|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303441 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (9-12) ::
V minulém díle seznámil člen BIS, agent Smetana, Společenstvo se svým plánem: vybudovat akademii pro elementalisty začátečníky, kterých se vyrojilo až až a členi Společenstva tam bylo posláno jako vyučující.
Po onom incidentu, který nenechal jediného z party klidným, se rozhoduje, u koho zatím zůstane meč Hyperion, oplývající velkou mocí. Výběr padl na Michala... |
| |
|
|
IX
Michalovo tělo se v ten moment vzneslo nad chodník. Levitoval tam, zbavený všeho citu, jako by měl všechny svaly zchromlé.
„Ježiši! Pepo, Aleši, vidíte to?!“ křikl Jirka.
Oba dva elementalisté se v tu ránu vzpamatovali. Aleš vytasil kosu a zpovzdálí sledoval situaci, Pepa se k nám okamžitě rozběhl. „Lidi, ustupte od něj!“ řekl jsem.
„Jakube, vystřel mu Hyperion pryč!“ zvolal Pepa.
Zmatený Kuba napřímil paži a po Michalovi vypálil elektrický výboj - zasáhl ho do ruky a Hyperion mu vypadl ze sevření.
V tu chvíli se z těla elementalisty vzedmul černý prstenec – stejný, jaký jsem viděl i u Martina, když se u Brdičkovy školy měnil v jednoho z Terorových elementalistů.
Tlaková vlna nás odhodila po stěnách průchodu. Jediného Pepu nezasáhla, nejspíš protože před sebou držel hůl a vytvořil tak před sebou nějakou zábranu.
Přírodní elementalista se snášel k zemi - Pepa před sebe vyhodil hůl a skočil po něm. Strhl ho na chodník a zachytil tyč, která se kutálela opodál.
Michal se pod Pepou zmítal a dokonce po něm chtěl svou neochromenou rukou použít nějaký útok. Jakub rychle zareagoval a dalším bleskem ho znehybnil úplně.
Pepa uchopil hůl a zamířil s ní Michalovi na čelo; ze špičky zbraně vysvitl bílý paprsek.
Ta scéna trvala několik desítek vteřin, během kterých jsem si uvědomil, že Hyperion je zbraň neskutečné síly.
Kdo jej drží, propadne jeho moci... Je to možné? Vypadá to tak, stejně jako Martin, Michal se vznesl, vypustil černý paprsek... To je doopravdy mocná zbraň.
A teď ho určitě Pepa osvobozuje, stejně jako osvobodil Markétu před pěti měsíci.
Vzpomínka na Markétu prolétla hlavou jako žiletka, když jsem si uvědomil, že už je po všem.
Je jen jedna věc, co se mohla stát. Marek přece zmizel, stejně jako ona. Náhoda? Blbost.
Svatý elementalista se odvalil z Michala. „Jsi v pořádku, Michale?“ ptal se.
Ticho.
Tereza klekla k Michalově bezvládnému tělu a chytila ho za ruku, jako by ho chtěla probudit stiskem dlaně.
Stiskem dlaně, tak to jo. Copak ho Hyperion zabil? Snažil jsem se nemyslet na to, co udělá Tereza, až se otočí zpátky na mě. Co by udělalo Společenstvo, kdyby se Michal neprobudil.
Koutkem oka jsem zahlédl Tomáše, jak nevěřícně pozoruje dvojici; Jirka je také sledoval, ale s arogantním šklebem na tváři.
„Lidi?“ zamumlal Michal.
Hned mi spadl kámen ze srdce. „Michale!“ vykřikla Tereza, držící ho za ruku.
Pepa si hlasitě oddechl, Tomáš uznale pokýval, prý, že by přežil taky.
Musel jsem se doširoka usmát - zdá se, že je všechno v pořádku. Michal žije a Tereza se před námi přede všemi raduje z toho, že je tomu tak. A Jirka... No, Jirka je prostě Jirka – s tím nic nenadělám.
Michal se zvedl ze země. „Pepo, co se stalo? A cos na mě, proboha, dělal?“
„Michale, chvíli po tom, co jsi uchopil Hyperion, tak tě ovládl,“ řekl Pepa. „Stejně jako Markétu, Martina, dříve i Terezu. Musel jsem tě osvobodit... Au!“
Pepa se sklátil ke zdi; Okamžitě jsme k němu s Jakubem přiskočili. „Co se stalo?“
„Tím, že jsem Michala osvobodil.., jsem použil spoustu nahromaděného elementu.., který jsem dlouho nepoužil.“ Elementalista se ztěžka postavil. „No, ale jsem vlastně v pořádku,“ zasmál se.
„Tak jo,“ přikývl jsem. „Hlavně, že všechno dopadlo dobře.“
Tereza pustila už stojícího Michala, který se po ní ani neohlédl. „Hele, a... Proč necítím obě ruce?“ zatvářil se překvapeně.
Jakub si odkašlal. „No, to jsem udělal já. Promiň, ale Pepa říkal, ať ti vystřelím ten meč z ruky, taky jsi chtěl něco vykouzlit, takže...“
„Jo, jasný, v pohodě, ale nešlo by to nějak vrátit?“
Kuba pokrčil rameny. „Nevim jak.“
„Nech to na mě,“ řekl Pepa.
„Tak jo, ale dej si bacha,“ na to Jakub.
Svatý elementalista se dotkl obou Michalových paží a paralýza byla za chvíli ta tam. Michal zatřásl dlaněmi a poděkoval. „Hele, kde je vlastně Hyperion?“ zeptal se.
“...Tady je,“ zaslechl jsem Aleše. U nohou mu ležel známý meč.
„Dobře, žes ho pohlídal,“ klekl jsem si k Hyperionu a rozhlédl se po Společenstvu. „Tak co s ním uděláme?“
„Je jasný, že Michalovi ho asi nedáme, dělá s ním blbosti,“ vtipkoval Tomáš.
„Já s Hyperionem nebo on se mnou?“ zareagoval Michal odmítavě.
„Neměli bychom ho správně dávat nikomu. Zdá se, že když se ho dotkne někdo jiný než Jirka, propadne jeho moci – Michal i Teror byli důkazem. Zkoušet ještě někoho jiného je zbytečné,“ zakroutil hlavou Pepa.
„Jak to myslíš, Teror?“
„Pamatuješ, vždyť jím byl posedlý,“ ukázal rukou Pepa. „Stejně tak, když jsi nám líčil, jak se Markéta, Tereza, nebo Kristýna staly elementalistkami.“
„To je pravda, tak co s ním uděláme?“ rozhlédl jsem se po okolo stojící partě.
„Tak Jirka ho přeci může nosit, ne?“ řekl Jakub.
„Jo, to teda můžu,“ ušklíbl se Jirka a sebral meč ze země. „Je divný, že se mnou zatím nic neudělal,“ dodal a prohlédl si meč.
„To bys měl zaťukat do dřeva, abys to nezakřik',“ na to Tomáš.
Jirka zaklepal Michalovi na čelo a já usoudil, že nechat v tuto chvíli událostem volný průchod by nebyl zrovna nejlepší nápad.
„Co děláš, ty-“
„Ehm! Takže lidi, co s ním provedeme?“ předešel jsem konfliktu. „Jirko, vezmeš si ho zatím k sobě?“
„Co, jo, no jasný, jasně že vemu. Co mi taky zbejvá,“ řekl Jirka.
Pojďte domů - teď už tady nic nevyřešíme,“ pokynul rukou Pepa k metru. „Hyperion zůstane zatím u nás. Musíme doufat, že nás nepřepadnou,“
„Snad ani Tomáše a Michala,“ dodal Jakub.
„A koneckonců nikoho z nás,“ povzdychl jsem si nad vzniklou situací.
„To jo, budou z nás velcí trenéři,“ odvětil cynicky Jirka.
„Jestli to odučíme, tak budu rád, fakt nevim, jak to udělám,“ prohlásil Jakub.
„Jak to uděláš? Musí tě motivovat těch šedesát sedm táců,“ chytil ho za ramena Tomáš. „Ale ne, snad na to časem všichni přijdem'.“
„A pak už bude pozdě,“ doplnil Tomáše Jirka.
Před sebou jsme už viděli stanici metra. „Tady se asi rozdělíme... Musíme dávat bacha na Tomáše,“ ukázal jsem na Jirku s Pepou. „Na tom, jak budeme učit, se domluvíme, až tam budem‘.“
Tomáš se zatvářil nechápavě. „Hele, proč na mě mají bratři dát bacha?“
„No, máš přece Hyperion!“
„Jo. No jasně,“ mrkl na mě.
X
Když jsem přijel domů, čekaly na mě dvě zprávy. Jak už to tak bývá, Dobrá a špatná. Ta špatná byla, že jsme se měli ve středu přestěhovat do bytu na Nových Butovicích, což jsem s tím, co nám řekl Smetana, mohl čekat. Jakž takž fajn bylo, že jsem měl bydlet ve stejném věžáku, jako Tomáš a Aleš.
Moc se mi stěhovat se nechtělo, bydlel jsem na Lužinách od narození. Někde jsem slyšel, že změna je život. A život je pes.
Média dokázaly útok na akademii vyložit ohromujícím způsobem, který jsem si nikdy nedokázal představit, mluvilo se o ní jako o „druhém Beslanu“ nebo „o útok odnože Al-Káidy.“ To byla nefalšovaná kravina.
Proč se o elementu na veřejnosti nemluví? Z jakého důvodu se to musí pořád tajit? Vsadím se, že lidi z ulice už viděli dost.
Reportér právě hlásil, že do centra nemáme téměř vůbec vyjíždět z důvodu zvýšených bezpečnostních opatření neznámého původu. Neznámého? Další kachna.
Nechal jsem televizi puštěnou a znechuceně se přemístil z podlahy k počítači. Spustil jsem komunikační program a přejel očima po seznamu připojených kontaktů.
Kromě několika spolužáků a známých z internetu měl u svého jména zelenou ikonku aktivity i Corosian – kdo by byl řekl, že pod touto neobvyklou přezdívkou se bude schovávat Jirka.
To mám štěstí, že je tu zrovna on. Chtěl jsem si s ním už od Invalidovny promluvit o samotě o Hyperionu, a také o tom, co dělá. Celou dobu doslova bilo do očí, jak s Michalem soupeří o Terezu; Pepa dělal, že nic nevidí, a Společenstvu to bylo jedno.
Také mi bylo jedno, u koho Tereza skončí, ale pravidlo nejdrzejšího puberťáka na partnerku se mi ve Společenstvu ani trochu nelíbilo. Ale tak co, jen ať se kluci poperou.
Na druhou stranu by bylo fajn, kdyby skončila u Michala, vždyť se mu líbila takovou dobu, a on nic neřekl. Pamatuji si ty zážitky z poslední školy v přírodě, kdy všichni odešli z místnosti, kde zůstal jen Michal a Tereza... A co myslíte, že Michal řekl? „Já jdu taky.“
Ale ne, nebudu ho odsuzovat, sám bych se zmohl tak na: „Já jdu s nima taky.“ Zato kdyby tam s ní skončil Jirka, tak by to přirozeně dopadlo jinak a nehodlám teď řešit, jak.
Teď tu jsou jiné věci, co musím vyřešit.
Otevřel jsem si komunikační okno, že Jirkovi napíšu, zaskočilo mě ale něco jiného.
Corosian is Typing.
Jirka píše sám. No, nebudu zatím nic posílat, nejdřív mě zajímá, co mi chce on.
Corosian (14:32):
Cus
MC_Kejml(14:32):
Nazdar
Corosian(14:32):
Jak to de?
Typická otázka, po které vždycky následoval problém jak Brno. Tak abych se tím rychle prodral, napíšu-
MC_Kejml(14:32):
Pohoda, jeste jsem trochu sokovanej z ty Invalidovny, ale jinak dobry :P
Corosian(14:33):
To sem to vymyslel s Michalem jak sem mu zatukal na celo eh? :D
Kejml(14:33):
No ja nevim.. nemeli byste delat ve Spolecenstvu takovy blbosti, pak se zacnete hadat o Terezu a tak :)
Corosian(14:33):
O Terezu rikas jo?
Corosian(14:33):
Koneckoncu proc ne ze :)
Myslel jsem si to. Snad mu to nějak rozmluvím, jakmile se začnou o Terezu handrkovat, tak to neznamená nic dobrého. Tenkrát to byl sám Michal, kdo mi řekl, že bych si na vztah s Markétou dát pozor, a na něm samém se právě ukázal dokonalý příklad toho, co by se stalo.
Kejml(14:33):
Neblbni, kasli na ni. Michalovi se libila uz tri roky a teprv ted ma sanci si před nim nak predvist.
Corosian(14:33):
Jezis a proc, vzdyt ja nic spatnyho nedelam :))
Corosian(14:33):
Uznej, ze kdyz tu tedka nemas Marketu, tak ze bys do ni taky sel :P
No, říct, že ne, nemůžu... Dost. Ke mně se nehodí, já jsem u ní byl v době před elementy vždycky třídní klaun a sám jí měl plné zuby. Prostě ne.
Corosian(14:33):
No, odpovez :D
Kejml(14:34):
No nevim :) Ve Spolecenstvu by se zacali dva blbci pretahovat o jednu holku a to by nedopadlo dobre.
Corosian(14:34):
Tri :))) Pockej jdu jist
Kejml(14:34):
Rikam ti, tvl, kasli na ni. Nejsem zadnej obhajce, ale zacinam mit pocit, ze co mas Hyperion, jde to s tebou z kopce :D
Z televize za mými zády jsem zaslechl znělku mimořádných zpráv.
„Funguje? Jsme živě?
...
Tady Jan Kotrla z Václavského náměstí, nevíme co se děje, na město zaútočily ozbrojené složky neznámého původu..!“
Co prosim?! Otočil jsem se a nevěřil jsem vlastním očím.
V televizi se na pozadí začali prohánět Hyperionovi následovníci. První byly záběry z Václavského náměstí.
Před zdemolovanou sochou sv. Václava a čtyř svatých se nahromadila skupina Hyperionovců, ohrožující jejich bezprostřední okolí. Davu dominovali černí zahalenci, dále tam byly i ty obrněné, ozbrojené typy, které jsem potkal ve škole. Na tom místě byli i další rozmanití temní elementalisté.
Do jakýchkoli elementalistů nebo strážníků, co se nachomýtli okolo, se ihned pouštěli - Kamera sjela na okolní obchody a restaurace, které byly bezostyšně rabovány. Poslední, co jsem z relace viděl, byl Firen, sedící na zemi a sledující své elementalisty, a jeho bratr Magmaros, stojící před sochou, tvořící nějaké strašlivé ohnivé kouzlo.
Sakra. Firen a Magmaros. Při těch záběrech mi přeběhl mráz po zádech; tak se tedy vrátili. A Praha, jak se zdá, je ve velkém nebezpečí. Udělalo se mi zle.
Počítač zakníkal jako vždy, když mi přišla zpráva. Lekl jsem se, až jsem vyskočil ze židle. Psal Michal.
M1k3(14:41):
Pust televizi, rychle, delej!! Je to vsude!
A hned vedle:
Corosian(14:41):
Nahod si okamzite zpravy a cekuj to!
Druhá série záběrů byla z obchodního domu na Andělu. Všude něco vybuchovalo, nebo se sypalo; Hyperionovi elementalisté byli vidět všude okolo.
Z druhého patra po ledové skuzavce, která zbyla z eskalátorů, sjela postava v brnění, kterou jsem také velmi dobře poznal. Byl to Sharg se svojí holí, která měla v hlavě drahokam. Za ním se objevila Kristýna.
„Čt24, jsme svědky mimořádného přepadení, byly povolána i vojenská policie-“
I tihle dva jsou znovu ve hře... Věděl jsem, že Kristýna utekla, ale že žije i Sharg, jsem netušil. Asi jsem Aleše moc neposlouchal, když dobojoval na hradě.
Zdá se, že to je přímý přenos, na hodinách na zdi jsem zahlédl tři čtvrtě na tři, čili přesný čas. Vypadá to, že jdeme zase do akce.
Kejml(14:45):
Vidim to! Kde jsi? Doma?
Mike(14:45):
Ted jsem na Butkach a pisu z mobila, jsem si vzpomnel, ze mam něco hodit kamosovi. Davali to u nej, tak ti to pisu.
Kejml(14:45):
Tak fajn, sraz na Luzinach na metru, a to tak ze rychle. Napis ostatnim, ze se tam sejdem, musime zasahnout.
Mike(14:45):
Ok, hned jsem tam.
A teď Jirka.
Kejml(14:46):
Jo, vim o tom! Sraz na Luzinach u metra, a hned! Vezmi i bratra a napis vsem, koho stihnes.
Corosian(14:46):
Hej tk fajn. Bratr je ale na Andelu, musime za nim!
Kejml(14:46):
Uvidime, co udelame. Napis mu, at utece na metro, je to par set metru tam odtud.
Corosian(14:46):
Proc na smichac..? No to je jedno, uz du.
Sebral jsem telefon a začal z něj psát zprávu Alešovi, Tomášovi a Jakubovi.
Cus, v televizi vysilaj, ze Hyperion utoci na město. Neprodlene odjedte na Andel, kde na vas na metru ceka Pepa, on vam potom rekne, jak dal. Se zbytkem jdeme do centra na Vaclavak, kde jich je taky hafo.
Vypnul jsem počítač a když jsem se chystal to samé udělat i s televizí, nevěřil jsem svým očím. To, co jsem viděl, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu.
XI
Poslední relace byly znovu z Václavského náměstí. Proti kameře stál Marek, kolem něj probíhali Hyperionovi následovníci.
Říkal: „Nevycházejte ven, jinak dopadnete jako oni.“
Marek vůbec nevypadal tak, jak jsem ho znal; byl jako posedlý. Je jasný, že mu musela moc Hyperionu udělat něco nepěkného.
Záběr sjel na barikádu policejních štítů - před nimi leželo několik mrtvých následovníků Hyperionu. Novému Markovi se nedal upřít jeho vrozený cynismus, když myslel Hyperionovy elementalisty.
Náhlý výbuch uprostřed obrazovky odhodil několik členů zásahové jednotky pryč. Bylo vidět, že je policie na ústupu.
A to už jsem běžel na metro. Chtělo se mi brečet; Marek se obrátil proti nám a dal se dohromady s Hyperionovci. Jak je tohle možné? Copak měl v ruce meč, nebo ho s ním Teror nějak zasáhl..?
A pak jsem si vzpomněl.
Na Pražském hradě bylo po bitvě a já byl smrtelně zraněný. Marek ke mně přišel a nějak se vzdal elementu, aby mi zachránil život.., zůstala tam jen jeho obyčejná podoba, stál tam Marek takový, jak chodil do třídy nebo ven.
V ten moment se z Terora zmohl černý mrak, který teď, když jsem viděl víc, můžu říct, že vypadal skoro jako zbytky golema nebo bleskového elementalisty z Invalidovny. A ta „duše“ , co po Terorovi zbyla, vlétla do Marka.
Marek dostal Terorův element, protože sám v tu chvíli žádný neměl a Teror byl pod vlivem Hyperionu, tak se spolu s elementem dostal pod jeho nadvládu.
Novým objevem jsem byl naprosto šokován, nemohlo to být jinak!
Zahnul jsem k metru, kde už netrpělivě čekali Jirka a Tereza.
Udýchaný jsem k nim přiběhl. „Lidi, všichni jste to asi viděli ve zprávách. Je to tak?“
„No, já jsem ti to řekl,“ usmál se Jirka.
„Já to vím teprv od Michala a teď i tady od něj,“ řekla Tereza.
„Prej od „něj“,“ řekl Jirka.
„Terezo, Michal je kde?“ zeptal jsem se.
„Támhle, už jde!“
Z metra vyběhl transfomovaný Michal a rozhlížel se okolo.
„Tady jsme!“ křikla na něj zvesela Tereza. Jirka dal oči v sloup a napodobil ji.
„Nazdar, uff, myslel jsem, že jste dole. Čekáme na zbytek, nebo jdeme?“ popadal dech.
„Jdeme, žádnej zbytek nepřijde.“
„Cože?!“ vyjekl Jirka.
To už jsme ale utíkali dolů, na vlakové nádraží.
„Hele, hej, jak, že nikdo nepřijde?!“ povykoval Jirka.
„Odtransformujte se, dokud na někoho nenarazíme. Jirko, dej mi číslo na Pepu, musím mu říct něco důležitýho!“
„ 'mu rovnou zavolám.“
Po chvíli mi Jirka předal svůj telefon; z přístroje se ozval jeho bratr.
„Nazdar!“
„Pepo, jaký to tam je?“
„No, je tu příšerný chaos, čeká tu Jakub a chce po mě nějaké rozkazy, o co jde?“
„Fajn, hele, udrž to zatím u metra, posílám ti tam Aleše a Tomáše, Jakub by na ně měl číslo, tak je případně zkontaktujte. A teď poslouchej: Na Václaváku a u tebe se srocujou Hyperionovci, situaci jsi viděl sám-“
„Takže to tu máme vyčistit?“ přešel rovnou k věci Pepa.
„Dej se dohromady se zbytkem a vybijte to tam, my jdeme s Jirkou, Michalem a Terezou na náměstí. Zkus zmobilizovat i nějaký elementalisty, ale asi to nebude nic lehkýho.“
„Jdeme na to. Zrovna přibíhá Aleš, ahoj Aleši, poslyš, Kamile, když to vyjde, přijdeme vám pomoct.“
„Bezva, díky, víš, kdo jde taky proti nám? Marek! Kdybys ho viděl, tak v žádným případě není s náma!“
„Jasně.“
„Ahoj a hodně štěstí.“
„Díky, tobě taky.“
Do stanice přijela souprava metra; vypnul jsem telefon a předal ho Jirkovi.
„ 'ses zbláznil?“ protestoval Jirka. „Chceš to rozdělit? Vždyť jich tam bylo jak-“
„Když je neporazíme najednou, tak tu druhou část města srovnaj se zemí!“ řekl jsem.
„Myslím, že má pravdu,“ přikývl Michal.
To je snad poprvé, co se mě zastal. „O bratra se neboj, má tam Aleše, Tomáše, a Kubu,“ dodal jsem.
Nastoupili jsme do soupravy a Jirka začal být nepříčetný. „Bez bratra nemůžu nějak solidně bojovat, chápeš to?! A ani on beze mě ne!“
„Na nějaký manévry už je pozdě, musíme zasáhnout hned,“ zakroutil jsem hlavou.
Nevěděl co říct. „Zvládnem to tam,“ dodal Michal.
„No, určitě, v televizi jich bylo tři sta miliónů a čtyři pit... Tři pitomci a Tereza to tam určitě zvládnou!“
Zamyslel jsem se. „To je fakt...“
Jirka se praštil do čela. „Je, ty vole, co?!“
Rozhlédl jsem se po vagóně; v rohu jsem zmerčil usazené tři novopečené elementalisty. Chlapec a dívka byli nejspíš ohniví, jejich přísedící byl soudě podle volného, světlého oblečení a blýskajících vlasů elementalista větrný.
„Hele, zkusíme vzít támhlety tři. Transformujte se a jdeme za nima,“ řekl jsem.
„Co blbneš?! Transfomujte?“ stále protestoval Jirka. „Nechci, aby všichni věděli, že-“
„Potřebujeme pomoc,“ přerušil ho Michal. „Lidi, musíme to zkusit.“
„Stejně si tě nebude nikdo pamatovat,“ zasmála se Tereza.
Jirka se se zhnuseným výrazem transformoval, stejně jako my. Okamžitě jsme zaujali pohledy cestujících.
„V pořádku, nepatříme k těm z televize,“ mával jsem dlaní. Důvěryhodnost u pasažérů to ale nijak nevytvořilo.
A to už jsme přicházeli ke skupince vrstevníků – hned jim bylo jasné, že jdeme k nim.
„Podle toho, jak vypadáte, umíte s živlama, žejo?“ řekl jsem.
„No, to jo,“ odpověděl mi ohnivý elementalista.
Měl na sobě červený rovný kšilt a volnou bundu; aby nám ukázal, že s elementem umí, zapálil si dlaň.
„To je dobrý. Potřebujem vaši pomoc,“ dodal Michal.
„Cože?“ vzpamatoval se větrný student na protějším sedadle.
„Viděli jste zprávy, co se stalo na Andělu a na václaváku?“ ptal jsem se, ukazující prstem.
„Ne, kámoš akorát teď píše, že tam jsou nějaký zabijáci-“
„Fajn; jde o skupinu lidí, jako jsme my, co chce celou Prahu srovnat se zemí.“
„Je to silnej nepřítel, proti kterýmu jsme už jednou bojovali, a pokud do něj nepůjdem všichni, tak je po nás,“ dodal Jirka. Podporu od něj jsem už téměř nečekal.
Členi Společenstva v transformovaných podobách vypadali ve srovnání s nimi neskutečně; to byla také jediná naše větší opora k přesvědčení.
„Cože?“ zašklebila se na červeného gopera jeho dlouhovlasá partnerka.
„Ale fakt. Ráno zaútočili na školu na Invalidovně, víte to?“ řekl Michal.
Elementalista na něj ukázal prstem. „No jasně, tam zařval můj kámoš! Pojďte, jdeme s nima!“ pokynul na své dva přátele okolo.
Bylo to fajn. Alespoň v tom už nejsme sami.
„Takže jo, vystupujem na Můstku, je to nejblíž k Václaváku,“ na to já.
Skupina to odkývala a Jirka ještě dodal: „Umíte to s živlama?“
„Jako jestli umím něco udělat? No jasný,“ dodal ohnivý elementalista a znovu si zapálil dlaň.
„Ale nějaký projektily, kterejma byste je oddělali. Tady se bude zabíjet,“ řekl Michal.
„Já s tím svým žádný neumím, ale jsem celkem rychlej, nemáte někdo nějakou extra zbraň?“ ozval se větrný elementalista, který vypadal, jako by o tom věděl víc, než je obvyklé.
Otočil jsem se na Jirku. „Vyrob mu z temný esence nějakej meč, mě by to asi nešlo,“ Jirka přikývl a mezi dlaněmi začal tvaroval nějaký objekt. Úporně se na něj soustředil - obličej měl zkroucený v grimase, jako by tlačil nějaké břemeno.
„Vy dva si poradíte?“ podíval jsem se mezitím na hopera s partnerkou.
„No, eh, jak se nějak pořádně, to, kouzlí, víte co,“ řekl mladík.
„Musíte si představit to, co chcete vytvořit a co s tím udělat – a když to chceš vypálit třeba z dlaně, tak před sebe vymrštit tu ruku, a tak. Víš, co myslím?“
„Jo, jasný. Chápu. Ty taky?“ přikývl na svou partnerku.
„MŮSTEK.“
„Fajn. Michale, ty víš, kde je východ na Václavák, veď nás, rychle!“
„Uff, tak fajn,“ řekl přírodní elementalista, rozeběhl se do blízkých schodů a my za ním.
Na stanici byl chaos. Lidé pospíchali do blízkých vagónů, aby se odtud rychle dostali. Nebylo těžké rozeznat v davu i prchající elementalisty.
„To jsou srabi, ti elementalisti, koukni na to!“ křikl Jirka. „Kamile, co ještě někoho rychle zrekrutovat?“
„To bysme měli,“ přikývl jsem. „Ujmeš se toho, prosím? Ale až nahoře.“
„Že já blbec se nabízel... Ale jo, jdem na to.“
„Michale, přemůžeš se nějak a budeš je shánět taky? Terezo?“
„Jo, pokusím se,“ kývl na mě Michal. Tereza souhlasila, že mu také pomůže.
Prodrali jsme se k vestibulu. Před námi byly zaplněné vchody na odvrácenou stranu náměstí. Nikde ani známka po Hyperionových elementalistech, nejspíš nahoře bojují s policií.
„Lidi, zkuste někoho ještě sehnat, snad není pozdě!“ sám jsem chytil okolo běžícího elementalistu. Blonďatý mladík vypadal, že je elementu země. „Jak to tam vypadá?“
„Chaos, jsou tam... Policajti, všude, zasahujou-“
„Jdeme na ty parchaty, pojď s náma, je nás dost!“
„Eh... Ale já neumím to, co oni- A kdo jste vy-“
„Jirko!“ chytil jsem svého přítele za rameno. „Vysvětli mu, jak se kouzlí!“
„Okej, jdu na to.“
Chystal jsem se zachytit ještě někoho, když jsem zprava zaslechl Terezin hlas:
„Kamile! Za tebou!“ Ohlédl jsem se a spatřil jednoho z Hyperionových obrněných elementalistů, jak se na mě chystá zaútočit sekyrou.
Na poslední chvíli jsem vytasil meč, skrčil jsem se jeho úderu a probodl Hyperionovci nohu; vtom nepřítel dostal zásah ohnivou koulí. Projektil jím mrštil přes celou místnost.
Vytvořil ho náš známý červený hip-hoper, který postával u schodů. Kývl jsem na něj v poděkování.
A náhle jsem zaslechl hlas Jirky. „Vy všichni, co umíte s živlama! Jdeme to vrátit těm parchantům u sochy, ne?! Ničej nám to tady, tak jdeme do nich!“ křičel z jednoho z vrchních schodů, zatímco kolem něj obíhali lidé.
„Jo! Za nima!“ zvolal jsem a pozvedl meč. Musel jsem mu pomoct, třeba doopravdy někoho strhneme. I Michal pochopil situaci a Jirku nahlas podpořil.
„Tak jdeme na ně, ne?“ vykřikl jsem na celou halu a rozpřáhl ruce.
Několik hlasů z davu mi odpovědělo - ani ne tak vulgárně, jak jsem si myslel – ba naopak se mnou souhlasili. Přitočil se ke mně další elementalista, podle bílých svítících šatů nejspíš svatý. „Tak na co čekáme?“ zeptal se.
Kývl jsem na něj a oběhl své přátele. „Michale, Terezo, Jirko, jdeme!“
„Jdeme, lidi!“ naposledy se do davu rozkřikl Jirka a mávnul rukou, aby ho následoval.
XII
Když jsme vylezli z metra, nacházeli jsme na odvrácené straně náměstí. V dálce před námi byla zničená socha sv. Václava a tudíž i místo, ze kterého byla vysílaná relace. Na Hyperionovce bylo vidět perfektně - bojovali s policií, která už si s nimi nevěděla rady.
Okolo burácely výbuchy, až člověk téměř ohluchl, v dálce hořely plameny a všude okolo byl chaos. A to jsem si ještě nedávno myslel, že centrum je relativně bezpečné místo.
Jak se zdá, Markovi následovníci se nezabývali vchody do metra – což se jim vymstilo. Teď jsme tady my. Vzala mě vlna podivné euforie a strachu zárověň. Byl jsem vylekaný z toho, že se vrátili Firen, Magmaros a další, v čele s mým bývalým přítelem Markem, ale zároveň jsem měl obrovskou radost z toho, že za námi šli elementalisté z ulice, že mi Jirka a ostatní tolik pomáhají, že je vedu ke střetu s moci Hyperionu..
Sebral jsem si k sobě tři členy Společenstva. „Vysvětlete jim, jak se kouzlí!“
„Okej, hele, mám nápad, jak zvednout bojeschopnost!“ řekl Jirka.
„Mluv.“
„Budeme skandovat, jako to dělaj na fotbalovejch zápasech, a tak, třeba: Hyperion... Hm... Nevim, co by se nějak dobře říkalo. Ale chápeš mě, ne?“
„No jasný. Něco jako FC, FCB, FC Baník, Olé?“ vložil se do diskuze Michal.
Jirka na něj nadšeně přikývl.
„Co třeba: Hyperion do kytek?“ zasmál jsem se.
„Hy-pe-rion, do-ky-tek! No jasně, to je vostrý!“ dodal Jirka. Netušil jsem, že to vezme vážně.
„No tak fajn... Začneme to skandovat my dva, Jirko. Terezo, Michale, běžte vysvětlovat, jak se kouzlí, a až to pochopí, pojďte do toho s náma,“ řekl jsem nejistě.
Spolu s Jirkou jsme začali pokřikovat tenhleten náš pokřik, mávající přitom meči. Měl naprostou pravdu, tohle už na dav zabralo hodněkrát. Divím se, že jsem si nevzpomněl; ještě si živě pamatuji studentskou demonstraci ohledně státních maturit, kde se skandovala i hesla mnohem horší.
Nejprve se ke dvěma podivínům v čele party nikdo nepřipojil, ale za chvíli už jsem nějakou tu podporu zaslechl; netrvalo dlouho a vedle mě vykřikovali i Michal s Terezou.
Přitočil se ke mně mladík s modře svítícími dredy. „Co to řvete?“ ptal se.
„Hyperion do kytek! Hyperion je jejich vůdce.“nevěděl jsem, jak to rychle vysvětlit.
„Jo, jasný,“ odvětil mladík a zabočil zpátky do davu.
Netrvalo dlouho a celý pochodující dav se třásl naším pokřikem. Sem tam se ozvalo i „Smrt Hyperionovi!“ nebo „Hyperion, fůj!“ a další hesla, podobná skandování na fotbalových stadionech.
Zatímco kolem nás proudili bezmocní Pražané jako voda přes kámen, každičký elementalista se chtěl postavit stejnému nepříteli, i když toho sám moc nedokázal. Dav strhával další a další, aby se připojili - v jednu chvíli nás tam bylo nejmíň třicet.
Pro tu chvíli jsem žil. Prvotní strach z Marka a jeho bandy byl zcela překonaný tím, co na mě přišlo teď. Já a moji přátelé v popředí, armáda následovníků za námi, připravená ke střetu-
Slovy se nedá vyjádřit, jak jsem se cítil.
„Michale, Terezo, všichni to umí?“ vydechoval jsem ztěžka..
„Jo, bylo to lehký,“ řekla Tereza.
„Zvládaj to. Doufám, že to bude za něco stát,“ kývl na mě Michal.
S úsměvem jsem přikývl a rozhlédl se, jak to vypadá před námi.
V zadní části náměstí policie stále vzdorovala odporu Hyperionovců - jejich boj byl ale více či méně prohraný, plexiskla létala až k nám. Teď se ale Marek a jeho parta postaví jinému nepříteli.
Několik desítek metrů před naším davem se už začali sbírat první Hyperionovi následovníci; občas po davu vymrštili nějaký projektil nebo ohnivou kouli, ale všechny útoky byly odraženy bariérami členů Společenstva.
Za chvíli jsme je už měli na dosah ruky. „Do boje!“ rozeběhl jsem se, a dav se mnou. „Oddělejte je všechny!“ vykřikl vedle mě Jirka.
Náhle na mě naběhl první z těch černě zahalených elementalistů, kteří se před námi stahovali. Rozmáchl se na mě mečem, ale já úder vykryl a druhou rukou po něm vystřelil ledový paprsek; ten ho zasáhl do břicha a zmrazil. Pevně jsem uchopil meč a probodl ho.
Otočil jsem se, jestli někdo nepotřebuje pomoc, a jak se zdá, nehledal jsem dlouho - vodního elementalistu napravo ode mě srazil na zem jeden z obrněných útočníků. Okamžitě jsem k němu přiběhl, rozmachoval se mečem, že elementalistu zabije - nečekal však, že se před ním objevím já.
Hyperionovec po mě vypálil ohnivou kouli; vztyčil jsem před sebe namodralou zábranu o kterou se projektil roztříštil, potom se na mě nepřítel rozmáchl svým širokým mečem.
Uskočil jsem z místa a ze strany po něm bodl, ale hrot mého meče sjel po černém brnění. Nepřítel se zvedl a uštědřil mi ránu ramenem; zapotácel jsem se dozadu a v ústech jsem ucítil teplou krev. Uplivl jsem si a po svém valícím se nepříteli vypálil ledový paprsek – protivník se sklonil a záře se rozptýlila na jeho oplátovaném rameni. Z té pozice se na mě rozeběhl, jako zápasník ragby.
Zatímco jsem přemýšlel, co udělám, elementalista, před kterým jsem ho zachránil, po něm vypustil proud vody, který Hyperionovce úspěšně odnesl pryč a já se rozhodl, že nepříteli ještě trochu přilepším.
Po vodním toku jsem vymrštil ledovou kouli a po jeho původci křikl: „Přestaň!“ Elementalista s vyděšeným pohledem spustil ruce a můj plán zafungoval přesně tak, jak měl. Proud zmrzl a obrněnec s ním. Vítězoslavně jsem k němu přikvačil, že ho zbavím života, avšak objevil se někdo, s kým jsem nepočítal.
Byl to Marek - skočil přede mne se svými katanami a byl mě připraven zneškodnit. Zatím nic nedělal a jen si mě prohlížel - nejspíš chtěl získat čas pro svého spolubojovníka.
Při pohledu na svého spolužáka jsem se nestačil divit, jak se za tu dobu změnil. Neměl na sobě nic víc než odrané kalhoty a boty, vypadal přesně tak, jako když do něj Teror převtělil svůj element. Můj známý spolužák to ale zdaleka nebyl - pohled v jeho očích byl úplně jiný. Soudil jsem tak i proto, že mi ještě nestačil říct celým jménem i příjmením.
Ustoupil jsem dozadu a ohlédl se po svých přátelích. Jirka i Michal měli plné ruce práce, Tereza byla... Kde? Nevím. Otočil jsem se zpátky na Marka, který už se na mě řítil jako býk, připravený čelit jeho útoku – ale přišla mi nečekaná posila.
Tereza svými zápěstními ostřími vykryla Markův drtivý útok; nemohl jsem ztratit ani chviličku. Rozeběhl jsem se naproti Markovi a bodl mu po břiše. Protivník uskočil dozadu a vytrhl se tak z Tereziného zablokování - teď jsme proti němu stáli už dva. Připraven na každou naši chybu, Marek si udržoval ústup, ale ani my jsme se neměli k tomu vynést první úder.
Jako na zavolanou přišel od zachráněného elementalisty další proud vody, mířený na Marka. Ostražitý jako vždy, Marek nastavil svou katanu proti trysku, která ani nevím, jak jej mohla rozštěpit – každopádně to byl čas na náš úder. Pevně jsem uchopil meč a z nekryté strany se po něm rozmáchl; Marek zkřížil ruce a naše zbraně se za mohutného třesku setkaly. Byla tu ale ještě Tereza, která ho bodla svým ostřím do břicha.
„Uff!“ hekl Marek. Bylo jasné, že proti třem bojovníkům nemá šanci. Elementalistka na něj úkrokem vyjela i druhým bodcem, jenže to neměla.
Protivník vymrštil katanu, zadržující můj meč, a vymrštil ji po Tereze. Nabroušená čepel na jejím břiše zanechala krvavý šlicanec a já si v tu chvíli uvědomil stašlivou skutečnost: že jsem poslal jediného léčitele party pryč. Elementalistka se v piruetě skutálela na zem a zůstala tam, kryjící si ránu.
Za mnou se ozvaly dva hlasy, křičící to samé. „Terezo!“ Její jekot se nedal splést a Jirka s Michalem tak hned věděli, že je zle.
Okamžitě jsem využil situace a po Markovi vypálil ledový paprsek, který ho úspěšně zasáhl. Mého protivníka sice nezmrazil, jak jsem čekal, ale alespoň ho prohodil výkladní skříní obchodu za námi. Ihned jsem běžel nějak pomoci raněné elementalistce.
Boje okolo vypadaly příznivě. Hyperionových nohsledů zde sice nebylo málo, ale elementalisté z ulice, které jsme povolali, nebyly žádné měkkoty. Nevím sice, jak a kde se naučili vzdorovat nepříteli, ale rozhodně jim to teď bylo k užitku - odvážně se postavili Hyperionovým elementalistům a nedá se říct, že by se rozutekli po první ostré ráně.
U Terezy byli, přesně jak jsem čekal, Michal a Jirka; zdá se, že své problémy hodili za hlavu – oba chtěli především zachránit svoji oblíbenou elementalistku.
„Sejmul jí Marek, žejo?“ otočil se Jirka.
Přikývl jsem. „Teď jsem ho odpálil támhle do obuvi, měl by chvíli dát pokoj,“ řekl jsem a ukázal na zničenou výlohu blízkého obchodu.
„Hele, a kde je Firen s Magmarosem?“ řekl Michal.
„To je fakt, byli ve zprávách, ale ještě se tu neobjevili.“
„Tak jak jí pomůžem, když tu Pepa není?“ pohlédl jsem na své kamarády.
„To sakra nevim...“ Náhle Michalovi ustrnul pohled na chodníku. „I když... Moment... Něco ... Zkusím. Jirko, fakt promiň- Ale napadá mě, že-“
„Cože? Co? Co tě napadá?“ mračil se Jirka.
Místo Michala odpověděl Jirkovi cizí hlas. „Napadáme vás právě teď my dva.“
Za zády Jirky a Michala jsem spatřil přicházejivší ohnivé bratry. „Bacha, kluci, Firen a Magmaros!“ vykřikl jsem.
Uskočil jsem právě včas; od ohnivých bratrů se mezi nás právě snesly dvě ohnivé koule, které explodovaly na Tereze?!
Okamžitě jsem se zvedl na nohy a shlédl situaci: Jirka válel sudy někam pryč, Tereza výbuch z neznámých důvodů přežila bez úhony, Michal kolem sebe z hole vyvolal šedou kulovitou bariéru, jako kdysi já na hradě – byla nejspíš k ničemu, protože ji šrapnely okamžitě prorazily a Michal jedním hned dostal přímý zásah. Zavrávoral, ale obranu nespustil; horší bylo, že se k němu právě hrnul Firen rozseknout ji – a jak bylo známé, přírodní elementalista proti ohnivému moc nezmůže. Magmaros se pustil po Jirkovi.
Okamžitě jsem se zvedl na nohy a odrazil mečem Firenovu šavli. Vytrhl jsem zbraň ze sevření a bodl po nepříteli. Elementalista nelenil a mrštil po mně ohnivou kouli, vypálil jsem po ní ledový paprsek, po nárazu s nímž se projektil rozprskl na všechny strany – přesně ta věc, kterou Firen potřeboval.
Znovu se na mě rozeběhl se svým scimitarem, přede mne ale vstoupil Michal a několika fialovými projektily ho srazil na zem.
„Paráda, díky,“ řekl jsem uznale.
„Za nic, jen to oplácím.“
„Ale mě by neoddělal!“ zasmál jsem se a vymrštil po Firenovi dvě menší ledové hrudky. Vzepjal svou šavli a oba dva rozsekl vedví.
„A do něj!“ zasmál se Michal, připravující mu sérii několika dalších fialových výbojů. S těmi už se plamenný válečník nevypořádal a střely jím znovu mrštily na dlaždice náměstí.
Ohlédl jsem se, kde je Marek – právě se vyhrabal ze suti obchodu a s nenávistným pohledem mi běžel vstříc. Před očima mi také proběhl Jirka – s Magmarosem si hrál na kočku a myš. V hlavě jsem si srovnal, že přírodní a ledový elementalista proti ohnivému toho sám moc nezmůže a Tereza je v komatu... Další pomoc pravděpodobně nepřijde. Musel jsem se odhodlat k zoufalému činu.
„To je Hyperion! Na něj!“ rozkřikl jsem na náměstí a ukázal na Marka.
Upoutal jsem pohled několika elementalistů, kteří se rozhlíželi, kde je čeká další nepřítel – když viděli Marka a mne, měli jasno. Čtveřice studentů se pustila do „Hyperiona“, ani se nechumelilo.
Mezitím jsem vtrhnul do cesty Magmarosovi a ostře se ohnal mečem po jeho lávovitém boku. Nepřítel zjevně náhlý útok nečekal a dostal mečem přímý zásah.
„WAUGH!“ zavrávoral elementalista a napadl ke straně.
Prosekl jsem ho znamenitě – z rány mu vypadlo černé kamení a na zem se rozstříkla jeho horká tělní tekutina.
Vtom jsem zaslechl praskání. Uvědomil jsem si, že se sykot ozývá z mého meče, ulpěla na něm žhavá láva – navzdory žáru ale držel pohromadě. Zatímco se Magmaros sbíral ze země, jeho tělem prošlo ještě několik hvězdic. Zpanikařil a utíkal.
„Jo, Jirko, dobře!“ chytil jsem temného elementalistu za ruku. To, co jsem spatřil za jeho zády, mě ale zcela ochromilo.
Marek zmasakroval dva elementalisty z té čtveřice, co se po něm vrhla, a nyní pokračoval směrem ke mně. Bylo to hrozné.
„Pošlem na něj všechny, co jsou tady, ne?“ Jirka kývl na Marka.
„Proboha, to ne!“ vyděsil jsem se.
Nešlo by ani tak o to, že v tomhle boji byli zabiti dva elementalisté, i když to také byla hrozná skutečnost, ze které nikdo mít radost nebude. Horší bylo to, že jsem to dopustil. Že jsem je po Markovi poslal s úmyslem na chvíli ho zdržet: Zdržet, ne porazit, ani nechat někoho jiného se s ním utkat, prostě jsem ty chudáky obětoval, abych pomohl svému příteli.
Abych sledoval svoje zájmy místo soustředění se na boj a abych pomohl ne zas až tak prohrávajícímu spolubojovníkovi jen proto, aby to měl lehčí – tomu jsem nerozuměl. Už to v budoucnosti nesmím opakovat, udělal jsem hroznou věc a na to jí napravit je už teď pozdě.
„Jdeme na něj jenom my!“ řekl jsem rázně a ukázal na Marka mečem.
„Tak fajn,“ přikývl Jirka. „Hej, Michale, na Marka!“
Stočil jsem pohled na Michala, jak se mu daří s Firenem; Firen utíkal na východ za svým bratrem, spolu s hrstkou Hyperionovců.
Skupina zbývajících elementalistů začala obkličovat Marka, který měl ale za cíl jedině nás, členy Společenstva.
Elementalisté, kteří okolo něj tvořili kruh, by zaútočili, ale to jsem jim nedovolil. „Stop! Nechte ho nám!“
Marek na naše rozhodnutí nehnul ani brvou, zajímala ho jen naše smrt. Letmo jsem si prohlédl své spolubojovníky, Jirka byl v pořádku, zato Michal těžce vydechoval a opíral se o hůl. Nejspíš vynaložil až příliš mnoho sil na odehnání Firena.
„Michale! Co ten šrapnel, co ta rána?“
„Dostal jsem to, kluci. Firen sice zdrhá, ale kdyby tu zůstal, tak-“
„Tak jo,“ prohlížel jsem si Marka. „Zatím se zkus nějak zotavit, doufejme, že ho zvládneme sami.“
„Vždyť my vám můžem pomoct.“ ozvalo se z davu.
„Ne!“ křikl jsem naštvaně.
„Já tě nechápu.“ dodal Jirka.
„Nevadí, jdeme na něj!“ usmál jsem se. „Nejdřív ho trochu roztančíme.“
Z dlaně jsem vymrštil ledový paprsek; Marek odvedl proud pryč jednou ze svých katan, ale to už po něm Jirka házel hvězdice. I když byl zaměstnaný, dokázal si přesně zaměřit, kam hvězdice letěly, a rozbíjel je za letu svou druhou zbraní.
Přestože byl Markův výkon fantastický, neváhal jsem do akce připojit druhou ruku, ze které vyšel další namodralý proud. Marek nevěděl co dřív; snažil se zběsile odrážet všechna možná nebezpečí, co mu teď hrozila, ale bylo jasné, že to už je strop jeho sil.
„Tak teď by to chtělo, aby nám někdo pomoh,“ řekl Jirka.
„To máš pravdu,“ přikývl jsem. „Lidi! Palte po něm!“
Na Marka se snesla sprcha výbojů, kterým neměl šanci čelit, tak netrvalo dlouho a Marek dostal přímý zásah do zad. Upustil svoje katany a tlak jím mrštil dopředu na nás.
Proti jeho letícímu tělu jsem nastavil meč.
Ať už se mezi námi a Markem stalo cokoli, i když jsme byli jakkoli dobří přátelé, teď byl proti nám. Teror ho ovládl, Hyperion ho zbavil jeho lidství a Pepa ho nedokáže osvobodit, vím to. Osvobozovat Terora od kompletního zblbnutí Hyperionem by bylo zbytečné, a teď, když má jeho element v sobě Marek, platí pro něj to samé. Musím ho zabít.
Nerozumím ale tomu, proč se nijak k obrazu svého elementu nepřeměnil, ani nepoužívá temný element.
Očekával jsem, kdy se Marek nabodne na můj meč a zemře. Potom Terorovu duši rozstřílí elementalisté okolo a bude po všem.
K mému neuvěření okolo prolétla Jirkova hvězdice; Markovi se zarazila do prsou a v důsledku toho spadl na zem. Nedokázal jsem uvěřit svojí smůle! Nevadí, dodělám ho teď na zemi.
Naposledy jsem se podíval na raněného Marka a nadhodil si meč.
„Zabít! Zabít!“ ozývalo se z davu. Horda žadonila pro Markově smrti jako lační Římané v koloseu. Bylo to obludné a nechtěl jsem jim už jen kvůli jejich chování vyhovět, ale Marek znamenal Hyperion a s tím se nedalo nic dělat.
Rozmáchl jsem se a chtěl Marka dokončit, ale náhle mě za rameno popadl Jirka.
„Čum na to! Vidíš to?!“
„Cože..? Co? Jirko, co blbneš, nevidíš, že-“
„Koukni! Sleduj to!“ Byl jako v šoku.
Až teď jsem zjistil, kam ukazuje. Viděl jsem něco neuvěřitelného.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
