obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Zamilovaný blázen II ::

 autor Sirnis publikováno: 20.05.2008, 5:47  
Druhá část
 

Marka odváděli dva vojáci do kanceláře velitele základny. Radek se jen díval, jak se mu kamarád zdaluje z dohledu a jak ve velkém odstupu ho následuje i plukovník, ve kterém to v tuto chvíli očividně vřelo a dostával se pomalu do stavu nepříčetnosti.
Velitel rozmlouval s Markem víc, jak hodinu a půl.
Plukovník po celou tu dobu přešlapoval před kanceláří, jako lev v kleci. Když se pak dveře konečně rozevřely a vyšel z nich zamilovaný muž, okamžitě se vřítil do velitelovi kanceláře.
„Dovolte mi promluvit, pane,“ řekl plukovník v pozoru a zasalutoval o něco staršímu muži.
„Přestaň blbnout, Karle. Známe se už tak dlouho a jenom proto, že tě ten kluk nasral nemusíš se mnou mluvit jako voják,“ odvětil velitel a ukázal na židli u stolu, aby se plukovník posadil.
„Děkuji, pane.“
„Dáš si něco?“ zazněla v přátelském duchu otázka, ale velitel už dávno položil na stůl dvě skleničky a ze šuplíku vytáhl osmnáctiletou brandy, protože přítele potřeboval zklidnit něčím pořádným.
Plukovník sebral nabízenou sklenku a okamžitě její obsah do sebe hodil. Věděl, že tím přítele trochu zklamal, protože si svých vzácných zásob tohoto výborného pití tak cenil, ale nemohl jinak, potřeboval zklidňující náruč tvrdého alkoholu, ne chuťovku. „Co ten smrad chtěl? Doufám, že jsi ho odsud vyhodil. Jestli se s ním nechceš špinit, tak to udělám s radostí za tebe,“ řekl v rychlém sledu plukovník.
„Víš, Karle, ono to s ním není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Narovinu ti řeknu, že bych ho odsud vyrazil s chutí, ale potom incidentu, kdy jsi ho ty a další marně naháněli po základně, to ve městě vzbudilo dost posměchu na náš účet. A i když nemá splněné kondiční testy, nemohu ho jen tak odmítnout, protože by to vyvolalo další vlnu posměchu. Dovedl by sis představit ty řeči ne: Nevzali ho, protože se báli, že by byl lepší, než oni. A podobné. To si zkrátka armáda nemůže dovolit.“
„Se vší úctou, pane, Radime, nechci ho tu a udělám vše proto, abych ho odsud dostal. Klidně i v plastovém pytli.“
„Ale, no tak. Tak extrémně to být nemusí, ale dám ti ho na starost. Přijmeme ho mezi sebe, bude s námi cvičit, trénovat a prostě všechno, co tu každý den cvičíš naše hochy, akorát si ho víc podáš a jakmile to zabalí, tak armáda bude mít čisté ruce a kdyby se tu případně znovu ukázal, tak s ním budeš moci znovu zamést podlahu. Co ty na to?“
Plukovník se zadíval na přítele, kterého znal už přes deset let. Byl tak zaslepený vztekem, že si ani neuvědomil, že nikdo jiný, než on sám Marka nebude trénovat a hned se začínal těšit, jak si ho vychutná...

Marka odvezl sám plukovník k němu domů a podle hesla „poznej svého nepřítele“ se během doby, kdy si balil věci, rozhlížel po jeho pokoji, domě, seznámil se i s rodiči a zkoumal, jací jsou a jak mohli vychovat svého syna. Když se dostatečně vynadíval, zakřičel na Marka první svůj rozkaz: „Tak dělej, mladej, máš ještě pět minut, pak se vracím na základnu klidně bez tebe a ty se tam potom doprav podle vlastního uvážení. Ale počítej s tím, že tam budeš nejdýl do šesti večer!“
Ale křik byl zbytečný, neboť Marek už stál připravený s jedním kufrem v ruce.
„Rozluč se s rodiči. Od dnešního dne do konce výcviku totiž neopustíš základnu nebo jen do té doby, než to vzdáš a přijdeš k rozumu,“ dodal plukovník, ale viděl jen, jak se Marek podíval na otce, pak na matku, stojících vedle sebe v předsíni a v klidu odešel z rodného domu bez jediného slova. Plukovník se rozloučil s paní a panem domu a vyšel za ním, nasedl do sedanu a vyrazil zpátky na základnu.
Cesta byla klidná a proběhla by jistě bez problémů, kdyby Marek nepřesáhl poprvé hranici a nepromluvil: „Jak se jmenuje vaše dcera?“
To samo o sobě stačilo, aby plukovník v půli cesty k základně prudce šlápl na brzdu a v několika vteřinách se auto zastavilo. Křečovitě sevřel volant a skrze zuby procedil: „Vystup si.“
„Co,“ zeptal se Marek, protože otci své milované nerozuměl.
„Vystup si a dělej,“ zahřměl tentokrát hlas plukovníka v celé děsivé síle. Když ho Marek poslechl a stál vedle auta, dodal: „Právě ti začal výcvik, bažante! Máš půl hodiny, aby si dorazil na základnu a o každou minutu, co se zpozdíš uděláš sto kliků. Já ti svou dceru vyženu z hlavy, to si piš!“ Potom voják šlápl na plyn a za hvízdotu pneumatik vyrazilo auto pryč od zamilovaného muže.
Marek se jen díval, jak sedan mizí v dáli, ale pak se dal do mírného poklusu, přibližujícího stále víc k základně.

Nastal večer a Marek úplně vyčerpaný z běhu na základnu čekal, kam ho plukovník ubytuje. Ten s ním schválně obcházel po každém domě, kde naoko dělal, že zrovna tam není volné místo a dal si zvláště záležet, aby vojáci, které zesměšnil věděli, že bude na základně. Pak Marka plukovník odvedl do domku, kam se už dávno dopředu rozhodl, že ho ubytuje.
Marek byl překvapen, že dostal malý domek sám pro sebe, ale na další přemýšlení o svém ubytování už neměl sílu, a tak se jen svalil na postel - aniž by se přestrojil - a usnul. Ráno však tvrdě pochopil, proč bydlí sám.
Výstřel z děla probouzel jako každý den celou vojenskou základnu. Marka tradice probudila spolehlivě, protože jeho obydlí stálo hned u kopce, na kterém byl „budící“ kanón.
Ani ne minutu po výstřelu zazněl hlas plukovníka: „Tak dělej, mladej, je čas na rozcvičku,“ a konec sdělení se už mísil s krutým smíchem vojenského instruktora.
Marek se vyškrábal na nohy. Po výstřelu ze strachu se svalil z postele na zem, kde krom pocítění tvrdé podlahy zjistil, že své rozhodnutí měl pečlivěji zvážit. Ale nehodlal se vzdát bez boje, ne, když ještě ani nespatřil svou krásku.
Šest mil zdolal Marek v klidu a v čele všech ostatních vojáků, kteří na něho při běhu upírali vražedné pohledy. Plukovník si toho moc dobře všiml a také jej napadlo, k čemu tuto nenávist použije, aby nechtěnému zelenáči ukázal, zač je toho loket.
Po běhu lesními stezkami, které byli hned u základny, následovalo cvičení. A po něm nácvik boje beze zbraně, kde si Marka ostatní vojáci, bez pokynu plukovníka vzali s radostí do parády.
Otlučený, pohmožděný a zesměšněný se pak Marek plahočil ke skladu vojenského vybavení, kde měl nafasovat věci. A najednou jí spatřil, krásnější ještě víc, než před tím. Stála před budovou a zrovna své rty chladila nanukem, který jí v horku roztával a na ruce tak měla stékající zmrzlinu. Vypadala tak kouzelně a neodolatelně, že by si každý při pohledu na ní přál být tou zmrzlinou, aby ho svými rty mohla okusit. Najednou vzhlédla a všimla si svého nápadníka.
Marek nemohl uvěřit, že hledí zrovna na něho. Proto se kolem dokola rozhlédl, ale nikdo, kromě něj nebyl nablízku. Pro jistotu ještě na sebe nejistě ukázal, a když kývla na souhlas šouravými kroky k ní zamířil. Ona se po chvilce přerušení opět vrátila ke zmrzlině a instinktivně věděla, co Markovi tím způsobí.
„A … hoj,“ vysoukal ze sebe Marek a v odpověď mu bylo tiché zachichotání. „Já … jsem Marek,“ dodal nakonec sebejistějším hlasem.
„A já Andrea. Ty jsi ten kluk, co ho můj táta zmlátil?“ zeptala se kouzelným hlasem, kterým by omámila každého muže.
Marek jen nepřítomně kývnul. Stále mu v hlavě zněla ozvěna jejího hlasu a na víc se nezmohl.
„Proč ses vkradl do základny?“ zeptala se Andrea se zjevným zájmem, ale ten jen maskoval utvrzení v jejich dohadech, že to bylo kvůli ní.
Marek přemýšlel, jak odpovědět. Nechtěl, aby si o něm myslela, že je nějaký šmírák a netušil, jak by při pravdě zareagovala, a tak se pokusil lhát: „Vsadil jsem se, že se sem dostanu.“
„Opravdu?“ řekla Andrea a přiblížila se k Markovi, kterému se hned silněji rozbušilo srdce. „A já si myslela, že si mě chtěl třeba vidět,“ dodala a vrazila tím svému nápadníkovi nůž do srdce, když se v duchu fackoval, že jí neřekl pravdu.
Marek polkl a pak ze sebe vysoukal: „Taky, že jo.“
„Ale neříkal jsi, že si se vsadil?“
„Ne, teda jo, ale já nevěděl ...“
„Nevěděl co? Já myslela, že spolu mluvíme upřímně a ty mi lžeš,“ obula se Andrea do Marka ve zjevném záměru ho srazit na kolena, aby viděla, co udělá.
„Ale já se bál...“
„Takže, když se bojíš tak lžeš? Teď nevypadáš, že by ses nebál, tak jak mohu vědět, že nelžeš.“
„Já...“
„Promiň, ale už musím jít.“ řekla na závěr Andrea a pak jakoby nic odešla. Marka zanechala téměř na pokraji duševní smrti, když jeho city byli rozervány na kusy a vzaly sebou z těla zamilovaného muže i touhu po životě.
„Tak, kde se flákáš, zelenáči!?“ zazněl mohutný hlas plukovníka a Marek byl nucen urychleně obživnout. „Kde máš vybavení, co?“
„Já, já, ...“
„No?“
„Se ztratil,“ zmohl se na ubohou lež Marek a v duchu se začal modlit.
Plukovník udělal několik kroků, podíval se za každý roh budov, mezi kterými stáli a pak se zarudlýma očima zadíval na Marka: „Já ti dám ztratil, počkej večer. Sedřu z tebe kůži! A teď padej,“ zakřičel a hnal před sebou Marka ke skladu materiálu, aby se přesvědčil, že ho opravdu najde.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 44 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Matylda Kratinová 20.05.2008, 21:45:06 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Matylda Kratinová ze dne 20.05.2008, 21:19:32

   PS: těším se :-)
 Matylda Kratinová 20.05.2008, 21:19:32 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Matylda Kratinová ze dne 20.05.2008, 20:44:20

   nevadí, délka rozhodně není na škodu :o)
 ze dne 20.05.2008, 21:43:57  
   Sirnis: tak uvidí se až tu bude všechno jaký bude finální výsledek
 Matylda Kratinová 20.05.2008, 20:44:20 Odpovědět 
   Mimochodem dobrá oddychovka, zajímalo by mě, jestli jim to hrdina ukáže tak jako Míla Kouba v Copak je to za vojáka ;-)
 ze dne 20.05.2008, 21:14:03  
   Sirnis: tak děkuji za slova chvály, tak je to první dá se říci přímo něco milostného tak uvidim jestli příště budu někdy dělat něco obdobného
ale celé dílo jsem tedy sepsal hlavně kvůli finální části kam teda dávám tu pointu, nějak sem se k ní dopracoval až po 19 A4 ale tak aspon to má nějakou hloubku
 amazonit 20.05.2008, 5:46:14 Odpovědět 
   to to jde tak rychle, rozhodnutí a už je, kde chce být - tedy na vojenské základně...
je jasné, že si Marek projde pěknou ,,buzerací", že plukovník do ni zapojí i další členy z řad vojenstva, doufám, že ona slečna za to stojí
-zdaluje - vzdaluje
-a instinktivně věděla, co Markovi tím způsobí.- celé toto souvětí je zvláštně kostrbaté, co do slovosledu, tak i do volby slov - instinktivně vědět, by se spíš hodilo do něčeho velmi napínavého, ale samozřejmě by bylo možné o tom polemizovat
-pozor na ji-jí
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Dnes
lobby
Sám v sobě
Lorett
7. kapitola
Lamprey
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr