obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915317 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39434 příspěvků, 5735 autorů a 389989 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Mluvčí mysli (2. a 3. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Mluvčí mysli
 autor Minaret publikováno: 25.05.2008, 20:25  
 

Pan Hawret byl na pohled absolutně nezajímavý, nudný a tuctový chlapík, jehož klony okupují stovky nejběžnějších kanceláří po celém městě, po celém světě. Upjatý, vystresovaný a nezábavný, mající problém se svým na okolí působením, trpící nízkým sebevědomím. I oblečení vypovídalo cosi o jeho běžnosti. Měl klasickou bílou košili, tmavou, předpisově uvázanou kravatu a kalhoty, zbarvené do jakési prazvláštní a neuvěřitelně hnusné barvy, hledající se někde mezi hnědou a žlutou. Nikde ani památka po větším kontrastu či odchylce od předpisovosti, vypadal zkrátka jako člověk, u kterého by byl jakýkoli pokus o rebelii ihned zavrhnut jako přetvářka.
Ve svém životě však zažil mnohé. Ve válce v Kapském městě stál v čele oddílu vyzvědačů, za což si vysloužil vyznamenání a mnohé pochvaly za brilantní odhalení plánu nepřítele. Výhodou této profese byla příležitost poznat nejvyšší vrstvy společnosti národa, proti kterému bojovali jeho kamarádi na základě jím poskytnutých informací. Mohl tak osobně mluvit s jihoafrickým diktátorem Sahimem Del Aminem, který mu po krátkém rozhovoru přislíbil vojenskou pomoc ve fiktivním útoku na ještě fiktivnější pozice nepřítele a tudíž samozřejmě zeslabení obrany Kapského města. Vojenská iniciativa se tak přesunula na stranu přátel.
Od těch dob se však změnilo mnohé. Jak v jeho zemi, tak ve světě. Proběhlo mnoho vojenských konfliktů, politických převratů a vůbec všech možných cest k nastolení trvalého míru. Evropská unie se po vstupu Turecka změnila z kontinentálního společenství na sdružení států evropských a asijských, které ovšem z jistých důvodů, majících co do činění s kontinentální hrdostí, nepřijali Euro jako jednotné platidlo. Sjednocení světadílu si však vyžádalo radikální politické změny, mírně směřující k zaručeně fungujícímu a vyzkoušenému systému diktátu, který se ukázal být mnohem stabilnějším, než děravá vize demokratická. Nejvyšší politici bývalé EU si uvědomili, jakými hloupými figurkami jsou prezidenti a jiní vládcové členských zemí, čehož důsledkem byla novela zákona, měnící charakter systému vládnutí v exEU na systém prezidentský. Podivnou prevencí uvolnění cesty přirozených sklonů diktátorských právě vládnoucího všehoprezidenta byl systém nepřetržité přímé volby, kde byl denně monitorován názor všech občanů, přičemž byla stanovena spodní hranice sympatií 65%.
Nyní stál v čele všech Evropanů a Asiatů člověk jménem Cornelius Zanuck, národnost utajena za účelem zachování rovnosti národů. Byl to veterán afrických válek, ze kterých si kromě několika medailí přinesl i jakýsi sen o věčném míru a utopické pacifistické názory. Byl vesměs populární, jako vládce provedl několik reforem, týkajících se především omezení společné armády, díky asijským zemím převyšující americkou armádu co do počtu přibližně třikrát.
Největší nárůst popularity však zaznamenal po redukci vlivů národů se stále fungujícím diktátorským režimem. Rusko, Bělorusko, Čína, Korea a Irák (ve kterém byla po americkém neúspěchu z roku 2009 nastolena diktatura, mocí zesměšňující svržený režim Husajnův) se tak, spolu s několika dalšími státečky staly národy, jejichž vlastní ozbrojené síly byly zkonfiskovány ve “prospěch všech”, slovní spojení, kterým se hýřilo a argumentovalo tak často, až úplně ztratilo svou váhu.
Závažnost a dalekou důslednost tohoto rozhodnutí pocítil C. Zanuck krátce po jeho schválení, když na něj byl sedmkrát proveden pokus o atentát, snad jen díky neschopnosti útočníků však nebyl žádný úspěšný.
Cornelius Zanuck se tak pochopitelně rozhodl pro navýšení prostředků na ochranu jeho majestátu. Posílení a znásobení počtu a kvality členů ochranky bylo, jakkoli nejpatrnější, jedno z těch menších opatření. Sídlo prezidenta světadílu se na jeho pokyn přestěhovalo z rakouského Berchtesgadenu, malé osady poblíž Obersalzbergu, neznámo kam. Jakékoli veřejné vystoupení prezidenta nebylo oznámeno dříve, než půl hodiny před jeho samotnou realizací.
„Pane, oznámení o vašem projevu bylo rozesláno všem důležitým médiím v Evropě i v Asii!“
Do prostorné kanceláře prezidenta pronikalo skrz velká okna tvořící arkýř ostré polední světlo, které, odražené od lakovaných bukových parket, prosvětlovalo celou místnost a barvilo ji do příjemné, vanilkové barvy, připomínající světlou Neapolskou žluť. Za skly oken se mírně chvěly řídké větve, jejichž obrysy byly znejasněny silným světlem a listy se třepaly v pomalém větru. Ačkoli počasí veskrze oblíbené pro optimistické rozpoložení, které v lidech slabších povah vyvolávalo, v přísné politicky reprezentativní místnosti působilo zvláštní melancholii.
Rozostřená silueta prezidenta, sedícího za velkým stolem, prokládaným slonovinovými motivy, budila dojem nedotknutelnosti a únavy životem.
„Pane prezidente, měl byste jít do natáčecí místnosti! Za pár minut to musíme spustit, jakékoli zpoždění by vám mohlo značně ublížit!“
Prezident seděl za svým stolem s hlavou opřenou o pravou ruku, levou měl položenou na stole před skleněným broušeným popelníkem, ze kterého stoupal vlnitý lehký dým.

*

Carrot pomalu a zamyšleně obracel listy mnohastránkového zadání, doprovodiv se tichým uvažováním ve smyslu „Hmm, to byste nemusel…obrázkové úlohy ne…hmm…tohle snad vypadá…“
„Tak, dále je zde tato úloha:“
Hawret, s rukama sevřenýma pod bradou, otevřel oči a nadmíru napjatě se podíval na Carrota.
„Jak těžký je mangan…toto se zpaměti řeší jen obtížně, měl byste si to asi někam poznamenat…jak těžký je mangan, jestliže olovo váží 8, měď 4, hliník 8…ta čísla berte s nadhledem, samozřejmě neudávají skutečnou hmotnost toho a toho kovu, jde jen o jakousi…ani nevím, o co tu vlastně jde…hliník 8, zlato 7 a mangan je na vás!?“
Carrot se podíval na pana Hawreta se smíšenými pocity: přál si, aby se ve svém objevu nezmýlil, zároveň si ale přál, aby Hawret neodpověděl správně a on mu mohl předvést brilantní a bezchybnou dedukci, vedoucí k cíli. Nebylo to poprvé, co pan Carrot prožíval takovouto nerozhodnost a absenci vlastního názoru, proto byl v životě také tak spokojený. Ať se jakákoli situace vyvíjela jakkoli, pro Carrota vždy plynul nějaký zisk či výhoda. Tak to alespoň on sám vnímal, ve většině případů, spíše ve všech, pro něj ale neplynulo vůbec nic, co by mělo cokoli společného se slovy zisk či výhoda. Možná jen nevýhoda.
„8!“
„Velmi správně! Velmi dobře! A mohl byste mi ještě říci, jak jste postupoval?“
Senilní Carrot se jen stěží bránil spontánnímu projevu radosti ve formě školácky naivního a uboze neroztomilého zatleskání.
„No, spočítal jsem si, že po přičtení čísla 1 za každou souhlásku a 2 za samohlásky mi u olova vyjde součet 8, u mědi 4 a tak dále. No, mangan je tím pádem 8.“
Hawret ze sebe soukal vysvětlení s výrazem toho nejpokrytečtějšího lháře, s rukama třesoucíma se jak ruce zloděje začátečníka. Nicméně Carrot, pověstný svými pozorovacími schopnostmi srovnatelnými s fotografickou pamětí krtka, si ničeho nevšiml a rozjařen navázal na dříve započatý chvalozpěv:
„Dokonalé, dokonalé! Nezklamal jste mne! Není třeba dále pokračovat, všech dvanáct otázek jste zvládl bez chybičky, vše jste zdůvodnil přesně tak, jak bych to řekl já!“
„Čtrnáct.“
„Co prosím?“
„Těch otázek bylo čtrnáct.“
„Tak čtrnáct, na tom nezáleží, důležité je, že máte plný počet bodů, z nuly na sto procent! Neuvěřitelné!“
Hawret už jen tiše poslouchal výlevy Carrotova překvapení a radosti a přál si, aby už toho ten chudák nechal. Čím více byl chválen, tím měl větší chuť mu vše vyklopit. Jak to vlastně dokázal, proč je v ústních testech vždy na úrovni zkoušejícího…
„Ale dost bylo řečí, jestli byste tady chvilku počkal, skočil bych vám spočítat váš inteligenční kvocient.“
Hawret byl jen krůček od prozrazení pravdy. Naštěstí ho zachránil sám podvedený Carrot , jenž se nemohl dočkat přepočtu toho skvělého výsledku na přesné IQ. Se zadáním v ruce a poznámkami, které si při zkoušce psal, vyběhl ze dveří. Pan Hawret slyšel jen vzdalující se kroky, stoupající po schodech do vyššího patra.
Zůstal sedět v malé místnosti, bez nábytku, jen s lavicí a nízkým dřevěným obložením stěn. Skrz silná okna sem pronikalo bílé sluneční světlo, zvenčí však slyšet nebylo nic. Slyšel jen slabé ozvěny bouchání vzdálených dveří a nepříjemného ženského hlasu.
Pan Hawret najednou cítil skutečnou prázdnotu, nic si nevybavoval, na nic nemyslel, jen se díval a poslouchal. Kolem sebe necítil nic, nepředstavoval si žádné obrazy. Mlčky se rozhlédl po prázdné místnosti.
Prázdný pokoj, svítí sem slunce.
Proč tady jsem?
Jak jsem se sem dostal?
Pak jakoby instinktivně sáhl do kapsy na košili a vytáhl malý bílý papírek, na němž bylo propiskou napsáno: „IQ testy, budova Mensy, Buttlerova ulice. Zůstaň. Kde jsi, nikam nechoď! Čekej, určitě s tebou někdo počítá!“
IQ testy?
Kdo by se mnou v tomto prázdném pokoji počítal?
Opět se rozhlédl po místnosti, jakoby si chtěl naposled ověřit, jestli tu skutečně není někdo, kdo by s ním třeba nějak počítal.
Jeho očím chyběla hloubka, jakoby za nimi byl plech, od kterého se odráželo sluneční světlo.
Celou místnost vnímal jako fakt. Jen jako skutečnost, která tu je, bez jakýchkoli asociací. Zvuky sem doléhající mu nic nepřipomínaly, nevyvolávaly žádné vzpomínky, nebyly nijak inspirativní. Prostě je slyšel.
Cítil, že něco drží.
Papírek upustil na zem a stejně jako věcem okolo, nevěnoval mu žádnou pozornost.
Tiše a nenápadně vstal ze židle a podíval se z okna. Místnost byla asi ve třetím patře, viděl malé náměstí, dlážděné kamennými kostkami. Kousek odtud viděl řeku. Oslepil ho odraz slunce na hladině.
Ale všude viděl hlavně spousty lidí. A chtěl se vymanit z vlastní prázdnoty a prázdnoty tohoto pokoje. Hemžící se davy v něm vyvolaly touhu být mezi nimi. Nevěděl proč, ani o tom nepřemýšlel.
Už je to dlouho, co byl naposled takhle sám a tlustými zdmi oddělen od myšlenek jiných lidí.
Byl v situaci, kdy nekontroloval sám sebe, ale byl řízen pouze jakýmsi instinktem, který ho naučili v dětství nějací „hodní lidé“.
Rychlým krokem se vydal ke dveřím, z věšáku na zdi svěsil kabát, s nímž v ruce vypadl z místnosti.
Ocitl se na tmavé, prázdné podestě s červeným kobercem. Netrpělivými kroky seběhl tři patra po žulových schodech a zamířil k otevřeným dřevěným dveřím, tvořícím hlavní vchod do budovy. Jeho oči si na neosvětlených schodech navykly na tmu, byl tak silně oslněn ostrým venkovním světlem.
Hned se cítil lépe. Stál na prosluněném náměstí, plném lidí. Procházeli kolem něj, aniž by mu věnovali nějakou pozornost.
Rozhlížel se a vnímal.
Zleva přichází mladý pár. On do ní hustí nějaké nesmysly, ona se směje. Navzájem si prospívají a navzájem se připravují na život s někým úplně jiným. Vědí, že spolu nezůstanou, ale nějak si to zatím nechtějí připustit.
Jakoby s nezájmem otočil hlavu a rozhlédl se po lidech na náměstí.
Pátral a hledal, jako melancholik, shánějící nepříliš běžnou knihu ve venkovské knihovně, jejíž uspořádání, jakkoli se tváří jako abecední, nemá s obecně známou abecedou moc co do činění.
Viděl neupraveného starce, vzezřením připomínajícího stálého obyvatele nádražních hal, jehož myšlenky však byly pro svou rychlost jen těžko zaznamenatelné.
Mladého, ambiciózního studenta, zřejmě ideálního člena tolik opěvovaného „mladého a dynamického kolektivu“, pravděpodobně vynikající student, který pro svou nucenost a formálnost potlačil v sobě osobnost a jedinečnost, stal se oblíbeným nástrojem nejistých vynucených autorit, věčný poskok a kýválek, dokonalý politik.
Mladou slečnu, pohlednou, avšak tuctovou, snažící se být vyzývavou, ačkoli ví, že by případného nápadníka, obdivujícího jen její postavu, nakonec odmítla, ale jeho nezávazné pozvání by s úsměvem přijala. Slečinka, stále čekající na toho nejlepšího, aniž by věděla nebo si alespoň představovala, jak ho vlastně poznat a jaký by měl vůbec být.
Pomalým krokem se vydal po náměstí, procházel mezi lidmi, vyhýbal se jim, oni se vyhýbali jemu. Někteří obratně a zkušeně, jiní váhavě, pomalu a nesrozumitelně, nechtíce dát přílišným ústupem najevo svou nervozitu.
Vnímal a cítil nekonečné přílivy myšlenek, nápadů, představ, snů a podobných záležitostí.
Potřeboval zaměstnat svou vlastní mysl něčím stálejším, než jsou myšlenky kolemjdoucích.
Něčím, co zůstane, co je alespoň trochu účelné, co má řád a nějakou logiku.
Z velké boční kapsy na kabátu vytáhl starou, odřenou knihu, ještě v pevné vazbě v černé látce, na níž byl zlatou barvou vytištěn nápis: Mein Kampf“, pak jakýsi esteticky výrazný a rozhodně působivý znak či symbol a menším písmem vytištěné „Adolf Hitler“
Podle důmyslně použitého proužku látky trčícího z vazby nalezl stránku, na níž posledně skončil a za chůze jal se číst.
Tato kniha se záhy poté, co ji nalezl v antikvariátu, stala jednou z jeho nejoblíbenějších. Byla přesně taková, jakou potřeboval pro uklidnění a soustředění mysli na něco jiného, než je šmírování cizích mozků. Byla plna názorů, které, ač někdy dost zvláštní, jako celek se mohly zdát logické, neodporovaly si a hlavně na sebe navazovaly, byly související jeden s druhým. Kniha obsahovala promyšlené myšlenky.
Hawret s nimi ale většinou nesouhlasil a snad ho i postoje v knize popsané děsily, to mu ale nevadilo, protože je nikdy neudržel v paměti déle, než do druhého dne. Ale hlavně se mu líbil ten znak na obálce. Ten si pamatoval a stále si ho bude pamatovat.
Už několikrát se stal příčinou údivu mladých prodavaček v knihkupectví, když, mávaje knihou“Mein Kampf“, dožadoval se dalších děl tohoto „skvělého vypravěče a myslitele“. Zatím odcházel ze všech Paláců knih, Knižních rájů i obyčejných knihkupectví zklamán, avšak s nezlomnou nadějí a vírou v existenci skutečného ráje knih, kde budou v zlatých regálech jen tlusté knihy a na všech zlatý nápis „Adolf Hitler“
S úsměvem se podíval na ten dokonalý uhrančivý znak. Vždy, když na něj pohlédl, vybavil si pocity
štěstí, vyvolával v něm radostné asociace. Jak rád by se osobně setkal s tím neznámým spisovatelem Hitlerem.
Snad je ještě naživu, kniha se zdá být dost stará.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 25.05.2008, 20:25:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Přiznávám, závěr tohoto dílu (těchto dvou dílů), jak jsi ho předestřel, vyvolává mrazení v zádech - a tím více otázek vyvolává další pokračování příběhu. Protože i systém neEU, jak jsi ho nastínil, poukazuje na možnost opakování skutečné historie (ač zdánlivě bez rasového podtextu).
Co se týče textové stránky, některé věty bych zřejmě zkrátila, učinila je srozumitelnějšími pro běžné čtení. Pro plynutí příběhu není zrovna vhodné, pokud se čtenář musí zastavit a vrátit, aby si promyslel jednu, dvě věty z beztak náročného celku - jde mi především o pasáž popisující politické uspořádání Euroasie. Vsuvky typu závorek by šlo zpřehlednit, případně zrušit úplně, nejsou-li pro text nezbytně nutné.
Nicméně hlavní slovo mají opět čtenáři.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Vzpomínky pod p...
Bajaja
..na moji manže...
dufka
Arn Dresko VII....
jindra
obr
obr obr obr
obr

Klavír 1921
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr