» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2140778

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Je krev na tváři... ::

Tomáš P.	publikováno: 21.05.2008, 0:23

Přeji vám, abyste si toto slití řady kýčovitých výrazů v jeden celek pěkně užili...


	Paprsky slunce se opíraly do vyprahlých ulic. Pražily do hlav turistů stejně jako obvyklých chodců a daleký obzor odhaloval, že se nehodlají jen tak vzdát. Konec ulice se pod jejich náporem bolestivě kroutil a přivřené oči trpěly i schované za černými brýlemi. Ani na blůzách upravených právniček, dusících se beze vzduchu ve svých kancelářích, se nedařilo skrývat skvrny potu, natožpak na rozměrných montérkách obtloustlých dělníků na nedaleké stavbě. Bylo to ve chvíli, kdy slunce dosáhlo vrcholu své každodenní cesty a stíny se nakrátko rozloučily se svou existencí. Skupina po zuby ozbrojených, černě oděných mužů vyčkávala za rozměrnými auty a čekala, co se bude dít. Prozradily to dva hlasité výstřely. Skupina se ihned rozeběhla do nejbližšího domu, ale krev na zdech uschla ještě než se tam dostali. Nikdy ten pocit nezapomněla. A zvlášť neodbytně se jí vracel za horkých letních dnů, kdy před slunečním žárem není úniku a kapky potu plíživě stékají po celém těle. Ne! vykřikla tehdy. Držela ho zezadu za stehno a přála si, aby byl neudělal to, co udělal. Držela ho ještě i ve chvíli, kdy uslyšela druhou ránu. Dodnes, nad ránem při bezesných nocích, cítí horkou spršku krve v obličeji a nemůže se zbavit dojmu, že ji nikdy pořádně nesmyla. Protřela si oči. Zírala do zrcadla a viděla svou tvář tak, jako každý jiný den. Temné stíny pod očima prozrazovaly, že celou noc strávila studiem stropu, bezbarvé vlasy zas že to v jejím zatím poměrně krátkém životě není nic výjimečného. Strhaná tvář dávala najevo, že by dokázala být krásná, kdyby však její majitelka nežila v neustálém stresu. Napustila si do dlaní ledovou vodu a opláchla si obličej. Voda stekla na noční košili, ale ona si toho nevšímala. Jen si vodu do obličeje chrstla znovu. A znovu, a znovu. Nakonec vzala ručník, napustila ho naopak vařící vodou, a začala tvář, starší než byla ona sama, silou drhnout. Nikdy se té krve nezbaví. Když byla s prací spokojena, nebo spíš ve chvíli, kdy už se musela vydat na každodenní cestu za prací, namazala si tvář pleťovým mlékem, lehce se nalíčila, upravila vlasy a až potom se šla převléct a nasnídat. Šaty si vzala takové, jaké se sluší nosit v postavení úřednice z nižší střední střídy. Tedy přesně takové, jaké patřily i k ní. Nevýrazné, nijak zajímavé, ne nevkusné Na snídani nezbyl čas. Věděla proč; obličej jí celý pálil, jak ho ručníkem dřela. Přesto se necítila čistá, přesto cítila dotek každé kapky krve... Byl to další z těch dnů, kdy se blonďaté prsatice prohánějí se svými milenci v kabrioletech jejich manželů po nekonečných silnicích podél pobřeží, zatímco se normální lidé plahočí žhavými ulicemi, trika přilepená na upocených tělech a kšiltovky stažené hluboko do čela. Sam tyhle dny nenáviděla. Její i obyčejně pohřební nálada tehdy klesala pod bod mrazu a snažila se tak vyvážit všechno to děsivé vedro. Myslela na ten jediný den před tolika lety, na ten den, který jí provždy změnil život. Mohl se stát jejím vrahem, ale stal se jediným člověkem, který na ni byl kdy hodný. A co jí po něm zbylo? Jen krev na tváři... Promnula si oči. Znovu se nevěřícně podívala na papírek, který žmoulala v dlani. 879 Seděla na tvrdé lavičce, vmáčknutá mezi vcelku hubeného, o to však zpocenějšího muže, a ošklivou, vyschlou důchodkyni a čekala, až se na velké elektronické tabuli objeví její číslo. 475, 254, 862 stálo tam nyní. Zabořila hlavu do dlaní a když jí opět zdvihla, prostory banky se změnily k nepoznání... Lidé se jeden přes druhého vrhali k zemi, v panice se snažili v mase těl dostat co nejhlouběji, přitom však zůstat nehybní, aby na sebe nepoutali pozornost. Děti se rozbrečely, některé ženy začaly vzlykat. Jiní skučeli bolestí, když pod změní těl nepřirozeně zkroutili končetinu, nebo se jim kdosi opřel o bolestivé místo. Horký vzduch zhoustl, naplnil se vůní strachu, zděšení, zoufalství. Sam se svalila k zemi. Situace jí přišla osudově známá, přestože tehdy to vypadalo úplně jinak. Vystrašený muž ve středních letech, křečovitě svírající malou, sotva desetiletou dívenku, se pokoušel schovat do záhybů svého černého kabátu, splývajícího až na zem. Děvčátko drtil v náručí, jako by ho chránil, sám však nevěděl, jestli stiskem jejího těla chrání víc sebe, nebo ji. Bylo děsivé vedro a zpod hluboko naraženého klobouku mu vytékaly nekonečné čůrky potu. Mastné, šedivějící vlasy mu padaly do tváře v úzkých, ulepených pramíncích. Zády se opíral o chladivou zeď a tři vrstvy oděvu, košile, svetr a kabát, se mu přisály k zádům. I s holčičkou se sesunul k zemi. Potřásl hlavou, snad doufal, že odhodí vlasy z tváře, a pak v obraném gestu hlavu zasunul mezi ramena. Děvčátko tiše vzlykalo, ale neprojevovalo žádné známky odporu. Hledalo bezpečí v místech, odkud nebezpečí hrozilo největší. Zapřelo se muži do náruče, zatímco on v levé ruce třímal zbraň stejně černou, jako byl jeho kabát... Políbil jí na čelo. „To bude dobrý....“ zašeptal. Uklidňoval opravdu jí, či spíš sám sebe? Zase ta stejná otázka. Sám odpověď neznal. Nebo znal, ale nedokázal si to připustit... V nedalekém kostele začali odbíjet dvanáctou. Byli tu zavření už dobré čtyři hodiny. Sami dva. V tmavé místnosti bez ventilace. Dýchalo se těžko a ještě hůř přemýšlelo. Muž tušil, že venku již pěkně dlouho musí být policie, nejspíš i zásahová jednotka, ale na žádné výzvy doléhající sem jakoby z nekonečné dálky nereagoval. Ani je nevnímal. Ani je neslyšel. Srdce udeřilo do těla zvonu po dvanácté, naposledy, ale ticho nenastalo. V zatemněné místnosti se rozlehly kročeje těžkých bot. Muž vykřikl, děvče ho chytilo za ruku a hlasitě se rozplakalo. Odstrčil jí na stranu a zamířil. Chytila ho za stehno a pokusila se jej stáhnout zpět. „Ne!“ vykřikla. Srdce se jí rozbušilo jako nikdy předtím. Neslyšela nic krom toho neodbytného tlukotu. A pak... Skrze hučení krve v uších k ní dolehla ohlušující rána. Do této chvíle chvátající dětské srdíčko se zastavilo na místě. Přitáhla se k jeho noze a zvedla pohled k mužově tváři. Zatímco vyjednávač padal k zemi, muž se naposledy podíval děvčeti do tváře, pak vložil hlaveň do úst a vystřelil. V šoku, celá bledá a uplakaná se přitulila k jeho noze a nepustila jí, dokud jí policisté hrubě neodtáhli na ulici. To už ale byla krev na zdi dávno suchá a na obličeji dívenky také. Otevřela oči. Snad to tíživé ticho jí vytrhlo z mdlob. Tíživé ticho a pak uši trhající rána. Dlouhý černý plášť jen nakrátko zavlál směrem ke hvězdám a pak se jedna z postav, mířících dosud zbraněmi proti sobě, přidala ke všem těm zoufalcům, choulícím se u země. Jako ve snu se rozběhla mrtvému. Akrobatickým krom proskakovala mezi kroutícími se těly až se dostala ke svému cíli. Poklekla k němu ale to už tu byl i policista, s ještě kouřící zbraní v ruce. Nechala se odvést, ale dojem, že se musí podruhé loučit se stejným mužem v ní vzrůstal s každým dalším krokem. A vrah jí teď držel kolem ramen. Choval se k ní mile, ale nenápadně jí nasměroval do auta a odvezl na stanici, kde celá ta rouška přátelství opadla. Pány policisto zajímalo, jak je možné, že se přes celou halu banky vrhne za šílencem, který ještě chvíli předtím ohrožoval život nejen její, ale i další stovky lidí. Sam odpovídala duchem nepřítomná, nijak přesvědčivě, nijak upřímně. S odpověďmi spokojení nebyli, viděli, že stále myslí na něco jiného, ale že v hlavě pomalu spřádá plán svojí pomsty za dvojitou vraždu člověka jí nejbližšího, se nedozvěděli. Výslech se táhl až do pozdních večerních hodin. Nedostali ze Sam nic, co by jim mohlo pomoci nebo co by je mohlo oprávnit, aby si jí tam nechali déle. Když policejní stanici opouštěla, plán byl už úplně hotov. Procházela prázdnými ulicemi, bary již byly zavřené, okna všech bytů zhasnutá. Jen jednou za čas se kolem prohnaly ty pro tyto dny příznačné kabriolety naložené opilými mladíky a především opilými mladicemi. Mísily se v mí pocity hrdosti na její plán a smutku ze ztráty znovu-skoro-nalezeného. Pocit krve rozprostřené po tváři nebyl tak intenzívní od té doby, co ho zažila poprvé. Bez jakéhokoli pocitu únavy ulehla do postele hned jak přišla domů. A okamžitě usnula. Nebyl to sen. Opravdu ne. Opravdu stála nad roztrhaným tělem toho vraha. Zpod dlouhých nehtů jí trčely kousky kůže a masa a z celého těla jí odkapávala krev. Vrahova krev. Stála tam jako šelma nad svou kořistí, krátce po ukojení svého zabijáckého instinktu a těsně před uspokojením své touhy po žrádle. Zakrvácenýma rukama si promnula oči. Konečně tu krev smyla...


celkové hodnocení autora: 97.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 16		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 52		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ludmil Elis Quo	30.08.2008, 13:04:14

Já to považuji za krácení chvil barevným a sytým popisem jakéhosi vzrušujícího příběhu, v nemž jsem se nepříjemně ztratil, ale to je má chyba. Vyprávění se různě kroutí a překrucuje, až se ukroutí a zemře. A může žíti dál....

barry	25.06.2008, 18:13:21

Ahoj, tak dílo to je opravdu vyspělé a na úrovni, chyby pomineme. Ani mi to nepřijde jako slepenece kýčů, jak nás na začátku zbytečně informuješ. Působí to na mě jako povedené řekněme akčnější psycho, které je svým způsobem ,,zvláštní a zajímavé současně."


ze dne 26.06.2008, 18:14:43
Tomáš P.: Tak takové komentáře se čtou samy... Díky moc! : )

Aenica	11.06.2008, 8:25:12

Chybi ti byly vytknuty hned v úvodu, takže u těch se zastavovat nebudu, co bych však chtěla připomenout je zajímavá touha o zpracování psychiky člověka ve vypjaté situaci a následky provázející ho životem. Tyhle akční povídky nejsou sice můj oblíbený žánr, ale přesto jsem se při čtení "pobavila" a nelituji toho, že jsem ti věnovala svůj čas :) Jen tak dál...


ze dne 19.06.2008, 21:30:56
Tomáš P.: Jsem rád že jsi mi ten čas věnovala a ještě radši, že toho nelituješ. : ) Díky! ; )

lucinda	22.05.2008, 17:12:06

Ahoj ;) Všimla jsem si reklamky ve fóru a jsem tu, a udělala jsem dobře ;)


ze dne 27.05.2008, 14:21:16
Tomáš P.: Tak jsem zřejmě udělal dobře že jsem to do toho fóra napsal. Díky : )

Traci	21.05.2008, 15:09:17

Na to, že Ti je tolik kolik Ti je, je to vcelku dobře napsané. Chybek tam tolik není, hloupostí taky ne, číst se to dá naprosto výborně, věty dávají smysl, jsou inteligentní a hlavně dokáží docela výborně evokovat ve čtenáři onu atmosféru příběhu, což mluví o autorovi a takové povídce samo o sobě;o)


ze dne 27.05.2008, 14:20:23
Tomáš P.: Začátek toho komentáře moc nedějně nezněl - "Na to, že mi ke kolik mi je..." :D Jsem rád že se líbilo ; )

Tomáš P.	21.05.2008, 13:02:54

No tak ještě bych asi měl uvést na správnou míru ten krapítek podivný název. Šímou proslavení skřítci totiž zaúřadovali... Mělo se to jmenovat "JeN krev na tváři..."... Moje chyba ; )

Šíma	21.05.2008, 13:00:58

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 21.05.2008, 12:01:15* Ono, Tomáši, pokud to ten dotyčný "šťoura" myslí upřímně ve snaze Ti pomoci, proč ne? ;-))) P.S. Šťoura Ti neříkám, alespoň ne tak často! :-DDD Ne, ne, opravdu se mi to líbilo, a když už jsme u toho, většinou se dá v každém textu něco najít a vždy je co zlepšovat! ;-)


ze dne 21.05.2008, 13:04:06
Tomáš P.: Je to tak, jen je těžké zavčas rozpoznat CO je ještě možné zlepšovat :D

Šíma	21.05.2008, 12:01:15

Zdar a sílu, Tome, upoutávka na fóru nebyla marná! Líbilo, ačkoliv se jedná veskrze o těžký příběh, který vypráví o osudech a psychickém rozpoložení ženy, která jako dítě zažila velmi traumatický zážitek, se kterým se musela vypořádat po zbytek života (dokud tu krev z očí skutečně nesmyla - ve své hlavě a ve svém srdci). Ono asi není příjemné někoho vidět umírat, neřkuli vidět řádit nějakého násilníka, který si vzal život, ale kdo ví, jaké okolnosti vedly toho muže, aby vstoupil do banky (tuším) se zbraní v ruce. Kontrast bezstarostných zbohatlíků (včetně střední třídy), kteří se prohánějí v otevřených vozech a užívají si života a vzájemné přitažlivosti (muž vs. žena ;-)) hezky dokresluje nastalou situaci, možná se ona žena (dívka) také chtěla bavit a žít jako každý druhý člověk, kdyby, kdyby pořád necítila tu krev a neviděla to, co spatřila jako dítě! Myslím... Mám dojem, že tento příběh je hodně silný a nenašel jsem v něm nic, co by mu podráželo nohy a vše, co bylo vyřčeno (včetně atmosféry horkého dne) jej jen dostatečně (a umně) dokreslují. Nakonec, kdejaký šťoura si vždy něco najde! Jednička! ;-)


ze dne 21.05.2008, 12:58:46
Tomáš P.: Díky, Šímo! Já už se na ty šťoury, jak ty řikáš (a řikáš tak asi často i mě :D) vcelku těšim... Rád se zlepšuju : P

m2m	21.05.2008, 0:23:06

Ahoj, Tome! Rovnou zpočátku řeknu, že jsem si jist, že je "vyjednavač", i když i formu "vyjednávače" jsem viděl. Možná je to stejně jako s "ostřelovačem" a "odstřelovačem" - obě formy jsem viděl. No to je fuk. Občas utekla čárka (ale asi tak dvě nebo tři), vezmu jeden příklad: "...mezi vcelku hubeného, o to však zpocenějšího muže, a..." = mezi vcelku hubeného, o to však zpocenějšího(,) muže a... Ale to není tak to hlavní, nad čím jsem dlouho uvažoval. Je Ti šestnáct a já uvažuju, jestli já v Tvém věku se nad těmito tématy zastavoval. Myslím, že ne. Tohle je překvapivě hodně silné dílko o psychice jedince vystaveného podvakrát obdobnému stresu. V prvném případě se jedná ale - pokud správně tuším - o příbuzného, v druhém pouze o splynutí vzpomínky a reality. Tuším, že v psychologii se tomuto nějak říká. Tady je ale ve hře faktor krve na tváři, což vnímám osobně jako onu nejsilnější věc v Tvém textu - její smytí tak dostává hrůzný rozměr, ale adekvátně lidský. Abych to zkrátil - jsem překvapen a potěšen. Moc se mi to líbilo. (Sice se dá s něčím určitě ještě pohnout, některá slůvka bych volil jinak, ale ve svém výsledku je to stejné.) Máš je mít.


ze dne 21.05.2008, 12:51:01
Tomáš P.: Díky moc. Čárky jsou peklo, přímo o té větě co jsi uvedl jako příklad jsem přemýšlel zatraceně dlouho :D Jinak jako příbuzného jsem toho prvního nezamýšlel, ale nijak jsem to narozebíral a zpětně mě vůbec nepřekvapuje, že to tak možná vyznívá... Ještě jednou děkuju a doufám, že tě brzy zase nějak překvapim... ; )