» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2140768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Opus Pictus XXIV ::

kilgoretraut	publikováno: 13.05.2008, 13:04

Tak heleďte, tady to mám:


	Kromě Dandandyhodonjuanadandyjuana a mé maličkosti v brlohu bydlí Napoleonek. Jediné, co mu chybí, je generálská čepice, odznak moci, klopy, zlaté knoflíky, šavle – zbytek má před sebou: celé impérium poddaných, i on jednou řekne I ty Brute, ale někomu jinému, když ho přelstí někdo rychlejší, odpojí, vymaže účet. Teď se zrovna chlubí tím, jak potrestal neposlušného vévodu – největší armáda široko daleko, kam až doména sahá. Kdo neuposlechne, nepodřídí se virtuální moci, bude virtuálně zajat a popraven, nebo zašlapán do hlíny, ze které ční trny mrtvých jmen, koster těch, kteří marně obětovali něco ze svého času, část sebe. Tady se trénují vojevůdci. Na místech, kde létají roje kulek, se zase rodí tupí žoldáci. Šlechta a vazalové budoucího vojska ne spásy, ale zmaru. Pomlaskávám. Ne proto, že bych předváděl své stravovací návyky, ale kvůli zvrácené spokojenosti: Nyní jsem konečně přesvědčen, že je tu, řekněme, program zakódovaný do celého pokolení, cosi zákeřně sebevražedně inteligentního, něco, co se pomalu ničí samo, přemnožený virus, který neví kudy jak kam a z hladu napadá své vlastní řady, ty se však násobí, vůle k sebezničení zapuštěná do vymytých vlasů bez lupů hlav mozků, globální masochismus válek vedoucí k sebevraždě z milosti. Coup de grace. Fráze překrásná ve své krutosti. Oxymorón jako samo lidstvo i ství. Mlasknutí – probral jsem se ze zasnění. Dojím žvanec, na něm se před notnou dávkou mezičasů praly dvě mouchy o jeden směšný drobt, skoro jsem měl chuť dívat se na ten zápas, ale žaludek zvítězil nad krvelačností, sliny se začaly sbíhat do jednoho gargantuanského sosáku… ale moment! Koho jsem to zahlédl koutkem, na ulici pode mnou námi, v ten jediný platný okamžik, kdy nás polije žhavý déšť a ten pak zchlazený žízní doznívá ve žlábku páteře? Pána pánů a houf věrných kolem něho. Že by se to začalo dít? Mše pod širým klenbovím hvězd, pod zraky lživých apoštolů? Ano. Řvali jeden na druhého, druhý na třetího, a ten zas tak a tak a taky na něho, nahého Mecenáše: „Neseme Pane chléb a víno, neseme celý život náš!“ (Na taková zvolání reagoval J. K. roztržením hrdla nejbližnějšího svého volajícího, sáním potoků krve, žvýkáním horkého masa, roztržení ržáli omámeni svatou extází až do posledního tempa tepen.) Skandovali jako před mnoha časy s klíči a zapalovači, škrtili se navzájem a v tom boji se usmívali šklebem blažených: „J. K. je vítěz, ó haleluja!“ (Vykupitel pak nastavoval bok prožraný snětí a oni se zahryzávali, štěňata na čubě, snad mě to i v tanci těl dojalo, z bočních ulic a podchodů a skrýší se přidávali flagelanti, švihali houněmi smyčci mrtvých virtuózů sebe a kňučící štěňátka boží, do zpěvu žíznivých rtů a hladových hltanů serenáda roje much ve svatozáři a basové sbory vajíček v království mastnoty.) Protože má důvěra ve čtenáře je bezedná, popíšu další svůj sen: V tom filmu jsem byl dítě, vrátil jsem se asi do něčí kůže, do někoho, kdo byl přede mnou. Vyrůstal jsem sám v bytě nad farou, vlastně ne sám, s babičkou, dědečkem, tetami. Nevšímali si mě, byl jsem totiž neviditelný, takže přesto sám. Každé ráno jsem přihlížel, jak teta mazala vazelínou kolena, aby při chůzi nedělala vrzy vrz a děda pak chodil ne tak, ale s klouby hladce klou klou klouzavými pohyby plouživě asi robot na tiché nákupy mezi ně nebo na obřad dolů do sklepa kostela, tam brumendo žalmů a rudé knížky se stříbrnými kříži a v nich ta slova s notami pro všechny, oltář, zima sálající z kamene, zavřená víčka, nehybná, nebo jejich obyvatelé upření do stropu prosebně, už dlouho neviděli zázrak, plahočí se dějinami a pořád žádné krvavé moře, ohnivý déšť, rachot polnic, kdo si počká, ten shoří nebo si zaplave obličejem ke dnu. Ale já. Jednoho bílého dne, kdy bylo bledé nejen nebe, ale i mysl všech, protože den zastavený uprostřed pohybu, se to stalo. Samotnému se mi zjevil – kamarád či špeh. Ptal jsem se. Podezření rostlo. Zeptal jsem se naposledy. Od té doby ani slovo, jen ty oči. Otázka byla: „ Nejsi náhodou moje halucinace?“ A on místo slov: uchichtl se a mávnul rukou, jako kdyby to byla samozřejmost. Pak jsme spolu chodili na rodinné sešlosti. Slavilo se a on podával mým zcizeným příbuzným dárky, tašky. Představoval jsem si, jak musí být udiveni, když se k nim sune vzduchem dárková taška s vínem fernetem. Nic. Asi jsme blouznili všichni. Dál si nic nepamatuji. Důležitější ale je, že v tom snu jsem poprvé zakusil ten pocit: šílenství a následná hrůza z něho. Možná i to, že jsme zešíleli a nechceme si to připustit, raději přelepíme bláznovství normalitou. V tom případě se musím obrátit na Hrdinu, jak se cítí, zastihnu Ho ve spánku, zrovna provádí inventuru myšlenek, zkušeností a strachů, na skládce, revitalizuje ji něžnými vrypy bagru, orá. Ptám se Jej tedy jako Přemysla Odyssea v plné polní: „Poznáš, kde končí normalita a začíná šílenství?“ Zastavuje motor, nedůvěřivě si mě měří, zase hledá ve svých archivech, kde kdy mě už zažil, marně, je zmámený sněním. Snaží se o odpověď, zoufale hledá papír, něco na něj, aby se četlo. Ne, ne, zde si nemusíš nasazovat masku, jen mluv. Zarazí se a mluví: „Jsem jediný normální člověk, který kdy žil, chráním se před ostatními, nechci se nakazit slovy, znamení bestie je písmo, už od počátku žijeme pod krutovládou šelmy slov, jenom jsme to nevěděli, nechtěli poznat, už ne.“ Vpíjí se očima do mých jako sova do noci a já mezitím myslím na Poslání. Poděkuji Mu za vlídnou, i když krutou pravdu. Je jeho, bude si ji chránit, až do konce všeho, to je jedna z mála věcí, kterou vím. Nechávám Ho s odpadky a mizím a jsem jako Morfeus. Co jsem na zkoušku udělal se svými věrnými Marionetami? Obě jsem vyslal na výzvědy. Po dlouhých staletích v lůně skal se rychle adaptovaly na prostředí bytostí s nainstalovanými akcelerátory porodů bytí umírání, stvořil jsem je dobře a je to dobré. Večer jsme pak spolu probírali nové poznatky a Dandyatakdál s Napoleonkem se krčili v obklíčení půllitrů žen někde ve studentské nálevně. Výsledky výzkumu byly ohromující: Hrdina si ze zvyku čistí zuby pastou značky Perlička na dně; Hrdinka se každý večer dívá na seriál o doktorech, kteří kvůli lidumilským starostem zapomněli na řemeslo; Polobůh si ze spánku brouká sloky náhodně zvolené státní hymny toho nebo takového hrdého národa jako počítač; Naháč snídá zásadně šváby a Bratrovi se na těle utvořil tisíci stý první nádorek z radosti ihned pojmenovaný podle ráčkujícího prezidenta ze zašlých časů. Při jaké příležitosti se naposledy viděli Hrdina – Bratr? Na rodinné slavnosti. Mohl bys na chvíli zahodit veškerou svou introverzi? Udělám výjimku, jako dělám vždy, když si sednu, abych psal. Tedy: bylo to na zahradní, tam vedro a číšníci slepení potem zaplacení někým velkorysým. Místo: plocha před domem Hrdinových prarodičů. Čas: něco málo po třetí hodině, zajímá-li vás to. Popis: plastikové židle růžové, stejně tak stoly, noha slunečníku, v podslunní příslušníci, o kus dál bahno a z něho uhnětené vlny, duny, bahenní útvary, plyn, na hmotě sklenice talíře misky s něčím na kusadla na sosáky na zub, masa chutí ze žluklého tvarohu, mňamy mléčné výrobky od sestřiček vysátých krav, zdatných obchodnic, pečená svalovina, droby, zauzliny, jednodohubky s okem kaviára, hlubinné vyhubené ryby, marcipánové v oblecích z barev a šlehaček, karneval neskončil, trvá v přípitcích, v různě záhadných odstínech hrdel s výbrusy, jen aby se prsty nepořezaly, záhadná různost krve, v baletu skleněných nožek na špičkách zhruba takovéto hanebnosti Strýčka Bratra: „Jo, chlast, to je peklo.“, a nalil si taky, když už všichni nestřízlíci, už tehdy se tušilo, že něco v neřádu, tok toky tok, na stolech s cvičkami a později pod sukně, ty moje malá baletko, šílím po tobě pitím, zpíval by si pod mohutnící vous, frkání do rytmu přirážení, a kořala svátek, ubrus politý i pob, Hrdinův džbán bůžek s Kolalokovou, bude zdráv jako, aby, smát se má, aby bylo přímo, veselí pak večer pod lampami, příraz, mezi a tím hmyz otlouká těly křídly skla světel, blíží se ráno a Náš v plnospánku, snad beze snů, pokud bych neměl chuť strašit, blouznil by po mém, skoronáměsíčník, tak hezké sny, hochu, odšourala se babička po vaječném, trochu šejdrem ty nohy zahradního bytku na scéně, asi se to nějak pokazilo, nějaká načichlá sladkost noci, něco takového nebo jinakého, křeče střiků do, víno a pravda v něm, nechá-li se chytit do zřítelnice, a Bratr Strýček promlouvá k otloukaným obětem, je s nimi v té bolesti do posledních věcí, jde do kolen a trpí prosí nesází, ale nejdou za ním jako potom Děti do pekel, padají do trávoví stébel, padlí hmyzelé ubiti září, a on solí hlínu kapkami rekviemu. Žehná.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	13.05.2008, 21:47:11

No... Už ani nevím, co bych Ti tu (jako komentář) napsal... Dneska to bylo odlehčenější a i trochu úsměvnější! Tak zase u dalšího dílka! ;-)))

amazonit	13.05.2008, 13:03:27

další smršť slov, významů viditelných i skrytých, oblečených ve své nahotě, s množstvím slov, která by se dala nazvat novotvary rýpnutíčka: -Nevšímali si mě, byl jsem totiž neviditelný, takže přesto sám-nemělo být takže proto sám, je jasné, že když je neviditelný, je sám, nebo by bylo, viditelný a přesto sám -bylo to na zahradní, tam vedro - na zahradní- kde? slavnosti?


ze dne 13.05.2008, 17:29:39
kilgoretraut: Je tam "přesto sám", protože přeci vyrůstal s rodiči prarodiči tetami, nejen proto že je neviditelný... "Zahradní" - další elipsa, ano, může tam být slavnosti nebo taky hostině... Taktak, když už sklouznu k šílenostem, nacházím nová slova. Dík za zastavení. Na čtenou!