|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303440 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Sharome 11 ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome
| Po delší odmlce další kousek. |
| |
|
|
„Hele Kris. Myslím si, že tvůj bratr zřejmě už zbrojí na naší záchranu. Popřípadě ho mamka s taťkou burcují, aby nás zachránil.“ Pronese Sabina.
„O tom nepochybuj.“ Otočím se na kamarádku od okna a uculím se na ni.
„Co takhle jim tu práci trochu ulehčit?“ Zeptá se mě. „Cože? A jak to chceš udělat?“ Zvědavě se na ni zahledím.
„Něco mě napadlo.“ Nechává mě napnutou.
„Tak to vysyp. Co tě napadlo.“ Prosím.
„Bez přemýšlení. To by se ti líbilo. Ne, ne, jen hezky zapoj hlavičku.“ Šklebí se. Ta mě nechá podusit a ještě si to vychutná. Na to ji znám moc dobře, než aby doufala v opak.
„No oknem nemůžeme, je zamřížované a také moc uzoučké.“ Míním. „No a dveře jsou zamčené a hlídané. Takže jimi také ne a jiný otvor tu není. Nebo jsi nějaký objevila?“ Otočím se na ni s otázkou.
„Ne, neobjevila.“ Odvětí Sabina.
„Tak vidíš.“ Vyčtu jí.
„A proč myslíš, že útěk dveřmi je nemožný, přestože je hlídaný?“ Opáčí. Zarazím se, ale vzápětí se zeptám.
„To se jich jako zeptáš, jestli tě pustí?“
„Dalo by se to tak říct.“ Pousměje se.
„A jak je přesvědčíš?“
„Už zase to pohodlí.“ Vzdychne.
„Co tam kujete za pikle?“ Zabouchá na dveře hlídač.
„Ale nic, jen vzpomínáme na některé společné chvíle.“ Pohotově mu odpovím a zřejmě mu to postačí. Alespoň prozatím.
Obě mlčíme. Sabina dosáhla svého. Začínám přemýšlet, jak chce přesvědčit hlídače, aby nás pustil. Honí se mi hlavou několik variant, jak Sabina přemlouvá hlídače, které poupravuji.
Znovu se ozve zabouchání na dveře, které se následně otevřou. Rychle vstaneme a zakoukáme se ke dveřím.
Vstoupí černý jezdec, zřejmě vůdce, následovaný dvěma dalšími. Oba jeho následovníci jsou oblečeni v obyčejných černých hábitech, kdežto on má navíc spoustu náramků, řetízků, náhrdelníků, náušnic. Má na zádech dlouhý červenočerný plášť, na hlavě turban a pod ním vlasy černé jako havran, v obličeji má tmavé oči.
Stojíme proti sobě a hledíme na sebe. Je mezi námi ticho, tíživé ticho.
Ani ve snu nás nenapadne, že je to ten, co vedl tu skupinu od hradu. S mírně pootevřenými ústy upíráme zrak na ty tři. Především na toho jejich vůdce. On po pár nekonečných minutách udělá dva kroky vpřed, ovšem zároveň mi uděláme dva kroky vzad.
„Copak vy se mě bojíte?“ Otáže se nás s nádechem nadřazenosti a výsměchu. Se Sabinou se na sebe na okamžik podíváme. Jen tak krátká chvilka nám postačí se očima domluvit.
„Ne, nebojíme!“ Pronese rozhodně Sabina. „Ale je lepší si držet odstup.“
„Nepovídejte. Že by šelmy čekající na svou kořist.“ Rozesměje se. Juknu na Sabinu. Pousmějeme se. On nic nepozná. Chápe to tak, že nás uctil poklonou. Pak pošlu vůdci úšklebek.
„Nemyslete si, že odtud nějak zmizíte.“ Přece jenom poznamená. „Takže se nesnažte.“
„Proč bychom se nesnažily? Myslím si, když tady je taková kontrola, tak stejně nemůžeme utéct.“ Neodpustím si další úšklebek.
„Jen aby.“ Zamračí se. „Jen jestli vás něco nekalého napadne, špatně dopadnete.“ Varuje nás a odejde.
„No vidíš, začínáš se chytat.“ Pochválí mě.
„O tom pochybuji.“ Rýpnu si.
„Tak tě k tomu donutím.“ Nedá se.
„To chci vidět, jak to uděláš.“ Ušklíbnu se.
„Tvrdohlavče.“ Naoko se urazí. Opět někdo zaklepe. Začíná o nás být čím dál větší zájem. Vejde jeden z dalších jezdců. Těch jezdců je asi víc, než tolik kolik jich přijelo navštívit hrad. A nějak si nemohu vzpomenout, že by tenhle byl mezi nimi.
„My se ještě neznáme viď?“ Namítnu.
„Jen se neboj, hlídám vám tu dveře, aby vám je někdo nevzal.“ Podotkne jedovatě.
„No jasně. Říkala jsem si, že jsem tě neviděla mezi návštěvníky Michalova hradu.“ Komentuji. „Ale tvůj hlas jako bych znala.“
„Jak se jmenujete?“ Změní téma.
„Myslím, že moc hezky.“ Úmyslně je zatajuji, abych mu jen tak naše jména neřekla a mohla ho trochu podráždit.
„To znamená jak?“ Stále chce vědět.
„Copak. Jdeš nás pozvat na rande?“ Prská smíchy Sabina.
„Hmm. S vámi bude zřejmě zábava.“ Podotkne a pořád stálou ironií v hlase. Pak nám rozkáže: „Pojďte!“
„Suchar.“ Pošeptám Sabině šeptem s úsměvem.
„Jo.“ Přitaká.
Vyjdeme a za ním pokračujeme potemnělou chodbou osvětlenou pochodněmi rovnoměrně rozvěšenými po zdi a třemi nesenými pochodněmi. Jednu nese náš hlídač a dvě nesou ti dva za námi. Asi proto, abychom neutekly.
Dobrá nálada se nás drží. Docela nám pomáhá.
„Hele, jak vám vlastně máme říkat?“ On zarytě mlčí. Proto pokračuji. „Co takhle Hlídač? Nic jiného mě totiž nenapadá.“ Sabina se usmívá tak, div že skoro smíchy nevybuchne. Směji se spolu s ní. Jelikož nic neříká, hledáme si zábavu v něčem jiném. Na chvíli ji najdeme v jeho chůzi. Chodí zvláštně. Zvláštně pro nás. S jeho neobvyklou chůzí jsme se ještě nesetkaly a vytvoří nám tak úsměv na rtech.
„A co ten fešák? Ten, co nás před tebou navštívil? Jak ten se jmenuje? Taky bychom ho měly nějak oslovovat, nemyslíš?“ Pokusí se o další konverzaci Sabina.
„Nemusíte říkat všechny. Ani bychom si je jen tak nezapamatovaly.“ Nenechám v tom Sabinu samotnou. „Třeba jen to vaše a vašeho vůdce.“
„Já jsem Anat a náš vůdce se jmenuje Amon Hapi.“ Řekne ironicky a bez zájmu. Necháme ho, nespolupracuje a to nám sebere zájem. Mlčky za ním pokračujeme.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
