|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303439 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Když nás opouštějí múzy... ::
 Šíma |
publikováno: 21.05.2008, 15:40
|
| Jsem si vědom skutečnosti, že jsem všem skálopevně slíbil, že se již nechytím tohoto tématu, které se týká „tvůrčího psaní“. Situace je taková, že mě nechaly mé múzy ve štychu a mě nezbývá nic jiného, než-li se nechat znemožnit v dalším dílku, které se týká literární tvorby. A co se týká onoho rčení, nebo snad bajky, kdy se onen kozel stal zahradníkem, pak na tomto místě platí jako ušité, prostě sedí, jako dětská prdelka na nočníku (podrobnosti raději vynecháme)... |
| |
|
|
/Existují vůbec múzy?/
Vážení přátelé, ano! Tedy, ne že by múzy skutečně existovaly (pokud skutečně existují, doufám, že mě neproklejí), ale raději se budu jistit na všechny strany. Pokud věřím (jako autor) na skřítky Překlepníčky, kteří mi do textu nasypou spoustu hrubek a překlepů, proč bych (jako autor) nemohl také věřit na existenci tak éterických bytostí, jakými múzy dozajista (bezesporu) jsou. Pokud jsem je naštval tvrzením, že nejsou, musím si to u nich nějakým způsobem vyžehlit.
Ale neodcházejme od zadaného tématu. Jejich ne-existenci jsme si již vysvětlili... Že ne? Že se na jejich tvorbu (či spíše flákání) stěžují autoři, kteří buď to neumějí psát, nebo jim to nejde? No, to ano, ale nepleťme si totální břídily na literárním poli s ubohými múzami, které sice hustí do dotyčných umělců své nápady, jako najaté, ale výsledek je jaksi dopředu (a zcela) nejistý... Čili? Naučte dřeva tančit, prý to jde, ale ta práce?
Patrně se každá múza specializuje na určité téma (nebo žánr). Některé sedne sci-fi a jiné horor, nebo fantasy. Některé mají rády lechtivější téma, ale musíme si dát pozor, abychom neodbočili k těm divoženkám, pardon, múzám, které jsou již za svým zenitem a mnoho té esenciální krásy, třpytu a jiskření, nepobraly... Proč je zmiňuji? Protože se nezmohou na nic jiného, než-li na druhořadou červenou knihovnu a to se, vážení přátelé, nedá vůbec číst...
Pořád v ně nevěříte? Věřte, protože kdyby se neflákaly, nezačal bych psát tento článek, neboli stať, či co to vlastně je! Pokud se ptáte, který ďas mi vlastně našeptává tento text, pak vám musím říci, že to opravdu nevím... Ale k věci, než mi tu (jako čtenáři) všichni usnete! Nezapírejte! Slyším vaše hučící mozkové závity, které se marně snaží pochopit podstatu a účel tohoto textu a vidím vaše nevěřícné oči, které tiše říkají, že ještě neviděly takový nebetyčný blábol!
/Co s múzami?/
Začátkem každého literárního díla bývá nějaký nápad (vnuknutí). Nápadů se po světě (kolem nás) válí spousta. Stačí se jen sehnout a začít psát. Není problém o něčem psát a zaplnit třeba několik stovek stránek tlustý svazek, problémem většinou bývá ten, kdo to asi tak bude číst? Pokud se tento text číst vůbec dá! Potom se nedivte, že si každý třetí (nebo druhý) autor trhá vlasy z hlavy a ptá se pánaboha, nebo všech svatých, proč? Proč jeho díla nikdo nečte, když se tak strašně snaží, dává do psaní celou svou podstatu (celou svou bídnou existenci), nejí a nespí a jen zuřivě buší do stroje...
Pokud bych nyní řekl (napsal), že za to mohou jen ty zpropadené múzy, byl bych prachobyčejným alibistou (doufám, že mě žádná ta umělecká děva neslyší, jinak si už ani nevrznu). Nápad je jedna věc a jeho realizace je věcí jinou. Záleží, na jakém druhu díla právě pracujete. Takový historický román by se měl (alespoň z části) opírat o skutečná historická fakta. Pokud jde o fikci (z jakéhokoliv prostředí, kde tolik nezáleží na faktech) je situace mnohem snazší a autor si může pustit svou fantazii na špacír, aniž by se musel obávat, že se stane obětí vlastního bludu a uvede v omyl také své čtenáře. Nebudete mi to věřit, ale také já jsem alespoň jednou své čtenáře tak trochu popletl (a to nepíšu pod vlivem omamných látek, i když bych to mohl po vzoru starých mistrů vyzkoušet).
Proč tu píšu o chlastu a jiných látkách na probuzení múz? Možná není žádná múza střízlivá, když sedí nestydatě vedle nás (možná i hanbatě leží vedle) a našeptává nám svým sladkým hlasem, co máme napsat na papír (či obrazovku počítače). Pokud jde o jedince ženského pohlaví (myslím tím autory), nejsem si jistý, zda-li existují také oni múzáci (čili éterické bytosti mužského pohlaví, nepleťte si prosím pojmy – samotný éter má také hypnotizující účinky, používal se jako narkotikum, ale nemá s múzami nic společného, kdo by mohl psát v bezvědomí, že). Kde jsem to skončil?
Omlouvám se za malou okliku. Čili, pokud jsou nám ony ženštiny (nebo mužíci) nakloněni, je to fajn, ale nesmíme si pak po sobě své dílko řádně přečíst a prostudovat, neobsahuje-li nějaké faktické (historické, věcné, technické, nebo jiné) nesrovnalosti. Ono, ač je to k nevíře, se dá i na tom nejjednodušším příběhu zkazit, co se dá... Nepochybujte, sami jste toho právě svědky a toto dílko je tomu příkladem. Jelikož píšu páté přes deváté a duše ve mně spí, nemohu vám zaručit patřičný výchovný (nebo jiný) dopad tohoto díla na vás (jako čtenáře). Raději budeme pokračovat v zadaném tématu a vrhneme se na další problém (nebo spíše zamyšlení – otázku), co dělat, když múzy spí – neboli chrápou.
/Co dělat bez nich?/
Pokud se mě chcete zeptat, jak si naklonit všechny ty tiché a nezištné našeptávače, pak vám musím (sice nerad) říci pravdu: Nevím to a netuším! Proč potom píšu tyto řádky? Proto, abych se vám pokusil alespoň malinko nastínit fakt, nebo spíše postup, jak se obejít bez nich! Že jsem hotový šílenec? Možná ano, který normálně (logicky a rozumně) myslící člověk by se vrhl do tohoto tématu? Že vypadám jako blázen (nebo snad šílenec)? Možná ano, ale čert to vem! Když už jsem se do toho pustil, nezbývá mi nic jiného, než-li tuto bitvu statečně dobojovat až do konce (tuším, že na mnohých náhrobcích bývá napsáno: odpočívej v pokoji)... Uvidíme, ale i tak tuším, že s múzami se žádná bitva vyhrát (natož svádět) nedá! O tom, jak nás svádějí múzy, raději pomlčím...
Abych vás nevodil dokola v onom pomyslném kruhu a nešel s kanónem na vrabce, pokusím se jít na věc (dobýt pevnost) a doufat, že buď zvítězím, nebo padnu (čest padlým a sláva poraženým), co s vítězi? Ti si své vychutnají po svém... Máme tedy nápad (prvotní myšlenku), ale marně hledáme, jak bychom ji, co nejlépe, zpracovali! Marně civíme do papíru (třeba i toho imaginárního), v noci nespíme, nemůžeme jíst a naši blízcí si myslí, že jsme se snad i zamilovali a dotyčná (dotyčný) nás nechce, ale chyba lávky... Jsme přeci autory, kteří se marně snaží zplodit své (možná i životní) dílo! Je to k vzteku, že ano? Ano je, ale nebudeme se kvůli tomu přeci věšet!
Pro začátek stačí si jen napsat na papír onu prvotní myšlenku a připisovat k ní všechny nápady, připomínky a postřehy. Někdy také pomůže na tento problém nemyslet, přestože se do hlavy (i do samotné myslí) vtírá, jako by šlo o nějakou skutečnou milenku (milence) a snaží se s námi imaginárně obcovat (někdy za každou cenu), jako by jí (jemu) nezáleželo, na našem duševním zdraví. Vždyť nám všem jde o jednu věc, napsat z ničeho něco velikého, nebo malého, menšího, prostě něco, co se bude líbit, co nadchne a potěší, pobaví, poděsí a tak podobně...
Nápady jsou tedy na světě (včetně poznámek v podobě deseti kilogramů popsaného papíru), ale výsledek je k ničemu! Ano, vážení, chybí to hlavní: múzy (nebo múzáci, chcete-li). Pokud chcete znechuceně odejít od tohoto dílka, můžete, možná je jeho četba jen ztrátou času a nic vám nedá, ani nic nevezme (až na ten čas, který je k nezaplacení). Ve svých minulých dílech o tvůrčím psaní jsem už zmínil kde co a zabýval jsem se kdejakými problémy. Nemíním se zde opakovat a unavovat vás poznámkami, jak psát svá dílka, jak si rozvrhnout text (včetně samotného děje), jak oživit postavy, dát jim charakter a vtisknout jim jejich nezaměnitelnou tvář (čili život), jak používat přímou řeč a popis děje (včetně místa, osob a podobně). Tady jde přeci o něco úplně jiného!
O co? O talent? O píli? O zpracování? O úsilí? O štěstí? Ale kde že! Jde tu přece o onen hlas, který vám hluboko ve vaší mysli (hlavě) našeptává, jak by měl samotný příběh (nebo dílko) vypadat. Pokud tento hlas zmizí, je po legraci a nastává doba temna, nebo spíše hrobové ticho, po kterém následuje ještě hlubší zděšení autora, jeho nadávky, spílání rukou, prosby, včetně ujištění, že bude již hodný (dotyčný autor). Pomůže to? Nikoliv! Už se mi také nejednou stalo, že jsem ve svém příběhu totálně zamrzl a nepomohla by mi ani ta svěcená voda...
Obávám se, že právě v tuto chvíli směřuji k tomuto bodu, ze kterého není návratu a hrozí, že se toto dílko nikdy nedočká svého vydání (čili publikace), protože jako autor neshledávám jeho existenci za opodstatněnou. Že se potutelně usmíváte a ožili jste? Čekáte, jak se s touto skutečnosti (jako autor) vypořádám? Co udělám? Zalezu do kouta a dám se do pláče? Mrsknu zlostně s klávesnicí počítače, nebo vytrhnu přívodový kabel ze zásuvky? Zajdu se opít? Přestanu psát? Pokud mi dojdou slova (i samotná inspirace), pak určitě ano a mnozí z vás jistě souhlasně přikývnou! Ať už toho ten člověk nechá, stejně je to o ničem!
Je to tady! Múzy jsou v tahu... Pozor! Teď! Není o čem psát! Zatraceně...
/Co teď?/
Máme hned několik možností (toho, že píšu, si nevšímejte – dělám to prostou silou vůle – a abych vše uvedl na pravou míru, má vůle je naprosto slabá):
- můžeme zůstat tiše sedět a čekat, že nás něco napadne;
- můžeme odejít a hodit vše (svou několikadenní, nebo jen několikahodinovou práci) do koše, ať už toho skutečného, nebo jen imaginárního;
- můžeme začít nadávat na autora tohoto článku, že začal své nepřijatelné a nepodstatné řeči o múzách, kterým jsme nakonec také uvěřili;
- můžeme jen mávnout rukou s tím, že zítra je také den a že nás (snad) něco napadne;
- nebo můžeme dělat úplně něco jiného.
Že jste z toho celý tumpachoví a nechápete vůbec nic? Souhlasím s vámi, také nic z toho, co jsem doposud napsal, nechápu! Píšu proto, že nemám dohromady co publikovat a tak jsem se vrhl znovu na své oblíbené téma, které na čas zůstalo ležet někde v koutě, tedy na téma tvůrčího psaní! Tento výtvor je ukázkou toho, že ne všechna dílka, která kdy napíšeme jsou ke čtení (jak už jsem se někde na začátku zmiňoval o autorech, kteří sice píší, ale jejich dílka jsou čitelná – umělecky – jen s hlubokým sebezapřením). Pokud cítíte v celém textu jakýsi patos, nebo snad ironii, pak se nemýlíte, autor tohoto dílka zde paroduje sám sebe, nic jiného mu ani nezbývá...
/Jaká je tedy pointa?/
Pokud jste tento text dočetl až sem (na toto místo) pak vězte, že se dá napsat text, aniž by měl nějakou literární (nebo jinou) hodnotu. Múzy, ať si dál tiše dřímou (chrupkají), ano, jde to i bez nich, ale je to dřina! A abyste neřekli, že jste se celou dobu nebavili, dám vám sem na samotný konec malou ukázku toho, co člověku dokáže našeptat múza, která není právě při smyslech. Jako autor píšící své laické postřehy o tvůrčím psaní, vám děkuji za vaši pozornost a doufám, že jste při čtení tohoto textu nezestárli, nezešedivěli, či snad nepochytili (nezískali, či nenabyli) nepřekonatelný odpor k tvůrčímu psaní a čtení dílek jiných autorů, to bych opravdu nerad!
/Ukázka:/
(omluvte, prosím, onu „hornickou mluvu, ale osoby mluví, jak jim huba narostla)
"Co děláš?"
"Tlačím!"
"A nebojíš se, že se posereš?"
"Bojím!"
"Tak proč to děláš?"
"Nevím, prostě tlačím!"
"Aha..."
"Hele, nekecej debile a pojď mi s tím zatraceným vozíkem taky pomoct!"
"Říkám, žes měl raději táhnout, než tlačit..."
"Jestli mi nepomůžeš, táhni do prdele... Tlačím, vozík nemá ojku, ani jej není za co chytit!"
"Hm..."
"Tak co, pomůžeš mi tlačit, nebo potáhneš?"
"A za co? Když říkáš, že tu vpředu nic není..."
"Kurva, ty jsi ale debil!"
"Že jo? A to jsem se dneska cítil tak dobře! Kam to táhneš?"
"Netáhnu, tlačím!"
"A kam?"
"Do prdele, ty debile! Stojíme v kopci a já to už dlouho neudržím!"
"Tak to pusť!"
"Jsem skoro u vršku, to budu ten vozík tlačit znovu do kopce?"
"No..."
"Kurva!"
"Tak já ti pomůžu!"
"To to trvalo..."
"Hej, rup!"
"Kurva, co děláš?"
"Tlačím, ne?"
"Ale ne proti mně, proč jsi vpředu?"
"Ty jsi přeci říkal, že mám jít dopředu..."
"A na co, asi?"
"Abych tlačil!"
"Do kopce, idiote, ne z kopce! Chceš mě zabít?"
"Nechci!"
"Tak proč to děláš?"
"Mám tě rád..."
"Neříkej!"
"Vážně..."
"Tak proč mi nepomůžeš tlačit?"
"A kam?"
"Dopředu! Do kopce! Do prdele, já už nemůžu..."
"Aha, tak si odpočiň... Na chvíli..."
"Tak podrž vozík!"
"Proč jako?"
"Aby nesjel dolů... Z kopce!"
"A co je v tom vozíku?"
"Hovno, co je ti po tom?"
"Nic, jen tak se ptám..."
"Tak se neptej!"
"Aha... Pozor, vozík!"
"Kurva, co děláš.... To abych ho zase táhnul nahoru! Díky za pomoc, kurva!"
"Není zač, rád jsem pomohl! Ty poslouchej, proč se s tím vozíkem taháš do kopce, když je v něm to hovno?"
/Konec? Raději ano.../
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 36 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 55 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
