obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392465 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Osud černé kočky 3-4. část ::

 autor Clarice publikováno: 30.06.2006, 14:59  
Povídka ze světa Melloria - pokračování
 

V podzemí byla zima.
Alesta s Beou sestupovaly po točitém kamenném schodišti do hlubin hory, obě nesly pochodně, jejichž svit na stěnách oživoval nikomu nepatřící stíny. Z dálky k nim doléhalo bublání kouzlem uvězněného pramene a hořký zpěv vězněné ženy. A ještě několik dalších hlasů, jejichž počet, nebo majitelky, daly se jen těžko rozeznat. Svědčily však o tom, že nejen ony dvě dnes půjdou navštívit vězenkyni.

Dívky měly na sobě to, co obvykle sestry nosily – obyčejné, po kotníky dlouhé plátěné černé šaty s dlouhým rukávem u krku sepnuté kulatou zlacenou sponou do níž byla zasazena menší verze rudého drahokamu, jenž zdobil prsten na ruce Matky Heleny. Vlasy uvězněné v bílém šátku, jehož cípy splývaly do poloviny zad, na nohou jednoduché černé sandály s plnou špičkou.
Bea nesla džbán s vodou, Alesta pak podnos s jídlem – kuřecí vývar, velký kus sýra, kousek chleba a trochu ovoce.

Točité schodiště končilo a před dívkami se otevřela široká velkými, plochými kameny různých tvarů dlážděná chodba. Zdi pak byly hrubé, neopracované, však bez náznaků nečistot, či plísní. Ve vzduchu se mísily vůně sena a koření, někdy také vůně vod podzemního pramene, nebo pach dřeva z nějž byly zhotoveny dveře do sklepení. Na stěnách po obou stranách zářily pochodně, po každých deseti metrech vždy dvě naproti sobě. Každá z nich strážila jedny dveře do stísněných sklepních prostor, ve kterých sestry uchovávaly část potravin, léků a nepoužívaného zařízení kláštera, nebo šaty a šperky určené jen pro vzácné příležitosti.
Další z pravidel Matky stanovilo, že obřadní roucha nesmějí zůstávat v pokojích, pokud to není nezbytně nutné.
Proto byly všechny věci určené k obřadu uschovávány za jedněmi z těchto dveří.

Bea šla opatrně, snad bázlivě, vždy pár kroků za Alestou. Ta ji vedla až na konec téměř padesátimetrové chodby ke dveřím nalevo.
Cestou, jen chvíli předtím, než došly na konec, potkaly další tři sestry tiše jdoucí za sebou. Alesta je znala jmény, Bea zatím jen od vidění. Ode dne, kdy se ocitla na tomto zvláštním místě, měla potřebu se ostatním trochu stranit. Bála se lidí, nikdo nevěděl proč, ale všechny doufaly, že její obavy zmizí jen co se sžije a přizpůsobí zdejším podmínkám.
Dívky počkaly, až trojice dojde až ke schodišti na druhém konci chodby, pak vešly dovnitř.

***

„Všechny výjimečné děti tohoto světa byly a jsou brány svým matkám a vychovávány daleko od svých domovů,“ spustila žena sedící na slamníku v protějším levém rohu místnosti.
„Co prosím?“ otázala se tiše Alesta.
„Pověsti praví, že od narození žijí v horách za vysokými zdmi klášterů, které se za stánky bohů však jen schovávají. Sídlí v nich totiž zlo, všudypřítomná faleš a skupina žen… Také vy chcete, abych tu zemřela,“ řekla a divokým gestem si prsty pročesala zacuchané pramínky světlehnědých vlasů. Přitom se krátce hystericky zasmála a těkavým pohledem přejela obě návštěvnice.
„Přinesly jsme ti jídlo,“ špitla Bea a ukázala na podnos v ruce své společnice.
Žena však neposlouchala a mluvila dál.
„Některým, jako mně, která mám přivést na svět dítě, které mi seberete, je dovoleno vyrůst a zvyknout si na život, který bych vedla, kdybych nebyla osudem předurčena skončit takhle.“
Alesta položila tác tak daleko od ní, aby k němu zatím nedosáhla a v náhlém záchvatu hněvu třeba nepřevrhla misku z polévkou.
„Musíš jíst,“ řekla a stále ještě skloněná nad jídlem, zadívala se na ní.
„Lauro, my ti neublížíme,“ ozvala se opět Bea. Jsme tu proto, abychom ti pomohly. Já ti pomůžu,“ snažila se jí utišit. Přitom si klekla vedle Alesty a odlila trochu vody do poháru. Potom opatrně přistoupila k Lauře.
„To jsou lži!“ vykřikla dívka, přitom se po Bee ohnala a vyrazila jí pohár z ruky. Ten se s hlasitým cinknutím odrazil od země a zmizel v šerém koutě. Potom už tišším hlasem opět pokračovala.
„Žila jsem život, který mi však byl osudem odepřen. Bez budoucnosti. Poznala jsem svojí rodinu, měla šťastné dětství – žité v nevědomosti, taková jsou přeci nejšťastnější!“ Opět ten smích. „Dovolila jsem, aby uvnitř mě vznikl nový život. A teď, když má přijít na svět, byla jsem unesena. Teď už mne nečeká nic, než smrt,“ dokončila svůj teskný monolog, až poté se natáhla po Beině ruce, držící opět plný pohár.

Louče u dveří hořela teplým plamenem, však aby přebila ten všudypřítomný chlad, na to nestačila. Nedokázaly si představit, že tu je ta žena zavřená celé dny. Jenomže… ony také viděly, jak dopadla. Každý by tak skončil – v téměř absolutné temnotě, chladu a o samotě.

„Je bláznivá,“ říkaly sestry a neviděly nic, než nadcházející obřad.
Ještě dva dny.
Plíživé stíny na chodbách kláštera mluvily spolu o vraždě.
Co s Laurou pak?
Třeba porod nepřežije.
Dobře jí tak…
Co když ano?
Pak ji jistě zabijí hory…

Bea pomohla Lauře pít. V matné záři jediné svíce, kterou si dívky opět odnesou, pozorovala její těhotenství.
„Bude to děvče,“ špitla Laura. „Cítím to. Moje dcera,“ vydechla tiše, pak zavřela oči. Bea seděla po jejím boku a krmila jí polévkou. Dívka neprotestovala a nechala si posloužit.

***

Jistá pověst praví, že kdysi dávno, ještě před tím, než byly zdi kláštera posvěceny samotnou bohyní Mork – matkou všeho zla – v době, kdy byly položeny základy řádu a ještě před tím, než se poprvé objevila mezi lidmi, byly malé děti - každoroční oběti bohyni, vhazovány do propasti den chůze od kláštera.
Jakmile nad ním Mork převzala patronát ustanovila, že dětské oběti budou pořádány jen a pouze na její počest a jen v den k tomu určený. Tím dnem stanovila první den podzimní. Také dovedla do jakési dokonalosti způsob, jakým to bude prováděno. Ve svatyni zanechala truhlici – obyčejnou, na první pohled nijak zvláštní, do jejíchž útrob bude každoročně položeno novorozeně. Víko smí být odklopeno jen jedenkrát za rok. Dítě spočine na sametové podušce, ale jakmile se víko zavře…

***

Obě dívky poté, co nakrmily Lauru, opět ji zanechali o samotě v chladné cele, kterou ozařovalo jen slabé světlo louče u dveří venku. Laura si jejich odchodu ani nevšimla. Dávno před tím totiž usnula. Kořeněná polévka zasytila, ale také uklidnila mysl a dala pokoj duši.
Alespoň na chvíli…

Poté, co Lauru zanechaly osudu čekání, navštívily ještě jednu místnost, ve které byly uchovávány staré svitky a knihy nejrůznějšího obsahu.
Alesta před tím Beu zasvětila do taje zrození dítěte tak, aby byla dívka schopna pomoci Lauře porodit, až přijde její čas.
Bea byla velmi učenlivá a Lauřino poblouznění vyvolané uklidňujícím účinkem koření jen dívce pomohlo lépe pochopit to, co vězenkyni čeká.

Alesta si byla vědoma toho, že teď budou mít několik hodin, ve kterých je žádná ze sester nebude shánět. Vždyť samotná Matka jí doporučila, až si odpočine a věnuje se něčemu jinému, než práci. Proto se Alesta rozhodla přečíst Bee některé z příběhů, které se o tomto místě vyprávějí.

Bea číst neuměla. Narodila se v chudé rodině, jako sedmá dcera. Její matka zemřela při jejím porodu a její otec toužící po synech neměl rád ani jedno ze svých dětí. Podle něj dívky vzdělání nepotřebovaly. Jejich přednostmi byly a budou jen služba manželovi, péče o rodinu a přehlížení mužských nedostatků. Bea si často, však matně vzpomněla na ženy – dočasné matky – otcovy děvky, kterým jako odměna za jejich služby bohatě stačilo to, že mohou přijít znovu.
Všechny jeho dcery byly negramotné, vychovávány ve strachu a nuceny k dokonalosti tam, kde být nemohla. Všechny začaly pracovat už když jim bylo sedm let a všechny se vracely domů z práce nerady.
Jeho přáním bylo, že se dcery dobře vdají. Byl přesvědčen o tom, že na městské zbohatlíky dokáže zapůsobit svou výřečností obchodníka, mazaností lišky a obratností dravce, jako na ty děvky, a u dvou nejstarších se mu to opravdu povedlo.
On ale nevdával dceru, které by musel pořídit věno. Prodával otrokyni, na které mu už více nezáleželo.
Bea se děsila dne, kdy přijde na řadu.
Nakonec ale jeho vizi zkalila nemoc, která obletěla tento kraj před několika lety a zanechala za sebou plno neúplných rodin.
Bee zůstala jen jedna sestra, se kterou jedné noci utekla z domova.

Dívky putovaly krajem dva měsíce. Dům od domu sháněly nocleh a práci. Přespávaly i v lese, kradly na tržištích, žebraly, Mara – Beina sestra - se prodávala, aby měla Bea co jíst. Maře bylo šestnáct, Bee tehdy třináct let.
Na chvíli se zdálo, že se na ně usmálo štěstí v podobě statkáře, který je zaměstnal, jako služebné. Jeho rodina se ale topila v dluzích a tak se jednou stalo, že byl celý jejich majetek zabaven a dívky vyhnány.
Pár měsíců nato se Mara vzhlédla v mladém ševci, jehož rodina žila v nedaleké vesnici. Vzali se a Mara doufala v to, že už všechna trápení skončí.
Bea směla žít s nimi.
Bylo to prostě dokonalé.

Jenomže jak už bylo řečeno, téměř všechny země v okolí, i tento, skoro zapomenutý a příliš nenavštěvovaný ostrov, před nedávnem navštívila a svou přítomností poznamenala válka. Přehnala se krajem jako povodeň a vzala Bee to nejcennější, co doposud měla – poslední sestru.
A tak se dívka vydala na cestu odnikud nikam. Bloudila v horách, nevěděla co si počít, dlouho truchlila a pohrávala si s myšlenkou svůj život ukončit – vydat se za zbytkem rodiny, svěřit se do rukou bohů.
V čase, který se měl stát časem jejího odchodu z tohoto světa, jí nalezly služebnice bohyně Mork.

***

„Čti dál,“ prosila Bea.
Alesta četla.
Propast plná bolesti jejich vězněných matek, pomsty otců, kteří se nikdy nevzdali naděje a až do konců svých životů své rodiny hledali a kůstek novorozeňat, byla uzavřena.
Mork do jejího ústí umístila obrovský těžký kámen a navždy, nebo alespoň do doby nadcházejícího spojení, kdy se vše mrtvé změní v živé a naopak, hrob dětí uzavřela.
Až nastane čas spojení, kdy se strana světla změní v temnotu a rudý měsíc Herlin ukáže celou svou tvář, teprve v čase, kdy se po zemi budou procházet stíny se velký kámen změní v prach a duchové dětí se ujmou své pomsty.

Po těchto slovech se obě dívky nepatrně otřásly chladem… hrůzou… obojím.
Poté je snad ještě více vyděsil další z Lauřiných teskných monologů.
Nastávající matka se probrala z mrákot dočasné otupělosti a pokračovala v tom, co vlastně dělala od doby, co tu byla zavřená.

„Lidé a nejen oni se rovnováhy odjakživa báli!“ křičela dívka. Věděla, že ji někdo určitě slyší. „Kdyby existovala, zanikl by tento svět – Melloria by zahynula ještě dříve, než by první zde narozené dítě poprvé spatřilo tvář svojí matky. A… A to moje ji nikdy neuvidí!!“ Poslední slovo vykřikla s takovou silou, až zamrazilo.
„A to se nesmí stát!“ pokračovala Laura už trochu tišeji, přesto pro dvojici dívek za dveřmi dalšího ze sklepení, srozumitelně.

To už dívky nevydržely. Vzaly louče se kterými sem přišly a ve spěchu opustily místnost, dlouhou, kamením dlážděnou chodbu i podzemí.

…A onen okamžik, o němž vědělo jen pár zasvěcených – spojení, se pomalu ale jistě blížil… Poslední věta pověsti, kterou Alesta už nestačila dočíst zůstala nevyřčena. Kniha zůstala otevřená ležet na starém prázdném sudu. Svíce dohořela během několika následujících hodin a v obláčku dýmu zanechala za sebou jeden nedopovězený příběh, výkřiky vězněné dívky a další den.

***

Černé kotě konečně seskočilo z truhly ve svatyni a nikým nespatřeno, vydalo se do kláštera.

***

Matka Helena sfoukla svíci u postele a chystala se jít spát. Bylo už pozdě. Před chvílí právě obešla pokoje sester. Všech třicet klíčů se houpalo na velkém kroužku, který pečlivě uložila do truhly na šaty. Ráno až opět vstane, všechny pokoje obejde a sestry probudí.

Nechala si nejmenší pokoj v domě. Bylo v něm místo tak akorát pro postel v rohu u dveří, truhlu na šaty u protější zdi pod malým dvoukřídlým oknem, stolek na hygienické potřeby, džbán na vodu a malé keramické umyvadlo. Nad postelí, v malém kulatém rámečku, visel portrét Mork, ke které se Helena každý den modlila a v posledních dnech též prosila o zdárné proběhnutí obřadu.

***

Kotě opatrně vklouzlo dovnitř malým sklepním okénkem, kde kromě několika sudů s vínem nebylo nic, než prachový poprašek a cáry pavučin v rozích.
Skoro nepostřehnutelný pruh světla dopadající na špinavou kamennou podlahu, navedl kotě správným směrem.
Příliš se nerozmýšlelo. Vědělo přesně kde je a kam má jít. Přesto mělo nepříjemný pocit, který jen zvyšoval jeho ostražitost.

***

Helena nemohla usnout. Chtěla, ale její mysl stále těkala a nedovolila jí zavřít oči, uklidnit mysl a nechat ji odplout na klidných vlnách nevědomí.
Ležela pod těžkou pokrývkou, oči upřené na hvězdy za oknem, myslela na dívku vězněnou v podzemí, plánovala její osud.
Nebyla si jista, jestli se dítě narodí živé. Sestry, které ji měly na starosti se toho obávaly už od doby, kdy byla Laura unesena. Dívka si stěžovala na časté bolesti, hned na počátku dostala horečku, která nejprve ustoupila, pak se ale opět objevila. Trpěla nechutenstvím a časté hysterické záchvaty ji dostávaly až téměř do bezvědomí.
Helena si vzpomněla, že i Alesta, která dostala za úkol nosit Lauře jídlo říkala, že vidí v dívčiných očích bolest a také snad zápach a bělost její kůže může znamenat návrat nemoci. Dítě však stále žilo, takže prioritou i nadále zůstávalo udržet naživu i jeho matku. Co se s ní stane pak, to bude v rukou bohů.
Nemohla si dovolit Mork zklamat. I když… nebude-li dítě živé, najde jiný způsob, jak ji uctít.

***

Černá kočka prošla škvírou mezi prkny dveří sklepení a ocitla se na dlouhé, v tuto hodinu již ztichlé a liduprázdné chodbě. Bílé stěny, čistá podlaha z leštěného kamene a bílé svíce ve svícnech zdobených drahými kameny, kontrastovaly se špinavým sklepem, s duší tohoto řádu.
Na konci chodby byly otevřené dveře, jež vedly na rozcestí.
Několika tichými skoky se tam přenesla a pak se bez rozmýšlení vydala doleva.

Helenin pokoj našla snadno. Byl až na konci levé chodby. Posadila se za dveře a tiše zamňoukala.

Helena sebou trhla leknutím. Náhlý pocit něčí přítomnosti ji probudil z nadcházejícího spánku. Oči otevřela doširoka a zhluboka se nadechla. Její srdce divoce tlouklo. Opatrně se rozhlédla po místnosti, aby se ujistila, že je sama. Když se tak stalo a ona se opět chystala oči zavřít, dveře do jejího pokoje se rozletěly a do místnosti se vyvalil oblak husté bílé mlhy.
Helena dostala znamení.

***

Clarice usedla na kámen střežící vchod do propasti plné ostatků předešlých obětí neexistující bohyně – omylu její dávné minulosti, té části její osobnosti, kterou by nejraději pohřbila spolu s ostatky smrtelníků.
Byla už pozdní noc a bohyně/kočka se změnila do podoby bohyně/dívky, v těchto opuštěných horských končinách nikým nezpozorována, nikým nerušena, relativně v bezpečí. V podobě člověka se cítila lépe, v podobě kočky utajeně, ale této noci se spíše potřebovala cítit dobře.
Měsíc Erelion byl právě v úplňku a jeho průvodce Herlin už skoro do úplňku dorostl. Po zemi se plazili bílí a karmínoví duchové, vzduchem se nesl chlad noci a vůně slané vody mellorianských moří.
Ona ale vnímala něco jiného.

Ten omyl se snažila napravit už téměř pět století a stejně, jako už tolikrát v minulosti, i tento rok doufala, že se jí to podaří.
Letos šlo zatím všechno podle plánu. Helena dostala znamení od Mork – od slábnoucího přízraku, který se Clarice rozhodla zahnat jednou provždy.

Tehdy před staletími, se nechala zlákat vidinou moci. Měla ji, skutečně jí vládla, ale nevyužila tak, jak by měla. Spíše pro své vlastní uspokojení začala lidem plnit jejich sny a touhy kdykoli si o to řekli, kdykoli ji požádali. Přijímala dary a dávala na oplátku.
Myslela si, že jedině ve chvíli, kdy budou mít lidé všeho hojnost, zapomenou na všechno špatné. Zapomenou se nenávidět, zapomenou na chudobu, na smrt a války. Všechno tohle prostě přestane existovat.
Jenomže opak byl pravdou a ona si až pozdě uvědomila, jak naivní a hloupá byla.
Lidem se život jaký jim dala – život v iluzích dokonalosti a nádherných snových světech zalíbil. Časem se ho však nabažili a chtěli víc. Barvy vybledly, krásné se zošklivilo. Začali si přát nemožné a tehdy se Clarice rozhodla ve svém úsilí ustat.
Stále měla schopnosti splnit jakoukoli lidskou touhu, ale uvědomila si, a až po čase zjistila, že bohužel pozdě, že by ke všemu živému měla změnit přístup.
Naivně doufala, že se vše vrátí tam, kde to bylo na začátku, ale bohužel i jejímu druhu jsou omyly vlastní. Každý kdo věří ve vlastní dokonalost hodně rychle zjistí, že právě toho se mu nedostává.

Když lidem vzala jejich sny a obrátila je v prach, začali si uvědomovat, že ztrácejí nejen je, ale že se už nedokáží vrátit ke svým minulým životům, ke své práci, rodině, přátelům, nedokáží vnímat každodennost, radovat se z maličkostí.
Začali ji nenávidět a poničili svatyně, které do té doby velebili a po nocích odháněli od jejich nádhery tlupy zlodějů.

Zanedlouho zmizely z lidských příbytků kočky – strážkyně sýpek, do nichž, jako do nestřežených pokladnic se záhy pustili hlodavci.
Během jednoho roku byla zničena většina zásob obilí. Lidé začali mít hlad. Však jediné, čeho měli najednou hojnost byl nedostatek.
Nesnili, přestali toužit. Odevzdali se jen a pouze touze po pomstě a nenávisti. Začali vyhledávat jiné nesmrtelné, jenž by vyslyšeli jejich prosby.
A právě z tehdy se zrodila Mork – opak Claricin – její alter ego, nebo chcete-li, zlé dvojče.
A rok nato zemřelo první z malých dětí.


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Hooky 10.11.2008, 19:28:55 Odpovědět 
   Dobrý!
 Elwig 17.10.2006, 19:43:46 Odpovědět 
   Tohle je podle mě trochu líp psané než ten předchozí dílek, tedy až na ty návaznosti, jak už upozornila Adrastea. Všechno se trochu prohloubilo, moc se mi líbí ta zápletka. Hned jdu na další dílky!
 Adrastea 30.06.2006, 14:59:32 Odpovědět 
   Dobrý příběh. Čte se celkem pěkně, jen se mi zdá, že je občas poněkud roztříštěný a některé jeho části na sebe nenavazují tak lehce, jak by měly.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
V hlavě
Jan Václav Znojemský
Tepatická špion...
Džordž J.S.
Krůpěj
Sitta
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr