obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390408 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zamilovaný blázen III ::

 autor Sirnis publikováno: 21.05.2008, 5:58  
Třetí část
 

Dny začaly ubíhat v neměnném režimu. Ráno následovalo hřmotné probuzení od „budícího“ děla. Pak následoval běh, který Markovi pouze ještě zvýšil už tak skvělou běžeckou výdrž, ale prohluboval nenávist ostatních vojáků, kteří ji na něm posléze vždy vybili v nácviku boje beze zbraně, takže se po každém dni svalil zničený a zhuntovaný zamilovaný muž na svůj kavalec a v několika vteřinách usnul.
Tak to šlo dva týdny, dokud plukovník neodvedl své svěřence na střelnici.
„Tak a teď mě dobře poslouchejte. Srágorky,“ začal svým obvyklým vysokým hlasem promlouvat k nastoupeným mužům, ale jako obvykle měl nejvíc varovných pohledů pro Marka. „Budete zacházet s opravdovými zbraněmi a ostrou municí, takže jestli někdo bude dělat blbiny a ohrožovat ostatní, osobně mu zpřelámu ruce. Je to jasné!“
„Jasné!!“ zaznělo ozvěnou z davu.
Nejprve plukovník všem předvedl zbraň. Klasickou M16 všem jednotlivě ukázal, zmínil se o jejích historických činech a pak jí rozebral na součástky a během dalšího vysvětlování ji složil do původního stavu, aniž by se přitom podíval, co dělají ruce.
„Než dostane každý z vás svou vlastní, jeden po druhém mi předvedete, zda je to rozumný nápad. Takže do řady a začínáme,“ řekl nakonec vojenský instruktor a když se jeho muži seřadili v dlouhém zástupu, kde na jeho konci spočinul Marek, podal prvnímu vojákovi zbraň a plný zásobník. Ten ji uchopil, nabil, odjistil a zamířil na terč vzdálený padesát metrů.
„Nejprve jednotlivé výstřely, potom dávku,“ řekl vojákovi vedle sebe plukovník a hned na to zazněly čtyři výstřely a po nich tři krátké salvy po čtyřech ranách. Plukovník si pak přiložil k očím dalekohled a zamířil na terč. „To není špatné,“ ohodnotil převážnou většinu zásahů do cíle a v hlavě si udělal poznámku o výborné střelbě jednoho ze svěřenců. „Další,“ vykřikl a řada se pomalu začala pohybovat a pokaždé následovalo to samé. Plukovník předal zbraň a plný zásobník vojákovi, ten jí nabil, zacílil a po povelu vystřelil, jako to udělal první na začátku řady.
Nakonec přišel na řadu Marek. Vypadal celkem nesvůj, ale to asi zřejmě proto, že několik vojáků k němu lehce prohodilo: „Abych lépe střílel, představuju si, že ten terč jsi ty, zelenáči.“
„Zelenáči!“ zahřměl hřmotný hlas plukovníka, který vytrhl Marka z představy, jak utíká po střelnici a kolem něho sviští kulky, když po něm ostatní pálí jednu ránu za druhou.
„Tak se ukaž a jestli uděláš nějakou volovinu, tak si mě nepřej,“ dodal plukovník a div že nezarazil Markovi pušku do hrudi, jak mu jí hrubě podal.
Marek se z hluboka nadechl a vydechl. Vzpomněl si na každou část instruktáže a pak vložil zásobník na své místo, odjistil zbraň a zamířil na cíl.
„Čtyři výstřely a tři salvy,“ řekl plukovník a přiložil si dalekohled k očím, aby okamžitě mohl začít s hubováním nechtěného svěřence.
Co následovalo pak, pronásledovalo plukovníka ještě téhož dne ve snech. Nejen, že mu Marek slídil za dcerou, zesměšnil ho a jeho samotná existence mu zvyšovala krevní tlak, ON, delikvent, lenoch a městský povaleč, kterého by nikdo do jakékoliv armády nevzal, začínal všechny ostatní rekruty trumfovat a zesměšňovat veškeré spisy o vzorových kadetech, ze kterých se stávali ti nejlepší vojáci.
Všechny Markovi výstřely dopadly do terče a nejen to. Všechny výstřely se dostaly do středu terče a dávky skončili okolo něj.
Plukovník si nejprve sňal dalekohled a očistil skla v domnění, že se mu to muselo zdát, ale když se podíval podruhé a ještě po třetí, kdy navíc zkontroloval, jestli ten terč byl skutečně ten, na který Marek vystřelil, svraštil obočí a opět se zlostně zadíval na nápadníka své dcery.
Ostatní rekruti samozřejmě měli dalekohledy také a jako soutěživí lidé se hecovali, kdo z nich bude nejlepší, ale když spatřili Markovi střelecké dovednosti, tak i jim spadla čelist.
„Kdo tě učil střílet?“ zaznělo z úst nejudivenějšího rekruta.
Marek byl jediný, komu nešlo o nějaké soutěžení, ale jen o pouhé přežití, a tak sebou dalekohled neměl a během střelby ostatních tak nevěděl, kdo a jak dobře střílel, takže teď byl v domnění, že se mu nepovedla další věc. „Tak hraju často videohry a také peintball. Vím, asi to nestojí za nic, ale třeba se to zlepší.“
„Zlepší?“ pokračoval nejudivenější z vojáků a za jeho další slova ho chtěl plukovník skoro uškrtit. „Vždyť si nejlepší z nás. Všechny výstřely máš buď ve středu terče nebo okolo něj.“
Marek šokovaně pohlédl na plukovníka, který, kdyby to šlo, ho zabil svým pohledem. Vztekle si vzal zpátky zbraň, nabil, odjistil a zopakoval to, co předtím všichni jeho rekruti. V koutku mysli si přitom říkal: „Já mu dám nejlepší. Zelenáč zasranej.“
Všichni vojáci, až na Marka pak viděli, jak střed terče ozdobili čtyři výstřely, ve stejném rozpoložení, jako měl nápadník plukovníkovi dcery, ale když následovaly tři dávky, jedna z kulek se dostala k okraji terče.
Plukovník málem mrštil puškou na stůl k připravené munici a když viděl, jak jeho rekruti zírají dalekohledem na terč, držení podivnou emocí, chtěl se také podívat, a tak přiložil svůj dalekohled k očím a na místě ztuhnul.
Někteří plukovníkovi rekruti už začali nervózně přešlapovat v očekávání děsivé události, která každou chvíli hrozila jejich instruktora ovládnout, donutit ho znovu sebrat pušku a pak vyprázdnit zásobník do Marka a možná i nich, aby se o dnešní střelbě nikdy nikdo nedozvěděl.
Plukovník pomalu a křečovitě položil dalekohled na stůl. Potom řekl: „To pro dnešek stačí. Rozchod!“
Všichni vojáci nepotřebovali ani vteřinu na to, aby se začali rozcházet, co možná nejrychlejším krokem. Jen Marek stál v nevědomí a čekal nějaká plukovníkova slova, ale naštěstí ho popadl nejudivenější rekrut s kamarádem a odtáhli ho sebou a tím mu určitě zachránili život před nehodou, když by plukovník vystřelil na terč zrovna ve chvíli, když se tam nechtěný rekrut procházel.
Plukovník pomalým šouravým krokem dorazil do posilovny a stoupnul si před boxovací pytel. Na něm pak dlouho do noci vybíjel svůj vztek, hněv a zlobu na nápadníka své dcery, která z bezpečné vzdálenosti s dalekohledem pozorovala, jak se její otec sám zesměšnil, když chtěl všem ukázat, že on je ten nejlepší.

Marek strávil dlouhou chvíli v blízkosti ostatních rekrutů, kteří ho konečně přijali mezi sebe a s přátelským chováním ho zasypávaly vtípky na jeho střelbu a konečně ho obeznámili s tím, co se to vlastně na té střelnici stalo.
Když se s nimi po hodině rozloučil se slovy, že si půjde raději schrupnout, sklíčený se vracel ke svému domku u kopce s „budícím“ dělem. Doufal, že časem s ním plukovník bude vycházet, ale když pochopil závažnost dnešního dne, dobře věděl, že se propast mezi ním a otcem jeho milované razantně prohloubila.
Ale to nebylo toho dne všechno, co se mu přihodilo...
Když Marek otevřel dveře ke svému příbytku, čekalo ho něco, co mu zesměšnění plukovníka okamžitě vyhnalo z hlavy.
Andrea seděla na jeho posteli. Na sobě měla bílé vyzývavé tričko s hlubokým výstřihem a na něm obrovské červené srdce. A krom výstřihu, co poskytoval pohled na její dokonalou hruď bez podprsenky, měla ještě krátkou sukýnku nad kolena, která dala zvlášť vyniknout dlouhým a sametově hebkým nohám.
„Chceš abych odešla,“ promluvila po chvíli Andrea, když se Marek neměl ke slovům.
„Ne … ne, nechci, jen ...“
„Co jen?“
„Jsem myslel, že se mnou už nechceš nikdy mluvit,“ vysvětlil důvod svého udivení Marek.
Andrea se usmála zjevným pobavením nad jeho chováním a vstala z postele. Přišla ke svému nápadníkovi tak blízko, až cítil její dech na krku a málem se mu z toho podlomila kolena. „Tak jsem to nemyslela, že s tebou už nikdy nechci mluvit. Jen jsem byla zvědavá, jak se budeš cítit a chovat,“ řekla a jako dravec obešla Marka dokola a pořádně si jej prohlédla. Měla sice ráda pořádné muže s velkými svaly, ale něco se jí na něm líbilo. Sama však nevěděla, co? „Jsi hodně potlučený?“ spíše konstatovala, než se ptala, když spatřila mnoho modřin a podlitin, které mu ostatní rekruti způsobili během nácviku boje beze zbraně.
„To nic není,“ opáčil Marek a málem ucukl, když se Andrea dotkla nejčerstvější a nejbolavější modřiny na jeho krku.
„Posaď se,“ zaznělo z úst tak omamně, že to Marka spíše uvedlo do transu, než aby pochopil význam slov. Andrea tedy vzala židli od stolu a přisunula jí před nechápajícího nápadníka. Schválně opěradlem k sobě.
Marek se podíval na svou lásku a pak na židli. Potom se zdráhavě posadil a opřel hruď o opěradlo.
„Svlékni se,“ řekla prostě Andrea a Marek se na ní nechápavě podíval. „Tričko,“ dodala a pak si její nápadník kus zelené látky přetáhl přes hlavu a odkryl tak ještě víc modřin a pohmoždin na svém těle.
Andrea přistoupila k posteli, na které nechala ležet krém a potom s ním v pravé ruce přešla za Marka. Ten nejprve nejistý z toho, co bude následovat byl napjatý, ale když se jeho zad dotkla nejprve levá dlaň krásné dívky s vrstvou krému a potom se k ní vzápětí přidala i druhá, uvolnil se. Andrea jemně a zkušeně masírovala svého nápadníka, jako otce, když občas zapomínal, že stárne a názorně předváděl rekrutům některé cviky, na které už jeho tělo nechtělo moc přistupovat. Ale narozdíl od otce si Markovu masáž Andrea vychutnávala. Líbilo se jí, jak muž před ní se propadl do blaženosti, jak ho má ve svých rukou a udělal by vše, o co by si řekla.
Masáž trvala něco okolo dvaceti minut, ale pro Marka se to zdálo nekonečností. Nekonečnou blaženosti, kterou za svého života doposud nepoznal. Ocitl se v ráji a doufal, že se už nikdy nevrátí na zem, ale nakonec se Andrea přeci jen podívala na hodinky a řekla: „Musím už jít.“
Marek ještě chvíli její prohlášení nezaregistroval, až když po několika vteřinách necítil na zádech její dlaně a prsty, konečně se vzpamatoval a podíval se na ní, jak si otírala ruce do jeho trička.
„Přijdeš ještě někdy,“ řekl s nadějí v hlase a Andrea se na něho šibalsky podívala. „Možná,“ odpověděla a odešla. Tím nepotvrdila ani nevyvrátila Markovu otázku, která ho během dalších hodin po jejím odchodu pronásledovala.

Následujícího dne, hned z rána přešlapoval plukovník před kanceláří velitele základny. V hlavě se mu honilo mnoho o ostudě, potupě, ale více toho bylo o nenávisti a touze se pomstít, nehledě na následky.
„Ahoj, Karle,“ zazněl přátelský hlas velitele a plukovník automaticky stanul v pozoru a zasalutoval. „Hergot to musíš blbnout i takhle po ránu?“
„Ne, promiňte, pane,“ odvětil plukovník a trochu se uvolnil. Počkal až jeho nadřízený odemkne svou kancelář a potom se vetřel dveřmi dovnitř.
„Tak jak si vede náš nechtěný kadet,“ zeptal se velitel a už si pokládal na stůl sklenku, aby si spravil náladu. Svému příteli pro jistotu nenabízel, protože si ještě pamatoval, jak posledně do sebe kopnul jeho nejcennější pití, jako kdyby to byla obyčejná kořalka, koupená za pár šupů v nějaké zapadlé knajpě.
„Proto jsem také tady.“
„No,“ pobídl přítele velitel a doufal, že to bude co nejkratší rozhovor.
„Chci ho vzít na stezku.“
Velitel se málem utopil ve své osmnáctileté brandy, když uslyšel plukovníkova slova. Párkrát zakašlal a pak se podíval na přítele: „Blázníš?! Dyť to ten kluk nepřežije. Ještě máš možnost Karle odejít z mé kanceláře a já budu dělat, jako že si tu dnes ještě nebyl.“
„Ne. Vím, co dělám. Po celou tu dobu mu budu nablízku a hned, jak začne škemrat a fňukat, nechám ho chvíli vydusit a potom ho vezmu zpátky, aby pochopil, že tady není pro něj místo.“
„Já ti nevím, Karle. Co když se mu tam něco stane? Víš jak by to základně a armádě uškodilo?“
Plukovník nesouhlasně zakroutil hlavou: „Co by se mělo stát? Maximálně si něco zlomí. Jak jsem řekl, budu mu nablízku a hned jak se rozbrečí, postarám se o něj, dokud nás nevyzvedne vrtulník.“
Velitel ještě nějakou dobu váhal, ale znal povahu svého přítele až moc dobře a dopředu věděl, že stejně by si nakonec prosadil svou. „Dobrá, ale jestli se něco stane ...“
„Půjde to na mou zodpovědnost,“ dopověděl plukovník a s radostí v duši, jakou už dlouho od seznámení s nápadníkem své dcery nezažil, opustil kancelář velitele základny.

Jednotka byla nastoupená v pozoru a už deset minut vyčkávala příchodu plukovníka. Ten přicházel a každý z kadetů mohl jasně vidět jeho dobrou náladu, která vyvolala mrazení v zádech.
„Pro smilování boží,“ procedil jeden z věřících vojáků a vyjádřil tak obavy všech.
„Tak, smrkáči,“ promluvil k nastoupeným plukovník a zrak upřel na Marka, který ihned pochopil, že ať přijde cokoliv, týká se to především jeho a on bude ten, kdo to nejvíc odnese. „Připravte si veškerou výstroj a za půl hodiny nástup na přistávací ploše. Vezmu vás na stezku,“ řekl plukovník. Pak se otočil a na tváři se mu usadil krutý úsměv.
Marek jen nechápavě zůstal v pozoru, zatímco se ostatní kadeti pomalu rozcházeli. Na všech jasně viděl nechuť a obavy. „Co je ta stezka?“ zeptal se nakonec jednoho z nově získaných přátel.
„Při stezce jde o přežití. Vrtulník nás vysadí v divočině, několik kilometrů od sebe a máš svými znalostmi a schopnostmi přežít do té doby, než tě helikoptéra opět vyzvedne.“
„To zní prostě,“ řekl Marek a jeho přítel jen zakroutil hlavou.
„Ty si asi v divočině nikdy nebyl co?“
„No párkrát jsem byl se školou na exkurzi v národním parku.“
„Hmm … teď už s tím nic nenaděláme, hodně štěstí,“ řekl voják a pak si odešel přichystat věci. Než zmizel Markovi z dohledu, stačil zavolat: „Hlavně si vem sebou všechny věci!“
Marek se vrátil do svého přiděleného obydlí, vzal svůj vojenský batoh a začal do něj spořádaně skládat všechny věci, co mu byli vydány ze skladu materiálu. Když skončil, rozhlédl se po pokoji, jestli náhodou na něco nezapomněl a všiml si malého přívěsku na nočním stolku. Vzal si ho do ruky a okamžitě se mu vybavil, kde bylo jeho místo. Měla ho Andrea na svém krku pokaždé, když jí spatřil. Sevřel ho v dlani, zavřel oči a vybavil si její tvář, stejně jako zbytek jejího krásného těla. Potom otevřel oči, připnul si řetízek na krk, popadl svůj batoh a vydal se k přistávací ploše, kde už čekaly dva vrtulníky a všichni z jeho útvaru spolu s plukovníkem.
„To je dost, zelenáči,“ řekl plukovník a upřel na něj znechucený pohled. „Tak do vrtulníků a honem,“ rozkázal a udělal gesto k pilotům, kteří spustili motory u svých strojů.
„Hodně štěstí,“ řekl Markovi jeho nově nabitý přítel a pak se vydal ke druhému vrtulníku.
Plukovník nastoupil do helikoptéry spolu s Markem a když se stroj vznesl do vzduchu, zadíval se na nenáviděného nápadníka své dcery a i když si to neuvědomil, na tváři mu opět zářil krutý úsměv.
Když se dvojice helikoptér objevila nad divokou a nespoutanou přírodou, rozdělily se a každá začala vysazovat vojáky na předem určených stanoviští. Plukovník určoval jednoho kadeta za druhým, dokud ve vrtulníku nezůstal sám s Markem. Když pak pilot dostal stroj nad travnatý kopec, plukovník ukázal na Marka a ten vyskočil ze stroje, stejně jako to viděl dělat ostatní. Svalil se do vysoké trávy a zůstal ještě nějakou chvíli ležet, dokud vrtulník neodletěl, ale už neviděl, jak na druhé straně louky do trávy seskočila mužská postava, která se hned po dopadu vyhoupla na nohy, odběhla do úkrytu stromů a z nich čekala, až se zvedne na nohy a nevydá si hledat úkryt.
Marek se zvedl z trávy, podíval se za mizející helikoptérou a řekl: „Tak mě tu aspoň plukovník nebude ztrpčovat život. Škoda jen, že tu se mnou není Andrea.“ Nakonec se nenáviděný nápadník plukovníkovi dcery vydal do lesa. Celou cestu kroutil hlavou z jedné strany na druhou a rozhlížel se po nezničené přírodě. Líbilo se mu tady, byl tu klid, pohoda a nikdo ho neotravoval úkoly ani jinak.
Jediná věc, která městského člověka v divočině však uvedla do neradostných chvil byla stále se víc zamračující obloha. Když pak celou oblohu pokryly temné mraky a zakryly slunce, vzhlédl Marek vzhůru a v tu samou chvíli na něho začaly padat obrovské kapky vody.
Marně se pokoušel zamilovaný muž skrýt před deštěm pod větve listnatého stromu, ale to mu vydrželo jen na chvíli, neboť voda brzy začala stékat po listech a dopadala na zem i na Marka.
Plukovník v pláštěnce, dokonale chráněn před nepřízní počasí si vychutnával pohled na Marka, který se u kmene stromu schoulený snažil udržet v sobě zbývající kousky tepla. Drkotal zuby a jediná věc, která mu dodávala sílu byl řetízek, který svíral v pravé ruce.
Déšť ustal stejně rychle jako začal a když se po půl hodině obloha vyjasnila, Marek opatrně, vyšel ze svého slabého úkrytu, aby vzhlédl k obloze a přesvědčil se, že mu další příval vody nehrozí. Pak se pomalu vydal hledat nějaké lepší přístřeší. Oblečení měl provlhlé a tělo přímo ledové. Drkotal zuby a ani ho nenapadlo, že v batohu má sbalené i náhradní oblečení.
Plukovník Marka stále sledoval z bezpečné vzdálenosti, pozorujíc ho svým dalekohledem a s blaženým pocitem radosti z toho, jak trpí. Když se však vydal za nechtěným nápadníkem své dcery, stále zabrán do jeho pozorování dalekohledem, štěstěna jej opustila a na kluzkém svahu se mu smekla noha. Co bylo pak, bylo pro plukovníka – zkušeného vojáka – další potupou v jeho kariéře. Tak moc ho postihla nenávist, že veškeré jeho léta cvičené schopnosti oslepila a teď se zmítal na zemi se zlomenou nohou.
Marek uslyšel hlasité zaklení a okamžitě navzdory velké zimě se vydal po hlase. Plukovníka nalezl ležet na zemi v pláštěnce a jeho otevřená zlomenina rozhodně nevypadala dobře...


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Matylda Kratinová 26.05.2008, 18:38:32 Odpovědět 
   No jo, plukovník šílence o své pravdě nepřesvědčil a ještě si uřízl několikanásobnou ostudu. Začíná mi toho paličatého tatínka být docela líto :-D
PS: Co ho potká příště?
 amazonit 21.05.2008, 5:57:55 Odpovědět 
   Marek se dostal tak trochu do ,,pekla", ale měl na výběr, nemusel... ono to stále celé vyznívá malinko ,,parodicky", tak provoplánově líbivě, tak jako by tam chybělo něco z tebe, myslím, že podobných příběhů již bylo mnoho a tenhle jde v jejich šlépějích
-kteří ji na něm vybili - zlost, takže by asi bylo lépe -si ji na něm
-jejích historických činech -jejich - těch činech
-ten jí nabil - ji nabil - tu
-dávky skončili - Y
-který, kdyby to šlo, ho zabil svým pohledem- by ho zabil svým...
-rekruti ho zasypávaly - I
 ze dne 21.05.2008, 17:10:59  
   Sirnis: tak jako neporírám že tohle je nebo zatím zní ohraně
osobně já celou tuhle věc začal psát z myšlenky teda konce kterej mě napadl
akorát jak jsem to dopsal, tak nějak nad tím, jak jsem svou myšlenku, která mě vedla právě k tomuto dílu jestli jsem jí sepsal tak, jak jsem chtěl
ale tak asi někdy se to hold nepovede, ať si autor sebevíc přeje
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Kalich života -...
Trenz
Fyzikálně-magic...
Džordž J.S.
Arinae
Rikel
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr