» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2140768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Ztracená magie (29) - Neotáčej se a utíkej! ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 13.05.2008, 14:46

29. kapitola - nohy na ramena a běžíme!


	Kapitola devětadvacátá – Neotáčej se a utíkej! "Démona?!" vyhrknul jsem a tajně doufal, že si lebka jen spletla jména. "Psšššt," sykla na mě, "Jsme sice daleko od Čarozemě, ale nikdy nevíš, kdo tě poslouchá." "Tady by každýmu umrzly uši, Arture. Jen bych rád věděl, čí že to nosím tělo." "Cože?" Vypadalo to, že lebka není schopná vidět jako živí. "Mám právě jeho tělo... zemřel jsem, ale duše i mysl byla vložena do těla toho... démona, jak říkáš." "Pokud je to tak, pak by samotné tělo nemělo být čehokoliv schopné, ale..." "Ale?" "Jakmile by se setkalo s démonovou duší, převzal by Julius nad tebou kontrolu." "Dokázal bys to poznat?" "Jako co?" "Přítomnost toho démona." "Myslím, že jo. Nevidím tak, jako ty, ale dokážu vycítit ostatní mrtváky." "Alespoň tak," spadl mi menší kamínek ze srdce. Vítr zesiloval a mně připadalo, že stojím stále na jednom místě. "Jak se vlastně jmenuješ, hochu?" "Vojtěch... Samuel Sematam," odpověděl jsem nejistě. "Ty máš dvě jména?" "Ne... teda ano... no... měl jsem." "No leze to z tebe jako pavučina z vouka! Tak co?" "Vouci dělají pavučiny?" "Právě že ne," znuděně houkla lebka z pod pláště. "Aha... No mé pravé jméno je Samuel, ale můj..." "Fajn, takže Samuel." "Jo." Začínal jsem vážně uvažovat nad nějakým umlčovacím kouzlem na užvaněné lebky. Jenom kdybych nějaké uměl. "Ták," nedala mi chvíli klidu, "o čem si promluvíme teď?" "Třeba o tom démonovi?" využil jsem hovornosti lebky. Pokud už má o něčem tlachat, pak o tom, co mě zajímá. "Už zase? Tak dobře, ale jestli nás uslyší..." "Jsme oba dva po smrti, takže... co horšího se může stát?" "Pravda," zachechtala se. "Něco málo o něm vím, ale jen to, co jsem se dočetl v královské knihovně." "A král o něm neříkal nic?" "Otec? Kdepak, ten se o mě příliš nestaral. Natož aby mi před spaním četl pohádky o démonech." "Tak alespoň něco z těch knih, ať vím, za koho mě mohou ostatní pokládat." "Nebude to nic lichotivýho, to ti říkám předem." "Jsem s tím už tak nějak smířený," dodal jsem klidným tónem a zaposlouchal se do prazvláštního příběhu, který se nepřímo dotýkal i mě - tedy mého bývalého těla a mé nynější podoby. "Julius Čárymar," začala lebka s vyprávěním a nasadila vážný až tajemný hlas, "byl naprosto obyčejným čarodějnickým učněm, pocházející ze starého rodu Čárymarů - čistokrevných čarodějů, kteří své schopnosti a cit pro magii dědili z otce na syna." "Zajímavé," procedil jsem skrze zatnuté zuby. Nepříjemný vichr hnal zmrzlé vločky přímo proti mně a ty se tak zasekávaly do tváře. "A zůstal by bez povšimnutí, kdyby jednoho dne nespatřil padající hvězdu na noční obloze." "Padající hvězdu?" "Ano. Jenomže to nebyla ve skutečnosti hvězda, ale její posel. Přesněji řečeno Malgernón, jeden ze čtyř Yazi-ai." "Pomalu, pomalu," přestával jsem chápat souvislosti. "Takže hvězda nebyla hvězdou? A ten... Yazi... co to bylo zač?" "Já věděl, že to bude na delší povídání," vzdychla lebka. "Řekněme, že u zrození všeho byla jedna jediná hvězda, zářící v naprosté temnotě. Byla však pohlcována neustálou představou, že v temných koutech, kam její světlo nedosáhne, číhá nepoznané zlo, dychtící po její moci. Rozhodla se tedy stvořit několik menších hvězd, které by poslala do temných koutů..." "Ale kde je ten démon?" "Kdybys mě laskavě nepřerušoval, chlapče," zavrčela lebka, "možná bych se k němu i dostal. Ostatně to tys chtěl slyšet o hvězdných poslech, nebo ne?" "Chtěl, ale..." "Tak vidíš, pokračujeme." "Ano, Vaše Výsosti," prohodil jsem s úsměvem, ale ten mi rychle zase zmizel. Z mohutných mraků vystřelil k zemi oslnivý blesk, následovaný silným hromobitím. "Krucišutr! To byla šupa!" konstatoval Artur. "To počasí už je taky proti nám!" láteřil jsem, ale bylo mi jasné, že musíme dál. Široko daleko nebylo místa, kam bych se mohl ukrýt. "Ale zpátky k naší hvězdě. Jak jsem říkal, pokusila se o stvoření dalších hvězd, ale stalo se něco, s čím nepočítala. Jak vyvinula ohromnou sílu na stvoření menších sestřiček, sama se tou silou zhroutila do sebe a následně explodovala tak mohutně, že okolní temnotu vyplnila maličkými úlomky ze svého těla. Proto vidíš v noci tisíce hvězd zářit na obloze, kam je poslala jejich matka, aby hlídali sílící temnotu." "No dobře, ale kde jsou ti poslové?" "Tam," řekla lebka a jakoby chtěla ukázat na oblohu. "Jsou stále někde mezi hvězdami a putují od jednoho světa k druhému a hledají." "Hledají?" "Ano, hledají toho, který jim zcizil srdce a zaprodal je lidem." "Mohu hádat?" Nemohl to být nikdo jiný, než náš hledaný démon. "Nemusíš. Byl to Julius Čárymar, kdo spatřil jako první jednoho z hvězdných poslů a pomohl mu v návratu zpět mezi hvězdy. Jenomže si ponechal něco, co mu nepatřilo - Malgernónovo srdce, jež se oddělilo od jeho těla při dopadu." "Počkej, to mi chceš namluvit, že si nevšiml, že mu chybí... srdce?!" "Nejsou to lidé, nejsou živí, takže necítí bolest. A především - do té doby naprosto důvěřovali všem bytostem, se kterými se setkali. Jenomže Julius toho ošklivě zneužil ve svůj prospěch." "Měl jedno, ale kde získal zbylá srdce?" "Snadno. Jakmile ukázal svůj nález ostatním čarodějům, ihned byl doslova katapultován na vedoucí pozici váženého šarcha, hlavy tehdejšího nejvlivnějšího řádu. Z tajemného srdce čerpal nevídanou moc a lehce si podrobil ostatní, aby mu pomohli získat i zbytek." "Takže jim ukradl srdce a pak?" "Když z nich získal vše, co potřeboval, prodal je za nehorázné sumy zlata a drahých kamenů velmi mocným lidem po celém světě. Sám se tak zbavil toho, co dnem i nocí přitahovalo hvězdné posly. Byl si vědom, že by jej jednou našli, takže se tak pojistil, že první úder hněvu těchto bytostí jej nezasáhne." "Pořád ale nechápu, proč musel vraždit kvůli nějakému pokladu, když měl nesmírnou moc a peníze?" "Víš, tohle je zase věc Enklávy." "Čeho to?" A to už jsem myslel, že začínám vše chápat. "Neslyšel jsi nikdy o Enklávě?" "Ne... nebo bych snad měl?" "Měl, protože právě díky ní máme u nás, ale i v jiných zemích rovnováhu." "Rovnováhu? Mezi čím?" "Říkej si tomu, jak chceš. Zlo a dobro, tma a světlo, chaos a řád... existence všeho spočívá právě na rovnováze. Pokud někde zavládne chaos, je třeba jej vyvážit. Ale stejně tak pokud zlo či temnota oslabují, pak je téměř jisté, že brzy přijde zvrat." "Ale proč? Komu by to vadilo, kdyby nebylo temnoty?" "Promiň, ale tvůj mozek nikdy nebude schopen pojmout vše. Jsou zde principy, jenž neovlivníme a naopak se jim podřizujeme. A to samé se stalo našemu mocichtivému čaroději." "Enkláva si na něj posvítila?" "Řekněme. S velkou mocí totiž přichází i velká zodpovědnost a tu Julius rozhodně neměl. Spolu se srdci hvězdných poslů si přinesl i neviděné zlo, každým dnem sužující jeho už tak chorou mysl. Nakonec se zcela pomátl a bohatství rozházel kolem svého domu. Utekl od ostatních lidí, ale od jednoho člověka se mu útěk nepodařil." "Od koho?" "Od sebe samotného. Propadl hluboké depresi a stihomamu, že mu jeho druhé já chce všechno vzít a nakonec jej i zabít. Oslepen těžkou duševní nemocí, vraždil nevinné lidi, aby snad nenásledovali jeho dvojníka. Na sklonku svého krátkého života byl odsouzen k trestu smrti upálením. Jeho duše však byla natolik prosycená nenávistí a zlobou, že byl rod Čárymarů postižen těžkou kletbou. Julius se prý následně vrátil v podobě démona a mstil se těm, kteří jej poslali na hranici." "Uf," zastavil jsem se na okamžik, abych alespoň částečně vstřebal nové informace. "A nepsalo se v těch knihách, o jakou kletbu se jednalo?" "To už nevím, ale nic dobrýho to nebylo. To mi věř!" "To věřím," skrýval jsem své obavy o Mojmíra. "Táák, to bychom měli. Nebo snad ještě něco?" Artur se zdál být spokojen, ale to nevěděl to, co já. "Jo, něco by tu ještě bylo," zvedl jsem hlavu k mrakům a vyhlížel další blesky. "Sem s tím." "Říkal jsi, že ho upálili. Ale moje tělo nenese ani stopu po ohni. Spíše četné jizvy z nějakých bojů." "To je divný... a koukal ses pořádně? Vím, že tam bylo uvedeno něco v tom smyslu, že jakmile zemřel, byl oheň uhašen, aby bylo možné tělo pohřbít a navěky uvěznit v posvěcené kryptě... ale že by byl nějakým válečným veteránem... to mi vůbec k němu nesedí." "A měl kovově modré vlasy?" "Chlapče, to už chceš po mně moc. Takový detaily tam nebyly." "A tetování?" zkusil jsem ještě poslední věc, na kterou jsem se rozpomněl. "Beru, na pravou stranu chci - polibte mi lebku!" zachechtal se Artur. "Já to myslel ale vážně!" okřikl jsem ho. "Mám na levém rameni černé tetování." "Opravdu? A co tam máš? Nevzpomínám si, že by se kniha zmiňovala o něčem takovém." "To netuším, ale můžu se podívat... když to teda poznám oč jde." "Snad to nebude jméno jeho bejvalky, to musela bejt pořádná kost," vyprsknul smíchy Artur. "Jestli já budu takhle vtipkovat po smrti..." "Ale vždyť už seš!" "Myslel jsem, až umřu znova... kruci, pořádně tam na to nevidím..." "Aha, pán má vícero životů. No to se někdo má." "Jsou tam... nějaké symboly." "Srdíčka? Nebo snad jiné vyznání lásky," nepřestával ve svém vtipkování Artur. "Kuš! Je to něco jako měsíc, ale v půli protknutý zubatou čárou. Pak je tu..." "Počkej - to vypadá na runové písmo, co nás učili v Panteloru." "A co s tím?" "Říkej, co tam je dál, dokážu to přečíst." "Takže ten měsíc, pak trojúhelník s kruhem na vrcholu." "Agram Soth... dál?" "Dva hroty mířící proti sobě, v místě dotyku špicí se jakoby plazí vlnitý had." "Eikara... dál..." "Dvě vodorovné čáry zasazené do čtverce..." "Tasisth..." "A ještě obrácené ypsilon s vodorovnou čárou jako základnou. Víc tu už není." "Sharha... takže to pak máme... Agram Soth Eikara Tasisth Sharha!" "A to znamená?" "Co já vím, prostě jsem ti to přečetl. Na výklad toho písma jsem bohužel... chyběl." "Tak to nás moc daleko neposunulo," povzdechnul jsem si. Tajně jsem doufal, že ty symboly budou mít nějaký skrytý význam. "No pokud budeš pořád stát na jednom místě, tak se opravdu nikam neposuneme a ten duch... raděj vyraž, nebo si ten plášť vezme zase k sobě." "Máš pravdu, zbytečně jsem ztratil čas," souhlasil jsem s Arturem a zamířil do husté sněhové bouře. Kopec už nebyl vůbec vidět, ale směr jsem se snažil držet alespoň odhadem. "A nechceš slyšet nějakou veselou historku ze záhrobí?" ozval se po chvilce můj upovídaný společník. "A nechci!" odsekl jsem a znova se podíval na rameno. "Já to tušil!" vykřiknul jsem nadšeně. "Co zas?" "Je tu ještě jeden symbol... sotva na něj vidím... počkej..." "No fajn, tak ať to máme za sebou. Co tam máš tentokrát?" "Je to... něco jako... elipsa, kterou procházejí tři pruhy, přičemž ten prostřední je silnější než ty okolní." "Na tom aby si člověk zlámal jazyk!" "Máš snad nějaký?" "Ne," zavrčel Artur a pokusil se přečíst poslední symbol: "Xyaisqetal." "Taky nic?" "Taky. Takže celý to zní... Agram Soth Eikara Tasisth Sharha Xyaisqetal. A teď k těm historkám..." K historkám se však už lebka nedostala. Po vyslovení posledního slova ze z ničeho nic plášť vznesl k oblakům. Mé tělo tak kryla jen košile, kterou jsem však nezapnul - hodlal jsem se ještě vrátit k prozkoumávání záhadného tetování. Ta se rázem roztrhla na kusy, které rovněž odnesl vítr vysoko k oblakům. Symboly se rozzářily jako rozžhavené uhlíky a stejnou silou mě i pálily. "Neotáčej se, chlapče!" křikla lebka, která vypadla z kapsy pláště na zem, "A utíkej!" zaječela tak odporným hlasem, že jsem nad ničím nepřemýšlel a dal se na útěk. "Kam si myslíš, že mi utečeš?!" zahřměl za mými zády suchý a skřípavý hlas.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Fuxik(5)	19.07.2008, 18:23:33

Luxus, tohle asi hned tak neskonci :P

cattaetmus	13.05.2008, 23:01:55

v 51 prvním řádku máš pravopisnou chybu. A neptej se mě, jestli odshora nebo od zdola.

Šíma	13.05.2008, 21:13:09

:-DDD No, pěkná procházka (kdo ví kde) s lebkou (kdo ví koho) se proměnila v pěkný horor! Ona každá legrace jednou skončí! Něco mi říkalo, že by to mohlo být zaklínadlo, ale to snad každého čtenáře musí praštit do očí (takže jsem vlastně žádnou Ameriku neobjevil...) ;-) Líbilo, místy jsem se smál, místy dumal (jo, cizinci z hvězd, ufoni, nebo roboti - ???). Nevím, nevím, ale líbí se mi to stále, ačkoliv zde vidím náznak "hvězdného fantasy příběhu", snad se z něj nestanou "hvězdné války"! Ne, nic proti, Gandalfe, líbilo (jak už jsem jednou napsal) a čekám se zatajeným dechem na další pokračování! ;-)))