obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Vánoce 1914 ::

 autor Axis publikováno: 27.05.2008, 18:57  
Omlouvám se za dlouhý úvod, chcete-li, přeskočte ho, ale já tu všechno opravdu chci říct. :-)

Tato povídka vznikla velmi specifickým způsobem. Zapletli jsme se do debaty se Šímou, o čem tak můžou psát dnešní mladí spisovatelé, když mají to "smůlu," že se narodili do doby, kdy se toho vlastně moc neděje... Žádná válka, okupace, prostě nuda :-)
Debata se přenesla k tomu, jestli je možné napsat věc z válečného prostředí, aniž je člověk na vlastní kůži zažil. Můj názor byl, že opravdu poctivě to nejde, Šímův zase, že s nastudováním materiálů ano... No a to byl krůček k tomu, abychom si udělali soukromou soutěž :-)

Šíma byl (jako vždy) neuvěřitelně rychlý a jeho příspěvek jste si mohli přečíst tady: http://www.saspi.cz/dila/15038-na-dohled-od-stalingradu

Já jsem zjistil, že je to ještě daleko daleko větší dřina, než jsem si myslel... Hodiny jsem strávil na internetu a stejně i potom jsem se cítil jako na tenkém ledě. Myslím, že se do podobného podniku jen tak nepustím :-)
No - výsledek máte před sebou, dodal jsem ho s obrovským spožděním za Šímou, který od té doby publikoval 11 dalších děl (jsi u mne Tolstoj!), za což se mu upřímně omlouvám.

Téma samotné je založené na skutečných událostech a jako takové mě celkem hodně vzalo. Postavy jsou smyšlené, ale vše ostatní je založeno na skutečnosti. Pokud vás to zaujme, doporučuji především následující zdroje:
http://www.1914-1918.net/truce.htm
http://www.firstworldwar.com/features/christmastruce.htm

No a závěrem - jde to tedy, nebo to nejde? Můj upřímný názor - nejde... :-)
 


Stojíme na dně zákopu u paty žebříků opřených o stěnu a vedoucích ven do země nikoho. Všichni jsme tu seřazeni po celé délce zákopu, kam jen lze dohlédnout. Svírám v jedné ruce pušku a druhou se držím dolní příčky žebříku, nalevo ode mne je Joseph ve stejné pozici, napravo Henry, zpola stojící, zpola ležící na svém žebříku. Čekáme na hvizd píšťalky, má přijít každou chvíli, ale bude zbytečný. Až to opravdu začne, poznáme to všichni. Nad hlavou nám sviští granáty z našich děl v pozicích daleko za námi a slyšíme jejich výbuchy v německých zákopech před sebou tři sta yardů vzdálených . Příprava ale bude tentokrát jen krátká a všichni víme, že toho na druhé straně mnoho nezpůsobí, drátů se ani netkne, jen je to ještě víc pozpřehází a zamotá.
Podívám se na Henryho a vidím, že se celý neovladatelně chvěje, puška mu v křečovitě sevřené ruce cvaká o žebřík, hlavu má sklopenou dolů a pohled zatlučený do země.
„Henry, jsi v pořádku?“ ptám se, i když vím, že není. Henry zvedne hlavu a podívá se vytřeštěným pohledem na mne, vytrhnul jsem ho z jeho vnitřního světa, ve kterém se držel zuby nehty. Přemůže ho to, nakloní se mimo žebřík a vydáví všechno, co měl v žaludku.
Nejsem rád, že ho takto vidím, nepatří se, abych já, o tolik mladší a nezkušenější, viděl jeho v takové situaci. Ještě před měsícem bych mu možná spílal, ať se sebere a chová se důstojně, jak se na anglického vojáka patří. Ale dnes už ne.
„Josephe!,“ zavolám přes to hřmící běsnění na kamaráda po levé ruce. Joseph byl vždycky opora, je jako skála, určitě i teď bude vědět, co dělat. Neslyší mne, má zuby zatnuté, dívá se upřeně vzhůru přes okraj zákopu na snášející se světlice – to aby na nás ti druzí ve tmě viděli, až vylezeme ven.
„Josephe!,“ křičím už naplno a konečně získávám jeho pozornost. „Henry asi potřebuje…“ Najednou nevím, co vlastně potřebuje, co mu teď může pomoct? Nic mne v tom řevu nenapadá, ale potřebuji to taky. Strašně moc to potřebuju! Joseph se zakloní, aby přese mne na Henryho viděl. „Henry seber se! Slyšíš mě? Seber se!“ Pak se podívá znovu na oslněné nebe a zpět na nás. „Budeme se držet u sebe, rozumíte? Spolu to zvládneme!“
Visím Josephovi na rtech a snažím se zapamatovat každé jeho slovo, jako jsem to dělal dosud vždy. Ale v očích mu vidím, že tentokrát je všechno jinak. Už za chvíli na to všechno budeme každý strašlivě sám…


Poprvé jsme Josepha viděl už ve vlaku, který nás, dobrovolníky, na západní frontu vezl. Vlastně spíš bych měl říct poprvé slyšel, protože jeho hřmotný smích se rozléhal po celém vagóně. Vysoká a vzpřímená postava, široká ramena, černý knír a hluboký hlas a hlavně neúnavný smysl pro humor, to všechno na nás působilo jako magnet. Nevím, jestli si vymýšlel a nebo jestli všechny ty historky, co tahal z rukávu, byly pravdivé, ale na tom vlastně moc nezáleželo. Smáli jsme se všichni, až nám tekly slzy - a Joseph se smál s námi. To bylo pro něj typické – nešlo o trapný smích někoho, kdo se tak snaží umocnit svou vlastní vtipnost. Prostě jej jen přemohla vzpomínka na tu situaci a když viděl, jak se držíme za břicha, zaklonil hlavu a řehtal se ještě víc. Joseph se zkrátka moc rád smál.
Byl jsem rád, když nás umístili do stejného baráku a dokonce jsme měli sousední palandy. Pamatuju si svoje překvapení, když vytáhl fotku v rámečku a postavil si ji na stolek k posteli. To by nebylo nic neobvyklého, každý nechal doma děvče, ženu, syna a nebo matku. Ale na Josephově fotce byl kůň! “To je Darley, anglický plnokrevník,“ osvětlil mi. „Doufám, že už ta válka opravdu skončí, protože jinak mi doma sparchantí. Potřebuje pevnou ruku, nikoho jiného kromě mě neposlechne. Hajzlík jeden!,“ řekl láskyplně.

Případ Henryho byl jiný. Nebyl to dobrovolník, ale byl skutečným příslušníkem nevelké anglické pravidelné armády. Armáda to byla nevelká už před vypuknutím války, ale to, co z ní zůstalo po řeži v Belgii, to prý skoro nestálo za řeč. Henry bydlel taky na našem baráku, ale moc se s námi nebavil. Když poprvé přišel, shodil beze slova věci s žuchnutím na zem, lehl si i v botách na palandu a hodinu ležel jen tak, zíraje do stropu. Nebavil se vlastně s nikým.
„Copak starochu, uletěly ti včely?,“ zkoušel ho po svém vyburcovat Joseph, který už to nevydržel. Ale Henry se na něj ani nepodíval. Jen beze slova vstal a vyšel opět ven.
„Hej, kamaráde, nech ho být,“ ozval se z rohu jakýsi zrzek, který si tam zašíval mundůr.
„Vrátil se z Yper, je to sotva čtrnáct dní. Snad ho to přejde.“
„Z Yper?!“ Joseph se podíval na dveře, kterými Henry před chvíli odešel a v jeho hlase byl najednou respekt. „Já - nic špatného jsem tím nemyslel…Ty jsi tam taky byl?“
„Ne v první linii,“ řekl zrzek. „Ale viděl jsem, co se z ní vracelo zpátky. Henry byl aspoň mezi těmi šťastnými, co se vrátili celí.“
„Bylo to hodně zlé?“
„Němci měli přesilu. Ypry byly poslední místo, kudy se dala fronta ještě obejít, a oni na to vsadili všechno. Několikrát jsme byli jen vlas od toho, aby prorazili. Nevím, jakým zázrakem se jim to nepodařilo. Na každý pád od té doby prý naše armáda potřebuje doplnit stavy. Aspoň tak tomu říkají - doplnit stavy.“ Zrzek se ušklíbl. „To je totéž, jako by někomu vyhořel do základů dům, a on pak nad spáleniskem prohlásil, že si to vyžádá menší opravy!“

No a tak začala naše služba. Rozdělili nás do oddílů, aby se nováčci promíchali se zkušenějšími a naučili se, jak to chodí. „Nechtějí udělat stejnou pitomost, jako místy Němci u Flander,“ řek mi Joseph. „Nahrnuli tam prý fůru studentů, co se přihlásili nadšeně do armády – možná proto, aby se ulili ze školy. Nadělali z nich oddíly, jak to leželo, a běželo a šup s nimi na zteč. Slyšel jsem jednoho desátníka, co byl u Langemarcku – prý to bylo jako na střelnici, kosili je kulomety po stovkách. Ani se neuměli krýt.“

Naše úplně první směna v přední linii připadla zrovna na Vánoční svátky. Nevěděli jsme, co si z toho máme vybrat, ale jednou jsme se přihlásili jako vojáci a těm nepřísluší o čemkoli diskutovat, to jsme pochopili už ve výcviku. Když jsme se poprvé dostali do zákopů první linie, byl to pro nás trošku šok. Ve výcvikovém táboře nám ukazovali náčrtky systému zákopu, předprsně, výztuže … Ale tady to byly jen hluboké rýhy v blátě. Rozmoklé, mazlavé bláto. Někde sahala voda až po kolena. Zaváhali jsme, než nás zezadu někdo postrčil. „Na co čekáte, až vám někdo přinese pléd? To nám sem spíš Němčouři hodí pár granátů na přivítanou. Mají to v oblibě právě v době výměny směn. Takže postupujte dále do vozu, smím-li prosit.“
Učili jsme se rychle.
„Nevystrkujte nikdy hlavu nad příkop! Nikdy! Ostřelovači na druhé straně čekají právě jen na to. Všichni to vědí a stejně se skoro každý den někdo najde. Na latríně seďte co nejkratší možnou dobu. Podle smradu vědí, kde přibližně je, a čas od času tam pošlou granát. Na noční práci mimo zákopy poslouchejte dobře, jestli neuslyšíte svist světlice. Pokud se to stane, nikoho nesmí napadnout se rozběhnout zpět k zákopům! Budou vás mít krásně na mušce. Připlácněte se do trychtýře a ani se nehněte, dokud světlice nedohoří. Když budete v otevřeném terénu, dělejte aspoň, že jste mrtví. Při troše štěstí si nevšimnou, že tam nebožtík přibyl, a nebudou to prověřovat kulkou. Všechno je lepší, než utíkat! Kdyby vás zranili, neřvěte, jinak vás dorazí. Snažte se vydržet, než pro vás někdo přijde. Rozuměli? Směna v první linii trvá čtyři dny. Když přežijete, budete to hlavní umět a můžete slavit v záloze Nový rok. Když ne, nebudu vám to muset opakovat.“

Bláto a vlezlá vlhkost nám už druhý den šla strašně na nervy. Voda byla všude. Měli jsme ji v botách, v jídle, v kapsách… Jediné, co jsme udržovali jakž takž suché, byly pušky. Kdyby někoho přistihli s mokrou puškou, mohl jít i před soud. Debatovali jsme, jestli je lepší teplota nad nulou a bláto, a nebo mráz a pevná zem pod nohama. Výsledek byl osm ku dvěma pro mráz.

Zjistili jsme, že vlhký vzduch nese výborně zvuky a hlasy. Mohli jsme slyšet cinkání pokliček, když v německých zákopech otevírali várnice s jídlem. Někdo z našich to nevydržel a zařval na ně „dobrou chuť, parchanti, kéž se zalknete!“ A zpátky se donesl slabý hlas, ale se slušnou angličtinou: „Zalkněte se sami, Tomíci! Nebo už nemáte co žrát?“
Celý náš zákop se rozřehtal, zapomněli jsme v tu chvíli na rozkazy shora. Velení se doneslo, že s blížícími se svátky se začíná šířit smířlivá nálada, která se prý těžko snáší s ofenzivním duchem vojáka. Byl vydán přísný zákaz veškeré komunikace s nepřítelem. Ale jaká to je komunikace, když sedíte v blátě na dně zákopu a pokřikujete na někoho neviditelného na vzdálenost tři sta yardů?
„My tu máme konzervy s prvotřídním roastbeefem, o takovým se vám ani nezdá!“ křiknul Joseph.
„Tak nám sem jednu hoď, jestli nekecáš, Tomíku!“ odvětil slabý hlas.
„Až ty mi hodíš cigarety!“ Chvilku se nic nedělo, jen chlapi se pohihňávali.
„Držte huby, neuslyšíme ho!“
„Hlupáku anglická, myslíš, že tady dohodím až k vám? “ ozvalo se.
„Tady ne, ale o sto metrů níž, u toho pahýlu stromu. Tam dohodíš! Ale chci čtyřicet cigaret!“
„Dvacet!“
„Třicet ty zloději!“
Zase ticho.
„Tak dobře, jdu tam,“ doneslo se k nám nakonec.
Joseph vstal, vytáhl konzervu a chystal se projít k ústí spojovacího zákopu. Na rameno mu dopadla ruka. „Přece tam vážně nepůjdeš!“ řekl Henry. „Proč ne, cigarety bodnou, ne?“

Běžel jsem za Josephem. Vždycky jsem se držel u něj. Spojovákem jsme prošli v podřepu, protože byl vysoký ani ne k ramenům. Dostali jsme se do místa, kde to bylo k linii Němců sotva třicet yardů. Tady se normálně nikdo nezdržoval, ani na naší, ani na jejich straně. Čupěli jsme v kaluži vody.
„Němčoure, jsi tam?“ křikl tlumeně Joseph. Nervózně jsme se rozhlíželi, přece jen tohle bylo hodně nebezpečné.
„Jsem, Tomíku.“
„Tak poslouchej, budu počítat a jak řeknu tři, oba zároveň hodíme, je ti to jasný?“
„Tomíci umí počítat do tří? Bože ochraňuj nás! Tak dobře, počítej.“
„Jen jestli ty to umíš! Tak…Jedna!…. Dvě!…“
„Počkej!“ ozvalo se z druhé strany. „Je to ten roastbeef v plechovce s červeným pruhem?“
„Jasně že je, príma maso, nejlepší kvalita. Takový v celým podělaným Něměcku nenajdeš.“
„Tak dobře, počítej.“
„Jedna!…. Dvě!… Tři!“
Joseph se na zlomek okamžiku postavil, hodil plechovkou a hned se zase skrčil. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, kam dopadne balíček cigaret. Ale nic se neobjevilo.
„Ty parchante německá, tys mě podfoukl!,“ zařval Joseph mimo všechnu opatrnost.
„Klid Tomíku. Chtěl jsem se jen ujistit, že mě nepodvedeš ty. Chytej!“
Do zadní stěny zákopu pleskla krabička přivázaná provázkem ke kusu klacku. Joseph po ní skočil dřív, než se mohla na zemi v kaluži namočit.
„Panebože, myslel jsem, že to bude moje smrt,“ vydechl Joseph. Rychle balíček rozvázal a přepočítal cigarety.
„Třicet jedna! Je jich o jednu víc!“ zavýskl. „Hej, Němčoure, tak přece jen neumíš počítat!“
„Ale umím! Zítra jsou Vánoce. To je jako dárek Tomíku!“
Joseph se na mne nechápavě ohlédl. Chvilinku jen zaraženě dřepěl a civěl na cigarety ve své ruce, ale pak mu tvář roztáhl úsměv.“
„Hej Němčoure! Neříkej mi už Tomíku! Jmenuju se Joseph.“
„Dobře Tomíku. Já jsem Paul!“
Utíkali jsme sehnutí se smíchem zpátky do našeho zákopu.
„Dobrou noc Josephe! A držte hlavy dole!“ zaslechli jsme ještě za sebou.

Byla už noc, když jsme uslyšeli třesknutí německé pušky. „Kurva!,“ zakřičel někdo z našich napravo od nás. Utíkali jsme zákopem tam. Na zemi seděl jeden, držel se za ruku. „Kurva, škrábli mě! Jen mě škrábli. Ti hajzlové to museli zkusit naslepo. Věřili byste tomu? Spravoval jsem tady s Edem ukotvení kulometu a najednou prásk. Pálí to jak čert, do prdele! A přitom za tohle nedostanu ani den na marodce! Zavažte mi to někdo do hajzlu, kam čumíte?!“
Nikdo si ho nevšímal. Joseph se sklonil k postavě ležící vedle na zemi tváří dolů. Byl jsem rád, že to udělal on. Stáli jsme s Henrym a dívali se, jak se tomu na zemi chvějí ruce a nohy. Celý se chvěl, jako by mu byla zima. Prsty zatínal do bláta. Zatínal a zase pouštěl. „Grrrrr…,“ vycházelo mu z úst. Přesně tak to dělá malá Alice od mé sestry, když pase koníčky: „Grrrrr,“ a prsty zatíná do přehozu postýlky.
Joseph ho obrátil na záda. Šplích, objevil se čůrek na krku a smáčel Josephovi prsty. Šplích. Než vytáhl obvaz z torny, přestala se postava chvět. I „grrrrr“ přestalo. Obvaz se mohl vrátit zpátky na své místo, nebyl potřeba.
„Ede, co je s tebou, vstávej!, “ ozval se postřelený.
Henry se ohnul a zvednul ze země svítící baterku. Přeběhl kuželem světla přes tichou postavu na zemi v blátě a pak ji zhasnul. „Vy jste si nad zákopem svítili baterkou?“
„Neviděl jsem na ukotvení kulometu. Chtěl jsem, aby mi Ed posvítil. Jen na chvilku posvítil…“ hlas přeskočil a zlomil se do slz.
Nikdo nic neříkal. Ruku mu zalepí náplastí, ale čím mu zalepí výčitky? Nikdo nic neříkal. Nebylo co.

V noci pěkně přituhlo. Obloha se vyjasnila a odkryla hvězdné nebe. Zítra bude pořádný mráz. A taky Štědrý den.

„Pozor, něco tam chystají!,“ probudil mne ráno varovný výkřik. Vyhrabal jsem se ze své díry ve stěně zákopu. Zem na dně byla zmrzlá. Rozdupaná, rozrytá, ale zmrzlá, bláto bylo pryč. Zašklebil jsem se proti ranním paprskům zubatého sluníčka. Joseph stál zády ke mně a opatrně vykukoval přes okraj příkopu. Henry byl taky hned na nohou. „Co vidíš, co tam dělají?,“ zeptal se naléhavě.
„Nevím, vidím nějaké podpěry. Něco se tam chystají postavit. Teď dva napůl vylezli, skoro se nekryjou!“
„Sejmi je! Kriste pane, kdo ví, co tam stavějí, sejmi je říkám!“
Celý zákop už byl v pohotovosti.
„Už to vlečou, už to vidím! Pane Bože, to přece není možný!“
Joseph sjel po stěně zpátky na dno příkopu. Henry na něj vytřeštěně hleděl, Joseph ležel na zádech, čepice se mu svezla do očí a smál se, až se mu otřásala ramena. Všichni okolo jen bez hlesu zírali. Henry se otočil, udělal dva skoky k okraji zákopu, ale hned se zase vrátil. Neměl odvahu vystrčit hlavu a podívat se ven. Klekl na Josephovu hruď, chytil ho za klopy kabátu, zatřásl jím a hystericky zařval „vzpamatuj se, blázne! Co jsi tam viděl, co to tam postavili?“
Joseph konečně popadl dech. „Tomu neuvěříš. Je to stromek. Postavili nad svým zákopem vánoční stromek!“

Henry ztěžka žuchl na zadek vedle, opřel se zády o stěnu a zhluboka oddechoval. Další chlapi vykoukli ven a hlásili, že vidí ještě dva další stromky: jeden asi dvě stě yardů napravo, druhý o něco dál dole vlevo. Zaslechli jsme němce něco křičet, ale nebylo to anglicky a nikdo tomu nerozuměl. Pak se k nám donesl zpěv. Slovům jsme nikdo nerozuměli, ale určitě to byla vánoční koleda. Seděli jsme mlčky v zákopu a jenom poslouchali. Byla to pomalá a tklivá melodie, chvílemi ji bral vítr, ale pak se zase vracela. Asi nikdo ji nerozeznal natolik, aby ji dokázal znovu třeba zapískat, ale všichni jsme v tu chvíli byli doma, pryč z dosahu smradlavých zákopů, vší, krys, rozryté země nikoho, daleko od ostnatých drátů, od hlučné smrti, přicházející s hvízdáním granátů a stříkáním střepin, a od smrti tiché, vyslané s kulkou ostřelovače, která člověka zastihne při tom nejbanálnějším úkonu.
Když píseň dozněla, bylo pěknou chvíli úplné ticho.
Joseph si utřel předloktím oči a nos. „Zpívají pěkně falešně. Teď ukážeme my jim, jak se to má správně. Merry Christmas, to známe všichni. Kdo umí aspoň trochu zpívat, ten se přidá.“
„Neznáš rozkaz?,“ ozval se Henry ze svého místa.
„A kdo to neumí, bude držet hubu, aby nám to nekazil,“ doplnil Joseph.
„We wish You a Merry Christmas, We wish You…“ nasadil notu svým hlubokým a znělým hlasem. „And a Happy New Year…,“ přidávali jsme se postupně i všichni ostatní. Sloka už zněla po celé délce zákopu. Někdo zpíval k nebi s hlavou zakloněnou, někdo jen brumlal v sedě do svého klína, někdo si plácáním do pažby pušky udával rytmus. Zpíval jsem taky a díval se přitom na Henryho, kam až sahá jeho strach a nenávist? A Henry se rozhlížel z jednoho na druhého – a po chvíli i jemu se rty začaly hýbat, ne nahlas, slova si jen šeptal, jako by je dobře neznal a jako by je od nás jen odzíral.
V zákopu se objevil seržant a mlčky spočinul pohledem na Josephovi. „…good tidings for Christmas and a Happy New Year,“ dokončil poslední sloku Joseph s očima upřenýma do těch seržantových. Poslední hlas dozněl a rozprostřelo se ticho.
„Dostali jsme odnaproti zprávu, “ řekl seržant. „Tedy neoficiální. Nabízejí nám dočasný mír. Obě strany ho můžeme využít k opravám, čeho je nejvíc potřeba, a pohřbít své mrtvé v zemi nikoho. Zůstává ovšem stupeň nejvyšší pohotovosti.“ Rozhlédl se po nás. „Nemůžu dát nikomu rozkazem, aby šel tam ven, oficiálně totiž žádný mír není. Je to jen mezi naším a jejich zákopem. Hlásí se někdo dobrovolně?“
Josephovi vyletěla ruka jako první, moje hned po něm. Celkem nás bylo z naší skupiny pět. Henry jen zakroutil hlavou a povytáhl si límec kabátu. Doprovázel nás pohledem, když jsme lezli přes okraj zákopu.

Po třech dnech jsem se poprvé pořádně napřímil. Před námi ležela rozrytá země nikoho, zjizvená krátery po výbuších granátů. Slunce bylo ještě nízko nad obzorem - každá nerovnost, každý kámen, podpora drátů nebo pahýl stromu vrhali dlouhé a ostré stíny. Vrhala je i těla poházená v nejrůznějších polohách po celém území - oběti frontálních útoků. Někdy zkoušeli prorazit Němci, někdy my, nepovedlo se to nikomu. Frantíci naléhali, abychom po celé délce naší fronty podnikali menší útoky a zaměstnávali tak nepřítelovu pozornost. Poslední náš pokus o takové „zaměstnání pozornosti“ proběhl asi dva týdny před naším příchodem do pozic. Nebyl to sice tak strašný průšvih, jako u Wytschaete, ale ani tak to zjevně nestálo za moc. Až teď jsme měli možnost pocítit, jak to asi vypadalo. Granáty, pušky, kulomety, dráty… Protivníkův zákop musel být nekonečně daleko. Nebyl čas pobrat ani všechny raněné, natož mrtvé. Někteří je pak prý zkoušeli dostat do našich zákopů pod příkrovem noci. Pár z nich tu teď ale leželo taky. Pak už to nezkoušel nikdo.
„Tahle válka hned tak neskončí,“ řekl vedle mne Joseph.
Naproti se z německých zákopů začaly taky vynořovat postavy. Drželi jsme odjištěné pušky a byli jsme ve střehu. Jedna z postav na nás zamávala. „Mír! Vánoce!,“ doneslo se k nám.
Zamávali jsme taky.

Po celém území se pohybovaly malé skupinky a hledali své padlé. Přidali jsme se k nim. Všechny ty ležící postavy byly skrčené, jako malé spící děti. Něco na tom asi musí být, slyšeli jsme, že ti, co neumřeli hned, volali před koncem nejčastěji mámu. Prostě se jim vybavila hluboko zasunutá vzpomínka, že když bylo nejhůř, máma vždy všechno spravila. Máma utřela ušpiněnou tvář, máma pofoukala rozbité koleno. Kde ale byla máma, aby vrátila na své místo vyhřezlá střeva, aby přiložila zpátky utrženou ruku?
Co stálo za sebrání jsme shromažďovali na jednom místě k pohřbení. Nikdo to neřekl nahlas, ale byli jsme moc rádi, že mrzne, i když se bude hůř kopat. Němce jsme odtáhli blíž k jejich pozicím a vyzvedli jsme si naše, které tam narovnali zase oni. Jejich mrtví vypadali stejně jako ti naši, až na uniformy. Bylo už poledne, když jsme udusali hlínu na posledním hrobě.
Joseph se s lopatou v ruce narovnal a zadíval se směrem k německým zákopům. Ti z rána tam už byli taky hotoví a otáleli s návratem. Když uviděli, že se na ně díváme, znovu zamávali. Joseph hodil lopatu na zem. „Taky se ti ještě nechce zpátky?,“ zeptal se. „Nechce, líbí se mi stát na slunci a zpříma. Ještě chvilku bych si to užil,“ odpověděl jsem.
„Tak se půjdem trošku pobratřit s nepřítelem, co říkáš?“

Vydali jsme se k místu, kde byly drátěné překážky porušené. Ti dva na druhé straně už tam čekali. Jeden byl maličký modrooký blonďák, asi stejně starý, jako já. Dvacet mu určitě nebylo. Druhý byl obtloustlý chlapík neurčitého věku s pořádnými licousy.
„Kalt,“ poplácal se tlouštík s úsměvem zkříženýma rukama po pažích.
„Jako že je zima? To máš teda pravdu,“ odvětil Joseph. „Ale aspoň není v zákopech voda, ne?“
„Was?“
„Voda že není. Tam dole. Voda zmrzla!“
„Wasser gefroren? Ja! Gut!“
Oba Němci se spokojeně uculovali, jak se nám debata daří.“
Snažil jsem se nemyslet na to, že jeden z nich mohl být včerejší snajpr. Ne, to nebylo možné, tihle ne.
„Vy asi anglicky neumíte, co?“
Joseph sáhl do náprsní kapsy a vytáhl mosaznou tabatěrku – dárek, který přišel všem anglickým vojákům před pár dny. Byl to výsledek sbírky organizované doma princeznou Mary. Natáhl ruku přes drát a nabídl hrdě Němcům. Tlouštík nakoukl dovnitř a místo cigarety vytáhl opatrně dvěma prsty za růžek přiloženou fotku. Byla na ní zachycena princezna v bílých šatech. Ukázal ji tomu maličkému a oba uznale pokývali hlavou.
„Schön,“ řekl tlouštík. Pak sáhl do kapsy on a vytáhl taky fotografii, ušmudlanou a se zprohýbanými okraji. Podával ji nám. Byla na ní žena v šátku, sedící na židli s rukama v klíně, kolem ní stály tři děti.
„Meine Frau,“ nechal se slyšet.
Joseph vzhlédl překvapeně od fotky na oba Němce. „Kriste pane, oni si myslí, že to je moje stará! To je princezna ty Fricku, chápeš to? Žádna kuchta od vedle, ale princezna! Princezna Mary!“
„Aaaaaah Mary! Ein schöner Name. Meine Frau – Ursula!“
Joseph rezignoval. „To je asi marný jim něco vysvětlovat. Koho by napadlo, že ze mne ve válce udělají prince, co?“
Pohlédl znovu na němcovu fotku, pak ji ukázal mně a díval se, co to se mnou bude dělat. Naše pohledy se na okamžik střetly.
„Moc hezká,“ řekl nakonec se sebezapřením a já jsem rychle přikývl. „Moc shön, jen co je pravda.“
Tlouštík jen zářil, když si s Josephem vraceli fotky. I blonďáček vypadal moc spokojeně.
„No, tak vám přejeme šťastné Vánoce,“ natáhl Joseph ruku přes dráty. Potřásli jsme si rukou s oběma Němci.
Už jsme byli na odchodu, ale tlouštík měl ještě něco na srdci.
„Sieh mal… Wir werden nicht schiessen.“ Ukázal na sebe i na prcka, naznačil střelbu a zakroutil hlavou. „Nicht schiessen!“
„Že teď nebudete střílet?“ Znovu jsme se s Josephem krátce střetli pohledy.
„No pokud můžu mluvit za nás, my taky střílet nebudeme. Taky nicht schiessen, jo?“

Na hraně našeho zákopu jsme se ještě na chvíli zastavili. Pohlédli jsme zpátky na sluncem osvícené území a pak zase dolů, do zákopu. Na dně ve stínu seděl schoulený Henry, zachumlaný až po nos do kabátu, sám. „Šťastné Vánoce, Henry,“ řekl jsem.


To všechno se teď ale zdá být strašně dávno. Mír trval ještě několik dní. Až do konce naší směny nebyl nikdo zabit. Byli jsme vystřídáni novou směnou, pak jsme se zase vrátili, a pořád se ještě nestřílelo. Spousta našich byla venku, vyměňovali s si s Němci cigarety, jídlo, čokoládu…Jeden Němec, v civilu holič, si uprostřed území nikoho postavil židli a ostříhal každého, kdo přišel. Navzájem jsme si ještě několikrát zazpívali. Donesla se k nám zpráva, že tři míle severně od nás se uskutečnil fotbalový zápas mezi oběma stranami. Nevím, jestli je to pravda, ale to, že jsme údajně prohráli dva ku třem, by si asi nikdo nevymýšlel.
Ale každé vánoce jednou musí skončit, balící papír od dárků se vyhodí do koše a poslední zbytky cukroví se dojí.
Světlice, které se teď nad námi snášejí k zemi, nejsou Betlémské hvězdy, ale spiklenci pušek, kulometů a děl. A my pořád čekáme na tu píšťalku, která nebude pískat koledu.
Bojím se, strašně se bojím toho, až budeme muset vylézt ven. Henry se zhroutil a já vím, že je to proto, že z nás ze všech nejlíp ví, co nás čeká.
„Josephe! Josephe, co mám dělat?“
Ale Joseph už je někde jinde, už je sám, stejně jako já, jako my všichni.. Podívá se ne mě, oči má najednou strašně černé a cizí. „Modli se kamaráde! Naše válka je prý spravedlivá, tak se modli. Ale ti naproti to teď určitě taky dělají…“
A tak se v duchu modlím:
„Bože dej, ať naleznu sílu vylézt po žebříku ze zákopu ven, a nemusí mne tam vykopat násilím. Dej, ať mne nedostane dělostřelecký granát dřív, než se vůbec dostanu k drátům. Nedopusť, aby mne rozstříleli kulometem, když se budu snažit dráty přestřihnout a projít skrz ně. Jestli tohle dokážu, dej, ať doběhnu celý k jejich zákopům. Pokud až tam se dostanu, ať stihnu vrazit bodák do břicha prvnímu vojákovi dřív, než ho vrazí on do mého. A jestli ho přece probodnu dřív já, dej Bože, ať to není ten tlouštík s licousy a škaredou ženou, ani ten blonďáček s vlasy jako len a očima modrýma, jako letní nebe…

Nad zákopy se rozlehl hvizd píšťalky.



 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 27 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 67 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amater 19.02.2010, 18:41:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: alder ze dne 19.02.2010, 18:33:27

   Promiň, vím to, ale myslím, že stejně je pro spoustu autorů právě přitažlivější válka první linie než týl a když týl pak stejně jde o akčnost jako špioni nebo partyzáni.
 alder 19.02.2010, 18:33:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater ze dne 19.02.2010, 18:06:24

   nezapomíná se na ně.... Ale vojáky v prvních linich se snaží popsat hlavně ti co tam nemohli být... samotní vojáci jen málokdy... A lidi v týlu to mají podobné, jenom se s nepřítelem nestřetávají tváří v tvář. Nezapomněl na ně ani Remargue...
 Amater 19.02.2010, 18:06:24 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: alder ze dne 19.02.2010, 1:01:41

   hai hai, ale u civilistů se tohle nedá. Vojáci ano, ale co lidé v zákopech, štábní důstojnicí, agenti, policisté.. prostě ti co nejsou v první linii. To už je něco jiného.

Válka není jen o vojácích, ale i například o té Uršule, co je doma a bojí se o svého muže. je mi skoro líto, že v příbězích o válce se o nich zapomíná.
 Amater 19.02.2010, 18:04:28 Odpovědět 
   Výborný i když je to běžný příběh. Četla jsem už jich několik, ale pořád je ráda čtu.
Mohla bych s alderem polemizovat, protože můžeš výstroj, zbraň můžeš na sebe navléct, ale co civilisté? Tohle se nikde nenaučíš a pamětnicí vymírají a jejich vzpomínky i dnes se neradi baví o válce. Pak musíme se spoléhnout na to, co nám vypráví knihy, dokumenty, to jak se umíme vcítit do člověka. Sama jsem psala z 2 světové, takže vím moc dobře, jak nejistě se člověk cítí. Zdá se mu, že i když tolik toho zná, přesto není to ono. Ale víc nemůžeme udělat a já jsme spíš ráda, že se ještě někdo pokouší o tom psát a nezapomenout.

Přesto si myslím, že jsme schopni napsat, protože pokud ne, pak by nemohlo vzniknout ždáné historické dílo.
 alder 19.02.2010, 1:01:41 Odpovědět 
   Líbí se mi to....
a k tomu perexu: nestačí nastudování. Musíš si obléknout tu uniformu, nevěsit na sebe výstroj a vzít do ruky zbraň... válet se na zemi, utíkat od krytu ke krytu a pořád se krčit. Musíš na sebe nechat řvát a každý rozkaz vyslechnout.... A když se ti v pušce zasekne náboj, a nepřítel je už tak blízko, že vidíš jak mrká.... pak se ti zdá že jestli rychle nevytáhneš ten zašprajclý náboj, pak zemřeš.... i když je to jen hra, nebo představení pro lidi...
me se to stalo hodněkrát....stačí si to jen trochu představit a být v té situaci a v té uniformě..... to je pak člověku jedno jaká je doba...
 lucinda 02.06.2008, 19:39:18 Odpovědět 
   Já teda válku, žadnou, nemusím, ale tohle se mi líbilo, o to více, že je to především o lidech ... ;)
Taky mě to dojalo ...
 ze dne 04.06.2008, 8:41:29  
   Axis: Ahoj, díky za pěkný komentář. Dojetí si vážím. Bohužel války jsou vždy o lidech, ale to se asi pokaždé ukáže až s dlouhým odstupem. Na začátku jsou hrdinná hesla.
 Gracian 31.05.2008, 10:17:33 Odpovědět 
   Paráda, paráda, paráda... Nic víc se k tomu nedá říct. Jasná 1!
 ze dne 31.05.2008, 19:56:21  
   Axis: Díky za zastavení a jsem rád, pokud zaujalo. ;-)
 Nethar 28.05.2008, 20:11:52 Odpovědět 
   Ahoj, chci jenom říct, že první světovou válku hodně žeru, přečetl jsem o ní všechno možný, ať už beletrii nebo naučnou literaturu, zajímám se o nejrůznější detaily. Proto jsem nemohl tvoji povídku jen tak přehlédnout. Můžu říct - super. Kolikrát jsem už chtěl něco z první světové napsat, ale zatím jsem si netroufnul. Tobě se to podařilo dokonale. Zhustil jsi Remarqua, Barbusse, Hemingwaye a kdovíkoho ještě do jedné povídky ;-)
 ze dne 29.05.2008, 9:59:44  
   Axis: Fíha, díky moc! Vážím si toho tím víc, že se o to zajímáš a hodně víš, protože já moc ne :-) Jen co vím z pár knih a internetových zdrojů. Právě proto vidím určité nebezpečí o tom psát. Člověk může hodně zkreslit, třeba i v dobré víře. Ale další generace už budou mít pojem o té které době právě jen z knih. Jako já ho mám z Remarqua a Hemingwaye... Já jim tedy bezmezně věřím, ale jestli kecali... :-)
Srovnání se velmi cením, ale ani zdaleko si ho nezasloužím. Přesto díky!
 endless 27.05.2008, 21:51:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: endless ze dne 27.05.2008, 21:40:38

   njn, to jsme my jakože cynikové co se hroutíme, když dojde na lámání chleba. a pak se divíme, že nám nikdo nerozumí
,-))
 endless 27.05.2008, 21:40:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: endless ze dne 27.05.2008, 20:49:22

   Axis: chceš říct, že působím tak cynicky, že Tě šokuje možnost, že by mě cokoliv djalo?
Shoda podmětu s přísudkem jest i/y v minulém čase - tzn. mužký rod má na konci "i" nebo "y" dle životnosti nebo neživotnosti , ženský a střední vždy y ....etc... Viz: "Po celém území se pohybovaly malé skupinky a hledali své padlé...." Pokud se nepletu, hledaly skupinky - a tudíž by tam asi mělo být tak ypsilon....anebo nutno doplnit podmět rodu mužského - např. vojáci hledali..... Jsem to ale rejpal, což.
Otázka krátkých/dlouhých vět je ošidná - přečti si eventuálně mou komunikacis kulkulem pod ws příspěvkem. Vyčítá mi, že dík krátkým větám je text chaotický, uspěchaný a td. Možná mu to tak přijde, ale trvám na tom, že je to vždycky otázka vkusu...čtenáře i autora... co jednoho prudí, jiného může motivovat. co jednoho uspí, jiný vidí jako přehlednost a řád. a ttaque. Obecně vzato by asi bylo ideální střídat krátké a dlouhé, už pro kontrast...ale.
 ze dne 27.05.2008, 21:48:53  
   Axis: Endless, ano, chci říct, že tak někdy můžeš působit... A taky chci říct, že jistě nejen já vím, že to není pravda :-) Aaaale, já strašně kecám, bylo to jen plácnutí a doufám, že i ty víš velmi dobře, že jen v dobrém :-)
Za vysvětlení gramatiky upřímně díky.

A tu diskuzi si přečtu! A sama říkáš, že je to o vkusu. U Huberta se ale postavím za tebe, ten ty krátké věty vyžaduje, je to fantastický text... Jdu tam :-)
 Šíma 27.05.2008, 21:23:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 27.05.2008, 19:41:42

   Máš pravdu, kdybych se do toho více položil... Historie, přestože si nic nepamatuju (letopočty, osobnosti) je mým koníčkem a o druhé světové válce žeru kde co, také jsem to mohl více zúročit, ale musel bych více studovat a na to jsem línej (stydící se smajl)... Ale také jsem rád, že to takhle dopadlo a díky za rady, jsou k nezaplacení! ;-) Možná jsem trochu více hrr! :-DDD
 čertíček244 27.05.2008, 21:02:50 Odpovědět 
   zmůžu se jen na tiché wau ... 1
 ze dne 27.05.2008, 21:31:22  
   Axis: Ahoj pekelníku, pokud jde o mne, mně to tiché wau bohatě stačí! Díky!
 endless 27.05.2008, 20:49:22 Odpovědět 
   Taq jsem se dočkala a jsem....dojatá, nadšená a vůbec. Vychytala bych pár překlepů a neshodnou shodu podmětu s přísudkem, ale to jsou detaily. Taky na začátku mi připadají některé věty příliš dlouhé - stačilo by nahradit čárky mezi větami nahradit tečkami - kvůli gradaci, zvlášť v přímé řeči....Příběh jako celek je perfektní. PARÁDA.
 ze dne 27.05.2008, 21:27:59  
   Axis: endless dojatá?! To si musím někam zapsat! Děkuju moc za hodnocení. A jsem rád i za ty připomínky. Co je shoda tam těch dvou věcí jsem už ale zapomněl :-) Ale zní mi to povědomě, přísahám :-)

Dlouhé věty - já vím, že k nim tíhnu. Asi jsem tím nasákl u Hrabala, nebo kde. Vím, že zkrácením vět se toho fakt hodně změní. Ale i hrdinové začnou znít jinak, je to rychlejší, ale zase jaksi ... nemám teď správný výraz, povrchnější? Ne, to není on :-)

Ale připouštím, že je možné, že nemám odstup, a že by to prospělo. Slibuju, že nad tím budu HODNĚ přemýšlet!
 animovaný medvídekPú 27.05.2008, 20:43:21 Odpovědět 
   ty vole ty vole ty vole.... promiňte mi ty vulgarismy.. ale to je fakt dobrý..prostě nejrealističtější příběh z války snad ci sem četl.. 1 + oblíbené
 ze dne 27.05.2008, 21:23:05  
   Axis: Hola Medvídku, díky za vřelé hodnocení, moje radost z "ty vole" viz moje odpověď OH dole. Nejrealističtější... je možné, že bys nečetl Remarqua? Pokud nečetl, tak si vezmi "Na západní frontě klid" a brzy přehodnotíš ten názor. A Remarque narozdíl ode mne dobře věděl, o čem mluví...

No ale radost jsi mi udělal, ty vole :-)
 Šíma 27.05.2008, 19:41:42 Odpovědět 
   Moc se mi tento příběh líbil a musím napsat, žes napsal lepší příběh, než-li já a vyhráls naší malou soutěž! ;-))) Začetl jsem se a osobně musím říci, že to bylo super (i s těmi Vánoci) a Eky má pravdu! :-DDD Smekám klobouk a tleskám!
 ze dne 27.05.2008, 21:19:54  
   Axis: Ahoj Šímo, díky moc! Ale nakonec o žádné "lepší, horší" vůbec nešlo, že ne! ;-) Bylo moc fajn, že jsme se vzájemně vyprovokovali k nějaké tvorbě. Ale jedno se objektivně říct dá - já na tom strávil asi stokrát víc času, než ty :-) Nezapomenu na ten šok, když jsme se jeden večer domluvili a druhý už jsi hásil, že hotovo! :-)
A to je to jediné, co bych si ti dovolil navrhnout - nepiš tak rychle! Dej si větší práci, a líp tak využiješ svůj talent! (Že by ze mne mluvila závist, jak rychle píšeš? No možné je všechno :-))
 OH 27.05.2008, 19:28:16 Odpovědět 
   Bože můj, nemám slov...
Všechny klobouky dolů a pocty k tobě, je to vynikající!
Ty vole, to se ti fakt povedlo, fakt jo...
Uf, ty v...


Jinak mě to přivádá k uvědomění, že poslední dobou už nechci psát povídky a jiný texty z volný ruky, doslova ala prima, ale-------------, teda, Axi se ti fakt povedlo, to čumím...
 ze dne 27.05.2008, 21:14:42  
   Axis: Ty vole, OH, ani nevíš, jak si toho tvého "ty vole" vážím :-) Ty víš, že já jsem celkem vedle z tvého specifického vyjadřování, trošku mne provokuje, ale ještě víc se mi líbí :-) Takže jsi mi nemohl říct nic více potěšujícího, než to "Ty vole!"

Na ten posun u Tebe bud VELMI zvědavý! Hlavně ale neztrať sebe!
 Ekyelka 27.05.2008, 18:57:18 Odpovědět 
   Zdravím :)

Dovolím si polemizovat - tohle totiž není povídka o válce. Tohle je příběh o lidskosti, o přátelství a o životě. Navíc - přestože celkem běžný příběh - dobře napsaný. Skvěle odvyprávěný a lidský.
 ze dne 27.05.2008, 21:11:46  
   Axis: Díky! Vlastně je to pravda, je to více o lidskosti, o přátelství a o životě, než o válce. Moc bych si přál, aby o tomhle bylo vespod všechno, co kdy napíšu. No budu se muset hodně snažit! :-)
Ještě jednou díky za kladné hodnocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr