byla dlážděná a okolí honosnější a čistší. Nakonec dorazili na hlavní ulici, kde stály převážně domy obchodníků. V jejich obchodech se prodávalo snad vše kromě zbraní, ty nebyly vidět nikde. Jediný, kdo měl ve městě zbraně, byli strážní. To však byli bytosti, které Wilof nikdy v životě neviděl. Tvorové byli o něco menší než průměrný člověk a navíc mírně shrbení. Jejich kůže byla rohovitá a měla černou barvu. Oblečeni byli do slabých kožených zbrojí a třímali kopí nebo meče. Občas vedl jejich skupinu nějaký Saharťan. Zrovna kolem nich jedna taková skupina procházela a Wilof si jejich vůdce se zájmem prohlížel. Saharťan na něj upřel nepřátelský pohled a on honem pohlédl stranou. Černoch si ho přestal všímat a vedl skupinu dál. Pohled dopředu Wilofovi ukázal, že se blíží k městské bráně. Arames jí bez potíží projel, ale Gronor s Wilofem neunikli pozornosti Sahartských stráží. Postavil se před ně mohutný černoch s halapartnou v ruce. „Hej vy! Kam si myslíte, že jedete? Máte povolení místodržícího?“ Arames bleskově obrátil koně a vrátil se k bráně. Černoch se k němu překvapené obrátil a Arames ho kopl do ramene. Síla kopu muže srazila na zem a odtud k útočníkovi vzhlédl. „Jak se opovažuješ bránit mi v cestě?“ zařval na něj Arames. „Ale pane, já...“ „Když bráníš v cestě mým sloužícím, zdržuješ i mě!“ „Já, omlouvám se, sire. Nikdy bych si nedovolil...“ „A teď se mi kliď z cesty!“ Strážný se bázlivě odšoural stranou a Gronor s Wilofem projeli za Aramesem branou.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	15.09.2008, 21:13:57

Příběh sklouzl do popisů, tedy ne že bych tvrdil, že bys na nich měl nějak šetřit, ono první část vypadala více zajímavá a akční! ;-) Na jednoho se však vyvalí příliš událostí, jmen hrdinů (a postav) a názvů zemí ve Tvém Světě. Konec této části je znovu trochu svižnější a nutí pokračovat ve čtení. Ne, že by byla tato část nějak výrazně slabší, ale prostě jsi toho na nás čtenáře trošku více vybalil... ;-)


ze dne 17.09.2008, 13:29:23
Alan Dark: Myslím, že mi bylo vytýkáno, že je to moc akční, tak sjem trochu přidal popisy, ale akčnost tam bude, nemusíš se bát.

Lotrinka	25.05.2008, 19:38:20

Tak za celou sérii dvojčičku, místy jsem se dost ztrácela, chyběl mi tam nějaký podrobnější popis apod... bude nějaké pokračování?


ze dne 26.05.2008, 7:29:33
Alan Dark: Hele, pokračování určitě bude, ale kdy, to nemůžu říct.

čuk	19.05.2008, 15:00:37

Dost jsem se v těch postavách ztrácel. A taky jsem trochu váhal, proč jsou tam dva druhy černochů. Vyprávění se silně zpomalilo, objevily se dost používané rekvizity. Nejsem znalec a přítel fantasy, ale tady se mi zdá, že to sklouzlo do běžného stereotypu.. Snad odborníci v textu objeví více, mně ( na rozdíl od úvodu) příliš nezaujal. Chybí mi tam i detaily a snad nějaké bližší charakteristiky. Omluvou nechť je má už slabá paměť.