obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2914528 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 37943 příspěvků, 5588 autorů a 380990 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Osud černé kočky 5. část ::

 autor Clarice publikováno: 01.07.2006, 18:58  
A je tu konec. Všem, kteří u toho zůstali, děkuji.
 

Oblak mlhy ji přikryl, jako chladná deka. Rozhlížela se po pokoji, ale po chvíli mlha zhoustla natolik, že si neviděla ani na špičku nosu. Vzduch se ochladil, protřela si oči. Mléčná slepota ji vyděsila, zároveň přinesla příval vzrušní. Seděla ve své posteli, nohy spuštěné dolů, snažila se najít své dřeváky. Nepovedlo se. Podlaha byla stejně studená, jako okolní vzduch.
Téměř nepostřehnutelný černý flíček ji vyskočil do klína, pak se měkce otřel o její ruku.
„Nepotřebuješ znamení. Sama víš, co máš dělat.“ pronesl dívčí hlas, však ona s jistotou věděla, že v pokoji nikdo není. Nikdo kromě zvířete, jehož měkkého kožíšku se lehce dotkla.
Taková drzost.
Stařena se zadívala do jiskrných očí kotěte a kotě zase na obraz na zdi za jejími zády.
Kočka začala tiše příst a v tom okamžiku Helena usnula těžkým, bezesným spánkem.
A Clarice věděla, že bude spát velmi dlouho.

Mlha se rozplynula, kočka se proměnila do podoby ženy, jež s očima stále ještě upřenýma na obraz, pronesla tiché zaříkání. Podobizna na obraze se nepatrně změnila. Mork, jako přízrak v rámečku přestala existovat. Však muselo se stát mnohem víc, aby se ji zbavila docela.
Poté, tak nejrychleji jak dovedla, kočka klášter nepozorovaně opustila.

***

Byla ještě noc, když doběhla k tomu místu. Měsíce pluly nízko a lákaly kočku ke zpěvu, volání hnaného zvířecí touhou po nekonečných radovánkách. Tomu by se možná oddala kdysi, snad před lety, ale teď musela udělat něco jiného. Touhy, které ji hnaly jako šelmu, ji teď zrazovaly.
Od moře cítila pach ryb, z útrob hrobu malých dětí volání po spravedlnosti. Bohyně Hank brzy dostane to, čeho si žádá.
„Co jsem to udělala. Jak mám pokračovat?“ pronesla tiše a vítr její slova roznesl po kraji. Než však dorazí k prvním lidským příbytkům, než si je vyslechnou uši smrtelníků, bude už o jejím osudu rozhodnuto.
Přála si, aby ji ostatní bohové poradili, na druhou stranu se bála, že právě to, její neschopnost vypořádat se se svým údělem, by na ni mohla přilákat jejich hněv. A snad i horší trest, než který si zasloužila.

Kdysi se od nich nelišila. Kdysi, v době, kdy ještě platilo, že potřeby bohů nesmějí být stavěny nad potřeby obyvatel Mellorie. Nejenže se tím všichni řídili, ale nikdy nepomysleli na to, že by tomu mohlo být kdy jinak.
Jenomže tohle ona porušila. Zostudila svojí rodinu a to nesmělo zůstat bez odezvy.

***

Laura ucítila prudkou bolest. Vykřikla, ale právě tohle v úmyslu neměla. Zakryla si ústa rukou, na čele ji vyrazil studený pot a po nohou se rozlilo příjemné teplo plodové vody.
Přišel její čas.
Nechtěla, aby to někdo zjistil. Nechtěla křičet. Zařekla se, že dítě porodí tady ve špinavé cele a i kdyby zemřelo, i kdyby odešly obě, bude to pořád lepší, než to, co by její dcerku čekalo. Sestry ji nic neřekly, však pověsti kolující krajem byly dost přesvědčivé. Její dítě čeká smrt a ji s největší pravděpodobností také.
Možná, že pár dní přečká v horách. Snad bude mít dost sil, aby došla k první příbytkům nad severní stezkou. Možná bude ještě při smyslech, když ji najdou místní. A možná jen zahlédnou, jak její tělo mizí ve vlnách Mellorianského moře.

Ne, nechtěla křičet, přísahala, že nebude, jenomže bolest byla nesnesitelná a ona se začala bát.

Snažila se soustředit na něco jiného, třeba na krysu šramotící v rohu. Velké šedé stvoření, které jí tu dělalo společnost. Plaché zvíře, jež ji hlídalo ve spánku a ve chvílích nepozornosti kradlo sousta z misky. I ona nedávno přivedla na svět mláďata a teď jim sháněla něco k snědku.
V jistém smyslu jí snad i záviděla. Její volnost a pokud kdy může krysa být, snad i tu trochu štěstí.
Brzy se s nimi podělí o zbytky z večeře, které se skoro ani nedotkla. Pečeně už vystydla a chléb ztvrdl, ale i kdyby sebevíc chtěla, na jídlo teď neměla pomyšlení.
Zanedlouho přijdou, říkala si.

Ležela na udusané kopce slámy, po pravé straně dvě hořící svíce, které sem sestry přinesly. Prosila je tak dlouho, bála se tmy a ony, přestože jí nedůvěřovaly, nakonec souhlasily.
Konec konců, kdyby se o něco pokusila, dvojice hlídající venku by zasáhla rychle. Možná by začalo hořet a možná by se svým dítětem raději skončila v plamenech… Ne, tohle by své dceři neudělala.
Po tolika nocích ve tmě, Laura skoro litovala, že tahle je jiná.

Přestala si všímat krysy a v bolestivé agónii upadla do mdlob. Vnímala teplo svící, zároveň cítila vůni praskajícího dřeva z krbu v jejich domě. Vzpomínala na dlouhé probdělé noci plné tichého milování, na Liamův smích. Její muž – silný, laskavý a vždy po jejím boku a jejich štěstí, které vytvořili. Postavil pro ně dům a vysnil si život, který jim byl ukraden.
Slyšela tichou píseň své matky, jež ji kdysi ukládala ke spánku. Dávnou legendu o ztracené lásce – o dívce, jež z žalu nad ztrátou milého skočila do rozbouřených vln. A přísný, však starostlivý tón hlasu svého otce, jenž se po sedmi synech konečně dočkal děvčátka.
Houpával ji na kolenou, vyprávěl a učil všemu, čemu její bratry. Nikdy nebyla na posledním místě, nikdy nebyla sama.

Jejího muže znal ještě coby chlapce. Jeho rodina se už po generace živila rybolovem a žila nedaleko. Když Laura dospívala, často se vracela domů pozdě, se slanou vůní ve vlasech a úsměvem na tváři.
Bohové to tak chtěli. Přes matčiny časté námitky, on jejich vztahu přál. A když se dozvěděl, že je v očekávání, vyřezal pro její dítě kolébku.
Těžce nesl její odchod z rodného domu, však věděl, že kdykoli bude chtít, může zajít do rybářské vesnice na pobřeží a navštívit ji.
Dokonce i matka se s tím vyrovnala. Jenomže té noci, kdy se spolu obě ženy smířily, stala se Laura obětí únosu.

Z nadcházejícího spánku ji opět probrala bolest. Byla už příliš slabá na to, aby mohla zabránit výkřiku.
Pach krve přilákal krysu.
A dvojice sester držících stráž u jejích dveří se vydala pro pomoc.

***

Nadešel ten den. Den s velkým D, na který všechny tak netrpělivě čekaly. Právě dnes večer přijmou do svých řad Beu - novicku a životem dítěte, zajistí si přízeň bohyně na další rok.

Jenomže bohyně byla falešná a její přízeň teď byla v rukou někoho jiného…

Ve svatyni bylo rušno. Před chvílí se všem členkám řádu doneslo, že porod již začal. Bea se zhostila svého úkolu, přičemž dvě další sestry hlídaly vchod do podzemí, kam teď nikdo nesměl. Všechny ostatní se podílely na posledních úpravách obětiště.
Dvojice stála v ústí chodby a vzrušeně naslouchala výkřikům plným bolesti. Nejprve těm a pak zdravému dětskému pláči.
Bea tak splnila první část svého úkolu.

Rudé sametové závěsy, které celý rok zdobily stěny svatyně teď vystřídaly dva gobelíny, do nichž byl vetkaný příběh.
Chladná mramorová podlaha se ve světle svící leskla, jako vodní hladina a třicet sametových polštářů tvořilo půlkruh kolem truhlice.

***

Alesta seběhla k hradební zdi. Na nebi ještě zářily hvězdy, měsíce byly schované za horou a ve vzduchu se vznášela slaná vůně moře s nádechem očekávání.
Dívka věděla, že jediný vchod vedoucí na tohle podivné místo je dobře hlídán, zároveň však věděla kým a zlaté cetky v hedvábném šátku, které s sebou nesla, měly ji zaplatit cestu ven.

„Kůň čeká na druhé straně, ale musíš se vrátit do svítání,“ řekla ustrašeně první z nich, prohlížejíce si zlatou sponu do vlasů. „Jinak nás určitě potrestá.
„Slibuji,“ řekla Alesta pokorně. „Děkuji vám, sestry. Bohyně vás za vaši pomoc jistě odmění víc, než já těmito věcmi,“ ukázala na šperky, jenž si mezi sebou rozdělily. „Uklidněním vám budiž to, že Matka dnes v meditaci setrvává a našeho malého prohřešku si jistě nevšimne.“

Alesta prošla skalní stěnou tak lehce, jako pavučinou. Poté se hbitě vyšvihla do sedla statného hnědáka a severní stezkou zamířila k vesnici.

***

Laura teď odpočívala. Porod ji vyčerpal, skoro až zabil a dívka sbírala síly, netušila k čemu. Věděla však, že teď, když se její dcerka narodila, musí zůstat naživu.

Bea pracovala rychle. Zakrvácené zbytky Lauřina oděvu se vším ostatním sbalila do úhledného uzlíčku a odložila stranou. Omyla dítě a zabalila jej do bílého plátna. Poté převlékla a nakrmila Lauru. Dávala si pozor, aby se příliš nezdržovala.
„Smíš si ji pochovat,“ řekla Bea. „Ale jen na chvíli, musím brzy odejít.“ Otevřela dveře sklepení a na znamení toho, že už skončila, vyšla na chodbu a dala dvojici u vchodu znamení.
Chladná slova dívky, ještě dítěte, Lauru vyděsila. Tiskla dcerku k sobě a na vteřinu ji napadlo, že kdyby jen tiskla trochu víc, malé dětské tělíčko v její náruči by brzy ochablo. Ji by pak nic nebránilo v tom, vydat se za ní.
Ne, tohle ne.
Pak uslyšela kroky.

***

Alesta hnala koně po úzké kamenité stezce, napravo vysokou skalní stěnu, nalevo útes svažující se do moře. Hučení příboje a hvězdy mizející v oparu svítání ji nutily běžet o život. Zvíře však unavené nebylo. Kůň běžel lehce, skoro jakoby letěl. Tlukot vlastního srdce, pravidelný krok zvířete a vítr svištící kolem uší, to byly teď jediné věci, na které se dokázala soustředit.
Samozřejmě krom té nejdůležitější.

Zpomalila až ve chvíli, kdy daleko v předu zahlédla první světla lidských příbytků. Na vodě spatřila několik lodí. Rybáři pracovali už od rána a místní trhovci stavěli stánky. Jiní nakládali nalovené ryby na lodě, které každý den vyplouvají za obchodem na pevninu.

***

Postavily ji na nohy a navlékly do těžkého pláště nasáklého letitým zatuchlým pachem. Pak ji vyvedly na chodbu. Ostré světlo loučí ji nutilo mhouřit oči. Po měsících v téměř absolutní tmě, připadala si, jakoby se dívala do slunce.
Bea nesla její dítě, tiše a odhodlaně. Šla vpředu a než s ním zmizela ve světle svatyně, ještě naposledy ho Lauře ukázala.
Světlovlasá, buclatá holčička tiše spala.
Snad je dobře, že spí, pomyslela si Laura, pak se v tichém pláči zhroutila k zemi.

Zbylé dvě ženy ji zvedly, každá z jedné strany. Podpíraly ji a pomalu s ní šly až k hradební zdi. Laura neprotestovala, jen sem tam tiše zavzlykala, stále se otáčejíc ke svatyni. Chtěla plakat, rozběhnout se za svou dcerkou, ale byla příliš slabá a jako ve snách, omámená opojnou sladkou vůní zamlžující mysl.

Ještě než ji dvojice vyvedla z kláštera, zaslechla ženský křik pln radosti.
A pak ji obklopila tmavomodrá tma.

***

Liam spěchal, však kůň bez jezdce cválající za ním ho trochu zdržoval. On ale potřeboval oba.
Celý jeho život dostal opět smysl, když se od cizinky dozvěděl to, v co už nikdo nedoufal. Laura byla naživu a jejich dcera na světě. Však musel jednat rychle, pokud je chtěl ještě vidět.

Dívka se vřítila do vesnice, jako povodeň. Přinášela zprávy ze zapovězeného místa, však jen málo lidí chtělo naslouchat. Tomu místu se vyhýbali a vlastně všeho, co s ním souviselo, se báli.
Mezi těmi, kteří poslouchat chtěli, byl i Liamův bratr, který mu tu zprávu donesl.
Než však mohl Liam promluvit s dívkou osobně, zmocnila se ji skupina vesničanů.
Tedy neváhal, nasedl na koně a uháněl na místo, na které se celý život bál jen pomyslet. Dobrá, promluví s ní později, říkal si. Nejprve zachrání svojí rodinu.

***

Clarice procházela studenou soutěskou. Místo, které znala jen ona bylo hluboko ve skalách. Došla až tam, kde vyvěral pramen pradávným kouzlem spoutaného potůčku. Stanula v jeskyni pod svatyní a jako už nesčetněkrát před tím, připravila se na svůj úkol i dnes.

Ledové krystalky zachycené na stěnách odrážely světlo měsíců a bohyně/dívka vyvolala mlžný opar – to jediné, co zůstalo po Mork - jejím druhém a nyní už slábnoucím já, mělo teď skrýt dítě, kterému na rozdíl od těch předchozích, nebylo souzeno zemřít.
Svůj tichý vnitřní boj vyhrála už dávno. Teď zbývalo udělat to poslední.

Bea přinesla dítě až k truhlici. Helena ho pak pozvedla nad hlavu, aby všem ukázala, že je v pořádku. Nahé dětské tělíčko vyvolalo u přítomných nefalšovaný příval radosti.
Poté Helena otevřela truhlici a v místnosti nastalo hrobové ticho. Světlo svící, jakoby se stáhlo jen k tomu místu. Ve svatyni se setmělo, však svíce zářily dál. Z útrob truhlice se vyvalil oblak dýmu a chladu, jaký panoval jen ve smrti.
Sestry oděné do skvostných šatů zdobených zlatými a stříbrnými výšivkami, jež po celý rok spočívaly zavřené v jedné ze sklepních místností, ve světle desítek svící vzhlížely k Heleně a novicce, jež právě vlastní krví stvrdila svou dřívější přísahu.
Bea seděla na polštáři vedle truhlice a pozorovala, jak do zlatého poháru proudí její krev. Když byl pohár s poloviny naplněn, ovázala si zápěstí bílým hedvábným šátkem a obcházejíc sestry, každé dovolila smočit si rty.
Žádná neodmítla a Bea se tak stala členkou řádu.

Helena to sledovala s uspokojením, pak tiše pronesla:

My tiše tě voláme, bohyně paní.
A prosíme o milost tvou.
To jen služebnice tvé tě před svítáním.
Duší dětskou k sobě zvou.

My sloužit ti chceme do konce života.
A závdavkem nechceme ničeho.
Než všechny obestře temnota.
Jen přijď si, Mork, přijď si, pro něho.

„Ano!“ zvolaly všechny sborově a povstaly.
Helena udělala pár váhavých kroků vpřed a předala děvčátko novicce, jež se měla zhostit toho nejdůležitějšího.

***

Šla po úzké kamenité stezce docela sama, pravou rukou se přidržovala skalní stěny. Dávala pozor, aby ji nepodklouzla noha, aby se nezřítila do vln, přestože právě to byla další z možností.
V zastřené mysli se rýsoval plán. Laura chtěla dojít do vesnice. Nemůže to být tak daleko, říkala si. Lidé by ji pomohli, pokud by nebylo pozdě… Ne, na to myslet nechtěla. Doufala jen, že sežene dostatek takových, kteří s vydají pro její dcerku.

***

Bea hleděla do mlhy s očekáváním. Se stejnými pocity vložila dítě do truhlice, kterou poté zavřela. Víko zavrzalo a stále spící děvčátko zmizelo v mléčném oparu.
Až Matka truhlici zanedlouho otevře, bude úkolem novicky mrtvolku pohřbít v horách.
Než dohoří svíce, děvčátko přestane dýchat, poté celý dnešní obřad skončí. Jen Bea bude muset celý den bdít, a teprve až přečká noc na náhrobním kameni hromadného hrobu, bude se smět vrátit zpět.

***

Kdysi tomu tak nebylo, ale dnešní noci Clarice spěchala. Roky před tím jen přihlížela, dnes musela jednat jinak.
Když s děvčátkem v náruči vyšla na skalní římsu, už vycházelo slunce. Věděla, že její matka je na cestě do vesnice a bylo ji známo i to, že Alesta uspěla.
Však za jakou cenu…

Laura ji spatřila a zrychlila krok. Clarice seděla klidně, v náruči Lauřinu dcerku. Tam, kde dřív chovala kotě, teď spokojeně spalo novorozeně.
„Moje dítě,“ rozplakala se dívka, když ji dcerku vložila do náruče.
„Následuj mě, musíme jít,“ řekla bohyně a rozvážným krokem se vydala k vesnici.
Laura hleděla na hnědovlásku v dlouhých bílých šatech. Zároveň i na kočku s pohledem šelmy.
„To je v pořádku,“ řekla Clarice.
Náhle její šaty odvál vítr, vlasy změnily se ve zvířecí srst. Hnědé oči přizpůsobily se nočnímu lovu, panenky se zúžily a s dívčího obličeje, stal se obličej kočičí.

Šelma byla trpělivá a ačkoli by ona sama mohla běžet, musela dbát na to, aby ji Laura následovala až k místu, kudy právě projížděl muž se dvěma koňmi.

***

Alesta stála na útesu a jako omámená, vyslechla si rozsudek, dle kterého byla vina smrtí všech žen a dětí, jež za poslední léta zemřeli v horách.
Jakmile se vesnicí rozneslo, odkud přichází, byla zadržena a okamžitě obviněna. Nebylo důležité, že přináší dobré zprávy, nikdo se neptal na její názor a nezáleželo na tom, že mezi kolemstojícími poznala své příbuzné. Ti jako první hodili kamenem, to z jejich úst vzešel konečný verdikt, volání po spravedlnosti. Alestina duše měla být darována bohu vod, které měly také smýt žal a zášť obyvatel vesnice.
Rodiny obětí jejího kultu teď konečně našly tu, která uleví jejich bolesti. Její smrt měla být vypořádáním za všechna minulá příkoří, však dívka věděla, že pokud je první, těžko bude poslední. Lidé budou následovat Liamův příklad a vydají se do hor s jediným cílem.
A až padnou všechny Heleniny družky, bude lesknoucí se krása kláštera do základů rozebrána a odvezena z ostrova.

***

Jako stín, hnala se za dvojicí na koních. Muž vedl oba, protože žena byla příliš zesláblá na to, aby to zvládla. Navíc držela v náruči dítě.
Každou chvíli se po nich obrátil a se starostlivým pohledem, ujišťoval se o jejich bezpečí. Všechno bylo v pořádku.
A kočka si poprvé ve své podobě vychutnávala volnost pohybu.

Nad ostrovem právě vyšlo slunce, aby přivítalo další z horkých dní věčného léta a další z flotily malých rybářských lodí se vydávala na kontinent. Lodě byly plně naložené ranními úlovky a obchodníci si mnuli ruce nad vidinou zisku.
Těšili se, že dnešní noci opět zapálí ohně a budou se za svitu úplňku Erelionova radovat nad štěstím uplynulého dne.

***

Nikdo ji nespatřil ani během plavby, ba ani když lodě přirazily k mellorianským břehům.
Nikdo si nevšiml kotěte, jež se pod rouškou shonu prostých lidí vydalo do uliček místní vesnice, aby tak započalo další část své nesmrtelné existence.

Osud bohyně snů byl zpečetěn, ale osud černé kočky byl nejasný stejně, jako budoucnosti samotné Mellorie.


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 112 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Elwig 17.10.2006, 20:03:16 Odpovědět 
   Zůstal jsem a nelituji toho. Ten konec, ač byl trochu zvláštní, mě uklidnil. Příběh je krásný, docela jsi dokázala vystihnout atmosféru, pocity, myšlenky. Škoda že už je konec, ale brzy se určitě dočkám nových povídek :)
 Adrastea 01.07.2006, 18:58:40 Odpovědět 
   To, co jsem napsala ve svém předchozím komentáři, bych použila i tady. Spád příběhu, který je ovšem moc pěkný, docela pokulhává.

A pozor na zájmena ji/jí :)
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Tma před zítřke...
Hovnotrn
Bordel v hlavě
Chci jen něco sdělit
obr
obr obr obr
obr

Miluji
laven
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr