|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303444 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Mé ::
To já jen tak... Že jsem ještě pořád tady.
A pokud moje texty po tomhle přestanete číst, vůbec se vám nebudu divit. |
| |
|
|
Byly tady.
Nevzpomínala jsem si na jejich příchod, i navzdory nespočetným cestám do temných hlubin mé paměti. Nakonec jsem se spokojila s myšlenkou, že tu byly od vždycky.
Zahalené do plášťů: dlouhých, tuhých, v barvě, oproti které černá jásala veselostí, kápě stažené přes nespatřený obličej. Střežící, aby celé tělo vždy pečlivě zahalily. Jen tu a tam jim zpod obleku vyklouzly bílé ruce se stejně bílými a dlouhými nehty. Jejich zbraň.
Čtyři štíhlé siluety obcházely v dokonalých kruzích kolem mě a chránily tak moji… Co vlastně?
Nejblíže mi byly v dětství. Tyčily se nade mnou majestátně do oblak, kabáty roztažené přes celou oblohu, že jsem ani nepoznala, jak chutná slunce. Nepoznala jsem nic. Tak jsem si sedla na zem a do neprůhledného vzduchu začala škrtat slovo o slovo v marné snaze spálit v sobě to prázdno.
Chtěla jsem je zahnat křikem. Křičet, až se rozpletou nitě jejich plášťů a oni se rozprostřou tiše a napořád mezi mraky. Vždy mi ale hbitě nasypaly do pusy směs popelu a soli a já se jen bezmocně tou chutí dusila.
Zvedaly mě, když jsem si lehala na jarní louku, kde bych mohla alespoň na chvíli ochutnat zpěv ptáků a teplo volnosti. V jejich objetí tohle dovoleno nebylo.
Po rozpuštění etanolového sirupu na jazyku na dva kroky poodešly. Proto jsem jim sirup nalévala k snídani. Cizí ruce tak měly možnost protáhnout se skrz jejich těžké závěsy a nechat jeden chladný otisk na mém polštáři. Jeden. Nikdy víc.
Jednou se ztratily. To když jsem si vylezla do koruny jasanu a nechala si do zad vrůstat měkké dřevo, větvě jemně objímaly mé paže a vlasy mi česaly svěží prsty větru, který znal zahrady i pole, šum moře i ostrost hor. Stala jsem se stromem.
Hlína se mi rozmazala po celém povlečení a tak mi zrána bílé nehty rozlomily páteř vedví.
Ta bolest mě přibila ještě hlouběji do země. Jako by skřípání kostí o nervy nemělo konce, jako by pomoc umřela, jako by byla jen ta bolest a já do ní zaklíněná.
Společnice se chytly za ruce a malými kroky se ke mně přibližovaly. Cítila jsem jejich mrazivý dech na hrudi, kde se měnil v těžkou ledovou krajku, jež se omotávala kolem trupu. Nemohla jsem se pohnout, máchnout rukama a uletět. Jen jsem tupě stála a čekala, až svými ňadry rozmačkají ty moje.
Uslyšela jsem zanaříkat páva.
A všechny čtyři se ke mně sklonily, odkryly kápě a já spatřila sebe.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 19 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 53 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 102 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
