» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2140778

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Náš den - Akt IV. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Náš den

Uskar-Arah	publikováno: 25.05.2008, 20:48

Poslední část, ale rozhodně ne rozuzlení. Tohle je teprve začátek. Začátek konce.


	Bylo ráno, což se dalo poznat jen podle hodin – jinak to totiž venku vypadalo stejně jako předešlou noc a jen ptáci švitořili kdesi v dálce na větvích opadaných stromů. Bylo tedy další ráno a další den a stále se nic nedělo. Město mlčelo, údolí mlčelo i jezero mlčelo. Jen silnice nemlčela a přála šťastnou cestu každému dalšímu vehiklu uhánějícímu s větrem o závod na východ. Herb s Connie ještě spali, když šel Gary zkontrolovat oblohu. Nic se nezměnilo a nezdálo se, že by tomu v dalších hodinách mělo být jinak. Obrovská masa kovu, nebo něčeho, co kov připomínalo, stále visela mezi mraky a shlížela dolů na ten ubohý svět, jenž něco takového nikdá nespatřil. Gary musel něco udělat. Věděl to a nevydržel jen tak nečinně sedět a přihlížet zkáze, která se beztak dříve nebo později přižene. Tohle už nebylo en tak, jako nějaké rozhlasové hry nebo divadelní dramata, tohle byla skutečnost a nutno podotknout, že značně znepokojivá skutečnost. Byl si toho – zřejmě jako jeden z mála – plně vědom a rozhodl se svých znalostí využít. Dříve, než Herb nebo Connie spatřili nový, temný den, naskočil Gary do své červené dodávky s otřískanými nárazníky, nastartoval a odjel po silnici pryč. Cestou míjel mnoho aut a jen stěží se dokázal vypořádat s nevěřícnými pohledy jejich řidičů. Možná to bylo proto, že jel na západ; do města. První, co Herb po probuzení zahlédl, byla mlha; hustá, šedobílá mlha jako šlehačka, avšak prosycená něčím temným, co nemohlo pocházet z tohoto světa. Cítil zatuchlost a starobylost té hmoty. Cítil, jak na něj doléhá tíhou staletí a tisíciletí, po které klidně odpočívala mimo naše vjemy. Nepřála si, abychom ji viděli, a proto tomu tak bylo – až dosud. Nyní nadešel její čas, ten toužebně očekávaný okamžik, kdy vystoupí ze svého slizkého úkrytu a vyjeví se člověku; ubohému, malému člověku. Nyní nadešel čas! Putuje a hledá, hledá a vždy najde. Pátrá po zbytcích své hnilobné říše, pátrá po vzpomínkách na ni, pojídá je a s každou další strávenou pamětí roste, nabývá na síle i obludnosti, rozlévá se po světě a chápe se jej nevyslovitelným množstvím svých vlhkých chapadel bez citu. Nyní nadešel čas! Čas konečného zúčtování, vyrovnání starých křivd, navrácení dávno zapomenutých úlomků paměti, jež naši praotcové shromažďovali celý svůj život jako připomínku a varování příštím generacím; toužili jen po tom, aby jejich synové nemuseli znovu čelit tomu, co se jim podařilo zahnat a uzamknout pod tisícero zámky do nejtemnějších stínů jejich myslí. Věděli, že se to jednou dostane napovrch: rozerve pouta dominií, rozpáře blánu, ve které přežívalo, a nechá se vyvrhnout do našeho světa, aby si vzalo zpět, co mu bylo ukradeno. Nyní nadešel čas a bude to čas poslední, jejž budeme svědky. Čas konce. Herb zamrkal a promnul si oči. Connie seděla na podlaze naproti němu a vyděšeně na něj hleděla. Celá se třásla. „Herbe?“ špitla, jakoby nejistá, zda ho může oslovit. Herb potřásl hlavou, prsty si prohrábl vlasy a chytil Connie za ruku. Neucukla. Její dlaň byla bílá, ledová a probíhaly jí slabé třasy. „Neboj se,“ usmál se na ni. „Jsem tady, něco se mi asi zdálo. Kde je Gary?“ Pokrčila rameny. „Možná nahoře? Možná venku? Možná mrtvý?“ „Cože?“ Její obličej se zkřivil v návalu potlačovaného pláče. Popotáhla nosem. „Je pryč,“ řekla hlasem, který Herb neznal, a volnou rukou si začala mnout tváře. „Dočista pryč, utekl, nechal nás tady. Nechal nás tu, chápeš? Odjel a my tu umřeme! Sami, úplně sami!“ Herb se rychle přesunul k ní a vzal ji kolem ramen. Chvěla se, jak plakala. Nejdříve se chtěl zeptat, co to má všechno znamenat, jenže potom se rozhlédl kolem sebe a v tu chvíli ho přešla chuť na nějaké otázky; už neleželi v měkkých postelích, v ložnici, v prvním patře Garyho domu. Tedy – Garyho dům to možná byl, avšak teď seděli na studené podlaze v přízemí, třásli se zimou a sledovali, jak se kolem nich zhušťuje mlha; hustá, šedobílá mlha jako šlehačka… „Je v ní něco zlého,“ zašeptala Connie s pohledem upřeným do neprostupného bílého závoje, jenž se kolem nich rozprostřel. „Moc moc zlého. Nemá nás to rádo. Chce nás to sníst.“ „Nebuď hloupá!“ zasmál se Herb, ale ten smích nezněl ani trochu přesvědčivě. „Sníst? Uklidni se, všechno bude dobrý. Copaks někdy viděla mlhu sníst člověka?“ Connie se zatřásla a pohlédla na něj skelnýma očima. „Neviděla. Ale to, co čeká za ní, je smrt.“ O pár hodin později se Herb probudil znovu. Znovu také viděl neprostupnou mlžnou stěnu, znovu cítil chlad dřevěné podlahy a znovu hleděl na Connie, schoulenou před ním. Znovu ji vzal za ruku a znovu ji utěšoval, znovu nejistě hleděl do temnoty. Znovu slyšel Conniina děsivá slova o mlze: „…to, co čeká za ní, je smrt…“ Možná, že si byl vědom toho, co se děje, ale jestli ano, nedal to nijak najevo. Seděl opřený o schody, s hlavou své ženy v klíně, a nepřemýšlel vůbec o ničem. Chtělo se mu spát, ale mlha byla blízko. Tak moc blízko… Jak na okolí začala padat tma, přišlo Garymu všechno tak nějak temnější. Každý závan větru, každé zadrnčení blatníku a dokonce i jeho vlastní dech, to vše se mu zdálo děsivé, nepřirozené. Neskutečně ho vytáčelo monotónní vrčení motoru i šumění radia, které se zesilovalo s každou další mílí. Město nechal daleko za sebou. Teď letěl plnou rychlostí po nedávno dokončené dálnici do Colorado Springs a doufal, že alespoň tam nalezne odpovědi. Nebo pomoc. Po třetím probuzení toho dne – neminul-li za tu dobu již den další – se Herb konečně rozhodl jednat. Mlha někam zmizela a i Connie se zdála být klidnější, i když její prázdné oči stále neklidně těkaly po domě, a tak nastala nejpříhodnější chvíle zjistit, jak se věci mají. Venku pršelo a byla to hotová průtrž mračen; když Herb vyhlížel z okna, nebylo pomalu ani vidět na silnici. Jenže něco Herb toho dne viděl: na břehu jezera, jen pár stop od hranice vody, se kapky tříštily o plech a zdálo se, jako by jím byly pohlcovány. Vpíjely se do tmy v malých stříbřitých gejzírech a vykreslovaly tak obrysy věci na pobřeží. Mohlo to být auto, snad pick-up s podivnou střechou, ale bez kol, protože sedělo nízko u země. Jestli v něm někdo byl si Herb nevšiml, každopádně si od té chvíle dával mnohem větší pozor. Dalších dvanáct hodin věnoval střídavě kontrolování objektu a uklidňování Connie, kterou posedla zimnice pokaždé, když udeřil další hrom. A déšť neustával. Jaké bylo Garyho zděšení, když si uvědomil, že místo do Colorado Springs míří sice po stejné cestě, avšak opačným směrem, zpátky k Las Animas, si asi nikdo z nás nedokáže představit. Jen si pomyslete: černočerná noc, déšť bubnuje na oknech vašeho vozu, který se řítí po nezvykle rovné silnici, a vy s každou další úděsnou vteřinou doufáte, že se před vámi vynoří matné obrysy mrakodrapu Colorado Springs. Místo toho však před sebou zahlédnete jen z planiny vystupující fasády domů z dob konkvistadorů, které se bíle lesknou ve světle vašich reflektorů. Pokračujete ale dál, říkáte si, že jste asi přijeli do města špatnou stranou, ale když míjíte velikou ceduli s podobiznou Kita Carsona, všechno vám dojde: to místo nemůže být nic, než Las Animas, odkud jste vyjeli. Gary byl v tu chvíli na pokraji šílenství – pěkných pár minut zápasil s myšlenkou strhnout auto ze silnice a společně s motorem nechat roztříštit i vlastní lebku, ale nakonec přeci jen zvítězil zdravý rozum a pick-up zůstal na cestě. Gary dýchal zhluboka a střídavě stahoval a uvolňoval prsty na volantu, aby se trochu uklidnil. Hlavou mu vířily myriády neuspořádaných myšlenek a mísily se s hrůznými vizemi, jež se mu zjevovaly před očima. Byl vyděšený; přímo k smrti vyděšený. Žaludek měl sevřený v nepříjemné křeči a skráně mu tepaly tupou bolestí. Sotva udržel auto na silnici. Z toho, co vyčetl ze všech těch vědeckofantastických časopisů, mu bylo jasné, že pokud něco nechce, aby se dostal do Colorado Springs, také se tam nedostane. Proto odevzdaně šlápl na plyn a vyjel po staré známé cestě ke svému domovu, kde zanechal Herba s Connie. Netušil, jak to mohlo být dlouho, a doufal, že je nepotkalo něco podobného jako jeho. Jenže doufat často nestačí. Přes záclonu pronikalo dovnitř z balkónu stříbrné měsíční světlo; Herb to viděl dole od schodů, protože balkónové dveře byly v patře přímo naproti nim. Déšť bubnoval na okenních římsách a i když bouře ustala, na jeho intenzitě to nic neubralo, jestli ne právě naopak. Silnice se potáhla lesklým závojem vody, bičovaným dalšími tisíci kapek. Hladina jezera byla navzdory divokému počasí zcela klidná, jen mírně zčeřená, jako kdyby přímo před ní déšť ustával a jen vítr čechral nízké vlnky. Předmět na pláži se nehýbal. Herb seděl stále na stejném místě a kouřil poslední cigaretu z balíčku. Vždycky popotáhl – ale ne až na doraz -, nechal po několik vteřin kouř drásat své plíce a potom ho vypustil nosem ven. Když sledoval, jak se rozplývá ve vlhkém vzduchu, přemýšlel o Garym. Nemohl utéct, to rozhodně ne – nato ho znal moc dobře. Uvažoval spíš, že se Gary vypravil pro pomoc a… snad měl nehodu. Nebo kdovíco, protože to musel být alespoň jeden celý den, co zmizel. Na každý pád to bylo zatraceně divné. To všechno bylo divné. Mlha, Garyho zmizení, věc na obloze a na pobřeží, to, jak se vůbec dostali sem dolů… Nic z toho nedávalo smysl a na první nevykazovalo jakoukoli spojitost. Avšak co není, může být. A to, co je, nemusí. Gary zastavil před domem. Na první pohled se nijak nezměnil, což ho trochu uklidnilo. Když vystoupil do deště a vzhlédl k temnému nebi, kromě modře zářícího trojúhelníku světel nezahlédl vůbec nic. Snad jen na nepřirozeně veliký měsíc, který se mezitím vyloupl z mraků, si nepamatoval. Vykročil k brance. „Koukni se ven!“ poručil Herb a zachumlal se do teplého zimníku. Než půjdou spát, bylo podle něj nutné ještě jednou zkontrolovat okolí. Connie opatrně odhrnula záclonu a zamžourala do tmy. „Někdo tam stojí,“ zašeptala vyděšeně. „Pojď se kouknout, Herbe. Ó, ne! Opravdu tam jsou! Našli nás!“ „Uklidni se,“ zavrčel Herb rozmrzele, odstrčil ji od okna a sám vyhlédl ven. Chvíli se rozhlížel a pak se s pohrdavým úšklebkem otočil zpátky na Connie. „Vidíš?“ zasmál se. „Nikdo tam ne-“ V tu chvíli se ozvalo zabušení na dveře. Herb ztuhl v půli slova, Connie si rychle zakryla ústa, aby nezačala křičet. „Herbe...!“ zaúpěla. „Tiše.“ Někdo zaklepal znovu. Ozvaly se šouravé kroky. Herb nastražil uši. „Klep-klep-klepity-klep, otevži, moušiško, šedni na lep!“ Hlas se ozýval od druhého okna. Herb se tam tiše přesunul. Dýchal rychle a rozrušeně, ale držel se lépe než Connie. Ta se odplazila do rohu a tam si v podřepu okusovala nehty a vzlykala. Slzy měla na krajíčku. „Klep-klep-klepity-klep, muška neotvíjá - pavouk jí šněd!“ Herb rychle odrhnul záclonu a venku nebylo nic než tma. Znovu si oddychl a s úsměvem se otočil na Connie. Zdálo se, že se uklidnila. Zaburácel hrom. Connie se najednou rozšířily panenky a celá se rozklepala. Pozvedla ruku a roztřeseným prstem ukázala na okno. Herb se otočil zpátky a ve svitu blesku uviděl za oknem na okamžik děsivou pobledlou tvář s šíleným úsměvem a rudýma očima. „Klep-klep-klepity-klep...“ Tvář zmizela spolu s bleskem, ale ozvalo se zaklepání na okno. Herb sebou trhl a vrhl se na zem. Po čtyřech se doplazil až ke Connie a objal ji - nejpevněji, jak mohl. „Miluju tě,“ zašeptal. „Miluju tě. Odpust mi.“ Dům byl prázdný. Nebo přinejmenším nikdo neodpovídal na klepaní, jímž se o tom chtěl ujistit. Gary se tedy vrátil od okna ke dveřím a už už sahal po klice, když si všiml něčeho, co tu předtím nebylo – na dveřích se skvěl rudý nápis, zpola zničený deštěm, avšak dosud čitelný: La casa del brujo. Možná Italština, možná Španělština, pomyslel si Gary, ale rozhodně nad tím nechtěl polemizovat v takovém lijáku. A už vůbec neměl náladu zjišťovat, čím je na jeho dveřích ten nápis vyveden. Jestli to byla krev, na náladě by mu to moc nepřidalo. Světlo, vycházející ze štěrbiny pode dveřmi, něco zaclonilo a hala už dočista ztemněla. Ona věc zůstávala bez hnutí na místě, jako by naslouchala. Když Connie nechtěně zavzlykla, stín se zavlnil a zmizel. „Je to pryč,“ špitla Connie, ale Herb si nebyl jistý, zda to byla otázka, a tak raději neodpovídal. Jen pozoroval tu úzkou linku matného světla. Z verandy se ozvaly šouravé kroky a potom tlumené mlasknutí. Vzápětí světlo úplně zmizelo. „Rozbili žárovku,“ odtušil Herb. „Asi bys měla jít nahoru.“ Connie rozhodně zakroutila hlavou a přivinula se k němu ještě těsněji. Roztřesenými prsty jí čechral vlasy a vzpomínal, jak se poprvé setkali… Ne dlouho. Z jezera něco zabublalo. Gary se zhluboka nadechl, vzal za kliku a otevřel dveře. Domů ho přivítala jen tma. Po podlaze se v okamžiku rozlila odporná kašovitá hmota hořčičné barvy a zápachu, doprovázená děsivým mlaskáním a dávením, vycházejícím snad z jejích samotných útrob. Herb rychle popadl Connie a vystoupil s ní několik schodů vzhůru, ale tekutina se již dále nešířila. Zůstala tak, jak byla, a na jejím povrchu se začaly vytvářet matně světélkující zelené a zlaté bubliny. Vždy, když praskly, vyřinul se z nich zlatavý hnis nebo chám, nebo co to probůh bylo. To, co se událo později, se – odpusťte mi, prosím – zdráhám popisovat, poněvadž to bylo odpornější, než všechny ty hrůzy předtím, a já bych stejně jen těžko hledal slova, abych to dokázal vylíčit. Vězte jen, že se před očima Herba a Connie vynořila ze žlučné kaše úděsná stvůra, malá a hrbatá s vystouplou páteří, celá pokrytá slizkou blánou ulepenou od hnisu. Měla jen jedno velké krabaté oko uprostřed hlavy a mordu plnou zčernalých zubů. Stála v tratolišti vlastních zvratků a výkalů a hleděla na ně. „Melek-Balkhalat,“ ozvala se po chvíli dávivým hlasem, který nemohl vyjít z žádného božího stvoření. Ten netvor musel pocházet ze samotných pekel. „elek-Balkhalat! Mhawgh šángh Melek-Balkhalat gwhrngh Durgunlukh! Khwira-Il ghááá Mhawgh! An´Doakh! An´Doakh! Mhawgh šángh Hrghankh! Mhawgh! Mhawgh!“ Poslední, co Herbert Schenck a jeho choť Connie Schencková za příčetnosti spatřili, byl temný dým se šesti rudými zřítelnicemi, který pohltil jejich mysli a nakrmil jimi svou prohnilou duši. Gary vešel do domu. Záclona byla schmoustaná a okno nedovřené, jako by se někdo pokoušel dostat dovnitř. Nebo ven. Na stolku u botníku ležel nedopalek cigarety a prázdná sklenka s obtiskem karmínové rtěnky, jakou – jak si vzpomněl – používala Connie. Vedle ní, pod vázou s opadanými chryzantémami, vykukoval roh zažloutlého papírku. Gary ho opatrně vyndal a zjistil, že je to stará navštívenka z denverského Whisky Baru. Na prázdné straně, tam, kde nebyla vybledlým strojopisem zapsaná adresa podniku, byl roztřesenou rukou načmáraný vzkaz: Utíkej, loco! Gary chvilku kartičku přetáčel mezi prsty, jako by se snažil najít něco víc, jenže po chvíli zjistil, že mu to stačí. Utíkej, loco! Utíkej! Utíkej! Gary sevřel dlaně v pěst a vší silou praštil do okna. Po skle se rozběhla pavučinka, kterou zničil druhý, ještě silnější, úder. Nevěděl, proč to dělá – nevěděl, proč proskočil oknem, proč přeběhl po zahradě a přehoupl se přes živý plot, aby v mžiku zapadl do auta. Nevěděl, proč se ještě dříve, než nastartoval a dupl na plyn, vzedmula voda z jezera a jako dlouhé chapadlo vystřelila k jeho domu, který rozervala na kusy. Nevěděl, proč zvolil znovu západní směr a nevěděl ani, jestli má to všechno vůbec nějaký smysl. Motor řval. Gary řval. To, co ho pronásledovalo, řvalo také. Déšť zhoustl, bušil do kapoty jako ocelová palice a snažil jeho i s autem zamáčknout do silnice. Stromy podél cesty zpřetrhaly své kořeny a vystoupily ze země, aby mu zahradily cestu, silnice sebou zmítala jako úhoř a pohazovala na svých bedrech vozem se strany na stranu. Zesinalý Gary strhl volant do strany, auto poskočilo a vyrazilo dál polní cestou. Jenže ta věc byla rychlejší a přibližovala se k němu. Podrývala pole kolem něj, metala kukuřici a oves na všechny strany a pomalu se dostávala blíž a blíž. Najednou se ozvalo zašplouchání a v mžiku tupý náraz. Před Garym se zvedla hlína a zaburácel strašlivý třesk, cesta pukla a vyhřezla na ní žlučovitá hmota. Obrovská masa slizu se valila proti němu, klátila se ze strany na stranu a ječela jako šílená. Gary se řítil přímo do jícnu toho netvora. Ze země se vynořila jeho tlama plná pilovitých tesáků a s rozeklaným jazykem, který sebou mrskal po rozryté cestě. Šest rudě zářících očí vetknutých do slizké schránky blýskalo do tmy. Mhawgh si přišel pro to, co bylo jeho. Šestioké si vezme, co mu bylo ukradeno. Tak jest. Gary sledoval, jak se hora slizu nezastavitelně blíží k němu, jak uslintaná morda klape děsnými zubisky. Sledoval svou vlastní zhoubu. Utíkej, loco! Edgar William Hawkins dupl na plyn, aby čelil tomu, co se mělo stát zkázou veškerého bytí. Postavil se netvoru, jenž nepocházel z našeho světa – ze světa lidí – a tím zhatil jeho obludné plány, připravil ho o část vzpomínek, kterými naplnil své hnusné tělo. Edgar William Hawkins by byl býval byl hrdinou, kdyby se o jeho činu někdo dozvěděl. Jenže praví hrdinové mají být zapomenuti. Tak bylo, tak je a tak i bude. Když se Gary vnořil se svým vozem do věci, která ničila životy stovkám generací před ním, posedla jeho duši hrůzu a děs a on od té chvíle až do své smrti nikdy nebyl zcela příčetný. Stává se totiž, že člověk vidí, co vidět chce, a nevidí, co vidět má. Proto jim nikdy nezabráníme, aby znovu přišli. Nikdy.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Aenica	06.06.2008, 18:06:21

Konečně jsem si našla čas na přečtení a musím říct, že opět nelituji! Kvalita jako vždy, možná se ti sem tam míchal trochu starosvětstký vypravěčský styl s moderní strohostí, ale i tak byl text velmi čtivý a poutavý, o samotném závěru ani nemluvě. Je vidět, že si dokážeš text prožít a tak ho také skvěle podat čtenáři, což je základní předpoklad kvality. Pomalu se propracováváš k profesionálnímu vypravěči ;) Neodpustím si však jednu poznámečku. Hned v úvodu máš větu: "... svět, jenž něco takového nikdá nespatřil." Slovo "nikdá" si, prosím tě, schovej jako dovětek k "Toho bohdá nebude!" a rozhodně ho nemíchej do moderního apokalyptického hororu. Musím se však přiznat, že jsem v jedné chvíli hrůzou nadskočila. Pročítala jsem se právě pasáží "klepity-klep", když vtom mi kocour zahučel do kopírky a ozvala se hrozná rána. To jen k věrohodnosti textu :) Doufám, že budeš podobným, nebo snad ještě lepším, způsobem pokračovat i nadále.


ze dne 07.06.2008, 11:15:42
Uskar-Arah: Ahoj a dík! Jsem rád, že to působilo autenticky a alespoň trochu strašidelně, čímž pádem se můj záměr vydařil. Je neuvěřitelně těžké napsat "horor"(nebo něco na ten zůsob), aniž by nepůsobil směšně nebo příliš strojeně. Za "nikdá" se omlouvám, čtu teď nějak moc knížek psaných archaickou Češtinou (jestli se tak tomu říká?) a občas mi něco uklouzne :)

Ekyelka	25.05.2008, 20:48:30

Zdravím :) Řekla bych, že mne jen tak něco při čtení neupoutá - odmalička vychována pány Lovecraftem a Hitchcockem mám jistý standard, kterým měřím tento typ textů. Nicméně mohu přiznat, že tento závěr mne přinejmenším upoutal. Jistě, vyskytly se drobné chyby v interpunkci, které mi nebyly po vůli. Moudrý čtenář však promine, tváří v tvář příběhu vpravdě lovecraftovského ražení, s jehož závěrem skutečně vyvstávají nové otázky a mnohá mrazení v zádech i na šíji. :)


ze dne 26.05.2008, 16:18:47
Uskar-Arah: Opět moc děkuji za publikaci i potěšující kritiku! Když si to teď po sobě čtu znovu, objevuji neskutečné množství ostudných chyb, ale co si nalhávat - kontrolovat je mě opravdu nebaví. Takže asi tak :)