|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Vincent ( I,II,III) ::
 Liliam |
publikováno: 15.05.2008, 15:55
|
| Konečně se prohrabávám ke své prvotině. Příběh se mi v hlavě líhl několik let, napsán byl za několik málo týdnů. Přeji příjemnou zábavu a vydržte do konce! |
| |
|
|
1
Většina lidí má strach ze smrti.
Z čeho pramení? Zkrátka z nevědomosti, co následuje v momentě, kdy naposledy vydechnete a zavřete oči navždy. Celá tisíciletí, možná už od pradávna na tuto věc existuje nepřeberně různých teorií a názorů.
Posmrtným životem se zabývá věda, zkoumá každou buňku lidského mozku, její vlastnosti a činnost, aby zjistila, co se s ní stane po smrti člověka. Stačí se jen rozhlédnout a najdete tisíce kast a náboženských skupin naprosto přesvědčených o pravdivosti
právě své teorie o Bohu, pekle a nebeské bráně otevřené všem nehříšným duším.
Mnoho lidí věří, že lidská duše je nesmrtelnou a znovu se objevuje, pouze v jiném
těle rozdílného tvora. Zkrátka. Živočichové rodu homo sapiens sapiens se snaží přesvědčit
sebe sama, že smrtí nic nekončí, ba naopak.
Že nemá smysl se smrti bát, ale měli bychom se na ni spíš těšit. Je na každém jedinci, aby našel svůj ideál, vlastní pravdu ke které bude vzhlížet a půjde za ní. Většina lidí hledá celý život.
Já se nebojím smrti, toho, co bude po ní. Můj problém je, že mám hrůzu ze života.
Nedokážu si teď vybavit, kolikrát jsem už slyšel heslo: ,,Užívej každého dne
jako by byl ten poslední.“.
Je pravda, že kdybych měl jistotu, že zítřek nikdy nepřijde,
hned bych se cítil poněkud lépe a patřičněji. Připadal bych si jistější, sebevědomější.
Když o tom teď přemýšlím, snad bych to i uvítal.
Možná si řeknete: ,,Tenhle případ je víc než zralý na sebevraždu.“ Nemíním vám v žádném případě odporovat.
Vím to o sobě, vzhlížím k tomu aktu jako k jisté formě vysvobození, bohužel se mi k jeho naplnění nedostává morální síly.
Pro můj stav existuje i výstižný výraz, jsem slaboch.
Každý, koho se zeptáte a někdy mě zahlédl, vám to potvrdí. Okamžitě a bez rozmýšlení.
Nenávidím lidi.
A oni nesnáší mě.
Najdou se i takoví, co opustí civilizaci, všechny její vymoženosti a výhody, co se rozhodnou žít na vlastní pěst daleko od všeho. Dříve se jim říkalo poustevníci, nebo poutníci. Často se jim přisuzovaly kouzelné schopnosti a byli považováni za ztělesnění moudrosti a pravdy. Nepotřebovali nikoho.
V moderní společnosti je něco takového téměř nemyslitelné. Utéct civilizaci? Jak? Kam?
Možnosti se zužují. Usídlit se v lese? Postavit si srub a žít jen z toho, co dá příroda? Ano, mnoho lidí tak stále žije, ale většinou jim takový způsob života nevyhovuje, mnohem raději by se přestěhovali do přelidněného města a bydleli napěchovaní v miniaturním bytečku.
Člověk je společenský tvor, proto se shlukuje do tlup, ve kterých si připadá silnější a bezpečnější. Ale stejně nemůžeme prohlásit, že u našeho druhu se nevyskytují samotáři. Dnes z nich ale mají ostatní strach.
Kdo se straní lidí, popřípadě je dokonce odhání a chce být sám, není normální. Je vhodné si od něj udržovat rozumnou vzdálenost, vyhýbat se mu. Vůbec nejlepší je poslat takové jedince do léčebny a přizpůsobit je našemu standartu komunikativnosti. Pokud se léčba neosvědčí, strčíme je rovnou do blázince. Ať je klid.
Společnost ztrácí toleranci. Pokud jste jiný než ostatní, prostě vás změní k obrazu svému.
Touha zapadnout už je zakořeněná v každém z nás. Zahladíme cokoli, co by se nemuselo líbit.
Žiju se všemi ve velmi křehké symbióze, já si jich nevšímám a nevidím je, oni mi to oplácí stejnou mincí… Obě strany jsou pak spokojené.
Považuji svou osobnost za naprostý unikát.
Jmenuji se Vincent Preveille.
2
Moji rodiče na mě nikdy nebyli hrdí, neměli k tomu ani podnět. Protáhli mě snad všemi
léčebnami psychopatů , na slovo vzatí odborníci v oboru to se mnou většinou do deseti minut vzdali a ochotně vrátili zaplacené peníze (nijak malé částky to nebyly).
Rekord drží jeden lékař z Vermonthu, do kterého se vkládaly veškeré naděje na analyzování mojí zamotané a nepochopitelné mysli.
Posadil mě do křesla naproti jeho obrovskému dubovému stolu, pečlivě leštěnému a prohýbajícímu se pod hromadami diplomů, ocenění za vynikající výsledky a fotkami rodiny.
Chvilku jsme se koukali navzájem do očí, nějak jsem si nedokázal domyslet, co ode mě očekává. Tak jsem čekal… Jak se ale zdálo, to samé dělal i doktor.
Najednou se sklonil a začal nesmírně horlivě popisovat pětikilový blok, bezpochyby plný osudů nebezpečných bláznů a vraždících individuí.
Dala by se z něj vydat celkem slušně tlustá kniha, jen bych si dovolil tvrdit ,že by se nestala zrovna kasovním trhákem.
Zaujatě jsem sledoval jeho odhodlání. Jak se zdálo, byl přesvědčen o svém úspěchu už předem. Nezvedl ani jednou oči, pouze po chvíli vybral z kelímku na stole
jinou tužku, když té první zuřivě zlomil hrot.
Matka za mnou nervózně přešlapovala, párkrát se dokonce pokusila navázat konverzaci
s šíleně vypadajícím doktorem, brzy však rezignovaně sklopila hlavu.
Nemohl jsem si pomoct, ale tenhle chlápek mě docela bavil. Po čele plném vrásek
předstíraného zájmu mu stékala kapka potu. Apaticky vytáhl z kapsy obstarožní kostkované košile kapesník a sprovodil ji ze světa.
Odkašlal si.
Jeho poněkud vystouplá krční tepna bila na poplach. Úplně mě hypnotizovala buch-buch pravidelně, a přece ne klidně. Člověk by nevěřil, jak může rourka vodící krev ze srdce
vypadat tak živě a samostatně. Jako by s tělem
zpřetrhala všechny vazby co je pojily k sobě a stala se nezávislou na čemkoli co ji dřív ovládalo a řídilo její činnost.
Konečně muž dopsal. Za sebou jsem cítil napětí a očekávání, úplně se tetelil vzduch v celé kanceláři. Rodiče se dočkali vytouženého verdiktu. ,,Teď vstane a předepíše Vincentovi nějaké prášky, řekne že to není nic vážného, že tohle chování se objevuje jen v určitém věku a většinou netrvá moc dlouho.“ Doslova jsem slyšel proud jejich myšlenek.
Muž otevřel šuplík a něco usilovně hledal. Vytáhl červenou pastelku, chvíli si s ní hrál v ruce, tvářil se, že přemýšlí. Potom dvakrát podtrhl svůj verdikt, zvednul se a klidně odešel.
Nás všechny zanechal v místnosti v nejistém mlčení a pochybách. Nepotlačil jsem úsměv, kterým jsem rodiče jen trochu vyděsil.
Nikdo se neodvážil podívat na červenou větu, ani znovu zavolat doktorovi a zeptat se na výsledek sezení.
Je mi 17 let.
3
Už od narození se u mě vyskytuje vzácná oční choroba. No dobře, není tak ojedinělá, ale já jsem za ni velice vděčný. Díky poškozené sítnici téměř nemůžu vycházet na slunce
bez speciálně vyrobených extra ztmavených slunečních brýlí.
Možná ve mně ještě podpořily potřebu uzavřít se před světem a lidmi, nedávat najevo svoje pocity ani přání.
Kvůli nim jsem jako malý kluk zůstával sedět ve svém tmavém pokoji, oddělen od slunečních paprsků, tím pádem i od dětí hrajících si na písku, později na hřišti s fotbalovým míčem. Nikdy jsem to nezkoušel, tak mě to přestalo zajímat.
Musel jsem si najít vlastní zábavu v prostoru 4x4 metry a nebylo zas tolik možností jakou.
Moje matka i otec pracují jako takzvaní biologičtí inženýři.
Zdá se mi zbytečné vysvětlovat, co takové zaměstnání obnáší. Každý zná tiché vědce v bezpečnostních brýlích, bělostných pláštích, přisáté k čočkám mikroskopů a nadšeně sledující divoký roj bakterií. To pro představu bohatě stačí.
Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že tihle dva lidé dokážou žít společně.
V práci si rozuměli snad jen proto, že si nemuseli nezávazně povídat a doma jsem slýchal jen diskuze na téma nejnovějších vědeckých objevů nebo výsledků nějakého rozboru, který prováděli už před týdnem pracovníci vedlejšího oddělení a samozřejmě ho absolutně zkazili a zničili tak dlouhodobé pozorování.
No není to úžasné téma konverzace před dítětem předškolního věku?
A pak se diví, co ze mě vyrostlo a honí mě po psychologických prohlídkách.
Jedinou výhodou jejich povolání bylo, že mě matka občas brala s sebou do práce. Většinou mě odložila ve vrátnici, potom jsem posedával s nižší sestřičkou, srkal jsem čokoládu z prášku a maloval si.
Nechápu, z čeho pramení domněnka, že všechny děti se vyžívají v patlání nepopsatelných tvarů, čar a fleků, které potom předají rodičům a ti jsou celí bez sebe štěstím, co to mají doma za malého uměleckého génia. Přesto jsem to dělal taky, ale jen pokud
měla sestřička červenou. Mám rád červenou.
Když jsem své výtvory představil otci, pochválil mě sice, ale o půl hodiny později už nervózně posílal obrázky na psychoanalytický rozbor.
Nikdy jsem neměl sourozence. Snad se báli, aby mi nebyl příliš podobný.
V mých dvanácti letech mě matka poprvé vzala až do laboratoře.
Tu mírně osvětlenou místnost s miliony baněk, hučících přístrojů a mikroskopů jsem od té doby ze srdce miloval. Dokázal jsem celé dny sedět v koutě a tiše sledovat precizní počínání biologů v rukavicích a s rouškou přes ústa.
Jednou jsem v laboratoři zůstal sám. Konečně se naskytla příležitost. Neodolal jsem nutkání prozkoumat všechno vybavení místnosti a pochopit , co živilo moje rodiče. Nemohl jsem zpustit oči z nablýskaných pipet, soustav trubiček, bublajících roztoků a vzorků čekajících na finální vyhodnocení. Všechno bylo tak čisté, uklizené, všechno mělo svůj daný řád a pořádek. Nakonec jsem se odhodlal a váhavě natáhl ruku po stojanu se zkumavkami. Vzít jen jednu a pořádně prostudovat její obsah… Bylo tam všechno. Co všechno se dalo najít v tak nepatrném množství genetické informace? Tenkrát jsem neměl ještě ani tušení. A odpovědi byly tak blízko…
Konečky prstů jsem se už málem dotýkal křehkého skla, stál jsem až na špičkách, abych dosáhl do nejvyšší police. Snažil jsem se natáhnout každičký sval a šlachu ve svém těle, chybělo jen pár centimetrů, když tu jsem hluboko v nose ucítil zašimrání. Ne!! Stoupalo výš a výš, až se to nedalo vydržet. Kýchnutí se mnou otřáslo, podtrhlo mi nohy a já se zachytil jediného pevného bodu, na který jsem dosáhl. Bohužel nebyl natolik pevný, aby udržel moji váhu. Ozvala se rána a zvuk tříštěného skla.
To, čeho se mi podařilo zachytit, byla právě police se zkumavkami. V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila matka. „Vincente!!“ zavřeštěla. V jejím hlase znělo víc vzteku než strachu. Za pár minut už jsem ležel v sanitce a obíhala mě hromada doktorů. To bylo naposledy, kdy jsem viděl sterilní krásu laboratoře.
Od třinácti let se zajímám o krev. Pročetl jsem všechny dostupné publikace, ve kterých se dá objevit heslo jako genetika, krev, krevní skupiny, dědičnost atd.
Dovoluji si o sobě říct, že na svůj věk jsem v oboru odborníkem. Možná byste čekali
fanatickou přednášku o významu krve, mýtické podstatě, složení a vlastnostech.
Zklamu vás.
Já tohle všechno vím a necítím potřebu to někomu ještě cpát. Dosáhl jsem takové dokonalosti, že pouhým pohledem a sledováním chování člověka dokážu určit jeho krevní skupinu.
Zajímavá zvláštnůstka, nemyslíte?
Není mi sice nějak prospěšná, ale kdybych chodil na večírky, určitě bych byl hvězdou.
Krátím si čas. Před čím? Před koncem. Hodně pesimistické, vím, ale život mě zkrátka nebaví, hnusí se mi.
Je to něco, s čím jsem nepočítal, zkrátka nejsem k němu určen, stvořen. Jde mi jen o to nějak projít a vytrpět. Ať už je pryč a nevrací se. Nepotřebuju ho. Možná kvůli takovému přístupu se mě všichni straní. Ostatně já se straním všech.
A jsem spokojený.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 59 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
