obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Zamilovaný blázen IV ::

 autor Sirnis publikováno: 23.05.2008, 6:08  
Další část, sice ted tu není nějak ten vztah dvou lidí, ale to bude v příští a poslední části
 

„Plukovníku?!“ řekl Marek a vyvalil oči na svého vojenského instruktora.
„Nestůj tam jak tvrdé Y a pomoz mi,“ vyštěkl plukovník a posadil se, aby si své zranění mohl lépe prohlédnout.
Marek si sundal ze zad batoh a poklekl vedle zraněného. Rukama ohmatával zranění, ale jediné, co tím udělal bylo to, že voják stiskl zuby bolestí, jak se neohrabaně dotkl nejbolestivějších míst.
„Proboha ty seš úplně k ničemu. Podívej se do mého batohu, někde tam mám lékárničku a dělej,“ řekl plukovník, protože mu v několika vteřinách došlo překvapivé zjištění, že pokud se nechce stát mrzákem nebo v divočině snad zahynout, musí se o své léčení sám postarat.
Marek vyplnil pokyny do puntíku. Z batohu svého instruktora vytáhl malou lékárničku zabalenou v igelitu, aby obvazy a další věci nezvlhly. Potom jí podal plukovníkovi, který lékárnu rozdělal a začal se v ní přehrabovat. Když nalezl vhodný obvaz, zásyp, nůžky a sterilní vatu, začal vysvětlovat nechtěnému rekrutovi, co musí udělat: „Teď se půjdeš podívat po okolí a seženeš dvě stejně dlouhé větve. Je ti to jasné?“
Marek kývl na souhlas a okamžitě se rozeběhl. Nízké větve stromů a keřů v okolí jej bičovaly do tváře, ale on bolest nevnímal a soustředil se na svůj úkol. Do deseti minut se vrátil s přesně požadovanými kusy dřeva, které pak přiložil na plukovníkovu nohu a podle pokynů obvazem dlahu upevnil. Když byl hotov, pokusil se otec jeho milované vstát, ale ztráta krve a šílená bolest v noze jej okamžitě vrátila zpátky na zem. Marek okamžitě přispěchal, aby zkušenému vojákovi pomohl, ale ten ho jen od sebe odstrčil s jasným nepřátelstvím.
„Sám to nedokážete! Musí vám někdo pomoci a nikdo kromě mě tu není,“ řekl Marek a pokračoval: „Pořád nám tlučete do hlavy pojmy jako soudržnost, bratrství a vzájemná pomoc, ale nevypadá to, že byste se tím sám řídil. Vím, že mě nemáte rád, ale teď to překonejte, alespoň do doby, než se odsud dostaneme. Ano?“
Plukovník probodával nápadníka své dcery očima, ale když začal mluvit o soudržnosti, hned se mu vybavili některé události z jeho života, hluboko na území nepřítele, kdy on zachraňoval některého ze zraněných druhů, či byl pod palbou odtahován se střelným zraněním. Nakonec tedy napřáhl ruku před sebe a nechal si od Marka pomoci.
„Co uděláme teď?“ zeptal se Marek.
„Všiml sis v okolí nějakých jeskyní nebo něčeho, kam déšť neudeřil?“ Marek jen zakroutil hlavou. „Dobře. Tak se musíme dostat k nějakému houští, tam ti vysvětlím, co uděláš pak.“
Otec Adreyn a její nápadník bloudili mezi stromy. Plukovníkova noha je brzdila, ale starý voják odmítal Markovi návrhy, že zastaví, aby si mohl odpočinout. Nakonec se dostali do pásma menších stromů a keřů. U nich se zastavili, aby si vojenský instruktor mohl dobře prohlédnout okolí.
„Támhle,“ řekl plukovník a ukázal na několik keřů okolo malého stromu. „Teď mě opatrně polož, vem si z batohu nůž, provaz a pokus se spojit větve tak, aby si z nich vytvořil přístřešek. Něco jako iglú bez sněhu, do kterého se budeme moci schovat.“
Marek udělal vše, co mu bylo nařízeno. Nejprve svého instruktora opřel o kmen dubu, a pak vyrazil k místu, které mu bylo ukázáno. Sice byl už zvyklý z překážkové dráhy na základně na různé prolézání, ale ukázalo se, že šplhání po stromě a práce s neposednými větvemi není až tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Trvalo mu několik hodin a stálo ho to mnoho škrábanců se spoustou nadávek, než se mu podařilo udělat jednoduchou konstrukci přístřešku, jakou po něm žádal plukovník.
Plukovník se rozhlížel po Markovu stylu, zatímco se ho pokoušel dostat do středu primitivního obydlí. Díky okolním hustým keřům se k nim nedostal žádný vítr a to samo o sobě byla první dobrá věc.
„Pomoz mi,“ řekl plukovník a neohrabaně si v sedu pokoušel sundat svou pláštěnku. Marek nechápal, proč to voják dělá, ale z následujících slov pochopil: „Větve sami o sobě nebudou stačit, proto musíš pláštěnku přehodit přes, co největší plochu. A pořádně ji upevni, aby jí vítr neodnesl. Jinou už nemám.“
Markův městský mozek chvíli žasl, nad vynalézavostí otce své lásky, ale po několika chvílích tomuto stylu myšlení přišel na kloub i on, a tak na místa, kam už nezasáhla plukovníkova pláštěnka seskupil listnaté větve tak, aby voda po nich stekla bezpečně až na zem, zatímco by dvě osoby uvnitř prostého obydlí vůbec neohrozila.
Když Marek s úpravou skončil a vrátil se dovnitř úkrytu, plukovník už spal, ale bolest, kterou mu noha způsobovala se odrážela v jeho tváři. Nakonec se nápadník dcery vojenského instruktora přestrojil do suchého, vyndal svou pláštěnku z batohu a přetáhl ji přes plukovníka a zvláště přes nohu, aby obvazy nenasákly vodou, kdyby začal další průtrž mračen a jejich ochrana nápor vody nevydržela. Pak se Marek schoulil do druhého kouta skrýše a s myšlenkami na Andreu - které mu dávaly alespoň trochu životodárného tepla – usnul.

Ráno probudil Marka plukovníkův hlas, namísto „budícího“ děla: „Vstávej, zelenáči.“
Zamilovaný muž otevřel oči a uviděl před sebou tvář otce své milé, který na něho už znovu upíral nenávistný pohled, který byl jen mírně přiškrcen vážností situace v níž se spolu oba ocitli. Vrtulník je měl vyzvednout až za šest dní a oni bez vysílačky neměli možnost, jak by helikoptéru přivolali dříve.
„Vstávej. Slyšíš!“ zazněl opět přidušený hlas plukovníka, který by jindy otřásl celou základnou.
„Já jsem vzhůru,“ řekl Marek a posadil se. Byl sice suchý, ale stejně mu bylo po ránu chladno, a tak si přitiskl ruce k hrudi a pokoušel se trochu zahřát své prokřehlé tělo.
„Musíš rozdělat oheň.“
„A z čeho,“ odvětil na plukovníkova slova Marek. „Všechno je mokré a i ze svých ubohých znalostí vím, že k rozdělání ohně je potřeba alespoň trocha suchého dříví.“
„To máš pravdu a jelikož v okolí nic suchého není, musíš něco suchého udělat ty.“
Marek se podíval na plukovníka, jako kdyby na něj promluvila Andrea. Nechápal význam slov vojenského instruktora, protože ho nenapadl způsob, jak udělá suché dřevo, když všude v okolí je vše provlhlé od deště. Když však začal provádět způsob, jakým z mokrého dřeva mohl udělat suché, bylo to poprvé, kdy na otce své milované upíral nenávistný pohled.
Plukovník, ač pod vlivem bolesti ze zranění nohy se pro tentokrát měl více, než dobře. Skoro by se i smál, kdyby však nedbal na to, aby energii neplýtval na takovou zbytečnost.
„Jak ještě dlouho,“ procedil v tiché chvíli Marek.
„Vždyť si sotva začal, ještě bude trvat dlouho, než to dřevo uschne,“ odvětil plukovník.
Marek se cítil hrozně, jako už dlouho ne. Pod oblečením a na svém těle měl oslizlé větve a kusy ztrouchnivělého dřeva dokonce za trenkami s plukovníkovým odůvodněním, že tam bude schnout dřevo nejlépe.
Po dvou hodinách se Marek dřeva konečně zbavil a pod odborným dohledem plukovníka se pokoušel přivést do jejich skrýše oheň. Spotřeboval na to celkem deset speciálních zápalek a mnoho času, ale když rudé plamínky zaplápolali, zažil takovou euforii, kterou skoro mohl přirovnat k blaženému stavu masáže od Andrey.
Plukovníkovi cuklo v koutku úst, ale Marek si toho nevšiml. Těžko by navíc uvěřil, že vojenský instruktor a otec jeho milé na něj bude byť jen na okamžik pyšný.
A tak po zbytek druhého dne Marek s plukovníkem nedělali nic jiného, než udržovali oheň při životě a zároveň vysoušeli další kousky dřeva, kterým plameny posléze krmili.

Marek dalšího dne otevřel oči a nemohl tomu uvěřit. Probudil se přirozeně a to i přes to, že včerejšího dne počítal s tím, jak ho plukovník zostra opět probere svým hlasem. První myšlenky na to, že jej starý voják už akceptoval hodil za hlavu a ihned se začínal strachovat o to, zda na tom otec jeho milované není ještě hůř, když nemá ani sílu jej nepříjemně budit. Otočil se a svým zrakem zachytil jediné. Plukovníkovu ruku v nápřahu s nožem drženým za ostří, jak vrhá zbraň do vchodu jejich skrýše, kde ještě před několika málo vteřinami byla zvědavá ještěrka.
Plukovník pohlédl zlostně na Marka. „Blbče,“ řekl, ale spíše ze sebe chtěl dostat zlost nad tím, že je příliš slabý, než aby dokázal přesně vrhnout nožem.
„Co jste s tou ještěrkou zamýšlel,“ otázal se Marek.
„Sníst jí, co jiného,“ odvětil plukovník a znovu si lehl.
„Ještěrku?“
„Máš snad něco lepšího k jídlu, zelenáči? Rád se od tebe nechám nakrmit biftekem s hranolkama a k pití bych prosil vychlazenou desítku.“
Marek při představě, že si do úst dává kus zelené ještěrky málem vyzvrátil to poslední, co jeho žaludek nestrávil a to sám sebe. „Tak něco ulovíme, jsme v divočině, všude jsou zvířata, ale ještěrky vám chytat nebudu.“
Plukovník se natočil tak, aby z leže mohl hledět na nápadníka své dcery. Část jeho slov se mu líbila, ale vědomí toho, kdo by měl lovit ho jen utvrdilo v tom, že bude hladovět. „Dobrá. Připrav si drát, nůž a jestli mi řekneš, že sis nic z toho nezabalil, zakroutím ti krkem!“
Marek otevřel svůj batoh. Sice si nebyl v tom množství vojenských pomůcek – co si zabalil do batohu – jistý tím, která z věcí je v jakém obalu, ale po systematickém zkoumání každé z nich nakonec požadované věci nalezl.
Plukovník stručně vysvětlil, jak udělá oko, a jak má správně nastražit a hlavně kde past.
„A co se stane, když to oko nebude správně fungovat?“ zeptal se po výkladu Marek.
„V lepším případě past nic nechytne, ale v tom horším se chytí kořist, avšak jí to nezabije, takže zvíře bude trpět třeba i několik hodin, než jí najde nějaký predátor a ukončí její trápení, či nepodlehne nakonec zranění nebo se tam neobjevíš ty sám, ale věz, že pak není pěkný pohled na takového králíka, když víš, že to je tvá vinna, co se mu stalo a jaké si prožil utrpení.“
Plukovníkova slova se vryla hluboko do Markovi hlavy. Nerad ubližoval zvířatům a nehodlal s tím začít ani teď, když potřeboval jíst pro své přežití. A tak pod dohledem svého vojenského instruktora udělal ještě oko pětkrát a nahlas vypověděl, jak má správně past nastražit. Plukovník byl čím dál tím slabší, a tak jen párkrát něco doplnil a potvrdil, takže měl nápadník o důvod víc, proč musí jeho nastražená past zabrat.
Nakonec Marek zkontroloval ležícího plukovníka, přiložil na oheň a odebral se do divočiny.
Zamilovaný muž se plahočil zarostlou vegetací, kde kromě zvířecích stezek neexistovala žádná cesta. Nakonec si nalezl příhodné místo pro umístění past. Udělal značku do kmene stromu, jak mu plukovník řekl, a pak šel dál. Položil přesně tři pasti, než mu došel drát a vydal se na cestu zpátky do skrýše. Problém však byl v tom, že už si přesně nepamatoval směr.
Marek bloudil a trmácel se dobré dvě hodiny, než konečně narazil na známou zvířecí stezku, která jej dovedla do skrýše. K jeho udivení však ve vzduchu cítil pečící se maso. Opatrně nakoukl vstupním vchodem bez dveří a uviděl plukovníka, jak na klacíku opéká hada.
Užovka byla opečená už skoro dozlatova, když Marek promluvil: „Jak jste jen mohl,“ a obviňující pohled upřel na otce své milované.
„Sama si to zavinila. Přilákalo jí teplo ohně a chtěla se ohřát. Její problém, že si na mě vylezla. A nekoukej na mě jako na vraha. V divočině platí zákon přírody: Jez nebo budeš sežrán.“ Plukovník se na chvíli odmlčel a zakousl se do svého úlovku, potom z něj kousek odtrhl a napřáhl ruku k Markovi. „Tak co jsi, zelenáči. Lovec nebo kořist?“
Zamilovaný muž jen s nechutí vzal nabízené sousto z malé a ubohé užovky, ale nakonec hlad zvítězil a on tu trochu masa – malý zdroj síly – zhltnul naposezení.

Dalšího dne brzy z rána vyrazil Marek na kontrolu svých pastí.
První nalezl tak, jak jí nechal. Žádné zvíře se do ní nechytilo, a tak si řekl, že jí raději sebere a položí jinde.
Když přišel ke druhé, uviděl jen spousty krve a několik chlupů, pocházející zřejmě z králičího kožichu. V hlavě mu ihned zazněla otázka: „Zmítal se ten králík potom, co se chytil nebo už jeho zdechlinu nalezla nějaká liška?“ Raději však svých úvah hned zanechal, neboť pocit viny nad utrpením zvířete se v něm začínal rychle projevovat.
Zbylé pasti byli prázdné. Nepodařilo se mu ulovit žádné zvíře, a tak jen nástrahy rozmístil na nová místa, o kterých doufal, že budou vhodnější. Pak se vrátil za plukovníkem.
Tentokrát však Marek nehledal cestu, neboť si všímal i toho nejmenšího detailu na stromech a lesních stezkách, které jej neomylně dovedli ke skrýši.
Plukovník ležel skoro v bezvědomí. Měl horečku a vůbec to s ním nevypadalo dobře. Ani si nevšiml nápadníka své dcery, jak mu odkrývá zranění a dívá se na ošklivě zhnisanou ránu na jeho noze. Vyměnil proto obvaz, použil trochu dezinfekce a přikryl plukovníka svým zbylým oblečením, aby ho udržel v teplu.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 62 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 23.05.2008, 6:08:25 Odpovědět 
   tedy, je to pěkně vyhrocené, jak to asi bude pokračovat - antipatie plukovníka k Markovi opadnou natolik, že už ho nebude chtít zadupat do země a bude následovat happyend nebo se mezi nimi nic nezmění?
jinak je v tom několik kostrbatostí, co se volby slov týká, pár jsem jich vypsala, společně s pár chybkami... nechci, aby to znělo jako ,,přemrštěné" rýpání, ale spíš jako upozornění, na to, co by se dalo zlepšit...
-,,protože mu v několika vteřinách došlo překvapivé zjištění" - ono překvapivé zjištění moc dobře dojít nemůže - buď mu něco došlo, nebo překvapivě zjistil...
-,,okamžitě vrátila zpátky na zem. Marek okamžitě" - pozor na opakování slov
,,kam déšť neudeřil?" spíš, kam se déšť nedostal, udeří spíš blesk
-,,přehodit přes, co největší plochu" nadbytečná čárka
,,Markovi hlavy"-Y
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Strnulosť ducha
Kvé
Nebezpečná hra
Anika
Za sklem...
Aliäbella Alisabeth
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr