obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389258 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tajemní přátelé ::

 autor Askadrin Sidlong publikováno: 26.05.2008, 5:38  
Je dobré mít přítele... Aneb povídka o tom, že naděje umírá vskutku jako poslední...a nebo vůbec :)
 

Grump si přihnul ze svého korbelu a přelétl hostinec pohledem. Podlahu tvořila udusaná hlína a stěny byly ze ztrouchnivělého dřeva mastného od vypařovaného oleje lamp a loučí. Místnost, tvořící šenk hostince, byla zakouřená tak, že nebylo vidět na sáh před sebe. Grumpův soustolovník, obtloustlý hobit ve slaměném klobouku a zeleném fráčku, se tiše choulil na židli. „Jsme tedy dohodnutí, pane Grumpe?“ vykoktal a již po několikáté si otřel čelo kapesníčkem. Grump už byl notně v náladě z vypitých šesti korbelů piva. Byl oblečený v chudinské hadry šedé a hnědé barvy. Naklonil se přes stůl a promluvil hobitovi do obličeje. Alkoholový odér, který se z lichvářových úst vyvalil, drobného hobita takřka otrávil. „Heleď, ty goblin gobline kluzká…“ Pronesl a těžce vyslovoval. „…jak jsem řekl, dávám ti ještě den na to abys mi vrátil peníze. Pak tě seznámim s kamarádama Vladikem a Gulem.“ Pronesl a ukázal přes rameno. Hobit vystrašeně pohlédl tím směrem a ke své hrůze spatřil dva poloobry. Už teď si tipnul, že Vladik bude ten podivně rozplácnutým obličejem, zatímco Gul je jistě ten menší s buldočím krkem. Pohledem se vrátil k lichváři a horlivě zakýval hlavou. Grump byl poloork, což dávala najevo jeho nazelenalá kůže a vystouplé, avšak zakrnělé kly. Pohlédl na hobita a zabručel. Poté se usadil na židli a chopil se půllitru. Pulčíka si více nevšímal. Hobití obchodníček slezl ze židle a kodrcavou chůzí vyběhl z hostince. Místní štamgasti jej vyprovodili podlými výrazy, ale jakmile vyšel dveřmi, nikdo se za ním neohlédl.
§§§
Čtvrtlístek se posadil na schůdky vedoucí k Černému Medvědovi, jak se hospoda jmenovala. Hobit byl zdrcený. Kde měl do dvou dnů sehnat tři sta zlatých?. Tlustý a hřívatý poník Gaida přicupital ke svému pánovi a žďuchnul do něho čenichem. „Ach, Gaido je to strašné. Nebudu si tě moci nechat. Jestli nechci, aby na mě poslal ty dvě obludy, musím sehnat ty peníze.“ Pronesl plačtivě Čtvrtlístek a vzal poníka za ohlávku. Gaida jemně zafrkal a vyšel za svým pánem.
Jezdec který z výšky svého koně celý hobitův rozhovor sledoval počkal až zmizí z dohledu nařež pobídl svého hnědáka za ním.
§§§
Když se otevřela dvířka do Čtvrtlístkovy nory, uvítal jej pouze tichý zvuk vrzajících pantů. Jeho žena se odstěhovala již před dlouhou dobou a vzala s sebou i jeho dcerku. Zapálil lucerničku postavenou u dveří a až poté za sebou zavřel. Světýlko lucerny ozářilo kruhovou místnůstku, z níž vedlo čtvero dveří. Místnůstka byla nejspíše obývací pokoj a předsálí zároveň. Co se týče bydlení, hobiti vždy byli nároční a pořádní. Ovšem Čtvrtlístek tu měl nepoklizený nepořádek, hromádky šatů a nádobí. „I tohle budu muset prodat jestli chci zůstat naživu.“ Pronesl tiše hobit a svalil se do červeně čalouněného křesla u krbu, které zde bylo jediným nábytkem. U stropu se houpal jednoduchý lustr a na zemi byl položený modrý kobereček. Zrovna když se chtěl Čtvrtlístek chopit lahve alkoholu položené vedle křesla, ozvalo se zaklepání. Hobit se málem polil medovinou, jak se lekl. Návštěvu už neměl ani nepamatoval. A ještě k tomu v tuhle dobu. Nešlo mu do hlavy, kdo by v tuhle noční dobu měl náladu chodit právě k němu. Rychle vstal a došel ke dveřím „Ještě aby to byli vagabundi.“ Zadrmolil sám pro sebe a potěžkal v ruce svou sukovici. Otevřel dveře a ztuhnul. Venku se rozpršelo. Ve dveřích stál jakýsi muž zahalený v černém cestovním plášti s kapucí. Zablesklo se a světlo ozářilo postavu vztahující k němu ruku. Čtvrtkvítek vykřikl a…probudil se.
Byl to jen sen seděl ve svém křesle venku pršelo a v krbu praskal ohýnek. Před ním ležela prázdná láhev od medoviny. Oddychl si a otřel čelo do rukávu košile. Venku pršelo a blýskalo se. Hobit se unaveně podíval do ohně a chystal se vstát. Náhle se ozvalo zabušení na dveře. Pulčík vyděšeně poskočil a s žuchnutím spadnul z křesla. Pomalu se zvedl a pohlédl na dveře. Ozvalo se další zabušení. Hobit při každé ráně zatáhl hlavu mezi ramena. Velmi opatrně se zvedl a vzal do ruky láhev od medoviny. Udělal jen pár kroků když spatřil na zemi ležet sukovici. Jemně odložil láhev a zvedl hůlku. Dalších několik kroků a zastavil se kus od dveří. Ozvalo se další zabušení míchající se s hromem. Čtvrtkvítek se spěšně pomodlil ke všem třem bohům a udělal další krok ke dveřím. Vedle dveří ve stojanu byla zastrčená pálka na kriket. Čtvrtkvítek neváhal a hůlku rychle vyměnil za správnou zbraň. Dřevěná palička byla v jeho rukou neocenitelnou zbraní, byl přece přeborník vesnice…bývalý. Jeho ruka se jemně dotkla závory a prudce otevřela dveře. Když hobit spatřil postavu v černém plášti, zajíkl se hrůzou a krev se mu zastavila v žilách. Bytost na něho chvíli hleděla zpod tajemné kápě a po chvíli promluvila zcela normálním mužským hlasem. „Necháte mě tu tvrdnout a moknout celý den nebo mě pozvete dál?“
§§§
Muž, který Čtvrtkvítka navštívil, byl zcela obyčejný. Pominul-li hobit fakt, že s sebou nesl dlouhou, štíhlou hůl s modrým kamenem vsazeným na vrcholu. Pozval jej dál a zjistil, že ani nevypadá nijak strašlivě. Měl kratší hnědé vlasy prokvetlé bílými prameny a krátce střižené hnědé vousy. Oči měly modrou barvu a celkový výraz obličeje působil klidně. Kromě pláště byl cizinec oblečený do hnědozeleného cestovního oděvu s nezvykle širokými kalhotami. „Mohl byste mi udělat šálek čaje, příteli?“ Pronesl cizinec příjemným hlasem. Pulčík bez okolků vyrazil pro konvici a vodu. Když se vrátil do světnice, viděl, že muž již pověsil svůj plášť nad oheň, který se jakoby zázrakem změnil ve vatru planoucí na nových polenech. I když na něho návštěvník nepůsobil nijak děsivě stejně z něj měl strach, takže se radši na nic neptal. Zavěsil konvičku nad oheň a pohlédl na cizince. Muž se na něho mile usmál. „Mohu se posadit?“ Otázal se s nenucenou trpělivostí. Čtvrtkvítek se vzpamatoval a vzpomenul si na hobití pohostinnou pověst. „Jistě sedněte si na křeslo.“ pronesl uspěchaně a odběhl do kuchyňky pro židli. Když se oba usadili naproti sobě, na okamžik nastalo ticho. Protrhl jej až mužův hlas. „Tedy, jmenuji se Koll. Předpokládám, že byste rád věděl, proč jsem sem takhle vpadl.“ zkusil to pomalu muž. Hobit jen tupě přikývnul. „Předpokládám že jste poznal to, že jsem mág.“ Dodal jen tak pro sebe. Čtvrtkvítek neznatelně pokývl hlavou „Tu-tu-tušil jsem t-to“ Vykoktal pracně a přitočil se k bublající konvičce. Co od něho proboha mohl takový mág chtít? „Přišel jsem, abych vám pomohl z vašich nesnází.“ Pronesl, jako by mu odpověděl na nevyřčenou otázku. „Po-což…? ÁÁÁÁU!“ Čtvrtkvítek vykřikl protože šmátravě sáhl na rozpálenou konvičku a horká voda mu zkropila ruku. Čaroděj se starostlivě naklonil v křesle ale pulčík ho rukou zarazil. „To nic, jsem nešika. Vraťme se k věci. S čím mi chcete pomáhat?“ Hobit sice nic neřekl, ale v jeho očích bylo čitelné, jak se objevila naděje. Mág se jen usmál a naklonil se k pulčíkovi. Jejich obličeje teď od sebe byly pouhé tři palce. „S vaším drobným problémem. Tím, do něhož je zapleten i lichvář Grump.“ Čtvrtkvítek přivřel oči a pousmál se. „Ale, ale jak to? Proč…? Kdo…? Jak…?“ Pokládal jednu otázku za druhou. Koll se usmál a zakroutil hlavou. „Všechno vám říci nemohu, příteli, to pochopte. Řekněme, že Grump něco dluží jistým lidem a ti mu to chtějí osladit. Navíc se za vás přimluvila slečna Mína…“ Hobitovi se rozletěly oči. „ Vy ji znáte? Kde je? Je s ní má dcera?“ Mág se na další otázky jen smutně usmál. „Bohužel na tyhle otázky vám nemohu odpovědět. Ale nebojte, jednou se s ní znovu setkáte, i se svou dcerou.“ Čtvrtkvítek už otevíral ústa, aby něco řekl, ale Koll jej nesmlouvavě zarazil gestem ruky. „Teď půjdete hezky spát. Zítra řekneme Grumpovi, že mu žádné peníze nedáte. A pozítří to s ním skoncujeme.“ Pulčík nevěděl proč, ale to, co mu mág řekl, znělo jako první věc za dlouhou dobu která měla rozumnou myšlenku. Bez přemýšlení se otočil a zmizel v ložnici. Mág jen pokývl hlavou a uvelebil se v křesle.
§§§
Grump vyvalil oči, když mu poslíček přečetl vzkaz. „Cože ten skrček píše?! Že mi nezaplatí?! A vyřídí si to se mnou v lesíku?!“ Při každém slově mu od úst odletěla slina. Poslíček věděl že v okamžiku, kdy poloork začne slintat, je zle, a tak se odporoučel z místnosti oknem. Grump udeřil do stolu až nůž zapáchnutý do desky vyskočil a skutálel se na zem. „ Gule! Vladiku! Ke mně!“ Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhli dva poloobři s obušky v rukou. „Volal jste, šéfka?“ Zahučel menší Gul tupým tónem. Ze dvou obrů uměl mluvit jen on. Vladik se radši domlouval pěstmi. „Ten podělanej skřet dělá problémy hoši. Takže zejtra si na něho došlápnem! Připravte si na to palcáty. Nebudem mít žádný slitování.“ Při posledních slovech se mu na tváři rozlil šílený úsměv.
§§§
Čtvrtkvítek chodil po pokoji jak pes ve výběhu. Kousal si nehty a každým okamžikem probodával pohledem dveře. Když se otevřely, pozvedl kriketovou pálku. Ulevilo se mu když spatřil Kolla, vlézajícího s úsměvem do malé nory. „Nebuďte tak nervózní, drahý příteli. Vše je v nejlepším pořádku. Na zítra máme smluvenou schůzku s panem Grumpem.“ Hobit zakroutil hlavou a zatvářil se zničeně. „Ale copak, příteli? Snad nemáte strach?“ Zeptal se překvapeně mág. Čtvrtkvítek vyvalil oči „ Strach? Proboha, poštval jsem na sebe strašlivého lichváře a dvě jeho gorily. Jistě že nemám strach, spíš…UMÍRÁM HRŮZOU!“ Rozječel se hobit a zhroutil se do křesla. Koll zakroutil hlavou. „Vy mi snad nevěříte, pane hobite?“ Čtvrtlístek divoce zakroutil hlavou. „To ne, to ne. Špatně jste to pochopil. Jen jsem tak nějak nesvůj.“ Pronesl a otřel si čelo do kapesníčku. Koll pouze pokývl hlavou, avšak nic neřekl. Namísto toho se otočil ke dveřím. Hobit poskočil na křesle. „Ne! Nemůžete odejít, to mi nedělejte prosím.“ Vykřikl a sepnul ruce. „Slibuji že vás už budu poslouchat a nikdy nezapochybuji nad…“ Mág se zasmál a zakroutil hlavou. „Nebojte, příteli. Přijdu za vámi včas na místo, kde se sejdete s Grumpem.“ Pulčík chvíli váhal. „Takže tam nepřijdete se mnou?“ Pronesl ustrašeně. Koll zakroutil hlavou. „Bohužel, budete muset na místo dojít sám, ale nebojte. Já si jen něco zařídím a dorazím. Buďte si jist že tam budu dříve než Grump.“ Naposledy se na hobita přívětivě usmál a nandal si kápi. Pozvedl svou hůl a vyšel dveřmi ven. Čtvrtkvítek ještě okamžik sledoval dveře a pak sjel po křesle na zem. „Snad to není jen lhář, kterého na mě nasadil Grump. Doufám že alespoň umí čarovat jak říká. Vlastně jsem ještě neviděl že by vůbec čaroval.“ Hobit se otřásl aby se zbavil všech nepříjemných myšlenek a šel radši uklízet. Již z toho šlo poznat, že mu v životě vysvitlo světýlko naděje.
§§§
Slaměný klobouk praskal a ohýbal se jak do něho Čtvrtlístek zatínal své baculaté prstíky. Měl se tu sejít s Grumpem již za pár minut a Koll nikde. Naděje, která mu včera odpoledne vysvitla, nyní rapidním tempem uhasla. Křoví na druhé straně mýtinky se rozletělo na strany a ticho narušilo dusání nohou. Hobit zbledl když si všiml dvou ohromných postav doprovázejících menší, avšak o to hrůznější postavu. Grump i se svými dvěma strážci dorazili. A Koll stále nikde. „Tady je ten náš troufalej skřet. Koukám, že už nejseš takovej hrdina, jako když jsi mi vzkazoval odplatu.“ Zasmál se poloork ošklivě. „Já…“ Začal vystrašeně hobit. Grump jej však zarazil svým surovým křikem. „Kde sou mí prachy, ty prašivej skunku?!“ Pulčík se před slovy přikrčil, jako by to byly rány kyjem. Náhle se vedle něho ozval Kollův hlas. „To by stačilo zbabělče.“ Hobit pozvedl zrak k mágovi. Byl si jistý, že se tam musel objevit nějakým kouzlem. Z části doufal, že s sebou Koll přivede regiment vojáků, ale mág byl očividně sám. Čtvrtkvítek udiveně hleděl na Grumpeho. Jeho věčně zlá a podlá tvář byla nyní prověšená ve vyděšenou grimasu. „Na něj…“ Vydoloval ze staženého hrdla a ukázal prstem na mága. Oba poloobři se s křikem jejich rase vlastním rozeběhli proti Kollovi. Hobita strčila stranou mágova ruka a vzduchem zavířil plášť. První větší obr proletěl kolem a z neznámého důvodu přešel do kotrmelce. Druhý, menší, o poznání chytřejší, pokud se to ovšem o něčem takovém dalo tvrdit, zpomalil a udeřil na kouzelníka hrozivě vypadajícím palcátem. Koll se pohnul velice rychle. Mrštně uskočil před zbraní a nechal jí dopadnout na prázdné místo. V dalším pohybu se hlavicí hole dotkl země. Palcát se v poloobrových rukou proměnil v neškodný kus ztrouchnivělého dřeva. Gul na něho zůstal tupě civět protože jeho mozeček nedokázal tak podivnou věc vyhodnotit. Koll se zasmál a udeřil poloobra do obličeje spodní částí hole. Gul vydal ohlušující bolestný sten a zhroutil se na znak. Mezi tím se Vladik zvedl ze země a vrhnul se ze zadu na mága. Ten se však jen pousmál a smýknul se na stranu. Zadní část hole se vztyčila a zapíchla se poloobrovi do břicha. Vladik zachroptěl a zhroutil se na znak. Koll se plynulým pohybem narovnal a opřel se o hůl. Grumpe na to hleděl s vyděšeným výrazem. Rychle vytasil zrezavělý krátký meč a cosi zahuhlal. „Ale no tak, pane Grumpe, opravdu jste si myslel že takový hrubián, jako jste vy, naší frakci uteče?“ Grumpe se zakolébal a vztekle vykřikl. Koll protočil oči v sloup a udělal unavený obličej. „Zemřu jedině v boji!“ Zařval na celé kolo a vrhnul se kupředu. Koll nedbale pohnul rukou a pak se stalo něco podivného. Čtvrtkvítek spatřil, jak se v poloork v pohybu začal zmenšovat, až byl velký jako kuře. Grumpe si to sám v první chvíli neuvědomil. Až když se zastavil u nohy velké jako skála. Koll zvedl nohu a přemístil ji nad malinkého Grumpeho. Poloork zaječel tenoučkým hláskem a pokusil se utéci. Po té bota dopadla k zemi. Ozvalo se tiché zapraštění a pak už nic. V tom samém okamžiku se pulčík zhroutil k zemi v mdlobách.
§§§
Když se Čtvrtkvítek probral ležel ve své posteli. Na stolečku vedle něho ležel složený dopis. Hobit si všimnul, že celý jeho byt byl poklizený. Sebral dopis ze stolku a otevíraje ho vyšel do obýváku.

Je dobré mít přátele…
Zkuste začít znovu, drahý příteli. Ten, který vám zničil život je pryč…a štěstí se k vám vrací.


Pulčík pohlédl na obývací pokoj a užasl. Na novém stolku stojícím vedle dvou křesel ležel velký tlumok, z něhož se vysypávaly drobné zlaté mince. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. Užaslý Čtvrtkvítek přešel k nim a otevřel. Na prahu stála jeho žena i s dcerkou. Ta ihned tatínkovi skočila kolem pasu. „Štěstí se vrátí s přáteli…“ Pronesl tiše hobit a rozplakal se.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 26.05.2008, 5:38:33 Odpovědět 
   pohádkově, vlastně fantasy ladění příběh, bez zbytečného ,,násilí", některé pasáže, zvlášť popisy osob, jsou trochu strohé, suché, dávají jen matnou představu, asi nemá cenu ptát se, proč bylo hobitovi pomoženo, to asi patří do ,,pohádky" a máme to vzít jako fakt...
některé věci, na které by se ještě dalo juknout, jsem vypsala

-nepoklizený nepořádek - kdyby byl poklizený, nebyl by to ne pořádek...
ve druhé části uvedeš cizince na koni - ovšem, kde stál? malinko by to snad chtělo přiblížit, budí to dojem, že byl stál těsně u hobita
-Hobitovi se rozletěly oči-tak to si neumím představit...
slečna Mýna - nebyla to jeho manželka?
-Naděje, která mu včera odpoledne vysvitla, nyní rapidním tempem uhasla - chápu snahu o vyjádření, jak rychle bylo po naději, ale rapidní tempo v tomto spojení není nejlepší
 ze dne 30.05.2008, 10:04:00  
   Askadrin Sidlong: Jde o to že zastávám názor: Čím víc prostoru k představě dám čtenáři tím větší zážitek by měl mít...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Nekonečné lidsk...
Marek Dunovský
Ne každá pomsta...
sumus
Neocortext19
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr