obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Zamilovaný blázen V ::

 autor Sirnis publikováno: 25.05.2008, 6:09  
Finální část, jelikož toto je mé první "zamilvané" tedy citové dílo, tak budu rád, když se vyjádříte zda mám se věnovat více či raději tohot žánru zanechat, popřípadě které věci nejhroznější dělám, abych je mohl odstranit
 

Další den nebyl o nic jinačí, než ten předchozí. Plukovník stále spal, měl horečku a nastražené pasti zely prázdnotou, a tak Marek pouze nasbíral dřevo k vysušení a znovu rozmístil pasti na nová stanoviště. Dokonce jej hlad dohnal i k pokusům chytání ještěrek a užovek, ale žádná se mu po celý den neukázala. Proto večer usínal s ještě větším hladem, než posledně a se silnějším zoufalstvím, nad špatnou situací, která nevypadala pro plukovníka vůbec růžově, i když už zbývalo vydržet poslední den, než je vyzvedne helikoptéra.

Šestý den probudil Marka slabý hlas otce jeho milované: „Tak co, zelenáči … chytil jsi něco?“
Marek se okamžitě přihnal k plukovníkovi a podíval se do jeho tváře, kde se mísila bolest s nezlomností zkušeného vojáka. „Ještě ne, ale dnes určitě něco chytím,“ po vyřčení svých slov se pak vojenský instruktor znovu odebral do bezesného spánku.
Zamilovaný muž okamžitě vyrazil ze skrýše. Nejen, že měl hlad, ale napadlo jej, jak by trocha jídla mohla plukovníkovi navrátit něco síly. Dral se houštím a přebíhal od jedné pasti ke druhé. Tentokrát ale, když k nim dorazil a byli prázdné je pouze odstranil, aby se do nich v budoucnu nic nechytilo, protože zítřejšího rána pro ně měla konečně přiletět helikoptéra. Opět ale žádná z pastí neulovila nic. A tak se zklamaný vracel do skrýše. Neuspěl a kladl to za vinu pouze sobě a svým mizerným znalostem. Když tu najednou před sebou zahlédl zajíce. Ušák se před ním dal okamžitě na útěk, ale Marek si všiml krvavé stopy, které zvíře po sobě zanechalo. Zajíc byl zraněný, tudíž ideální možnost, jak ho ulovit.
Zamilovaný muž se s nožem v ruce vydával po krvavé stopě. Pokoušel se jít co nejtišeji, ale sám nevěděl, jestli se mu tak dobře dařilo nevydávat žádný hluk nebo zda byl zajíc už tak zesláblý, že neměl sílu utíkat.
Nakonec Marek spatřil svou kořist schoulenou u kmene stromu. Bylo mu zvířete tak líto. Zajíc měl ránu na pravém boku, zřejmě od kousnutí nějaké lišky, ale dokázal se zachránit, aby o něco později padl do rukou zoufalému muži. Nebyl sice tak veliký, ale o to vůbec nešlo. Oproti užovce měl totiž masa víc, než dost.
Marek se přikrádal potichounku stále blíž, ale když už byl od pozice zajíce vzdálený dva metry, zvíře vyrazilo vpřed v poslední zoufalé naději se zachránit, aby posléze zemřelo někde osamoceně nebo v čelistech dalšího predátora.
Zamilovaný muž vyskočil přesně ve chvíli, kdy ušatá kořist vyrazila. A k jeho štěstí si to zajíc zamířil přesně na místo, kam dopadl. Markovo tělo tak přistálo na silně zraněném zvířeti a ukončilo tak jeho život, když mu v těle prasklo několik důležitých kostí.
Marek vstal ze země a viděl u svých nohou tělíčko zajíce, stále se trochu škubající, jak nervy pracovaly. Pro jistotu svým nožem zvíře zařízl, aby měl jistotu, že tvorovi, kterého objetoval pro vlastní přežití zajistil, co možná nejbolestivější odchod ze světa. Pak se i s úlovkem vrátil do skrýše.
Plukovník se zrovna na chvíli probral, aby přiložil na oheň. Když spatřil nápadníka své dcery, na jehož tváři zářil vítězoslavný úsměv, nezmohl se ani na nějakou narážku.
Marek položil zajíce před plukovníka a ten vydoloval poslední zbytky sil, aby mu řekl, jak má zvíře vykuchat, stáhnout ho z kůže a opéct. Pak se opět propadl do spánku s vědomím toho, že načerpá něco málo sil z vyhublého zajíce.
Zamilovaný muž udělal přesně, co mu vojenský instruktor řekl. Když potom skrýš zaplnila ještě omamnější vůně, než z opékající užovky, plukovník se probral.
Marek zraněnému dal celý svůj úlovek. I když jej hlad sužoval, věděl, že je to tak správné a jen, aby ho pohled na otce své milé při jídle více nemučil, odebral se do druhého kouta skrýše. Tam si z krku sňal řetízek od Andrey a pokoušel se načerpat sílu z myšlenek na ní.

Posledního dne - časně z rána - Marek zahrabával ohniště, jak mu to plukovník řekl, aby po sobě v divočině nezanechali žádné památky. Pak ze střechy skrýše sundal pláštěnku, sbalil všechny věci. S plukovníkem, jehož levou ruku měl přehozenou okolo ramen a ze svých zbylých sil pokoušel otce své milované dostat na travnatý kopec, kde na svahu došlo k oné osudové nehodě.
Helikoptéru uslyšeli nad svou hlavou v půlce cesty. Plukovník se probral a řekl: „Polož mě tady a vyběhni na kopec. Pak je sem přiveď.“
Marek se chvíli rozmýšlel nad rozkazem, ale pak usoudil, že to bude nejrozumnější. Opřel tedy plukovníka o kmen stromu a rozeběhl se. Do deseti minut stanul na kopci, kde na sebe upřel pohledy ostatních. V krátkém sledu slov řekl, ať jdou s ním a pak je odvedl k raněnému vojenskému instruktorovi, kterého společnými silami z narychlo utvořených nosítek dostali do helikoptéry a zamířili okamžitě na základnu.

Na přistávací ploše už čekala sanitka. A během letu všichni Marka chválili, jak se dobře postaral o plukovníka. Přesto měl zamilovaný muž špatné pocity, dokud vedle něho ležel v zuboženém stavu otec jeho milované, který slabě dýchal a na jehož čele by se dalo smažit.
Nakonec vrtulník přistál a zdravotníci si převzali plukovníka. Andrea se vynořila z davu a okamžitě přiběhla k otci se slzami v očích a s ohromnou vděčností.
Když jejího otce naložili do sanitky, na chvíli se objevila u Marka a ten jí jen vrátil její přívěšek. Skočila na něj a ve vášnivém polibku mu vyjádřila svou vděčnost, kterou by slova nikdy pořádně nevypověděla. Potom si nastoupila k otci do sanitky a vydala se s ním do nemocnice.
Marka jeho nově nabití přátelé odváděli nejprve ke zdravotníkovi na základně a jakmile ho on shledal zdravým, jen vyhladovělým, okamžitě ho doprovodili do jídelny, kde po několika porcích konečně nabral dost sil, aby ostatním vypověděl, co se během těch dnů s plukovníkem stalo...
Pak se s ostatními rozloučil a zavítal do přiděleného obydlí, kde se svalil na postel a konečně v pohodlí usnul.

Když Marek otevřel oči. Zjistil, že je zpátky ve své posteli. Ani „budící“ dělo nezaznělo, a tak neměl důvod vstávat. Přetočil se na druhou stranu, aby se podíval na noční stolek, kde měl budík. Místo číslic, říkající kolik je hodin ho však upoutalo něco jiného.
Andrea stála vedle postele a na sobě měla pouze jednu z jeho vojenských košil, která u krku nebyla zapnutá a odhalovala tak nádhernou hruď a spodní část košile jen lehce zakrývala klín.
Marek se nezmohl ani na jediné slovo.
Andrea přistoupila blíž k posteli a pohled zamilovaného muže na okamžik sklouzl k jejímu klínu. Doslova se mu z toho zamotala hlava a v milované ženě to vyvolalo jen radost, která se projevila lehkým pousmátím.
„Chtěla bych se ti nějak odvděčit,“ řekla svým sametovým hlasem a potom si sedla na kraj postele. Nadzvedla přikrývku a lehla si vedle Marka.
Zamilovaný muž se ještě stále nezmohl na jediné slovo a dokonce ani na nic jiného.
Andrea musela trochu do svého nápadníka strčit, aby se posunul a udělal jí dostatek místa. Pak se k němu přiblížila až ho ovanul její horký dech a poté ucítil Andreiny rty na svých. Dlouhý a něžný polibek plný emocí jej konečně probral, a tak svou milovanou obejmul a přivinul na svou hruď.
Andrea rejdila rukama po Markově hrudi a on neustále líbal její rty, neboť se nemohl nabažit jejich sladké chuti. Pak se jeho láska vymanila z nekonečného polibku a nastavila mu svůj krk, do kterého se pustil jako hladový upír, nenasytně.
Andrea svému nápadníkovi sundala vrchní část oděvu a jeho naběhlý klín ji oznamoval, jak jí moc Marek chce. Líbilo se jí to, ale zároveň ho chtěla potrápit, a tak jeho ruce - které sklouzly na její hýždě s úmyslem dostat její pánev ke své - ze sebe shodila. Položila ho na lopatky a potom jako zkušený voják pevně připoutala svého nápadníka k posteli, aby jí nikam nemohl uniknout. Místo provazů použila hedvábné šátky, které si k tomu účelu vzala sebou. Ráda měla plnou kontrolu nad situací, ostatně to asi bylo vlivem jejího otce.
Když Marek konečně pochopil záměr své milované, nebylo pro něho již jiné volby. Ruce i nohy pevně připoutané a jen rty s naběhlým mužstvím jej sužovaly ohromnou touhou po ní.
Andrea si na chvíli lehla na bok, vedle Marka. Dívala se na jeho obnažené tělo a dívala se mu do očí, ve kterých se jí líbila ta ohromná touha po ní, která muže tolik ničila zevnitř. Byl její a nejen srdcem, ale měla i jeho tělo a mohla si s ním dělat cokoliv. Cokoliv jí napadne a rozhodla se toho využít. Její prvotní záměr odvděčit se zmizel a nahradil ho pocit moci nad Markovým tělem, které toužilo potom jejím.
Letmými polibky zasypala jeho tělo, přičemž kdykoliv ho políbila na rty, okamžitě se hned stáhla, aby ho ještě více potrápila. Tak moc se jí to líbilo.
Jednou rukou mu zajela do trenýrek a lehce pohladila jeho chloubu. Přitom se mu dívala do tváře, v níž si četla jako v knize. Přiblížila své rty k jeho uchu a potom, co mu zašeptala několik věcí, které s ním měla v plánu mu rty lehce masírovala ucho.
Marek se pohyboval jako na horské dráze. Chvíli jej spalovala nesměrná touha, která se vzápětí vystřídala s ohromnou rozkoší. Když se mu pak Andrea usadila na břicho, podíval se na ní a jeho touha ještě zesílila, když pozoroval její prsty, jak pomaličku rozepínají zbylé knoflíky u košile. Jeden po druhém pomalinku rozepnula, aby poté ze sebe ladně shodila jeho košili. Ranní paprsky slunce její hruď nádherně ozářily a jemu přišla neodolatelnější, než kdy předtím. Potom co přejela rukama po svých nádherných prsou, které vzápětí sjely na jeho hruď mu vášeň a touha dodala nadlidskou sílu, že přetrhl svá pouta na rukou a objal jí.
Andrea se nebránila, když ucítila na svých rukou stisk a ani se nevzpouzela, když síla jejího nápadníka jí tlačila k němu. A jakmile znovu spojila své rty s jeho v nekonečném polibku, tentokrát se nechala, aby jeho ruce dopravili její klín k naběhnutému mužství Marka.
A jakmile se spojili v milostném poutu, začala jejich společná cesta k nebesům, cesta do ráje, která pro ně dva trvala celou věčnost, ale v reálném čase vydržela jen několik bouřlivých minut, po kterých oba vysílení z prožité rozkoše ulehly jeden vedle druhého na lůžku, zatímco sbírali dech.

V poledne se Andrea podívala na hodiny na nočním stolku a hned se pokusila vstát, ale ruka jejího nápadníka ji chytila za paži a ve tváři vyčetla prostou otázku: „Kam jdeš?“
„Musím jít navštívit otce,“ řekla opět svým sametovým hlasem a Marek jí pustil. Díval se, jak se obléká, ale přitom očima toužil jí svlékat a znovu ucítit její rozpálenou hedvábnou pleť pod svýma rukama.
„Uvidíme se ještě,“ řekl nakonec zamilovaný muž a Andrea mu věnovala hřejivý úsměv. „Možná,“ dodala pak, aby v něm probudila znovu touhu, ale vzápětí dodala: „Staral jsi se o mého otce po sedm dní, to bych asi měla se ti minimálně sedmkrát odvděčit,“ s těmito slovy opustila Markovo obydlí a vydala na cestu do nemocnice.

Čas plynul jako voda a Marek zažil nejkrásnější chvíle svého života. Měl krásnou holku, spousty přátel, uznání a dokonce i plukovník po návratu z nemocnice mu svým drsným způsobem poděkoval a pochválil jej za dobře odvedenou práci. Navíc ani nebránil vztahu mezi ním a svou dcerou, čemuž Marek ještě několik týdnů nemohl uvěřit.
Život se stal pro zamilovaného muže pohádkou, ale jako i pohádka má konec, tak i Markův výcvik se blížil ke konci. Plukovníka se chystali převelet jinam a Andrea sama toužila po studiu na univerzitě, ale i když tohle byla jen malá překážka ve vztahu, která by pouze rozdmýchávala touhu jeden po druhém, a pak by ji spolu uvolnili, objevila se nová věc.
Válka.
A jednotka, v níž Marek byl cvičen měla být poprvé nasazena do ostré akce. Jeho smysl pro přátelství byl od Stezky mnohokrát zesílen, a tak při představě, že by některý z jeho kamarádů měl být zraněn nebo hůře zabit mu začalo dělat veliké starosti, které nezmizeli ani v přítomnosti Andrey.
Když potom před vysláním jednotky do akce byl svolán slavnostní nástup, při kterém byli jednotlivý vojáci uznáni za správně vycvičené členy speciálních jednotek, nastala Markova osudová chvíle. Dopředu se rozhodl, a tak ihned po skončení nástupu s batohem sbalených věcí za sebou si s Andreou chtěl promluvit o budoucnosti..
„Ty někam jedeš?“ optala se svým něžným hlasem a s myšlenkou, že si s ní chce někam vyjet na výlet do přírody na něho šibalsky mrkla.
„Neříká se mi to snadno, tvůj otec to už ví, ale nemohu jinak.“
Andrea se podívala k řečnickému pultu, kde kousek od něho seděl její otec a díval se jejich směrem. Zaryla do plukovníka oči a ten jí soucitně kývnul na souhlas a ona pochopila. „Ne!“
„Promiň,“ řekl Marek a pokoušel se vysvětlit své záměry. „Znám každého člena naší jednotky a jsem rád, že jim všem mohu říkat kamaráde, ale nedovedl bych dál žít s vědomím, že by se vydali do akce a já tu zůstal v bezpečí, když oni by nastavovali svou kůži a umírali. Musím s nimi. Nečekám, že to pochopíš, nečekám, že mě budeš chápat, ale chci ti jen říct, že mé srdce zůstane navždy s tebou...“
Andrea však další slova nehodlala poslouchat. Odtrhla se od Marka a rozeběhla se pryč.
Marek zůstal stát a díval se, jak se mu jeho láska ztrácí z dohledu s vědomím, že jí už nikdy nemusí spatřit. Plukovník k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. To bylo gesto, které by od něho nikdy neočekával, protože přesně takovou věc udělal on sám před lety a plně chápal, jak se cítí.
Nakonec však doprovodil plukovník Marka k letadlu, kam i se zbylými přáteli – členy speciálních jednotek – nastoupil a zamířil vstříc nebezpečí hluboko za nepřátelskými liniemi, kde se jejich úkolem měla stát záškodnická a výzvědná činnost …

„Hej! Kámo. Tak se už prober,“ zněl Radkův hlas, zatímco jeho ruce cloumali spícím kamarádem.
Marek se probral, rozhlédl se kolem sebe a pochopil, že to celé bylo jen sen. Nic z toho všeho se nestalo, žádný čas neuběhl a on byl stále jen pouhý flákač, který nedělal nic užitečného ani smysluplného.
„Pořád ještě myslíš na tu holku,“ ozval se znovu Radkův hlas. „Říkám ti zapomeň na ní. Nemá to smysl.“
Marek se podíval na přítele, který mu pomohl vstát a pak řekl: „Máš pravdu, akorát to všechno by byla zbytečná práce. Pojď, myslím, že Lukáš mi dluží nějaké peníze, tak pak si zajdeme do herny a zabijeme ten čas mnohem užitečněji.“
S těmito slovy se s nejlepším přítelem vydal k hloučku dalších známých, kteří v parku hráli fotbal. Mezi nimi byli i holky, které dobře znal a věděl i o některých, které na něj měli zálusk. S jedinou myšlenkou si mezi své obdivovatelky sedl a začal s nimi hovořit. „Nejsou sice jako Andrea, ale kdo sem já, abych si vybíral?“


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 First Girl 15.12.2009, 14:27:52 Odpovědět 
   Ahoj,
četlo se to hezky, děkuji za zpříjemnění nemoci ;)
 Matylda Kratinová 26.05.2008, 19:02:38 Odpovědět 
   Takže žádné "a žili šťastně až do smrti", už jsem se lekla, že bude happyend...
Je to prostě romantika, trochu červenoknihovnová, sama bych mu to ještě víc osolila, ale třeba jsem jenom pěkný bazilišek.
 amazonit 25.05.2008, 6:09:34 Odpovědět 
   takže vysvětlení je tady, opravdu se nezdálo, že by závěr mohl být takovýto, nyní jsou již jasné určité absurdity, které se v příběhu vyskytovaly, určitá nevěryhodnost a tak...
to je celkem nevýhoda děl na pokračování, že lze hodnotit jen díl po dílu a nevidíme dílko komplexně...
opět upozorním na chyby -
někde by se dal urovnat slovosled
-Pro jistotu svým nožem zvíře zařízl, aby měl jistotu - není tu těch jistot trochu moc?:o)
-objetoval - obětoval
-nesměrná touha - nezměrná
-jeho ruce dopravili-Y
-starosti, které nezmizeli-Y
-ruce cloumali-Y
 ze dne 25.05.2008, 12:57:41  
   Sirnis: tak jako sice ten závěr nějak jak jsem to dopsal, tak z části to pro mě bylo takové, no původní myšlenka díky které se zrodilo toto dílko bych sám řekl, že je asi nenaplněná nebo tak mi to přijde když jsem si to sám četl po dopsání
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Prohra nebo výh...
Kordula
Pár měsíců zpět
Milady
8. Trichloflorm...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr