» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2140781

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303440 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Ztracená magie (30) - Nepřítel za branami ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 19.05.2008, 18:04

30. kapitola


	Kapitola třicátá – Nepřítel za branami Hubert s Porthem v tichosti vyčkávali, co přinesou nadcházející okamžiky. Zda budou odhaleni nebo se případnému střetu s cizí armádou vyhnou. Slunce již dávno utonulo za horami a na kraj sedlo tíživé šero. Vojáci si vzájemně zapalovali pochodně jeden od druhého, až vznikl ohnivý had, jehož hlava právě dosahovala místa, kde ještě před chvílí seděl Hubert. "Psst, Porthe, už jdou?" sykl trpaslík. "Tiše! Jsou pod námi," okřikl ho Porth, ale sám ještě dodal: "Vidíš toho chlápka na těch nosítkách? Tak to je ten inkvizitor, za kterým Tom jel." "Pěkná potvora, když se k nim přidal," hlesl Hubert a sledoval procházející armádu. "Kdo ví, třeba se přidali oni k němu..." Zblízka mohli oba rozeznávat dvě odlišné armády v jednom vojsku. První byla složená převážně z lidí - vojáků - sloužících pod královskou inkvizicí. Vpředu šla pěchota s meči a za nimi pak těžkooděnci se sekyrami. Samotného inkvizitora neslo šest posluhovačů v kápích na dřevěných nosítkách. Hověl si na zlatém trůnu a u nohou na měkkých polštářích mu ležela černá kočka, velikostí se rovnající lvici. Kolem nosítek jelo několik rytířů na koních a zbytek se držel poslušně v dvojřadu za nimi. Následovali lučištníci a řada mužů v červených rubáších. Druhá armáda byla naprosto liduprázdná. Odporná stvoření, nejvíce se podobající různým démonům, vydávala prapodivné skřeky a tu a tam se do sebe někteří pustili, načež byli okamžitě umlčeni ostrými ranami biče. V každé skupince těchto démonů byl vždy jeden, který měl na svém odporném těle nějaké brnění a v ruce držel černý bič. Dohlíželi na poslušnost ostatních a nezdráhali se použít hrubé síly, nepomáhalo-li předchozí napomenutí. Tito hlídači mezi sebou mluvili ostrým a úsečným jazykem, jakoby si navzájem zabodávali ostré dýky do těla. Obě armády pak rozdělovala spanilá jízda několika strojů, z nichž se vyjímaly dva katapulty, čtyři obléhací věže a beranidlo. Na úplném konci chvostu ohnivého hada jel černý povoz hlídaný čtyřmi démonickými obry. Zřejmě obsahoval nějaký cenný artefakt nebo osobu. Porth se pokusil alespoň o hrubý odhad celého vojska, ale špatný výhled mu v tom bránil. Byl si však jistý, že jich bude několik tisíc. A hrad má k dispozici jen tři sta vojáků. Mají sice výhodu hradeb, ale pokud se prolomí obrana hlavní brány, pak je vše ztraceno. "Zdá se, že Teodorik zašel se svou vírou příliš daleko," řekl Porth, když viděl procházet démony. "Myslíš, že o nás ví?" strachoval se Hubert, ale zvědavost držela jeho strach v patřičných mezích. "Zdá se, že zatím ne. A nijak nepospíchají... jakoby je měl Hrodgard přivítat s otevřenou náručí." "Tam narazí na ocelovou pěst! Já zdem Hrodgardu věřím," zatnul pěst trpaslík a pohrozil. "O zdi nemám starost. Spíše o lidi, kteří za nimi žijí." "A těm já věřím ještě víc!" bouchnul si pěstí do větve, až vyplašil veverku, která se zde také ukrývala. "Huberte..." "Copak?" "Asi se ti to nebude líbit, ale něco mě napadalo," nadzvedl obočí Porth a sehnul hlavu niž, aby se ujistil, že poslední démon právě prošel. Zbýval už jen černý povoz a cesta bude zase brzy prázdná. "Kamaráde, jen mi neříkej, že je chceš napadnout zezadu a doufat, že v tom voze mají něco hodně silnýho, co..." "Zase moc přemýšlíš," usmál se Porth. "Můj plán je mnohem jednodušší." "Použít proti nim veverky?" "Huberte! Tohle není sranda," zlobil se voják a znovu prohlédl skrz husté větve. Armáda se pomalu ztrácela za kopcem a do dáli zářily jen pochodně. "Třeba mají z veverek panický strach," zazubil se trpaslík. "Zapomeň na veverky! Půjdeme tam, odkud ta armáda vytáhla a zjistíme, co má Teodorik v plánu." "Ty ses vážně zbláznil, viď?!" začal Hubert rozhazovat rukama. "Vždyť nás tam chytnou a stáhnou z kůže! Viděl's ty bestie?" "Viděl, ale kde teď jsou? Všichni pochodují na Hrodgard, včetně mistra Teodorika. Takže cesta bude volná." "Cesta možná, ale v tý prokletý katedrále budou stráže. Někdo tam zůstat musel!" "Chceš tu sedět a brblat? Nebo půjdeš se mnou a společně se pomstíme za Toma?" "Grr, blázne bláznivá, hrneš se do neštěstí a já s tebou!" "Tak pojď, Stříbrná katedrála potřebuje pořádně provětrat." "Stříbrná? Vždyť je černá jak uhel!" "Viděl's jí někdy zevnitř?" Trpaslík jen zavrtěl hlavou. "Pak pochopíš." "Bude rabováníčko?" zazářily mu oči. "Huberte, nejdeme drancovat její poklady, ale odhalit její tajemství, jasný?" hodil Porth přísným pohledem po trpaslíkovi. "Jó, jasný, šéfe," zamručel. A to se tolik těšil, jak si vylepší své brnění a získá nějaké pěkné drahé kameny a jiné šperky. "Dolů slezeš?" "Ne, já zásadně dolů padám!" uraženě odpověděl a svou šikovností se při slézání na nižší větev praštil do hlavy o jinou, výše položenou. "Ty seš číslo, Huberte," smál se Porth a ladnými pohybem se zhoupl o dvě větve níž. *** U stolů již bylo plno a všichni čekali jen na příchod kapitána Rolanda. Všichni včetně Copaté, zasněně hledící skrz okno na kapitánovu siluetu. Bavil se před hostincem s nějakým vojákem a neskrýval své rozhořčení ze zřejmě nesplněného příkazu. "Říkal jsem mu, aby se hlásil s ostatními a to před soumrakem. Copak je to tak těžké dodržet?" "Ne, pane. Jistě je už na cestě," držel si mírný odstup voják s vlasy sepnutými do culíku a s černým páskem přes levé oko. "Porth mě zatím nezklamal. A byl bych nerad, kdyby toto své pravidlo měl zrovna dnes porušit." "Je to dobrej chlap, kapitáne. Navíc když je s ním Hubert..." "Cože?" zarazil se kapitán a obočí mu poskočilo. "Ten trpaslík je taky pryč?" "Zjistil jsem to až teď a chlapi říkali, že..." "Váš laxní přístup nás může všechny ohrozit!" čertil se Roland, aniž by nebohý voják chápal o čem jeho nadřízený mluví. "Prosím? Vždyť..." "Mlčte!" přerušil jej, "Dnes jste bez večeře," zamračil se a otočil hlavu k hostinci, aby se ujistil, že na něj čekají. "Rozumím, pane." "A dnešní službu u hlavní brány ruším. Budete hlídat zbrojnici, jasné?" "Ano, pane." "Sbohem!" odvrátil kapitán pohled stranou, aby se vyhnul zlostné křeči na vojákově obličeji. Copatá sice nezachytila jediné slovo z jejich rozhovoru, ale podle gestikulace a kapitánova postoje jí bylo jasné, že je to muž činu a ne nějaký zasněný chlapec. Cítila jisté antipatie z jeho strany, ale vždy byla spíše dobyvatelkou, než aby se nechávala dobývat muži. Takže byla naprosto spokojená. Dnešní večeře by mohla být klíčová, alespoň co se týče jejího milostného vzplanutí. A noc? To už nechtěla raději domýšlet, vzrušením už zlomila třetí vidličku. "Vidím, že na někoho čekáte," vnesl kapitán žertovnou náladu do velkého sálu, kde se schylovalo k představení orchestru kručících žaludků, pokud by kapitán hodlal přijít později. "Takže, abych déle nezdržoval, přeji všem," prolétl očima celý sál a zastavil se u stolu Mojmíra a Copaté, "zvláště pak našim dvěma hostům, dobrou chuť." "No není úžasnej?" nemohla se Copatá odtrhnout. "Co chceš slyšet? Upřímnou lež nebo ještě upřímnější pravdu?" "Oboje," šeptla. "Až z toho opojení vystřízlivíš, rád ti řeknu svůj názor." "Jde sem!" vyskočila najednou ze židle. "Víš, že jsi zlomila moji vidličku, to mi vůbec nevadí, jelikož jí nebudu potřebovat, ale čím se najíš ty a kapitán..." "A kruci!" zaklela si pro sebe elfka a rychle srovnala všechny čtyři části příboru vedle sebe. "Tak se ukaž, holka," pronesla s dýkou v ruce. Špičkou přitom namířila na místo zlomu a lehce foukla směrem k hrotům vidličky. "No tohle!" žasnul čaroděj. Ta dýka se mu čím dál víc zamlouvala. "Skoro jako nové. Ta tvoje bude muset počkat," usmívala se Copatá. Rychlým pohybem vrátila vidličky na svá místa a ještě stihla věnovat kapitánovi dlouhý úsměv. "Ta vidlička," šťouchnul Mojmír elfku na znamení, že by vidlička měla být na levé straně talíře. "Omlouvám se za to zpoždění, neodkladná záležitost. Však to znáte," vysvětloval kapitán a nemohl si nevšimnout prohozeného příboru. "Já," rozhodla se jednat Copatá, "jsem si dovolila... ten příbor... a vidličku... tak... no..." nedokázala dát dohromady souvislou větu. "To vy jste to tak dala?" zaujatě se vyptával. "Jo," rezignovala elfka a se zafuněním si dřepla zpátky na židli. "Já žasnu!" rozzářily se kapitánovy oči, "Jak jste věděla, že jsem levák?" "Prostě... věděla," zazubila se a zhluboka si vydechla. Mojmír se jen pousmál. "Nechte si chutnat, kapitáne," popřál Čárymar. Pro něj to bude jen nudná hodinka nebo dvě. Stačí se tvářit spokojeně a nakonec přijde na řadu i on - se svými otázkami. "Jsem rád, že jste také přišel, Mojmíre. Ačkoliv vám tato místnost nic neříká." Kapitán usedl ke stolu a počkal, až mu donesou jídlo a pití na stůl. "Rádo se stalo," vrátil kapitánovi úsměv. Copatá raději zabořila pohled do pečeného kuřete. Musela si další větu dobře promyslet a s prázdným žaludkem to šlo těžko. Venku panoval klid a krom neposlušného vojáka u zbrojnice tu nebylo ani nohy. Všichni si vychutnávali společnou večeři a ti ostatní se pohybovali buď uvnitř hradu či ve svých domech. Nádvoří a hlavní brána zely prázdnotou. Obloha byla bez mráčků s bílým měsícem, a přesto se schylovalo k veliké bouři, jež byla téměř na dosah. Jako první pocítili blížící se nebezpečí psi. Více než obvykle, štěkali varovně směrem k bráně a nedbali ani na napomenutí a nadávky svých pánů. Náhle se však celá smečka obrátila proti jednomu z nich a zlostně na něj vrčeli a cenili zuby. Vystrašený pes stáhl ocas a lehl k zemi. "Pane, pane!" vběhl do hostince voják s copánkem a rukou si držel krvavý krk. "Norberte, co to má..." zvedl se prudce ze židle kapitán, ale ihned si všiml proudu krve, tekoucího z vojákova krku. "Nepřítel za branami!" stačil ještě zařvat, než padl na kolena a ztratil vědomí.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Fuxik(5)	19.07.2008, 18:37:59

enemy at the gates, jsem unešen :)

janaj	24.05.2008, 21:04:33

Tak som sa konečne dostala k neprečítaným kapitolam a stale viac a viac je to napínave, prekvapivé a 29 kapitola je naozaj užasná a teda nepopieram, že kapitoly o Vojtechovi radá čítam a jedným dychom. Každá kapitola ma niečo do seba, lebo vždy je o niečom inom- novom. U mna ako vždy 1 s hviezdičkou.

Alan Dark	21.05.2008, 12:46:40

No jo, další pokračování slibného dílka

Šíma	19.05.2008, 19:11:08

Ano, veverky jsou velmi silnou, zákeřnou a nebezpečnou zbraní! ;-) Na to, že jde docela do tuhého jsem se docela bavil (Copatá zase "řádila", asi bude těžce zamilovaná). ;-) Takže dám něco kolem Jedničky! ;-) P.S. Asi 2x jsem si všiml namísto tečky na konci uvozovací věty čárku a přímá řeč v další větě začínala velkým písmenem, dokonce jsem viděl i toto schéma: přímá řeč, uvozovací věta, přímá řeč, uvozovací věta a zbytek... Nakonec, mi do toho nic není, já to nepsal! Těším se na další díl, čaroději! "Bude bolet!" ;-)


ze dne 19.05.2008, 20:47:28
Gandalf: Díky, jednou opraveno, podruhé to tak má být (první věta je ukončená, takže druhá může začínat velkým písmenem). A to schéma? Nu, u nás čarodějů je možné ledacos =oP