|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Romantika s upírem ::
| Povídka o mladém zamilovaném upírovi, který se po vraždě otce snaží zapadnout zpět do normálního života. |
| |
|
|
Vždy, když na to pomyslí, zabolí ho srdce. Nesmí ji milovat, určitě by jí dříve či později ublížil. Je zrůda, které je zakázáno milovat. Ví to od té doby, co se mu to stalo poprvé, od svých patnácti let. Tehdy začal mít na něco obrovskou chuť. Měl obrovský hlad a po něčem nesmírně toužil. Byla to mučivá bolest, kterou nedokázal zvládnout. Ta bolest ho ovládla a on udělal největší chybu svého života.
Přiblížil se zezadu ke svému otci. Něco, ta touha, ta bolest ho tam táhla. Zakousl se otci do krku a pil. Pil, dokud nepřestal mít žízeň a dokud ta bolest a ta touha nezmizela. Poté si uvědomil, co udělal. Utekl z domu a v zoufalosti se potulovat po ulicích města. Nevěděl, kam m jít, ani co má dělat. Svého otce měl moc rád, a proto byla jeho bolest obrovská.
Vrátil se domů. Matka nezavolala policii, uvědomil si. Hledal ji po celém domě, nevěděl ovšem, co udělá, až se s ní setká. Tohle zatím nepromýšlel. Potřeboval se zbavit toho tíživého pocitu, potřeboval to někomu říct a kdo by byl lepší zpovědnice, než matka?
„Mami?“ volal opatrně svou matku.
Vyšel po schodech do pokoje, kde zabil otce. Viděl svou matku, jak se sklání na mrtvým otcem. Měla rozmazané šminky a řasenka jí stékala pod očima. Sklonil se k ní. Matka postřehla, že je to její syn. Otočila se a dlouze na něj pohlédla. Potom pronesla tu obávanou otázku, která ho tížila ze všeho nejvíc:
„Tys ho zabil?“ zeptala se smutně, ale klidně, jako kdyby byla smířená se souhlasem, který uslyší.
„Ano mami, byl jsem to já,“ řekl jsem hlasem malého dítěte, které se bojí, že ho rodiče potrestají za to, že rozbil drahý rodinný obraz.
„J-jak? Proč?“ ptala se matka a propukla v pláč.
Nemotorně, brečíc, jsem jí vše vysvětloval. Ona stále jen plakala a poslouchala. Já vysvětloval, že za nic nemohu. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to tak je. Ale mohl jsem, mohl jsem za vše!
A teď, po pěti letech jsme se s tím naučili žít. Matka policii řekla nějakou vymyšlenou báchorku a případ byl uzavřen. Od té doby je mezi námi obrovská propast, která se prohlubuje, jakmile začneme mluvit o otci. Já jsem od osudných patnácti let nikoho nezabil. Párkrát jsem pocítil ti mučivou bolest a touhu, jenže ta přešla, jen jsem pomyslel na otce. Stále se však bojím, že jednou svou touhu neovládnu a ublížím matce.
Chodím do prvního ročníku vysoké školy. Matka mě stále přemlouvala, ať jdu na práva a tak jsem šel. Nevím, jestli jsou práva pro mě zrovna to pravé, ale hlavně že matka je spokojená. Od té doby, co jsem na školu nastoupil se mi líbí jedna dívka, jmenuje se Zuzana. Často na ní myslím. O hodinách, kdy bych měl dávat pozor, o přestávkách, kdy bych se měl bavit s kamarády, doma, kde bych měl pomáhat matce. Se Zuzanou chodím na přednášky, se Zuzanou sedím u oběda, se Zuzanou jdu domů.
Zuzana je stále se mnou. Jak v myšlenkách, tak ve skutečnosti. Plánuji ji někam pozvat, ale bojím se, že když jí začnu mít moc rád(jako otce), tak jí ublížím. Párkrát jsem se s tím svěřil matce, ale vždy náš rozhovor skončil u otce a potom hádkou.
Jdu ze školy domů. Doprovází mě kamarádi a Zuzana. Kamarádi se pomalu rozcházejí, až jsem zůstal se Zuzanou sám. To je ta pravá chvíle, kdy jí můžu někam pozvat.
„Nechtěla bys…“ slyším svůj stydlivý hlas, jak se snaží něco sdělit.
„Co?“ ptá se s očekáváním Zuzana.
„Nechtěla bys…“ opakuji znovu tím bázlivým hlasem.
„Nechtěla bys želvu?“ dostanu ze sebe větu, kterou jsem opravdu neplánoval říct. Věděl jsem, že už je vše stejně ztraceno mým koktáním a tak mě napadlo, že prodáváme želvy a že bych mohl Zuzaně jednu nabídnout.
„Máma mě poprosila, abych se zeptal“ vysvětluji zmateně.
„Ráda bych si jí vzala, ale musím se poradit doma“ řekne zklamaně Zuzana. Čekala snad jinou otázku?
„Aha, až se poradíš, tak mi řekni, ahoj“ říkám netrpělivě. Potřebuji se odsud co nejrychleji dostat, abych si mohl vyčítat, jaký jsem pitomec.
„Tak ahoj“ rozloučí se Zuzana se mnou s úsměvem.
Pro tenhle úsměv bych udělal vše. Jdu domů a stále si v duchu opakuji náš rozhovor. Doma se posadím k televizi a koukám na seriál. Asi po dvou hodinách slyším zarachocení klíče v zámku.
„Ahoj Olivere“ zdraví mě matka.
„Ahoj mami“ odpovídám nepřítomně, sledujíc film.
„Tak jak bylo ve škole?“ ptá se matka.
„Super“ automaticky odpovídám.
„Už jsi někam pozval Zuzanu?“ ptá se bázlivě, s obavou, jestli se znovu nezačneme hádat.
Tak tohle byla nečekaná otázka. Měl jsem dojem, že už jí ty hádky omrzely.
„Skoro mami… nabídl jsem jí želvu“.
Matka se rozesmála a já po chvíli, co jsem si uvědomil, jak je to směšné taky. Tentokrát žádná hádka. V klidu jsme si s matkou povídali a já se rozhodl (už po třetí), že zítra zkusím znovu Zuzanu někam pozvat.
Šel jsem do školy s moc dobrou náladou. Celý den jsme si se Zuzanou vyměňovali s úsměvy pohledy, bavili jsme se o želvě a o tom, že si jí Zuzana nakonec vezme. Znovu přišel ten okamžik, na který jsem se celý den těšil a kterého jsem se tak bál. Zůstali jsme spolu sami.
„Víš Zuzano, včera jsem ti chtěl říct něco jiného.“ oznámil jsem jí a snažil jsem se vyhýbat pohledu do jejích očí.
„A co?“ ptá se Zuzana znovu s očekáváním a s náznakem úsměvu na tváři.
„Nechtěla bys zajít třeba do kina?“ konečně jsem to ze sebe dostal a pocítil jsem obrovskou radost a úlevu.
„To ne,“ odmítá Zuzana. Srdce mi začalo bušit a já si uvědomil její slova. Byl jsem zklamaný a smutný, že celé to moje koktání a ztrapňování se bylo k ničemu. Zuzana ale pokračovala:
„ale chtěla bych zajít na pouť.“ říká s pobavením nad tím, jak mě vyděsila a jak se teď tvářím. Chvíli trvalo, než mi došlo, co řekla.Ona mě neodmítla, ona se mnou chce jít na pouť. Polila mě příjemná radost.
„Tak fajn, co třeba ve dvě sraz na zastávce u školy?“ rychle jsem souhlasil a navrhl, kde se sejdeme, než si to Zuzana rozmyslí.
„Dobře, zítra ve dvě na zastávce, tak se měj“ a vrazila mi pusu na tvář.
S otevřenou pusou jsem se díval, jak odchází.
Ona mi dala pusu, nemohl jsem tomu uvěřit, ale pořád jsem cítil teplo jejího doteku rtů na tváři. Otočil jsem se a s radostí jsem běžel domů. Musím se na to pořádně připravit.
Otevírám dveře a zjišťuji, že je matka už doma. Všechno jí vyprávím a pořád zářím svou dobrou náladou. Předtím než usnu, tak si pořád říkám:
„Zítra ve dvě mám sraz se Zuzanou na zastávce“ a s touhle nádhernou myšlenou jsem usnul.
Dopoledne uteklo jako voda a já čekám, na zastávce. Je za deset minut dvě, jsem tu radši dřív, než abych přišel pozdě a zmeškal krásný sraz se Zuzanou.
Hlavou se mi honí různé myšlenky. Přemýšlím především o tom, jestli se budeme se Zuzanou bavit, ale také nad tím, jestli se neprojeví moje nemoc zvaná upírství.
Je za 5 minut dvě a Zuzana už ke mně spěchá. Má na sobě své obvyklé tmavomodré dříny a bílé tričko, vypadá však neobvykle. Nádherně si upravila hnědé vlasy do culíku, moc jí to sluší.
„Ahoj Olivere“ zdraví mě.
„ Ahoj“ opětuji pozdrav.
Usmějeme se na sebe a vyrážíme na cestu, Kodrcáme se autobusem, ale hopsání autobusu přes všechny ty díry nám vůbec nevadí. Povídáme si o všem možném, smějeme se, škádlíme se a úplně jsme zapomněli, že máme vystoupit, takže jsme naší cílovou stanici přejeli. Asi o pět stanic později si naší nepozornost uvědomíme a se smíchem vylezeme z autobusu a nastoupíme do autobusu, který nás doveze zpět.
V pořádku dorazíme na pouť a těšíme se, až vyzkoušíme ty báječné atrakce.
Celý den jsme si skvěle užili a byli jsme spolu ohromně šťastní. A teď, v osm hodin večer jedeme autobusem domů a už nám zbývá jen pár společných okamžiků tohoto dne. Oba jsme plní očekávání a mlčíme. Vystupujeme z autobusu.
„Nechceš doprovodit domů?“ ptám se Zuzky.
„Díky, to budeš hodný“ přijímá.
Pomalu spolu kráčíme tmou po chodníku a oba se na sebe usmíváme. Stojíme před schody Zuzanina domu a chystáme se rozloučit. Zuzana přemýšlí, co se bude dít. Doufá, že jí dám pusu. Nakláním se k ní a náhle, když vidím její něžný krček mě přepadne pocit hladu. Ta známá bolet, ta známá touha mě táhle k Zuzanině krku. Už odhaluji své špičaté zuby a konec.
Proberu se, jako kdyby to byl jen zlý sen. Ale nebyl. Na zemi leží Zuzana, z krku jí ještě trochu teče krev. Rychle jí pokládám prst na tepnu, abych zkusil, jestli žije. Čekám. Po chvíli slyším ten slastný zvuk bušení srdce. Žije, nezabil jsem jí. Pocit úlevy mě rychle naplní a já k sobě Zuzanu pevně tisknu. Už se probírá. Otevře oči a pohlédne na mě.
„Co se stalo?“ptá se mě zmateně a vyděšeně.
Uvědomím si, co jsem jí udělal. Předtím jsem na to neměl čas myslet a nepřemýšlel jsem, jakou bolest jsem jí musel způsobit. Mohl jsem jí zabít. Nedokážu odpovědět a jen se na ní dívám. Jak je krásná, když žije. Znovu se mě ptá:
„No tak, co se stalo?“
Vycením špičaté zuby, které (jaks e domnívám) jsou potřísněné krví. To pro ní měla být odpověď na vše. Zuzana mě ale jen zmateně pozoruje a neví, co si má myslet. Pomalu si sahám do pusy a hledám ony vražedné špičáky. Nejsou tam, místo nich mám normální zuby. Nechápu, jak je to možné. Vždyť jsem je tam měl od svých patnáctých narozenin, od onoho dne, kdy jsem zabil otce.
Uvědomil jsem si náhle něco ohromně zvláštního. Je to totiž přesně pět let ode dne, kdy jsem zabil otce. V šoku to vše vyprávím opatrně Zuzaně. Ta tomu nemůže uvěřit a nejdříve se na mě dívá, jako na blázna. Ani se jí nedivím, vždyť asi já jsem tomu nevěřil do svým patnácti let, kdy se mi to stalo.
Potom ale řekla, že si ty špičáky pamatuje, že jsem je vycenil vždy, když jsem se smál.
„Víš, ale stejně tomu nemůžu uvěřit: prohlásí, když s vyprávěním skončím.
„Proč jsi mě vůbec kousl?“
„Tak nad tímhle přemýšlím pořád. Přemýšlím nad tím, proč jsem zabil tebe a proč jsem zabil svého otce.“
„No a …?“
„Nevím. Nevím, proč jsem to udělal. Ale jedno vím jistě. Že tě mám rád“ říkám omluvným tónem. Jako kdybych těmito slovy mohl všechno napravit.
„Víš Olivere, já si to budu muset nechat projít hlavou. Jsem z toho dost zmatená a nevím, jak se mám k tobě chovat, takže mi prosím dej nějakou dobu pokoj“ rychle se rozloučí a spěchá domů, nebo ode mě?
Smutně se vracím domů, vše vyprávím matce a ta mě obejme. Sedíme spolu u televize a jsme si blíž, než kdykoli dřív.
Párkrát jsem zkoušel za Zuzanou zajít, ale vždy mě poslala prč s tím, že už by to nikdy nebylo takové, jako předtím, Už bychom se spolu nemohli smát a nemohli bychom si dělat ze všeho legraci. Na to, co jsem jí udělal, se zapomenout nedá. To jsem si moc dobře uvědomoval.
Ze mě je normální člověk, který úspěšně vystudoval práva. A moje nemoc? Od té doby se neobjevila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
