» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2140783

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303442 komentářů :: on-line: 16 ::

:: DIASINUS - kapitola 7. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 28.05.2008, 9:48

Kapitola 7. - Na dně včerejšku


	Postaršímu muži spadávaly bělavé vlasy do očí zkušených životem; odrážel se v nich melancholicky vědoucí výraz člověka, který nakonec poznal skutečnou pravdu. Pěšinkou stále kráčel do kopce pod nebem tak černým, jako nejstarší hlubiny oceánů. Zahřívala ho tmavě modrá větrovka, záda mu tížil ošuntělý ruksak, v pravé ruce svíral futrál s milovaným saxofonem a v levé nesl malou dřevěnou stoličku. Už zřejmě nikdy nezjistím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale určitě se jednalo o mnoho hodin. Přesto když jsem se probral, svět se stále utápěl ve tmě. Mé oči zmateně bloudily všude kolem a brzy mi došlo, že ležím uprostřed oné křižovatky, která se již jednou seznámila s mými kroky i s mým rozhodováním. Tahle noc trvala už příliš dlouho a mně bylo jasné, že jen tak ještě neskončí. Vzepřel jsem se do polohy vstoje, zatímco mi v duši ustavičně řičel hlas, oznamující, že tu stále zbývají dvě neprozkoumané odbočky. Krajinu jen lehce osvětlovala matná záře luny a jelikož se křižovatka nacházela uprostřed ničeho, v srdci prašivé a kamenité pustiny, opět nebylo možné nikde spatřit jakýkoliv orientační bod. Žádný strom, žádný stožár; všude se rozprostírala jen mrtvolná krajina. Kudy jsem se to vydal prvně? Na úpatí jedné z cest se skvěla bílá spirála. Předtím jsem běžel stále rovně – na sever. A bůh chraň, že je to ta cesta označená spirálou… Mé tělo se opět zapáleně rozeběhlo. Na křižovatce jsem se nyní vydal východní cestou. V této variantě se mi najednou značilo veškerenství všeho odhodlání. A znovu mě uchvátil strach, protože teď jsem vyloženě věděl, kam a za čím běžím. Na zahradě, ukryté nyní snad v jiném světě či neznámém vesmíru, se opět začalo něco dít s mou tajemnou magnólií. V tichu noci se s jemně šelestivým zvukem vyloupl růžolící kvítek z pupenu větévky ukazující na východní světovou stranu a skoro neznatelná zlatavá aura obklopující holou, bezlistou magnólii nepatrně zesílila svou záři. Muž se stoličkou a saxofonem pomalu dokráčel až na místo, kde končila zem a začínal obzor. Alespoň se tomu tak zdálo být. Nacházel se na plošině vysoké skály, pod níž se ve dvou set padesáti metrové hloubce rozléhalo malebné údolíčko chatové osady, les a dlouze se táhnoucí zátoka se skromnou pláží. Postavil čtyřnohou stoličku pouhý metr od okraje převisu. Odložil vedle ní ruksak i futrál s hudebním nástrojem. Ztěžka se posadil a ještě dlouhou chvíli jenom tak nepřítomně zíral do nekonečné dáli, kde byla krajina zahalená měsíčním závojem. Díval se před sebe; jeho oči ani na moment nepohlédly do hluboké propasti, od níž byl vzdálen pouhopouhý krok obyčejného člověka. Odjakživa se úzkostlivě bál výšek. Přesto však čtyřikrát do týdne chodíval na toto místo hrávat na svůj starý saxofon. Uvolňoval skrze něj svou duši a předkládal její nejmalebnější obrazy lidem pobývajícím tam dole v údolí. Bojoval tak se strachem a jemu navzdory obšťastňoval lidská srdce krásnými tóny. Dnes si postavil stoličku k okraji blíže, než kdy předtím. Má cesta tentokrát nevedla napříč smrtonosným lesem, nýbrž malebnou podhorskou krajinou. Trvalo to asi tři čtvrtě hodiny běhu, než jsem se z mrtvé pustiny dostal k prvním skalám, které se postupně zvyšovaly, zatímco cesta vedle nich se snižovala stále hlouběji. Ačkoliv byla noc, dost dobře jsem mohl vidět bujná stébla trávy a listnaté stromy lemující stezku. Rozhodně je to příjemnější než být ztracený v sesychajícím lese páchnoucím hnilobou a lidskou krví. Jak jsem se odtamtud vlastně dostal? Před zrakem se mi rozprostřelo údolíčko posázené nespočtem dřevěných chatek a nedaleko za nimi se pokojně rozvalovalo slepé rameno jakési řeky. Právě k té zátoce jsem měl namířeno. Najednou se v mých očích zablyštěla cedule, jež trčela na sloupu vedle cesty. Stálo na ní: Chci být slepý? Bez mrknutí oka a se zatajeným dechem jsem kolem ní proběhl a má duše si nechtěla připustit, že tomu až moc dobře rozumí. Ale to už se ke mně zátoka neodvratně přibližovala. Po notné chvíli muž odtrhl pohled z impresionistického transu a natáhl se po ruksaku. Pomalu jej otevřel, vyňal zapečetěnou láhev bílého vína a sklenku pečlivě zabalenou v měkké látce. Zabořil vývrtku hluboko do korkové zátky a již brzy na to si v duchu znalecky pochvaloval vynikající buket. Ještě jednou či dvakrát si nechal v ústech rozplynout lahodný doušek, než odložil sklenku na zem k okraji převisu. Dlaní láskyplně pohladil kožený futrál, který ukrýval hudební poklad. Pod botami už mi chroupal písek. Minul jsem chatky a běžel dál podél břehu zátoky. Zrnka plážového písku se formovala s dopady mých kroků, dokud je po nevystřídalo křupání omletých kamínků. Písečná pláž se pozvolna měnila v kamenitou, jež se táhla snad až do ztracena. Vedle tiché hladiny zátoky, odrážející dopady mléčného svitu, jsem běžel ztěžklou tmou až na místo, kde v mém pohledu ulpěla osamocená dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Ležela na pláži mezi kameny, propletené ruce složené na břiše, a její pohled se upíral k tečkám rozesetým nad hlavou. Zastavil jsem a díval se na ni. Vrásčitý člověk zkušeně rozhodil zámek na futrálu s hudebním nástrojem. Líbezně se zadíval na saxofon ležící v červeném semiši a uchopil ho do svých vetchých rukou. Přes prsty mu do celého těla projela vlna vzrušení až se mu trochu zamotala hlava; znovu v dlaních pocítil ono příjemné teplo. A po chvilce konečně začal hrát. Díval jsem se na ni a ona se po chvilce zadívala na mě. Když se střetnou pohledy dvou lidí a ten moment se zdá být věčností, která nikdy neskončí ani s úmrtím poslední vzpomínky, pak si člověk může pomyslet, že spatřil pravdu vdechující život novému smyslu. Ulehl jsem na zem vedle ní a zahleděl se tam nahoru, kam ona již dávno nechala plout svůj pohled. Ten pohled se vznášel mezi lesklými korálky, mezi miliony jiných blikajících pohledů, které vždycky byly a napořád již také zůstanou nesmrtelné; jediná jistota, jíž smíte neustále důvěřovat… Jedna hvězda se mihla přes kus oblohy. Jedna hvězda padala. Nic než jen ticho žalmů plápolajících osudů. „Přála sis něco?“ zazněla pokorně má věčná otázka. Odpoví všem… „Přála,“ snesla se mi odpověď, „ale… to se stejně nestane.“ „Co ty víš,“ hleděl jsem snad až příliš vysoko, „všechno je možný.“ …kteří se neptají. Ze saxofonu se do údolí opojně snášely melancholické tóny balady Yesterday. Lidé s úsměvy usedávali ke stolkům před chatkami a líbezně vzhlíželi vzhůru ke skále, kde si již zvykli pravidelně vídat svého místního hudebníka. Chtěl jsem ji vyzvat k tanci. Věděl jsem totiž, že začne hrát hudba. Jen co saxofon polechtal sluch a rozvířil touhu, rozevřel jsem dlaň a v nejdelších pár vteřinách všeho, co kdy bylo, jsem čekal, zda svou ruku opětovaně vloží v tu mou. Avšak pouze sklonila hlavu a ruce spletené do klubíčka si odtažitě přitiskla na hruď. Nejistě se ke mně otočila zády, ale neodešla. Muž horoucně hrál na saxofon a stál pouhý metr od definitivní propasti. Oddaně prožíval každičký zvuk, jenž se rodil z jeho dechu. Život jeho smyslu konečně spočíval se zlatým hudebním nástrojem na střeše světa, na vysutém převisu, z něhož se nepostřehnutelně odloupl malý kamínek a dlouze svištěl až ke dnu. A v tom už jsme spolu tančili. Kdesi u zátoky má dlaň hřála tu její; a právě jen díky chladu její dlaně ve mně planulo teplo. Melodie Yesterday se mísila s všudypřítomnou omamující vůní a se slovy našich kroků. Jako když jeden dýchá za druhého a na okamžik zatají dech; mlčí ve vlasech a… Z okraje skály opadávalo stále více kamínků; převis se drolil jako kostka cukru ponořená v čaji a s kameny se do věčnosti převrhla i sklenka bílého vína, jež stála krůček před mužem. Víno se rozlilo do prostoru a roztrousilo se na stovky maličkých, třpytících se perliček, jež pršely do údolí. A v tom už jsme seděli na zemi pod zářící lampou, opřeni o malou zídku a přitisknutí k sobě. Nechci být slepý. Naše prsty a vlasy se sounáležitě proplétaly a já jsem doufal, věřil a přál si, aby ten moment nekonečného polibku nikdy nepřestal být pravdou. Řekni slepě svůj úsměv, když na jezeře plavou hvězdy, sfouknou pravdu z dlaní, co držely se našich snů jako věčná světla svící. Rozžehl se knot kopretiny, když jeden sen jsi utrhl, shořela loď mezi hvězdami a svíce dýchaly pod hladinou – říkaje: Tak’s ji neměl trhat… Odpadávaly velké kusy kamenů a ke konci písně se okraj skály zřítil i s hudebníkem na něm stojícím. Starý muž proplouval vzduchem, všude kolem obklopený svou hudbou a nepřestával hrát. Padal k zemi, do údolí, a stále vdechoval život závěrečným tónům skladby. Na tváři se mu zaleskla perlička; odkápla a ještě stovku metrů letěla vedle něj; viděl ji, díval se na svou slzu, jak se v ní láme měsíční světlo a jak pomalu mizí kdesi nad ním v záplavě padajících kamenů. A v tom už jsme trpěli v bolestném objetí, víčka sklopená pod tíhou loučení, a dýchali jsme do vlasů. Ten čas, kdy se napíše poslední tečka, se nedá s ničím srovnat. Odplula pryč na bílém létajícím koberci; zmizela… Zemřel. A v tom už jsem opět neúnavně běžel, tentokrát ve stopách bílého koberce, jehož pouť směřovala zpět k mé křižovatce.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.12.2008, 22:46:01

Děj je zatím hodně obrazný, hodně přemýšlivý a stále někam běžící (spolu s hlavním hrdinou), který mi připadá, jako by se neustále potácel mezi životem a smrtí! Kam pak jeho duše zabloudila? Příběh vypadá pořád zajímavě a čtivě... ;-)

čuk	28.05.2008, 9:47:31

Tohle se mi zdá být hodně dobré. Vybředl jsi z pasti v minulém dílu. Alternativnost cest je zajímavá, tentokrát jsi zvolil mystičtější notu,s určitou poezii a citlivostí. Některé tvé obrazy jsou jakoby kroucené, ale zvláštností dodávají textu docela dobrý kolorit a text neni jimi přetížený. Podtext je dost skrytý a někdy ne zcela zřetelný slepost = fantazie?- ani to nevolíš). OBraz saxofonisty mě zaujal, stejně jako kontrast bílého koberce (nemusí být bílá hůl, stačí bílý koberec) a cesty.