obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392465 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Osud černé kočky 1-2. část ::

 autor Clarice publikováno: 28.06.2006, 16:19  
Povídka ze světa Melloria. Za jakékoli kritiky budu vděčna.
 


Za zdmi kláštera vysoko v horách už dlouho nepanovalo takové pozdvižení. Jindy pokojný život téměř tří desítek žen, které zde žily naprosto izolovány od okolního světa, se nyní změnil v boj s časem. Brzy totiž nadejde čas pro obřad a z tohoto důvodu se všechny kněžky řádu zapovězené bohyně Mork – matky všeho zla, jenž v průběhu věků vzešlo z lidských srdcí - chystaly uvítat její příchod na zem další obětí.

***

Řád existoval už pět století. Na jeho počátku stála, z pohledu historie v celku nezajímavá starší šlechtična – tehdejší patronka tohoto kraje, která najala ty nejlepší kameníky, tesaře a řezbáře, aby vytvořili většinu zařízení kláštera a tisíce dělníků, jenž dnem i nocí pracovali v dolech a k vrcholu vynášeli tuny mramoru, jenž zdobil vnitřek stavby. Později z něj byla postavena i přízemní postranní budova, nyní nazývaná Svatyně.
Patronka byla velmi štědrá, takže to, co si mnozí pod pojmem klášter představovali, připomínalo a dodnes připomíná spíše bohatě zdobenou rezidenci, kterou by mohl závidět nejeden ze zdejších vládců. Nabízí se myšlenka závistivosti některých bohů, ale to je poněkud přehnané už proto, že jen pomyslet na špatné vlastnost některého z patronů Mellorie je věc krajně nebezpečná.
Oni jsou totiž všude.

Patronka tohoto místa nechala do skály vytesat překrásnou stavbu, jejíž podoba se jí jednoho dne zjevila ve snu. Však kdyby bohyně snů věděla k čemu bude v budoucnu stavba využívána, nikdy by neudělala takovou osudovou chybu a nevyjevila by staré, často nemocné ženě svou vizi, ve které měla být jen útočištěm pro skupinky vážených obchodníků, kteří při svých cestách touto částí hor do té doby nikde nenalézali útočiště, skrýš před nepřízní počasí a přístřeší na noc. Často tak museli riskovat nebezpečný sestup po strmém zalesněném srázu, kde číhala všelijaká nebezpečenství.

Takže ne řád, ale to bohyně mohla za všechna ta mrtvá nemluvňata, říkali si lidé, kteří se o účelu kláštera časem zákonitě dozvěděli a začali se stranit svých snů a tužeb.
O ničem nesnili, po ničem netoužili a na svou bohyni zanevřeli. Do jejich srdcí byla zaseta semínka nenávisti ze kterých se zrodila Mork – matka všeho zla.
Tehdy vzešly z řad prostého lidu první tři její kněžky – mladé ženy, které se vydaly na cestu do hor. Tam se až do konce svých životů odevzdaly do služeb nové patronky kláštera.

***

Západ slunce zbarvil nebe doruda. Alesta právě v zahradě u hradební zdi, která obepínala celou západní, jedinou nechráněnou část stavby, natrhala další kytici amanetů – druhu zdejší orchideje. Jejich omamná, sladká vůně přinášela uvolnění, později extázi a ohnivá barva kalichovitých květů probouzela v duších žen a dívek tužby skryté hluboko v nitru – tužby živočišné a nebezpečné.
To, co mělo nadejít zažila poprvé před rokem, když sem přišla. V její vesnici, jež byla nedávno zničena Temnou armádou se vyprávěl příběh o životě v blahobytu, který potká každou ještě neprovdanou dívku, jež vstoupí do služeb bohyně Mork.
Poprvé jej slyšela od své babičky. Podruhé od starší ženy, kterou krátce před svým příchodem potkala na tržišti. Jmenovala se Helena, ale ti, kteří ji znali, oslovovali ji Matko.
A právě ona také uspíšila Alestino rozhodnutí.

Jak v průběhu následujícího roku zjistila, blahobyt zrovna není to slovo, které by život v řádu vystihovalo, přestože na pohled to tak jistě vypadalo.
Každá ze třiceti žen, které tu žily, měla svou vlastní, sice nevelkou, ale světlou, čistou a bohatě zařízenou místnost. Všech třicet klíčů od nich však schovávala Helena v truhlici ve svém pokoji.
Pokud se některá z dívek například něčím provinila, trest na sebe nenechal dlouho čekat a jedině Matka rozhodla o tom, jak dlouho bude domácí vězení trvat. Horší trest neexistoval. Vězení bylo dostatečným trestem pro toho, jež byl celý život zvyklý žít volně, což umožňovala poslušnost a bezhlavé následování Helenina učení.
Okna ze všech pokojů vedla kam jinam, než na západ, ostatní zdi stavby byly už odedávna součástí hory. A protože byl klášter vysoko a jediná cesta z něj pečlivě strážena, nebylo odtamtud úniku.

Alesta se tehdy účastnila svého prvního obřadu, kterému předcházela cesta do nedaleké vesnice a únos mladé dívky, jež pod svým srdcem nosila dítě.
Vzpomínky na ten den jsou, a jak doufala i navždy budou zahaleny mlhou zapomnění. Alesta pod vlivem omamné vůně květin a silného, sladce chutnajícího nápoje přivedla na svět dítě a ještě neomyté a plačící, donesla jej do svatyně…
A dál už nebylo nic, než jen závoj uklidňující mléčné mlhy tišivého zapomnění.

***

Amanety jsou jedny z mála květin, kterým se v kamenité horské půdě opravdu daří. Kvetou vždy jednou do roka - na sklonku léta a podzimu - právě v čase, kdy Mork sestupuje z nebes a navštěvuje své věrné služebnice na místech, jako je toto.
A ty jí každoročně přinesou oběť v podobě lidského novorozence.

Dívka se právě chystala odnést do svatyně celou náruč rudých, žlutých a oranžových květin, když jí zastavila starší žena, kterou okamžitě poznala.
„Vidím, že svou práci opravdu zastaneš. Zastav se už. Pozoruji tě od rána a vím, že jsi dnes pracovala dost. Odnes květy do svatyně a než se oddáš věcem, které tak ráda děláš ve volném čase, udělej pro mne laskavost.“
„Cokoli, Matko,“ řekla dívka a sklopila hlavu na znamení pokory. Starší žena ji při té příležitosti nabídla svou bledou, vrásčitou ruku a Alesta políbila velký rudý drahokam na masivním zlatém kroužku, který Helena snad ještě nikdy neodložila.
„Byla bys tak hodná,“ promluvila vlídně, však vztyčeným ukazováčkem pravé ruky dávala najevo, že předmětem jejich rozhovoru není prosba, ale příkaz, který musí být do puntíku splněn, „a odnesla Lauře něco k jídlu? Při té příležitosti vezmi s sebou Beu - naši nejmladší sestru a zasvěť ji do taje zrození. Lauřin čas už brzy přijde.“
„Ano, Matko,“ řekla Alesta a okamžitě se rozběhla ke svatyni.

Stará žena se zadívala vzhůru k nebi. Hvězdy už brzy vyjdou a až se to stane, požádám Mork o upřesnění data jejího příchodu.

V tu chvíli se na Helenu zaměřila pozornost Clarice - bohyně snů.
Až dnes vyjdou hvězdy, dohlédne na to, aby své znamení určitě dostala.



***

Na Beu narazila Alesta cestou do svatyně.
Byla to teprve sedmnáctiletá dívka – tulačka, kterou před necelým měsícem našly sestry hladovou a bloudící v horách. Postaraly se o ni, zachránily ji život a Bea – okouzlena vší tou nádherou a bezpochyby pod vlivem omamné vůně předstírané dokonalosti, vstoupila do řádu.
Přede všemi se zřekla svého života, svou duši darovala tomuto místu. Tělo omyla v křišťálové vodě horského pramene, jenž před lety Helena spoutala kouzlem a navždy tak uvěznila ve sklepeních zdejší svatyně.
Ta pravidla stanovila bohyně, však Matka Helena si je v průběhu let trochu přizpůsobila. Ani Mork, která vzešla z lidské zloby by nechtěla, aby se životy mladých dívek měnily kvůli pobavení obyčejných smrtelníků.
To byla odjakživa přeci výsada jen a pouze bohů…

Po Beině příchodu se dlouho modlila a více, než týden zůstala o samotě, bloudící po dívčiných stopách po starých stezkách, než rozhodla, že Bea může zůstat.
Pravidla totiž také stanovila, že žádná z žen, kterým bude tajemství tohoto místa poodhaleno, nebudou se smět nikdy vrátit k životu, jaký vedly před tím.

***

Zvuk jejích kroků se odrážel od mramoru. Alesta vešla do svatyně. Bea, jako jediná, které bylo dovoleno vstoupit teprve až při svém prvním obřadu, zůstala venku a čekala.

Obdélníková místnost nebyla velká, tak akorát pro třicet míst k sezení. A ve svatyni se sedělo na nevelkých sametových polštářích různých barev. Nějakých stolů a lavic tu nebylo třeba. Jediným kouskem nábytku, dala-li by se tak nazvat, byla truhlice z dubového dřeva – nijak neleštěná, nezdobená, stojící u stěny naproti vchodu. Nad ní visel portrét bohyně Mork – na první pohled neškodné mladé dívky dlouhých rusých vlasů, zelených očí a moudrého zjevu, oděné do šatů z rudého sametu vyšívaného zlatem.
Pravý to důkaz postavení patronky tohoto místa, pomyslela si.
Stejný rudý samet, ovšem bez výšivek zdobil stěny místnosti. U každé z bočních stěn stálo vždy deset zlatých tříramenných svícnů, z nichž, jako věční strážci tohoto místa, čněly štíhlé bílé svíce, jež se poprvé rozzáří až při obřadu.
Krom dveří na jednom z kratších konců stavby a malého kruhového okna nad portrétem, nevedla odtud jiná cesta ven. Strop byl zdobený malbou popisující zrození bohyně.

Nade dveřmi byla vyobrazena Clarice - bohyně snů – žena/kočka, ve kterou se proměňovala a čas od času se tak zjevovala lidem.
Seděla na obyčejné dřevěné stolici, na sobě dlouhé bílé šaty z vrstveného, jemného hedvábí. Hnědé vlasy, splývaly jí po těle a v jemných vlnitých pramíncích, padaly až k pasu. Hnědé oči přivřené, avšak stále hledící do dálky.

Oči bohyně snů, jsou za dne branami pro snílky a za nocí úkrytem nespavců, říkalo se.

Na klíně chovala malé černé kotě, jako připomínku své další podoby, ve které se po nocích procházela mezi smrtelníky.
Nejčastěji sedávala na oknech stavení, kde žily malé děti. Ty se ve svém mladém věku plném nevědomosti obvykle často budí ze spaní a vyděšeny nočními můrami, propláčou velkou část noci.
Černá kočka pak vždy vklouzne do místnosti a sedící u postele dítěte, znovu mu pomůže tiše usnout.
Bohyně pozorovala nevelkou vesnici v dálce – místo, kde lidé před staletími postavili malou, jen skrovně malbami zdobenou kapli, jež jí byla zasvěcena. V té nechávali dary v podobě keramických sošek a váz, proutěných košů plných hliněných střípků, z nichž každý ukrýval přání jednoho malého dítěte – přání krásných a nerušených snů, misek ovoce pro bohyni/dívku a pamlsky pro bohyni/kočku.

Však před nedávnem se v chování vesničanů něco změnilo. Dozvěděli se, že klášter, jenž stojí v horách na východě obývá zlo, za které může právě jejich vysněná bohyně.
Povšimli si, že se začaly ztrácet mladé těhotné ženy, které byly po několika týdnech nalezeny buď mrtvé, nebo nemocné, často blouznící a neschopné vypovědět, co se jim stalo.
Jejich děti se nikdy nepodařilo nalézt.
Lidé se na bohyni snů rozzlobili a kapli poničili. Přestali nosit dary a malé děti se budívaly plačící, kolikrát už neschopné znovu usnout. Do srdcí lidí byla zaseta semínka zloby, ze kterých se zrodila ta, které byla postavena nová kaple.
Mork chodívala mezi lidmi nespatřena. Její podobou stal se mlžný opar, který se každé noci snesl na vesnici a přikryl jí, jako těžká pavučina.

Až tehdy Clarice zjistila co se stalo.
Až tehdy se začal rodit plán, který měl Mork navždy vyhnat – rozehnat mlhu a dovolit černé kočce, aby mohla opět sedávat na oknech a střechách domů, hlídat malé děti a tiše hledět na měsíce – krvavě rudý Herlin a bílý Erelion, jenž pluly po obloze.
A požádat o odpuštění…

Nad portrétem byla znázorněna mladá rusovláska v oparu mlhy, kterak bojuje z černou kočkou.
Druhá možná alternativa vypovídala o snaze hnědovlásky projít hustou mlhou k oknům prvních příbytků, kde by byla v bezpečí.

***

Alesta, ačkoli tento výjev už dávno znala, častokrát si jej ráda připomněla. Vždy, jako teď se jí zatočila hlava a dívka na chvíli usedla na chladnou mramorovou podlahu. Pokrčené nohy objala rukama, sklonila hlavu a zavřela oči.
Už dlouho neměla sen, ze kterého by se neprobudila hrůzou – takový, který by ji nechal spát až do rána. Potají, to aby Helena nevěděla, prosila bohyni snů, aby jí takový přinesla, ale ta ji zatím nikdy nevyslyšela.

Všechny ženy v řádu se těšily, že ta, do jejichž služeb vstoupily se za pár dní zjeví, aby přivítala novou sestru a přijala dar.
Alesta si nebyla jista, jestli se těší, nebo se obává toho, co mělo přijít, ale dávala si pozor, aby o její nejistotě nikdo nevěděl.

Ještě pár dní a pak, až přijde ta tolik očekávaná noc zahalená mlžným oparem, který zakryje i samotné hvězdy, nasycena množstvím sladkých, opojných vůní a světlem desítek svící ve svatyni a stovek na chodbách a v pokojích sester.
Ani světlo měsíců nebude možné spatřit. Veškeré zvuky mimo těch provázejících život v klášteře přestanou existovat a toto místo bude odříznuto od okolního světa.
Bude to noc, kdy se otevře truhlice pod obrazem bohyně Mork…

Alesta stále nehnutě seděla na chladné zemi a unavenýma očima hleděla na obraz, přemýšlejíce o nadcházející události. Nijak se netěšila na to, až bude muset udělat to, oč jí před pár minutami požádala Helena, ale pro tento rok je to její úkol. Jako druhá nejmladší v řádu musí Bee vysvětlit vše, co je třeba znát.
Bea potom pomůže na svět dítěti, které přinese do svatyně, kde ho před zraky všech…

Uvědomila si, že už tu sedí příliš dlouho. Teď nastal čas sestoupit do podzemí, kde je uvězněna další z nastávajících matek.

Ještě na chvíli odehnala tuto myšlenku, jako nepříjemný hmyz a už poněkolikáté si protřela oči. Její pohled teď upoutalo něco jiného. Stočila zrak doleva – k velké, štíhlé, čistě bílé keramické váze, jíž teď zdobily její květiny.
Cítila se slabá a unavená. Důvod byl prostý, jejich hypnotický účinek na ni začal působit a dívka se zvolna dostávala do stavu, který smí zažít jen jedenkrát do roka.
Uvědomila si to včas.
Vstala, potom v rychlosti svatyni opustila.

Za truhlicí se něco pohnulo. Malé černé kotě tiše zamňoukalo, poté vyskočilo na víko truhlice, kde se pohodlně usadilo.
Přivřelo zelená očka a začalo příst.


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Elwig 17.10.2006, 19:19:31 Odpovědět 
   Ten příběh je bezesporu zajímavý, má nápad. Jen mi přišlo, že jsi až příliš rozvláčně probírala některé pasáže. Chápu, že je těžké, říct toho hodně v pár slovech a říct opravdu vše, co je potřeba. Sám občas mívám problémy s tím, že se až moc věnuji věcem, o kterých si myslím, že si zaslouží rozvést. Rozhodně se budu těšit na pokračování :)
 Adrastea 28.06.2006, 16:19:25 Odpovědět 
   Příběh je hezky napsaný a vypadá zajímavě. Jsem zvědavá na pokračování :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Tradičně č.14 –...
Moti
Tápající
xanti
Květy sivé
Arbathar
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr