» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2140780

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Opus Pictus XXV ::

kilgoretraut	publikováno: 20.05.2008, 6:14

Hle, text:


	Má úmluva: Ibis tehdy odletěl, když jsem se upsal, ale přesto tu byl pořád. Bozi si potrpí na podobná extempore, jejich styl určuje jejich existenci, styl je součástí jména, je jeho definicí. (Věřte nevěřte, je to tak, a pokud vám lžu, tak ať do mě uhodí Thor svým Mjolnirem, ale to by nesměl přijít Bonifác se sekerou a pár čerstvých záseků v Thorově dubu.) Byl v, dejme tomu, letním oparu, v, asi tak, kmitu kotouče, v šlehaném, přesně tak, sněhu, i v rokování havranů, proč ne, pod lanovkou, v čemkoliv, co řeknete, či si budete myslet, že řeknu, nebo si budete myslet, že na to přijdete, co všechno přemoudrého ještě řeknu, nebo nedejnějakýjinýbože napíšu. Výborně a dál: Stali jsme se kamarády mezi životem a smrtí, někdy jsem sčítal za něho, někdy to byla týmová práce, někdy makal on za mě, doplňovali jsme se jako nádeníci, občas bylo veselo až k pláčích na smrtelné tváři, v grimasách paviána. Bylo to na směny, ale nikdo nad námi pod námi mezi námi neurčil, od kdy do kdy, napořád, natažené stočené do věčnosti, náš soukromý cyklus. To se mi moc líbilo, ve vzácných záchvatech radosti jsem se cítil jako Polobůh, ale to bych si za a) přisuzoval roli, kterou jsem neplánoval; a za b) stále mohl někdo zaklepat na rameno a říci, že je konec, vážený, a máchnout kosou nebo podobným žacím nástrojem, nezůstaneme-li u tradičních symbolů. (Zde si všímám toho, že se nechám unášet na vlnách rozkoše, jak kdysi po úderných tsunami v Thajsku pravil klasik, totiž že píšu mnohoslovné věty, za což někteří znalci sázejí záporné bodíky, prý se to nemá, nenosí se to, aha, tak to si budu muset stokrát napsat na tabuli plus otčenášecojsounanebesích, že, pane učiteli, abych do příště věděl? Módu jsem nikdy nechápal.) V té životní etapě jsem byl radosten, jelikož jsem s rostoucí jistotou všem kolem sebe tvrdil, že mám od boha povinnost zapisovat příčiny průběh důsledky Posledního soudu, být zástupcem na tomto světě, a to mě naplňovalo lehkostí jako to je s plynovým měchýřem u rybničných prasat, ale nelétal jsem nad střechami, jenom krotce levitoval dvacet čísel nad zemí, záviděl by mi každý láma každý proutkař, ale nezavřeli mě do blázince, to by tam museli svorně jíti všichni spravedliví. Vážení, rád bych tady na tomto čestném místě oslavil vzkříšení svého miláčka ne Arcimbolda, ale Nermala: Podařilo se mi vybojovat čerstvou, ještě voní, pásku. To bude jízda křivých po tvrdých klávesách! Žádná měkkota počítačové – pořádná tvrdost psacího stroje. Ustanovil jsem si, že na něm budu psát básně, postaru, jako do samizdatu, mám k tomu blízko, nová generace, něco takového, ano... ale teď oslava: snad litr kávy jako starouš Honoré de, ačkoliv běžně cibetkovou nepiju, ale bez dalších rekvizit, pustím si francouzskou hymnu a nahlas přečtu s šálkem kávy v ruce dobrodružství majálesu z šedesátého pátého, vidím přitom marxisty dusající v nočních ulicích a vzlykající oběť, zvláštní rituál, jediný svého druhu, máte štěstí, že jste svědky té podívané, možná jako tehdy Hrdina v cirkuse s rodiči, nebojím se krtka nic, zatančím si za svitu pouličních lamp jako jsem tehdy potají hltal mžouravými doušky příběhy o indiánech a těch druhých, vzpomínám na dětství, nikoliv na Děti, ty jsou dole, někde jinde v podsvětním království. A nyní přistupme k obřadu, první políbení: přikládám papír k válci, otáčím, list se otáčí, je v pasti, nasaďte si prstýnky, prosím, ale je rád, vidím to na něm, klep, první mušky se zjevují... Musím se pochlubit: Dnes na nesmyslné procházce jsem viděl ostatní. Za prací. Za milenkami. Za milenci. Za krádežemi. Co mě k mému zděšení rozveselilo: Všichni za chůze četli. Mě. Viděl jsem černou a bílou v dlaních, své svaté jméno v kružnici. I řidiči za jízd. Krasojízda aut, jela krokem, stejně jako chodci šli jízdou za. Smáli se. Kuckali smíchy. Někteří se zastavovali, klekali si, dusili se v křečích rudnutí. Říkal jsem si, že štěstí. Neví, jak vypadám. Kdyby ano, odhazovali by knihy do kaluží do náhodně otevřených odpadních jímek do výloh s oblečenými s jinými knihami s náhrobky, vrhali by se na mě, líbali na tvář i na ústa na k umačkání, musel bych napodobovat jejich radost a neudusit se v náručí z toho, že jsem. Děkujte mi, jak úžasná jsou má díla. A děkujte Bohu za to, že dovolí všechny větné konstrukce. Snad jen lidé ne. Bůh skrz lidi už nikdy nepromluví, je to špinavé síto. Ani malíčkem se nedotknout těch rozesmátých tváří, text je rozehrál všemi barvami pocitů. Jak procházím a dívám se na rozjiskřené oči (i slepci čtou mé brillovo písmo), vím, že jsem v rukou těch stvůr, pardon, stvoření, nejde o autora samotného, ale o knihu, s tím bude souhlasit i Náš aniž by věděl, že o Něm teď píšeme a čteme, protože na těchto stránkách promlouvá Bůh. Autor pouze zapisuje to, co je zjeveno, jakými tvary sestupují dolů k němu vyslanci, co mu vdechují, říkejme jim Múzy, nikoliv Andělé, ti dokáží unudit k smrti a předpeklí. Rozezlí-li se čtenář na to, co je psáno, neměl by se obracet na tvůrce, ale na ty elementy, které tvorbu způsobují, tím je to dáno nebo nedáno, ale jen tak předhozeno. Anebo ne – uvědomuji si, že tento hanebný alibismus sem mezi příběhy příběhů nepatří, nelitujte, že jste předchozí slova přečetli a brali vážně, zkrátka zapomeňte na to, že vůbec čtete. Jenom se dívejte. A až se někomu z vás zachce se zvednout a postěžovat si, nechoďte za nadpřirozenými bytostmi, vždyť ani na pohádky nevěříte, přijďte za mnou, neřkněte mě z čehokoliv, co uznáte za vhodné, hlavně nechte mé duchy na pokoji, bez nich nemůžu napsat ani abeceda. Mí pomocníci: poskakují za mnou, známí se diví, co je to za společnost, s kým se to tahám, ještě že se jen podivují, ti kdyby věděli! Pouze já mohu rozeznat mrtvolnost pohybů těch dvou tatrmanů, nahastrošil jsem je onucemi z englišského second handu, namátkou vybrané hadry, rozpočítané, naruby oblečené, nejde o nic. Tak vypadají: jako obživlí strašáci, stejně jsou životného rodu, utečenci z polí před opeřenci, tak co. Nejsem jejich otcem, jsem vlastník, otrokář, ale bez biče. S vůlí – provázky nataženými ode mě až k nim, do jejich účelů hybnosti tam a zas a taky tam. Jsou i případy, kdy je na nic nepotřebuji – belhají se za mnou, dělají skopičiny, hašteří se o skop i činy, maskují se slovy, dlaněmi rýhami dovnitř, plac na tvář, tak se dělá maska, jsou jako děti v tom pocitu, že když nikoho nevidí, nejsou vidět. Připomíná mi to můj případ: když zapisuji tento text, skutečně vypovídám o neudálostech, vím, že jednou to někdo číst bude, třeba i vy teď, drazí nakukovatelé, ale tehdy, stočený měkkýš na židli za slovy a před písmeny, se cítím také jako dítě, nevidím, jsem sám, ne – jako Hrdina, který o lidech neví, dokud si s nimi nevyměňuje klínové tabulky svých myšlenek. Naživo. Skoro by ani nevěřil tomu, že svět vůbec je, kdyby sám zůstal doma se Zpívajícím, smrsknul se na pouhopouzepouhý první druhý třetí rozměr bez příkras provázků, kterými připoutávám své nohsledy ke svým snům, tedy tužbám, přeřezával by ohradu zdí kolem a přehrával si představení myšlenek a představ věcí minulých i budoucích, ano, něco jako médium.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

kalinka	20.05.2008, 12:25:43

Trošku mi chybí výraznější členění do odstavců, málem se mi zbláznily očička:o)

Šíma	20.05.2008, 10:03:46

Je to zajímavé a líbilo! Že to nestačí a hodnocení má kvalitu první třídy základní školy? Inu ano, ale co víc člověk může napsat, když je každé Tvé dílko plné myšlenek a obrazů (a kdo ví čeho)... Ne, že bys mi vyrazil dech, ale někdy jeden nemá dostatek slov (tedy, ne že by to nestálo ani za psí štěk, to zase ne)! :-DDD

amazonit	20.05.2008, 6:02:13

nevím, proč zrovna u tohoto dílu mi připadlo, že by Hrdina mohl být schizofrenní, lapen v síti bludů a přeludů, nevyvratitelných a pro něj tak skutečných... možná spíš vidí svět svýma očima, rozpoznává realitu od svého ,,snění" nu a k dílu samotnému, tak těžko se k tomu cokoli píše, tolik jsem toho již řekla a ... a zkrátka mám pocit, že říkat více již není třeba nebo je?