|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303441 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Lavanna melmë - 4 ::
 Annún |
publikováno: 21.05.2008, 6:04
|
| Tak a je zde další díl vyprávění o Rínonovi a jeho zlomeném srdci. Minule jsme skončili tím, že se vydal na pouť za svým bratrancem do země Jižních elfů - Elvénie. |
| |
|
|
IV. – Pokusit se zapomenout.
Rínon na své běloušovi letěl krajinou jako šíp vypuštěný z nejrychlejšího luku. Krajina se mu míhala před očima, ale on měl zrak upřený jen na cestu kroutící se před ním v dálce. Projížděl skrz hluboké hvozdy, svěže zelené louky, stoupal do kopců a vrchů, sjížděl do krásných údolí a nížin, překračoval potoky a široké rozbouřené řeky. Dvanáct dní mu trvalo, než překročil hranici s první elfskou zemí, které vládnul jeho strýc Elgalen. Elestélie, rozsáhlá země hvězdných elfů, kterou z jedné části porývají louky, z druhé části vysoké, husté a hluboké listnaté i jehličnaté lesy a z poslední časti k se nebesům tyčící rozeklané, šedé štíty Hvězdných hor.
Rínonova cesta vedla především skrz lesy a louky, neboť jel po východní straně země, která byla blíž k pobřeží Linorského moře. Občas se zastavil na nocleh v nějakém solidním hostinci v elfském městě či osadě. Při pouti se dostal, až k pobřeží, odkud byl překrásný pohled na vlnící se temně modrou mořskou hladinu s bílými čepičkami vln. Bílošedé siluety letících racků, kteří se vznášeli na vzdušných vírech, doplňovaly blankytné nebe s načechranými bílými beránky.
Jednu noc strávil v hostinci ‚U mořské panny‘ v přístavním městě Eglamonth. Pak se hned ráno vydal znovu na cestu. Od hranic Elvedérie s Elestélií až k hranicím s Elvénii mu to trvalo celých šestnáct dní. Od pomezí země Jižních elfů do královského přístavního města Esteledhel to Rínonovi zabralo ještě dalších necelých deset dní rychlé jízdy přes zelené pláně, krásné hvozdy a rozlehlé louky. Nakonec vyjel na travnatý výběžek, který se nacházel na vysokém útesu, odkud se mu otevřel půvabný pohled na velkou zátoku ve tvaru dvojité podkovy, v níž se rozprostíral přístav Esteledehl.
*
Rínon seděl na svém oři a hleděl na město pod sebou, které se rozkládalo v zátoce Estel na pobřeží Linorského moře. Vysoké i nízké domy se bělaly ve slunečních paprscích jako kosti v žáru pouště. Lodě, koráby i malé rybářské bárky se pohupovaly jako papírové hračky na vlnící se hladině v přístavišti. Královské zástavy vlály na všech věžích paláce, jenž na protilehlém útesu vévodil celému přístavnímu městu. Elf pobídl koně a začal pomalu sjíždět z výběžku dolů po strmé vyšlapané pěšině, až navázal na cestu vedoucí do města a poté i k paláci. Projel přístavem po široké Hrázní ulici, která lemovala celé kotviště, a kde se každý den konaly trhy s nepřeberným množstvím různého zboží. Míjel elfy a elfky, které zde nakupovaly čerstvé dary moře od rybářů, ovoce i zeleninu, koření, které bylo dovezeno obchodními loděmi z Elfských ostrovů a jiných vzdálených končin elfských zemí, ale mnohé pocházelo i ze zemí cizích. Povozy se kodrcaly po dlážděném povrchu cest a všude panoval čilý ruch. Rínon si toho ale vůbec nevšímal, automatický odpovídal na pozdravy pokýváním hlavou, aniž by věděl, kdo vlastně ho zdraví. Pobídl koně do slabin, aby přidal do kroku a dostal se tím co nejrychleji přes město, což byla nejkratší cesta k paláci. Jinak by musel Esteledhel objet a to by mu zabralo nejméně hodinu a třičtvrtě na víc. Projel kolem posledního domu v ulici a začal stoupat dlážděnou silnicí do kopce, až na samý vrchol útesu, kde se v celé své kráse tyčil nejstarší královský palác ve všech zemích. Doklusal k velké zdobné bráně, která byla vstupem na území paláce a jeho zahrad. Projel jí a pozdravil stráže, jež ji střežily. Muži v zelenohnědých uniformách se štíhlými meči za pasem si přiložili pravé ruce na srdce, pokývali hlavou a jednohlasně pronesli.
„Buď vítán, princi Rínone.“
„I vy buďte zdrávi.“ Odvětil elfský princ a pokračoval ve své jízdě. Dosáhnul prvního nádvoří s výstavní stájí, v níž byli ustájení ty nejlepší královští koně z celé země. Zde sesedl ze svého oře, aby ho mohl předat vrchnímu štolbovi, jenž právě vyšel z vrat stáje a zamířil kroky přímo k princi. Zastavil se před ním a uctivě se poklonil.
„Ayá, vznešený, vítej v Esteledhel, princi Rínone.“
„Zdravím, Nirmone.“
„Přijel jste navštívit královnu matku?“ Otázal se plavovlasý elf oděný v hnědé tunice.
„Krom jiného jsem přijel i za babičkou.“ Přitakal Rínon.
„Takže vás přivádí jiné záležitosti.“
„Nu, ano.“
„Přijel jste sám, princi? Nebo mám očekávat ještě někoho z vaší družiny?“
„Jak vidíš, jsem tu sám. Nikdo jiný již nepřijede. Proč se ptáš?“
„Pouze ze zvědavosti, můj pane.“
„Postaráš se mi o koně?“
„Samozřejmě, princi, na to se můžete spolehnout.“ Přikývnul štolba.
„Děkuji ti, Nirmone.“
„Nemáte zač.“ Odvětil elf a převzal od prince otěže a odvedl bělouše do stáje.
Rínon chvíli hleděl za odcházejícím štolbou, otočil se, a pak se vydal směrem k paláci. Přešel první nádvoří, kde na jeho konci vstoupil do venkovní kryté promenády, která ho zavedla na druhé velké nádvoří, jež se rozprostíralo před impozantní budovou paláce. Zůstal stát před hlavním vchodem a přemýšlel, zda má jít nejdřív za královnou Närimeou anebo rovnou za bratránkem Lenwëm. Nakonec se rozhodl pozdravit svou babičku, teprve potom vyhledat druhorozeného syna svého strýce Aermara. Vstoupil do královského sídla a octl se ve velké vstupní hale. Nijak moc se nemusel rozmýšlet kam jít, protože se v paláci vyznal velmi dobře a též znal i návyky své babičky, která většinou v dopoledních hodinách trávila svůj čas ve svém kabinetu, a tak stočil kroky do chodby napravo. Vysoká klenutá chodba byla prosvětlená obloukovými okny. Postupoval dál skoro(, )až na konec a potom zaklepal na zdobné dveře. Zpoza nich se ozvalo zašustění látek, tiché kroky a melodický hlas.
„Prosím, vstupte.“
Rínon vzal za kliku, otevřel dveře a vešel dovnitř. Královna Närimea stála u okna a byla tváří otočena ke vchodu do pokoje. Princ se na ni nemohl vynadívat, byla tak krásná, jako vždy, a její bezvěká tvář nenesla stopy po žádných vráskách, ačkoliv již prožila mnoho dlouhých let a nejednu bezesnou a neklidnou noc poté, když ztratila svého milovaného muže v hlubinách moře a musela vychovávat své tři syny sama. Měla jeho úctu a obdiv. Elfí královna byla oděná do šatů námořnické modře, která dokonale zvýrazňovala její blankytné oči. Plavé vlasy měla elegantně spletené do uzlu na temeni a ve světle slunce se leskly různými zlatými odstíny. Když spatřila mladého elfa stát mezi dveřmi, láskyplně se usmála.
„Ayá, vítej, můj vnoučku.“
„Buď pozdravena, královno.“
Elfka se pohnula z místa a šla k němu a on k ní. Střetli se uprostřed místnosti a srdečně se objali. Královna milovala všechny své děti i vnoučata a byla na ně pyšná a vždy poznala, že je něco trápí. Pustila vnuka ze svého objetí a zadívala se mu do zlatých posmutnělých očí.
„Copak tě ke mně přivádí, Rínone?“
„Přijel jsem za Lenwëm, a tak jsem si řekl, že tě pozdravím.“
„To je od tebe moc milé, chlapče.“
„Jak se ti vede, babi?“
„Vždyť sám vidíš, že se mám dobře. Tvůj strýc Aermar se výtečně stará o celou svou zem a já společně s tetou Alassë mám na starost pouze chod paláce, takže se moc nepředřu, ale ani se nenudím. Mám čas na to, na co mi nezbýval, když jsem vládla sama celému Novému Linoru. Nyní mohu vyšívat, číst si, pečovat o zahrady, vyjíždět si na výlety a dokonce jsem se dala na malování.“ Odvětila elfí královna matka a pohladila mladého muže po tváři. „Jak se daří tobě, vnoučku?“
„Jde to.“ Odvětil krátce.
„To nezní moc, optimisticky. Cítím, že tě něco tíží.“
„Kdepak, tak to není.“
„Nelži mi, zapomínáš, že ti vidím až do duše. Rozpoznám, když někoho z mých blízkých něco bolí.“
Královna vzala Rínona za ruku a vedla ho ke křesílkům u výstavního krbu, na jehož široké římse stály různé sošky ze dřeva i kamene.
„Pojď, posadíme se, a ty mi povíš pravý důvod svého příjezdu.“
Došli k ušákům a Närimea se do jednoho z nich posadila. Poukázala na druhé křeslo a naznačila mu, aby se posadil, ale on zůstal stát před ní.
„Nu, dobře, když si nechceš sednout, tak stůj, nutit tě nebudu. A teď mi pověs, proč si přijel a proč s tebou nepřijela tvá snoubenka Niamey? Ráda bych ji zase viděla. Nebo snad ona je tím důvodem tvé přítomnosti zde?“
Rínon už nemohl, emoce ho přemohly, klesnul na kolena před elfí královnu a složil jí hlavu do klína.
„Ach, babičko.“ Povzdechnul si utrápeně.
„Copak, můj milý?“ Povískala jeho hnědé vlasy. „Svěř se mi a řekni své drahé babičce, co trápí tvou dušičku.“
„Ona, máš pravdu, babičko, to ona je ten důvod, proč jsem sem přijel. Chci na ni zapomenout, už nikdy o té ženštině nechci nic slyšet.“ Vzlyknul hlasitě jako malé dítě. Jedině před babičkou mohl uvolnit své emoce a klidně se i rozplakat. Před ní se nestyděl.
„Takže milostné záležitosti tě sem přivedly. Co ti udělala, že jsi před ní uzavřel své milující srdce?“
„Ona mi ublížila, moc ublížila. Podvedla mě, zradila naší lásku, pošlapala ty čisté city, které jsem k ní cítil a zlomila mi srdce.“ Popotáhnul Rínon.
Närimea ho něžně pohladila po kaštanových vlnách a konejšivě řekla.
„Já vím, broučku můj, že zlomené srdce tuze moc bolí, ale není to důvod k zoufalství.“
„Babičko, kdyby mi řekla, že mě nemiluje dřív, než jsem ji přistihnul s jiným mužem, tak by mě to tolik nezasáhlo. Ještě než jsem odjížděl, vyznávala mi nehynoucí lásku. Byl jsem stále v pevném přesvědčení, že mě miluje stejně jako já ji. Nikdy bych ji nezradil s jinou ženou. Přísahal jsem jí věrnost, vždyť jsem si ji chtěl časem vzít a učinit ji svou paní.“
„Ai. Ty můj kloučku, chápu tvou trýzeň,“ polaskala ho ve vlasech. „Bolavé srdce se jednou uzdraví a ty se zase zamiluješ.“
Zvednul hlavu a zadíval se královně matce do nebeských očí.
„Ne, už nikdy. Raději zůstanu sám, než bych se zas někdy zamiloval. Už nechci zažít, že by mi nějaká žena ublížila stejně jako ona, aby mě tak ponížila. Za to mi láska nestojí.“
„Ach, Rínone.“ Povzdechla si Närimea. „A promluvil sis s ní, proč to udělala?“
„Ne, a je mi to jedno. Já ji už netoužím nikdy vidět a o vysvětlování nestojím.“
„Možná si to měl udělat, třeba by ses dověděl, co ji k tomu činu vedlo. Možná to bylo jen okamžikové pobláznění. To se může stát každému.“ Snažila se ji hájit.
„Ne, tak to nebylo. Viděl jsem, jak se na něho dívala, to rozhodně nebylo chvilkové poblouznění.“
„Tak dobře, zkus na to nemyslet, láska je krásná, ale i zrádná věc. Chvíli tě to bude bolet, ale uvidíš, že to časem přejde a tvé srdce zase bude připraveno najít si novou lásku, i když teď zatvrzele trváš na tom, že o ni již nestojíš.“
„Babičko?“ Otázal se a vrhnul na ni pohled svých zarudlých uplakaných kukadel.
„Ano, Rínone?“ Hřejivě se na něj usmála.
„Řekni mi, babi? Jak mám na ni zapomenout, když ji přesto všechno stále miluji?“
„Na to se těžko hledá rada, můj vnoučku. Zrazené srdce je křehké jako sklo a velice snadno se roztříští na kousky, které bodají a sužují tvé nitro, ale city v něm usídlené si dělají, co chtějí. Na to není lék, chce to jen dostatek času. I když na ni zapomeneš, pořád bude částečně ve tvém srdci, protože kdysi byla součástí tvého života. Minulost nezměníš, ta tě bude provázet celým tvým životem. To mi věř. Chceš-li na ni zapomenout, v tom případě si musíš najít nějaké rozptýlení, které ti jíji pomůže vymazat jednou provždy z tvého života. Inu, pokud si kvůli tomu přijel za Lenwëm, pak sis vybrat toho správného elfa. Ale ne vždy se dá zapomenout úplně, chlapče, někdy si toto břímě musíme nést po celý zbytek života.“
„Mám tě moc rád, babičko.“ Pronesl s popotáhnutím Rínon.
„Vždyť já tebe také, chlapče.“
Pohladila ho světlé tváři a palcem setřela zbloudilou slzu, která ulpěla na jeho skráni. Bylo jí líto, že její vnuk tolik trpí pro lásku k ženě, která se zdála být pro něho tou pravou. Jenže elf míní a osud mění. Znovu ho pohladila po tváři a vlasech. Elfský princ se jí vpíjel do očí a ona v těch jeho mohla vidět bolest a zoufalství, které se před ní snažil předtím utajit. Ještě několik minut beze slov klečel u své babičky s hlavou položenou v jejím klíně a ona ho vískala s láskou a něhou ve vlasech. Pak se zdálo, že už se princ uklidnil, když si své pochroumané srdíčko vylil a svěřil se se svým trápením.
„Děkuji, že si mě vyslechla, babičko.“
„Nemáš za co, vždyť proto tu jsem, můj milý.“
Rínon vstal ze země a postavil se, pak se sklonil a políbil ji na spanilou tvář. Närimea vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho mateřsky na čelo.
„Všechno se zase spraví.“ Pravila.
Princ přikývnul na srozuměnou.
„Přeju ti krásný zbytek dne, babičko.“
Usmála se.
„Já tobě taky, vnoučku. A teď už jdi za Lenwëm a podnikněte spolu něco zábavného, ať tě to rozptýlí a přivede na jiné myšlenky.“
„Nashledanou.“
Rínon se rozloučil, obrátil se a opustil babiččin pracovní pokoj.
*
Vyšel na chodbu a zamířil do vchodové haly, tam se zastavil a přemýšlel, kam se nyní má vydat. Jestli by měl hledat Lenwëho v jeho pokoji v prvním patře či ve zbrojnici, na cvičišti, v jízdárně, v knihovně, nebo v domě uzdravování, kde by mohl být se svým starším bratrem Aernilem, který se velmi zajímal o léčitelství, neboť byl obdařen léčivou silou. Už chtěl začít stoupat do schodů a podívat se do bratrancova pokoje, když do haly vešel vysoký elf plavých vlasů a výrazně tyrkysově modrých očí. Měl na sobě dlouhou temně modrou tuniku lemovanou stříbro bílou portou a v ruce nesl desky vázané v kůži. Rínon v něm poznal mořeplavce Velnara, bratrance svého zesnulého děda. Tento elf byl kdysi velitelem královské flotily, ale pár set po té, co se elfský národ přemístil na pevninu Ador, opustil velitelský můstek mořských korábů a stal se královniným poradcem a později i krále Aermara. Hned ho pozdravil.
„Ayá, mistře Velnare!“
Elf se zarazil v ladné chůzi a podíval se, kdo ho oslovil. Jeho pohled padnul na hnědovlasého elfa, který stál u úpatí schodiště. Zahleděl se na něho a lovil v paměti, odkud toho mladého muže zná, a během okamžiku mu svitlo. Usmál se a mírně se poklonil.
„Zdravím tě, princi Rínone. Tebe bych zde nečekal, můj pane. Jak se vede králi Darnelovi a královně Dalian?“
„Mému otci i matce se daří velmi dobře, děkuji za optání, mistře Velnare.“
„Byl jsi navštívit královnu Närimeu?“
„Ai. Ano, s babičkou jsem se již pozdravil.“
„Kam máš tedy namířeno nyní?“
„Hledám prince Lenwëho. Mistře Velnare, ty víš všechno a máš dokonalý přehled o všech obyvatelích tohoto paláce, nevíš náhodou, kde bych ho mohl najít?“ Otázal se Rínon poradce.
Elf si rukou zamyšleně promnul bradu a pak pravil.
„Říkáš Lenwë? Hmm? Pokud vím, tak by měl být v tuto dobu na cvičišti. Tam jej určitě nalezneš.“
„Děkuji, mistře Velnare. Přeji ti pěkný den.“
„Tobě také, můj princi.“ Odpověděl poradce a pokračoval v chůzi směrem do královy pracovny.
Rínon tedy zamířil ven z paláce, na nádvoří odbočil doprava a spěšnými kroky se vydal ke cvičišti, které se nacházelo na louce až za palácovými zahradami, které byly v plném květu. Dorazil na konec růžového sadu, prošel brankou v kovovém zdobně tepaném plotě, a po několika metrech chůze mezi stromy se dostal ke cvičné louce. Byl tam připravený stojan s různými zbraněmi a na druhém konci louky stály čtyři ze slámy vyrobené terče na střílení z luku, cvičné cíle na házení kopí či vrhání nožů. Bylo tu několik různě starých elfů oděných pouze v nohavicích a bez tunik. Tři elfové trénovali střelbu z luku, dva hod kopím, čtyři cvičně bojovali s meči a další čtyři trénovali sebeobranu, boj muže proti muži. Tětivy pěly, šípy svištěli vzduchem, meče řinčely a sem tam se ozvalo tichounké žuchnutí a zafunění, když jeden elf s druhým cvičně praštil o zem. Rínon pohledem hledal mezi elfy svého bratrance, a pak ho zahlédnul, jak drží v ruce napnutý luk a střílí na terč. Štíhlá postava mladého elfího prince se plně soustředila na svůj úkol. Šlachy i svaly se napínaly, když natahoval tětivu. Plavé vlasy měl mírně zpocené a lepily se mu orosenému k tělu, jež se lesklo ve slunečních paprskách. Rínon obešel louku a dostal se až k lukostřelcům, kteří pilně trénovali, ležérně se opřel o vysoký strom, jenž vyrůstal na okraji palouku a pozoroval je.
Lenwë vzal další ebenový šíp z toulce, která měl připevněný na zádech, nasadil ho pečlivě na tětivu, znovu napnul jasanový luk, zamířil a povolil. Tětiva zapěla jako struna na loutně, hbitý šíp protnul vzduch a s dokonalou přesností se zabodl do středu terče.
Rínon opřen o kmen pozvedl ruce a zatleskal.
„Výborně, tomu se říká skvělá muška.“
Lenwë spustil ruku s lukem a obrátil se po zvuku hlasu. Zahleděl se na elfa stojícího u mohutného javoru. Když viděl, kdo to je, vesele se zasmál.
„Pokračujte beze mě,“ prohodil princ ke svým druhům ve zbrani.
Vydal se k opřenému elfovi a po cestě odložil svůj luk a toulec na stojan, sebral ze země zmuchlanou tuniku a pokračoval v chůzi. Rychle si navlékl oděv a zavázal pásek. Když byl tak na tři metry od něho, tak se elf odlepil od stromu a vyšel mu v ústrety. Lenwë rozpřáhnul ruce a objal elfa medvědím stiskem a on jeho.
„Zdravím tě, Rínone.“
„Zdravím, Lenwë.“
Elfové se pustili z vřelého objetí a plavovlasý elf pronesl.
„Který ďas tě sem přivál?“
„Ani se neptej.“
„Proč si sem přijel?“
„Ai. Přeci jsem ti slíbil, že si spolu jednou vyjedeme na té tvé krásné lodi, takže jsem tu, abych ten slib splnil.“
„To je mi nějak podezřelé.“ Prohlásil Lenwë. Zahleděl se bratranci do jeho zlatých očí a mohl v nich číst, že ho něco souží. „Neměl bys být doma a opečovávat svou snoubenku, místo toho, aby ses toulal všude možně?“
„Nevím, o kom to mluvíš.“ Odvětil Rínon s předstíranou nechápavostí.
„No přeci o Nie.“ Jeho podezření vzrůstalo, protože Rínon o Nie obvykle básnil a vynášel ji až do nebe a nyní dělal, že ji nezná.
„Ach tak, o ní? V tom případě, ti musím říci, že už nejsme zasnoubeni.“ Pronesl s klidem.
„No panečku, co se vám přihodilo?“ Podivil se Lenwë.
„Nechci to nijak rozvádět, prostě jsme se nepohodli.“
„Pokud vím, tak jste se nejednou poškorpili kvůli hloupostem, ale nikdy to nezašlo tak daleko, aby jste zrušili zasnoubení.“
„Řeknu ti jen to, že tentokrát to žádná hloupost nebyla, a moc mi tím ublížila.“
„Tak to muselo být mezi vámi opravdu hodně zlé, když jsi kvůli tomu pustil Niumey k vodě.“
„Ano, bylo. Jestli tě mohu požádat, nevyslovuj přede mnou už její jméno. Nechci o ní už nikdy slyšet, je pro mě mrtvá. Jediné, po čem teď toužím je zapomenout.“
„V tom případě jsi na správném místě.“ Lenwë poplácal Rínona po rameni. „ Zabavím tě na tolik, že se ti vzpomínky na ni vypaří z hlavy jako ranní mlha.“
„To bude jen rád.“ Přitakal Rínon.
„Když už o tom mluvíme, tak mě hned něco napadlo. Vyrazíme si na dvoudenní lov do lesů, aby ses trochu rozptýlil, a já ještě před odjezdem pošlu vzkaz správci doků, aby připravil mou loď na vyplutí a doplnil na ní zásoby pro šest lidí na několik dní.“
„Pro šest lidí? Myslel jsem, že pojedeme jen mi dva.“ Vrhnul na Lenwëho tázavý pohled.
„Můj drahý příbuzný, uděláme si pěkný výlet na Elfského ostrovy. Proplujeme křížem krážem souostroví a postupně navštívíme všechny ostrovy. Zastavíme se na velkých ostrovech Estelu, Lirnisu a Edenu, odtud poplujeme okolo pěti menších ostrůvků Laru, Ibenu, Nuru, Gisu a Avronu. No a na Avronu si uděláme delší zastávku, kde strávíme pěkných pár dní ve společnosti kouzelných dam, neboť na tomto ostrůvku má můj otec vybudované letní sídlo a já ho mohu též využívat.“ Vysvětloval mu Lenwë svůj plán.
„No to je hezké, ale proč má dělat zásoby pro šest, když na lodi budeme dva?“
„Rínone, jsi tak nechápavý anebo to jen děláš? Na lodi nás z přístavu vypluje šest. Pozvu na výlet čtyři své dobré přítelkyně, aby nám dělaly společnost.“ Lišácky se zazubil. „A věř mi, že ty tě rozptýlí natolik, že na tu jistou osobu již více nepomyslíš, protože na to nebudeš mít čas.“
„Fajn, ale jestli mohu požádat, tak ať žádná z nich nemá černé vlasy, ano?“
„Rozumím, nemusíš mít obavy, téměř všechny mé přítelkyně jsou plavovlásky.“ Ujistil ho elf.
„Tak to je dobře, nechtěl bych, aby mi ji cokoliv připomínalo.
„Buď si jist, že to naprosto chápu. Pojď, vrátíme se do paláce, zajdeme do mého pokoje a já napíšu zprávu správci doku Cirisovi a pozvánky pro čtyři krásné dívky.“
Rínon se s Lenwëm vydal na zpáteční cestu přes zahrady k paláci.
Lenwë mezitím přemítal nahlas, kterou ze svých mnoha přítelkyň by měl pozvat.
„Tak která z mých favoritek by se měla zúčastnit našeho výletu? Maya? Ne,“ zavrhnul hned. „Ta už má trvalého přítele a nechtěl bych se s ním pustit do křížku. Venëri? Ne, ta odjela před týdnem na návštěvu svých příbuzných. Indil? Ano, to je ta pravá, s ní se rozhodně nudit nebudeme. Sara?“ otázal se sám sebe plavovlasý elf. „Ano, i ona přichází v úvahu, ta by dokázala pobláznit hlavu i zapřisáhlému světci. Peryan?“ zamyslel se, a pak zamítavě zavrtěl hlavou, až se mu rozvlnil zlaté kadeře.
*
Rínon musel uznat, že jeho bratranec byl opravdu ten největší sukničkář, kterého kdy poznal, ale na druhou stranu to byl skvělý elf, a krom jeho velké záliby v ženách, se mu dalo stěží něco vytknout. Miloval moře, lodě, volnost, lov a umění, protože sám se velmi rád věnoval sochaření.
*
Mezitím co Rínon dumal nad svým příbuzným, Lenwë dál nahlas přemýšlel o jejich společnicích na vyjížďku.
„Telmë, nesnáší lodě. Sambë, trpí mořskou nemocí. Sanya, je bohužel výjimka, protože má tmavé vlasy. Apsa, je sice hezká a milá, ale bez své komorné město neopustí, je příliš rozmazlená a Piryel je už zadaná, takže ty předem mohu vyloučit. Tak, kdo mi ještě zbývá?“ Otázal se.
„To já fakt nevím, neznám všechny tvé milenky.“ Popíchnul ho s úšklebkem Rínon.
Lenwë se usmál jeho výtce.
„Ne, milenky, ale přítelkyně.“
„A jaký je v tom rozdíl?“ Odfrknul si Rínon.
„Velký. Milenky máš jen na tu jednu věc, kdežto přítelkyně jsou ženy, které umí zahnat smutek, povzbudit tě, pobavit, dodat ti na důležitosti, můžeš s nimi konverzovat a samozřejmě tě zahřejí v noci, když ti schází trocha toho živočišného tepla.“ Ohradil se elf , a pak si vesele výsknul. „Už to mám. Fion a Erin to jsou ty pravé a zbývající dvě dívky, které nás rády doprovodí.“
„Jsi si tím jistý?“ otázal se Rínon nedůvěřivě.
„Jsem?“ Přikývnul sebejistě Lenwë.
„Nebude jim divné, až se sejdou v přístavu, že sis jich pozval tolik? Co když si vjedou do vlasů?“
„Neměj obavy, děvčata se mezi sebou už dávno znají, protože ví, že mi občas jedna žena na noc nestačí.“ Mrknul spiklenecky na bratrance.
„Bože ty jsi ale zhýralec.“
Lenwë se perlivě zasmál.
Překonali rozsáhlou zahradou, přešli velké nádvoří, vstoupili do haly a vyběhli po schodišti do patra, kde měl Lenwë svůj pokoj. Jakmile se ocitli uvnitř ložnice, elfský prince přistoupil k sekretáři a našel v něm pergameny, inkoust, pero, vosk a pečetidlo. Posadil se na židli a dal se do psaní vzkazů. Nejdřív napsal zprávu správci Cirisovi a pak pozvánky pro Fion, Erin, Indil a Saru. Pečlivě dopisy nadepsal, aby bylo dobře čitelné pro koho jsou, každý přeložil, nahřál vosk nad svíčkou a nakapal ho na přeložené okraje a vtisknul do nich svou pečeť se znakem racka. Korespondence byla připravená k doručení. Vstal od sekretáře a zatáhl za sametovou stuhu visící mezi závěsy. Během několika minut se ozvalo klepání na dveře.
„Vstupte.“
Dveře se otevřely a do místnosti vešel elf v palácové livreji.
„Zvonil jsi, můj pane?“
„Ano, Rindile.“
„Co pro tebe mohu udělat, princi?“otázal se pokorně elf.
„Prosím, zařiď, ať ještě dnes jsou tyto dopisy doručeny k jejich adresátům a poslové, ať počkají na odpověď.“ Podal písemnosti sluhovi, který si je od něho ihned přebral.
„Ano, pane. Ještě máte něco na srdci?“
„Vyřiď lovčímu, že se zítra ráno vydáme na lov, a pak požádej komornou, aby připravila sousední pokoj pro prince Rínona.“
„Ano, můj princi, vše zařídím.“
„Děkuji, Rindile.“
Elf se poklonil, obrátil se na podpatku a opustil princovu ložnici, aby mohl splnit požadavky svého prince. Za sluhou se zaklaply dveře a Lenwë se podíval na Rínona.
„Tak, a co podnikneme dneska? Den ještě není ani ve své půlce a do večera daleko.“
„Nemám zdání.“
„I nu já bych věděl. Otázka však zní, jak moc jsi puritánsky založený?“
„Neřekl bych, že jsem puritán. Kdysi jsem měl podobně volné mravy jako ty. Proč se ptáš?“
„V tom případě bych tě mohl vzít do Domu blaženosti. Nachází se v odlehlé části města a je to velmi diskrétní podnik, kde dobře vaří a nalévají vynikající víno.“
„A proto nesmím být puritán?“ Podivil se Rínon.
„No, ptal jsem se proto, že tamní obsluha je řekněme poněkud málo oděná, ale velmi přitažlivá a přítulná.“
„Ach tak? V tom případě tvému pozvání neodolám, v takovémto podniku jsem naposledy byl před několika sty lety.“
„Dobře, tak jdeme.“
„A co ty odpovědi, které ti mají přinést poslové?“
„Neměj obavy, až dorazí, tak mi je Rindil přinese do pokoje a nechá mi je ležet na stole, takže si je přečtu, až se vrátíme. Teď mi dej pár minut. Skočím si dát rychlou sprchu a hodím na sebe něco, co napáchne potem, možná bys měl udělat to samé, po té dlouhé cestě určitě taky moc libě nevoníš.“
„No, asi máš pravdu, ale…“ chtěl něco namítnout, jenže bratranec ho zarazil gestem ruky.
„Ničím se netrap, klidně si posluž a opláchni se v mé koupelně, a pokud ti to nebude vadit, rád ti zapůjčím i nějakou svou čistou tuniku. Bereš?“ Otázal se plavovlásek.
„Dobře, budu ti vděčný.“ Odpověděl Rínon.
Pak už to šlo jako na běžícím pásu. Během krátké doby se oba vystřídali v koupelně, vypucovali se a Lenwë zalovil hluboko v šatníku a vytáhl z něj pro každého jednu tuniku. Sobě vyndal světle modrou se stříbrným lemem, což mu dokonale ladilo s očima, a po Rínonovi hodil temně vínovou tuniku s patinově zlatým vzorem. Oděli se, upravili si vlasy tak, jak se sluší a patří k správným elfům.
Lenwë jejich vzhled zhodnotil ve velkém zrcadle.
„No myslím, že jsme dva čupr hoši k na kousnutí.“ A zazubil se na bratrance. „Jsme hotový a připravený, aby se z nás stali lvi salónu.“ Pronesl spokojeně blonďatý princ.
„Dovol mi o tom pochybovat. Ty možná ano, ale já určitě ne.“ Namítl pochybovačně Rínon.
„Dej pokoj, říkám, že z nás jsou lvi salónu, tak je to pravda.“ Odvětil Lenwë. „Jdeme. Odchod.“ Zavelel a postrčil svého bratrance směrem ven z pokoje. Vyšli na chodbu, sestoupili po schodišti do haly a odtud prošli vstupními dveřmi na nádvoří.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
