obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kla-stigma, 16. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kla-stigma
 autor Leontius publikováno: 15.05.2008, 17:49  
Část XVI. Pronásledování

Mladík, Felis, Howard. Tři zoufalci se vydali na nejistou pouť do neznáma na Východ. Jen tak mají naději zastavit to všeobjímající zlo. Jenže někdo jim je v patách...
 

Část XVI. Pronásledování

Zachovali se správně? Vydali se na cestu, jejíž cíl byl zastřen tajemstvím a o němž neexistovaly žádné důvěryhodné zprávy. Jistí si mohli být jen jednou věcí: cesta bude zničující. Jak pro tělo, tak pro mysl. Čekala je dalekosáhlá pouť skrze Spálené země. Míle a míle šedivého popelu a prachu, který na ně bude dotírat ze všech stran. Slunce bude po mnoho dní zahalené oblaky a ten ubohý náznak jeho svitu je sotva utěší.
Takovým podmínkám čelili po dva první dny a již ty jim připadaly jako hotový očistec. Před nimi se rozprostírala jen prázdnota a ve stopách jim kráčel strach. Obloha nabyla mnohem temnějších odstínů šedi, jakoby kopírovala jejich utrápené obličeje, když zrovna vrhali pohledy plné obav kamsi za záda. Dívali se do míst, kde zanechali lidi bojovat o holý život bez šance na vítězství a odkud se mohli znenadání vynořit děsiví pronásledovatelé.
Nikoho však neviděli. Kdyby se pečlivě nesoustředili na chůzi přímo vpřed, mohli by snadno ztratit směr. Ubíjející jednotvárnost se protrhla až na sklonku druhého dne. Mladík i Felis to čekali. Stáli v blízkosti Smetiště, kudy už jednou kráčeli. Ošklivé a hrůzné vzpomínky na bezduché, bloumající Oběti se vrátily. Mladík suše polknul a vyhledal očima Felis. Dívka se trpce usmála. Ona sama se netěšila na cestu těmi chaotickými hromadami všemožných předmětů, jenže chtěla svého vůdce povzbudit.
„Co to u všech rohatých je? Slyšel jsem různé povídačky, ale tohle…“
Howard větu nedokončil. Ohromenýma očima zíral před sebe.
„Povídačky?“
Mladík se nahlas zasmál. Byl to ovšem napjatý, nejistý smích.
„Jestli se více povídaček ukáže jako pravdivé, čekají nás ještě další překvapení.“
Howard se podezřívavě podíval na mladíka a pokrčil rameny.
„Jestli se jich dožijem. Je to tam bezpečný?“
Mladík zmlknul a zamyslel se. Dřív než stačil cokoliv říci, ozvala se Felis:
„Ne.“

Mladík si jen matně vzpomínal na to, jak tohle místo vypadalo při jeho poslední návštěvě. Nyní mu okolí připadalo temnější a nepřátelštější. Nebyly zde ani stopy po přítomnosti Obětí, ale ovzduší bylo naplněno jakousi hrůznou energií. Cosi neviditelného plulo ve vzduchu a doslova si je ohmatávalo. Nebo spíše vnímalo. Prosycovalo to okolí a jakoby se to snažilo ovládnout všechno, čeho se dotklo.
Pocit přítomnosti cizí vůle prudce vzrostl, jakmile vstoupili mezi hromady odpadků. V úzkých uličkách se u země držela podivná, tmavě zelená, mlha. Místy přecházela do nejasně tyrkysových odstínů. Pach té zrůdnosti byl mladíkovi povědomý. Připomínal mu starý sklep, pach plísně, hniloby a rozkládajících se krysích těl.
Mlha jim sahala až po pás. Nebohá Felis v ní byla ponořená až po ramena. Neviděli na zem a co chvíli klopýtali o všemožné haraburdí. Howard otevřel ústa, aby něco řekl, ale nakonec je zavřel. Určitě chtěl poznamenat cosi o tom, že by se měli poohlédnout po nějakých užitečných předmětech. Hloupý nápad.
Mladík už začínal cítit, jak se mu ta neznámá bytost přehrabuje v mozku. Ale byla slabá, nebyla schopná najít si cestu až k jeho myšlenkám. Vypadala zaraženě, na tohle nebyla zvyklá. Většinou měla již cestičku krásně vyšlapanou působením něčeho jiného…
Mladíkovi ten pocit naháněl strach. Začínalo se mu dělat špatně od žaludku. Chtělo se zvracet, přestože už dlouho nejedl. Zmateně se rozhlédl po svých druzích a zděsil se. Howard tvrdě vzdoroval, ale šlo vidět, že nápor na jeho myšlení je mnohem silnější a brutálnější. Byl smrtelně bledý a kymácel se na všechny strany. Ústa měl pevně sevřená a soustředil se kamsi hluboko do sebe.
Felis na tom byla ještě hůře. Pryč byla její pružná sebejistá chůze a vnímavý pohled. Ploužila se pomalu ploužila za dobrodruhem a zdálo se, že ji její vlastní plášť stahuje k zemi. Mlha se po hrubé látce jakoby drápala nahoru, směrem k dívčině obličeji. Felis měnila barvy jako chameleón a bezděčně otvírala pusu jako ryba na suchu. Hlavu měla podivně zakloněnou a oči nabývaly skelného výrazu.
„Felis!“ vykřikl mladík a vrhl se k ní.
Howard se jen nejistě zapotácel a soustředil se stále před sebe. Chtěl se z toho místa dostat co nejdříve za každou cenu.
Mladík doběhl k Felis a podepřel ji dříve než stačila upadnout. Dívka okamžitě ochabla a opřela mu hlavu o rameno. Zůstal nejistě stát, nevěda co si počít. Mlha se skutečně šplhala výše a výše a Felis ztrácela vědomí.
Hlavou mu bleskla nepříjemná myšlenka. Opatrně bezvládné dívce sebral její šavli a dýku. Sám si nebyl jistý, proč to dělá, ale věřil, že to bude nejlepší řešení. Ty zbraně byly koneckonců pořádně těžké. Kov jemně zašelestil o záhyby jeho pláště.
Dívka se najednou vzepjala a dokořán otevřela oči. Doposud temná modř jejích duhovek se podivně zakalila. Mlha, ta všudypřítomná mlha, do nich pronikala a zbarvovala je. Dřív než mohl mladík zareagovat, Felis ho udeřila. Drobná pěst skrývala netušenou sílu. Mladík se zapotácel a s překvapením hleděl na Felis.
Dívka automaticky sáhla po zbraních. Nenašla je a to ji zarazilo. Nebo to spíše překvapilo tu bytost, co ji ovládala. Neznámý neočekával žádnou komplikaci a teď znejistěl. Felisiny oči se zaleskly a hnilobná zeleň se vytratila.
„Co…“ špitla Felis skrze bezkrevné rty. Nezdravě vypadající výpary pozvolna klesly na původní úroveň. Spáry démonů podsvětí se vzdávaly své kořisti. Dívka se rozhlížela jako ve snu. Mladík ji popadl za ruku a tvrdě ji táhl ven. Klopýtla a bolestně vykřikla.
„Felis? Co se děje? Můžeš pokračovat?“
„Já nevím. On… Ono… je mou součástí… ne…“
Zmocňovala se jí panika. Na čele se jí perlili krůpěje potu a dokořán otevřené oči těkaly z místa na místo. Mladíka znovu ovanul ten hnilobný puch. Mlha se opět začala vzdouvat jako moře za bouře. Zelené a tyrkysové proudy se opět snažili dostat k Felis.¨
Tentokrát mladík na nic nečekal a uchopil zvedl drobnou dívku ze země. Nebránila se, její mysl měla co dělat, aby se vypořádala se tajemným vetřelcem. Byla lehoučká, jakoby jí to všudypřítomné zlo, krutost a ponížení doslova vysávalo a nechávalo jen prázdnou slupku. Bude muset spěchat.
Řítil se skrze hromady všemožného haraburdí, z něhož jen ty nejvyšší vrcholky vykukovaly nad ožívající mlhu. Zelená masa se už zcela zřejmě řídila jakýmsi primitivním instinktem a cíleně mladíka naháněla. Místo nemrtvých zrůd tu teď vládlo myslící tsunami. Mladík se nechtěl domýšlet, co by se stalo, kdyby ho výpary pohltily.
Žaludek se mu převracel a několikrát pocítil štiplavé žaludeční šťávy až v krku. Nebyl schopný soustředit na nic jiného než na udržení směru a rovnováhy. Velká část vědomí se už musela chtě nechtě zaobírat bojem s tou agresivní entitou, jenž před chvíli ovládala Felis.
Ztratil pojem o čase. Neznal tu dívku, kterou držel v náručí. Nevěděl kde je a kdo je. Jen dvě myšlenky přetrvaly. Pryč. Pryč! Najít cestu z tohohle bludiště! Nemohl tu vydržet ani o minutu déle. Cítil, jak se jeho vědomí rozkládá pod údery kladiva. Bestie běsnila, neboť poprvé narazila na někoho, kdo si dovoloval postavit se jí do cesty. Vidění začínalo selhávat. Oči vypovídaly službu a už dlouhou dobu neslyšel nic jiného než vlastní spavý dech. Každou chvíli ochrne a zhroutí se…

Dvojice v tmavých pláštích kráčela skrze mlhu beze spěchu. Výpary po nich líně sklouzávaly a ovívaly je. Muž se zhluboka nadechl a tiše mlasknul. Žena se něj zadívala. Její nemrkající pohled vyjadřoval nesouhlas a znechucení. Oči měla stejně zelené jako mlha, ale v jejím případě symbolizovaly divokost, ne hnilobu a smrt.
„Začínáš to své snažení o co nejodpornější chování přehánět, Mendaxi.“
Žoldák se zasmál.
„Přestaň si hrát na městskou paničku. Vychutnávej si vítězství a oslavuj ten nejúžasnější nástroj ze všech – smrt!“
Žoldákův extatický výkřik s Trix ani nehnul.
„Jsi jako malé dítě, které poprvé obelstilo dospělého. Radši si dávej pozor. Každou chvíli bychom měli narazit na jejich mrtvoly.“

Tupá bolest v celém těle. Chtěl se pohnout, ale nemohl. Už zapomněl jak. Svaly mu už dávno nepatřily, někdo si je sebral. Nepoužil přitom nože, skalpelu ani jiného nástroje. Prostě mu vstoupil do mozku a tam se usadil. Takový je tedy konec – při smyslech, ale uvězněný ve vlastní mrtvé schránce. Potřeboval se otočit! Obličejem ležel zabořený v popelu a štiplavý prach se mu vkrádal do nosu, pronikal mu do úst. Dusil se. Tělem otřásly první křeče a on znovu ucítil končetiny. Párkrát sebou cukl a pak se vškrábal na nohy.
Felis ležela vede něho. Oči měla zavřené a hruď se ji nepatrně zdvihala a zase klesala. Mladík se usmál. Pokud tohle nebyl třetí život na pořadníku zatracenců, tak se z toho dostal. Zelená stěna se mu tetelila za zády a před ním se rozprostírala další nekonečná, šedivá rovina. S radostným výkřikem rozpřáhl ruce jako nějaký prorok na honosných malbách v kostele. Pak padl na kolena a začal zvracet.
„Vidím, že ty sám sis to taky moc neužil,“ ozval se jakýsi hlas.
Mladík pomalu zvedl hlavu a uviděl nedaleko sedícího Howarda. Dobrodruh se trpkým úsměvem snažil zamaskovat svůj vlastní otřes a šok, kterým prošel. Mladík viděl jak se muž třese a prsty neuroticky prohrabává popel na zemi.
„Co to bylo?“ zeptal se sípavě.
Howardovy oči se zadívaly do prázdna a jeho hlas přicházel z velké dálky.
„Když amulet vykonal svou práci, slyšel jsem vždy nějaký smích. Ta zatracená věc se rozzářila a někdo viděl mýma očima. Díval se a krmil se. Užíval si té zkázy a ničení, požíral lidské duše. Všechno na můj účet a On si to dobře uvědomoval. Nevěděl jsem, o co se jedná. Nikdy jsem se nad původem amuletu nezamýšlel, ale teď vidím, že takhle to měl naplánované od začátku. Je jako pavouk. Nejprve do nás praví žaludeční šťávy a ty nás začnou trávit a teď, když jsme v jeho světe, nás vysaje.“
„Kdo je On?“
„Nevím, jenže tohle je jeho teritorium a Oběti jsou jeho armáda. Ta mlha byla jen koncentrovaná vůle té bytosti. Jdeme si pro smrt, víš to?“
Mladíkem strohost toho prohlášení otřásla. Proti vlastní vůli však musel přikývnout. Dobrodruh se křivě usmál.
„Je to bůh, skutečný bůh a vládce pekel. Kam nesahá jeho moc, tam dosáhne bezpočet jeho služebníků a Mendax je ten nejnebezpečnější z nich. Ten zatracený žoldák má totiž stále svůj rozum.“
Nastalo hrozivé ticho. Naděje právě zemřela a družina cítila, že je třeba podržet za ni minutku ticha. Bojovala až do konce, ale stíny skutečnosti tentokrát překryly i jindy nesmrtelné světlo víry.
„Áh, moje hlava…“
Zachmuřená dvojice se otočila po zvuku. Felis se právě zvedla ze země. Trochu se ji pletly nohy, ale jinak vypadala v pořádku. V obličeji opět ten zvídavý a hrdý výraz.
„Co se stalo? Pokračujeme?“
Přímo k věci. Mladíka její nezlomnost upřímně potěšila a dodala mu energii. Nahlas se ušklíbnul.
„Nic se nestalo, sestřenko. Jen jsme si potřebovali odpočinout.“
Nenápadně mrkl na Howarda. Ten to postřehnul, a vyložil si vzkaz správně. S tlumeným zafuněním se postavil a zabručel:
„Dost zdržování. Vyrážíme.“

Družina už byla daleko v pustině, když se z mlhy vynořila temná dvojice. Žena vypadala velmi znepokojeně. Hryzala si spodní ret a oči upřela na svého společníka. Ten neztratil nic ze svého klidu.
„K čertu s tebou! Co budeme teď dělat?“ rozkřičela se žena. Přímo plála vztekem a zároveň nejistotou.
Žoldák jen pokrčil rameny.
„Půjdeme dál a pak se uvidí.“
Poupravil si sponu pláště a bez otálení vyrazil za mizející trojicí. Trix mu kráčela v patách, brblaje cosi o přehnané sebejistotě.

V poledne třetího dne se k družině přidal čtvrtý společník. Všichni ho už dlouho očekávali, a přesto doufali, že nedorazí. Byl to tichý společník, jenže dával o sobě vědět dostatečně rázným způsobem. Dokonce byl i neviditelný, avšak jeho přítomnost byla nadmíru zřejmá. Jmenoval se hlad.
Mladík zatnul zuby a snažil se nevnímat ten svíravý pocit. Věděl, že se to vše ještě zhorší. Brzy nastoupí slabost a otupělost. Voda také docházela, i když ji šetřili, jak jen mohli. Smrt začala nabírat jasnějších kontur. Možná se velebný Bůh ani nebude muset obtěžovat.
Howard se projevoval jako skutečný veterán a nesmírně vytrvalý člověk. Nezvolnil ze svého tempa a nestěžoval si. Ta událost na Smetišti ho těžce poznamenala a zdálo se, že je již se vším smířený. Nemohl by už dál existovat s vědomím o tom zlu, kterého byl součástí. Buď se ho pokusí zničit, nebo zahyne.
Felis na sobě rovněž nedávala nic znát. Tiše se ploužila vzadu a ani slůvkem se neodvažovala zmínit o únavě a slabosti, kterou pociťovala. Při životě ji snad držela už jen touha dostát svému slibu a napravit všechnu škodu, kterou kdy mladíkovi způsobila svou nerozhodností.
Chtěl své společníky aspoň slůvkem povzbudit, jenže stěží dokázal otevřít vyschlá ústa. Na co si vlastně hrají? Šetří potraviny a přitom ani nemají ponětí, jak daleko od cíle se vlastně nacházejí. Mohou tam dorazit zítra nebo také nikdy. Jedno však věděl jistě: pokud někdy stanou tváří tvář té tajemné bytosti, budou muset být při síle. Čeká je těžký a nerovný souboj, tak nač tedy šetřit?
Najednou se mu zdálo, že všudypřítomný šedivý popel se změnil v jasnou zeleň. Ne, to byl jen jakési mlhavé pruhy, které mu zastřely zrak. Zavrtěl hlavou, jenže vidění i přesto zanikalo v tom oparu. Cítil, jak se naklání ke straně a ztrácí vědomí.
Výpadek.
V dalším okamžiku už klečel na kolenou a kdosi ho hrubě podpíral.
„Pusť mě! Jsem v pořádku,“ vypravil ze sebe s námahou.
Sevření znejistělo a mladík se pokusil postavit. S námahou se mu to podařilo, avšak okamžitě pochopil, že takhle nemůže pokračovat. Dolní polovina těla opět vypovídala poslušnost. Pomalu usednul na zem a snažil se vzpamatovat.
„Utáboříme se tady. Dnes už nikam nejdeme.“
Nějaký hlas. Byl zkreslený, téměř zanikal v té propasti otupělosti, jenž ho obklopovala. Po chvíli ho dokázal zařadit. Byl to Howard.
Nemohl nic namítat, ten starý dobrodruh měl pravdu. Sám stále ještě sbíral síly, aby mohl otevřít oči. Někdo mu přitiskl k ústům neznámou věc. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že se jedná o polní láhev s vodou. Poslepu ji nahmatal rukama a polknul dva velké doušky. Přímo cítil, jak mu voda stéká útrobami a vrací mu sílu.
Podíval se před sebe a spatřil Felis. Unaveně se na něho usmívala. Sama byla na konci sil. Jemně odtlačil láhev a vybídl ji, ať se napije. Chvíli to vypadalo, že z dětinského vzdoru odmítne, ale nakonec se hltavě napila a do tváře se ji začala vracet barva.
„Kde je Howard?“
Dívka ukázala kamsi za mladíkova záda. Dobrodruh tam už připravoval provizorní tábor. Vypadal nesmírně unaveně, ale také odhodlaně. Pohlédl na sedící dvojici a trpce se usmál.
„Pojďte si už lehnout, než vás to vyčerpání zabije. Já obstarám zbytek.“
„Zbytek?“ zeptal se mladík. Stěží vnímal a vůbec nechápal co se děje.
Howard se zadíval zpátky na západ. Hleděl do dáli a vypadal znepokojeně.
„Ano. Něco mi dělá starosti…“

Dobrodruh si pomalu vykračoval nocí. Neustále se rozhlížel a kontroloval vzdálenost od svých spících společníků. Nemohl si dovolit nechat je o samotě. Někdo je sledoval. Howard si byl jistý.
Otřel si hřbetem ruky zpocené čelo. K čertu s horečkou! Přece se jí nenechá tak snadno složit! Sevřel šestiranný kolt ve své ruce a vykročil kupředu. Musel rozehnat ty stíny, které ho obklopovaly. Musel najít to, co se v nich skrývalo. Ať už to bylo cokoliv…
„Tady jsem.“
Ozval se za ním nějaký jemný hlas jako šlehnutí biče. Sebejistý a téměř výsměšný. Pomalu se otočil a pozdvihl zbraň. Jakýsi nejasný obraz se tetelil přímo před ním. Nebyl schopný rozeznat pevné obrysy. Kdosi k němu kráčel. Pečlivě namířil zbraň a zeptal se roztřeseným hlasem:
„Kdo jsi?“
„Skloň svou zbraň, příteli…“ promluvila ta tajemná žena. Tentokrát její hlas zněl vlídně a šťastně.
Howard byl jako paralyzovaný. Nevěděl, co vše si o tom má myslet. Stanula před ním rusovlasá žena s jasně zelenýma očima.
„Trix,“ zašeptal.
„Ano.“
„Říkali, že jsi mrtvá,“ vypravil ze sebe s obtížemi.
„Nejsem, jak vidíš,“ promluvila a ladným pohybem se k němu přiblížila.
Vztáhla levou ruku a jemně odklonila dobrodruhův kolt stranou. Howard se nebránil, hleděl na ni jako očarovaný.
„Trix? Co se stalo? Co se tu děje. Já to nechápu…“
Žena ho něžně pohladila po tváři. Dívala se na něj smutnýma, chápavýma očima.
„Neděje se vůbec nic. Nic, co by se tě týkalo. Už je po všem.“
Howard se na ni toužebně díval. Nepochopil, že Trix pouze odvádí pozornost. Neviděl toho muže v černém plášti, který se skrýval ve stínu. Neviděl tu dýku ve tmě… Pouze ucítil její ostří ve svém žaludku a Trixinu dlaň na svých ústech.
Bolest mu vybuchla hlavě. Začala stravovat otupenou mysl a přinášela věčné zatracení. Nechal se nachytat jako nějaký začátečník. Ne! Nenechá je vyhrát! Křečovitě stiskl spoušť své zbraně. Kulka se neškodně zaryla do země, ale výstřel byl dost hlasitý na to, aby vzbudil i mrtvého. Pak se šlachovitý dobrodruh skácel na zem. Byl na místě mrtev.

Hlasitá rána protrhla ticho. Mladík chápal, že takový zvuk může přinášet jen smrt a bolest. Ale kde ho slyšel? Skutečně někdo střílel v jejich bezprostřední blízkosti, nebo to byl jen další výplod jeho zmučené mysli, zmítané dalším snem? Nedokázal posoudit a bál se to rozhodnout. Přesto se reflexivně posadil. Na okamžik se mu zatočila hlava, jenže on se už naučil tu přechodnou slabost potlačit.
Nahmátl rukojeť nože a pomalu se postavil. Udělal několik jistých kroků, než se zorientoval v nekonečné, jednotvárné temnotě. Kousek od něho se krčila nepatrná postavička. Felis se také probudila a v ruce svírala svou šavli. Takže se skutečně ozval výstřel a nebylo pochyb o tom, že vyšel z Howardovy zbraně. Mladík ho nikde neviděl.
„Co se děje?“ zašeptala dívka.
„Netuším…“ odpověděl.
Avšak to nebyla pravda. On věděl. Poznával to napjaté ticho. Zdánlivě klidná noc, dokonalé bezvětří, nikde se nic nehnulo. Okolí a vlastně celý svět byl dokonale mrtvý. Smrt si obcházela své oběti po špičkách a vyčkávala…
Uskočil stranou a nabroušenému ostří dýky unikl jen o několik centimetrů. Svou reakcí překvapil nejen sám sebe, ale také útočníka. Okamžitě nabyl rovnováhy, prudkým pohybem se otočil a udeřil protivníka pěstí. Do rány vložil všechnu svou sílu a pečlivou koordinací pohybů celkovou razanci ještě zvýšil. Postava v plášti vykřikla a málem upadla. Mladík na nic nečekal a rozpřáhl se dýkou. Tentokrát se ten zrádný žoldák přepočítal.
Nebyl však dost rychlý a protivník se podivuhodně ladně vyhnul ostří. Několika rychlými, jakoby tanečními, kroky se vzdálil mladíka a zaujal bojové postavení. Špička dýky výhružně mířila mladíkovi na krk a levou ruku měl protivník připravenou k rychlé obraně. Škorpión připravený k uštknutí.
Mladík se snažil uklidnit. Srdce mu bilo na poplach a svalstvo měl napjaté. Doufal, že k rovnocennému souboji nedojde. Jeho šance proti zkušenému zabijákovi byly takřka nulové. Několikrát nekladně přešlápl a nespouštěl oči ze svého soupeře. Pokrčil nohy a chystal se skočit. Musel doufat, že protivníka překvapí a srazí ho prvním úderem.
Sotva se odrazil, spatřil rusý pramen vlasů vykukující zpod pláště. Tohle nebyl žoldák! Mendax měl přece krátké, tmavé vlasy. Trix! Trix stojí proti němu! Ihned ho opustila sebejistota a klid. Pokusil se zastavit, jenže tělo už bylo v pohybu. Ztratil rovnováhu a Trix využila jeho chyby. Obratně zachytila jeho ruku a odzbrojila ho. Stála teď přímo před ním a kápě jí spadla na záda.
Jejich pohledy se střetly a mladík s hrůzou hleděl do jejich očí. Byly pořád smaragdově zelené, ale vytratila se z nich ta laškovná, kočičí divokost. Nahradila ji nepřirozená, zlá záře. Jakoby se na něj díval někdo úplně jiný.
Uslyšel šustění pláště za svými zády. Felis už určitě stála na nohou a šavli měla připravenou k boji. Jenže nemůže vůbec nic udělat. Mladík to věděl a nečekal od ní žádnou pomoc. Vnímal akorát ty nepřirozeně kruté oči a nehybné ostří u své krční tepny.
Trixina tvář byla nehybná, neprozrazovala vůbec žádné emoce. Ústa měla lehce pootevřená a ztěžka oddychovala. Stála bez hnutí, ale mladík věděl, že kdyby se jakkoliv pohnul, skončil by s proseknutým hrdlem.
Ta chvíle se zdála nekonečná. Jakoby hleděl na hrůzu nahánějící obraz. Barvy byly zašlé a oprýskané. Náhle Trix mrkla. A znova. Jakoby ta záře v jejích očích ztratila na intenzitě. Další zablesknutí a tentokrát se do nich zloba vrátila v plné síle, jenže postrádala původní sebejistotu. Zuřivě něco hledala v mladíkovi hledala. Prohmatávala jeho duši a snažila se nalézt jakousi temnou poskvrnu, kterou by mohla ukázat své nové, vražednické loutce. „Tady udeř! Ten za všechno může!“
Mladík opatrně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Představoval si, jak vzduch pomalu proudí do plic a zase zpátky. Snažil se zapomenout na okolní dění a vyčistit si myšlenky. Neměl co před tou bytostí skrývat. Jen ať se podívá. Jen ať vidí, že jeho duše v osidlech Kla-Stigma neuvízla a je svobodná jako vždy jindy.
Ano, Velký Bůh prohlédl mladíkovu lest. Pochopil, že tady se mu nepovede donutit Trix k chladnokrevné vraždě. Tenhle hloupý, bezvýznamný zelenáč se zčásti vymykal pravidlům tohoto světa a ta zatracená ženská k němu něco cítila. Nevadí. Obětuje jednu loutku. Dva slabí jedinci stejně nedokáží překazit jeho plán.
Mladík pohlédl na Trix, která se neovladatelně třásla. Zlo z jejích očí odešlo, avšak ještě ji zcela neopustilo. Svalstvo ji stále neposlouchalo, neznámý ještě pořád tahal za provázky a hodlal představení dokončit ve své režii.
Dýka se pomalu odtáhla od mladíkova hrdla a ten si skoro nahlas oddechnul. Ne však na dlouho, neboť spatřil, jak Trix obrací zbraň proti sobě. Pohyby vykonávala proti své vůli, ale sama nemohla ničemu zabránit.
„Ne!“ vykřikl a vrhnul se ke zmítající se dívce.
Chytil ji oběma rukama za zápěstí právě včas. Trixina nezlomnost ho překvapila. Musel vynaložit veškerou sílu, aby zabránil smrtelné ráně. Dívka nahlas zavrčela a pokusila se trhnutím vyprostit z mladíkova sevření. On ji však držel pevně a oba upadli na zem. Bez rozmyšlení vykroutil dýku Trix z ruky. Sám se přitom ošklivě pořezal.
Sotva se ocitla beze zbraně, šílenství z Trix okamžitě vyprchalo. Očima, svýma očima, těkala z místa na místo a pozorně se zadívala na mladíka . Zprvu se zdálo, že ho nemůže poznat. Nakonec se ovšem v jejích očích objevily slzy.

Mendax neklidně pozoroval to, co se dělo jen pár metrů od jeho úkrytu. Ani on nedokázal prohlédnout hustou tmu, ale i tak zvládl rozpoznat zápas dvou osob a taky to, že ani jedna z nich nepodlehla smrtelnému zranění. Situace se jeho zaměstnavateli začala vymykat z rukou. Ten hloupý zelenáč stále unikal vlivu nejmocnější bytosti na tomto světe.
Žoldák se přes všechna ta příkoří znovu usmál. Možná by teď dokázal usmrtit všechny tři protivníky najednou, avšak nepovažoval to za nutné. Proč se namáhat? Počká, až naprosto vyčerpáni dorazí k cíli své cesty. K vysokým, kamenným stavbám a zatuchlým katakombám, skrývajícím hrůzná tajemství. Už zbýval necelý den cesty. Cesty za smrtí.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 12.10.2008, 0:50:53 Odpovědět 
   Předposlední díl za mnou, poslední přede mnou a tak nějak se dá očekávat co nastane, moc překvapení už asi nebude.

Jen malá poznámka k textu, toto mě zarazilo:
(Mlha jim sahala až po pás. Nebohá Felis v ní byla ponořená až po ramena.)
To byla ta Felis opravdu tak malá? Nebo všichni narozeni byli liliputi? Nějak jsem to nepobral.Teda napadá mě ještě možnost že by ta mlha prostě jen Felis pohlcovasla více, než ty zbylé dva...
 Imperial Angel 20.05.2008, 12:17:49 Odpovědět 
   Tak tahle část se četla doslova jedním dechem :)...Napínavé, čtivé a nedokázala jsem od textu odtrhnout oči - jedna!
 ze dne 20.05.2008, 15:04:36  
   Leontius: Tak to jsem rád, že se mi dílko vydařilo. Těch pár posledních dílů mám strach z určité kyčovitosti... No uvidíme...
 honzoch 16.05.2008, 16:17:03 Odpovědět 
   Chvilku trvalo nez jsem prelouskal vsech 15 dilu a ne zbytecne. Libi se mi to. Trosku je mi lito Howarda, ten endosel moc daleko...
 ze dne 17.05.2008, 18:43:27  
   Leontius: Tak teď jsi mě mile překvapil. Skutečně oceňuji tvou snahu a jsem rád, že se líbilo :-)
 Šíma 16.05.2008, 13:15:56 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 15.05.2008, 23:04:48

   Já nechci konec, milý brachu, já chci pokračování! :-DDD Nestraš koncem! ;-)
 Šíma 15.05.2008, 23:04:48 Odpovědět 
   Souhlasím s Pavlem, jeden se snadno začte! ;-)

Jsem také napnutý a zvědavý, jak jejich výprava dopadne, všichni budou patrně opravdu vyčerpaní a až dorazí k cíli, kdo ví, co je bude čekat tam? Kdo je spojencem a kdo nepřítelem? Jednička!

P.S. Všiml jsem si (patrně) několika chybějících předložek:

Žena se něj zadívala. -- na něj;
Bolest mu vybuchla hlavě. -- v hlavě;

Zuřivě něco hledala v mladíkovi hledala. -- 2x hledala;
ještě možná nějaká ta nadbytečná mezera, nebo znak v textu, ale to jsou prkotiny... ;-))) Těším se na pokračování!!!
 ze dne 16.05.2008, 13:12:31  
   Leontius: Jejda, omlouvám se za chby a nepředloženě chybějící předložky. Díky za zastavení. Konce se už brzy dočkáš (doufám).
 Pavel D. F. 15.05.2008, 17:49:12 Odpovědět 
   Opět napsáno strhujícím způsobem, člověk se snadno ocitá v probíhajícím ději a pozoruje nehostinnou krajinu i jednotlivé postavy. Howard tedy podlehl protivníkům, zatímco mladík s vkladem vlastní nevinnosti stále uniká. Problém je, že přežívá i nevyzpytatelný Mendax, který může být velmi nebezpečný. Bůh Kla-stigmatu nebude žádná snadná záležitost, úspěch výpravy je značně nepravděpodobný.
 ze dne 16.05.2008, 13:09:58  
   Leontius: Děkuji za vydání a přečtení. Jsem skutečně rád, že se mi daří udržet ono napětí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dveře
Tilda
Šeromor
Liesko_vec
JEDNA noc
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr